Igor Talkov: Porovnání verzí

{{Ve výstavbě|poznámka=Pro IP}}

{{Infobox - spisovatel}}

 

V tomtéž roce ho pozvali do programu "Vzgljad" ( česky "vzhled" nebo také "názor" ). Talkov o tom píše ve svém "Monologu" : " Když jsem se přišel slušně zeptat, kolik mohu zpívat písní a které, odpověděl mi Ljubimov chladným mlčením. Večer, těsně před vystoupením, jsem uviděl na rozpisu koncertu u svého jména nápis obyčejnou tužkou : "Jen jednu píseň a jen "Průměrného chlapce" ! " Kolem se to ježilo vykřičníky. Tak za prvé - když jsem chtěl s touto písní vystoupit o rok dříve, bylo mi sděleno, že je textově nevhodná, jsou zde zakázaná slova "rock" a "chrám". Doporučili mi, ať je nahradím vhodnějšími, což jsem odmítl. A za druhé - mezitím jsem píseň věnoval Valerii Ljeontjevu, který z ní učinil hit. Sami snad chápete, že v této situaci jsem "Průměrného chlapce" zpívat nemohl. Vyšel jsem na podium a představil svůj program sociálních písní - "Kremelskou stěnu", "Stop, myslím si" a "Nepřítele lidu". Bylo mi jasné, že "Vzgljadovci" nevěří svým uším. Pokoušeli se několikrát vystoupení přerušit, ale lidé jim to nedovolili. Zbořili ohradu a tleskali vstoje. Nakonec mě ale přece jenom donutili odejít. Když už jsem byl doma, zazvonil telefon a volal mi administrátor. Prý Listjev, Ljubimov a Zacharov běhali jeden za druhým a hádali se, čí je to vina, kdo nechal Talkova vystoupit. Také jim prý volali ze 4. odd. KGB. "Teď nás všechny vyhodí a program zruší" - brečeli vespolek. Listjev řval, že odteď smí Talkov do programu jen přes jeho mrtvolu. To se mu - bohužel - splnilo."

 

Dvakrát byl Talkov jen krůček od smrti. Poprvé, když si v dětství chlapci hráli a navzájem se mezi sebou škrtili. Igora přiškrtili tak silně, že jej nebylo možné vzbudit. Ve svém "Monologu" o tom píše : "Otevřel se přede mnou jakýsi červený tunel a slyšel jsem překrásnou hudbu.. a také vzdálený, polyfonní šepot. Bylo to nádherné, ale najednou se hudba změnila v nepříjemné zvuky, jako kdyby někdo mlátil do kolejnice. Probral jsem se a viděl, jak můj bratr klečí na mé hrudi a bije mě po tvářích. Zoufale přitom křičel : "Znáš mě, víš, kdo jsem ? " "Ano, " odpověděl jsem, " jsi můj bratr Vladimír." Později mi kamarádi řekli, že jsem byl v bezvědomí plné tři hodiny. Snažili se mě přivést k sobě, zkoušeli umělé dýchání, polévali mě studenou vodou - nic nepomáhalo. Zavolat na pomoc dospělé se chlapci báli. Nakonec mě naštěstí probudili."