Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 55 bajtů ,  před 1 rokem
→‎Stručné dějiny knížecího titulu: link - Seznam knížecích nobilitací v německých státech
 
Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[biskup]]y, [[opat]]y, [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[purkrabí]]mi a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a [[Svobodný pán|svobodnými pány]]. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[kurfiřt]]ů. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a taktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].
{{Podrobně|Říšský kníže|Seznam knížecích nobilitací v německých státech}}
 
== Mediatizovaná knížata ==