Věra Linhartová: Porovnání verzí

{{Infobox - spisovatel}}

'''Věra Linhartová''' (* [[22. březen|22. března]] [[1938]], [[Brno]]) je [[Česko|česká]] [[spisovatel]]ka, zakladatelka české experimentální [[próza|prózy]], historička umění, básnířka, překladatelka, editorka a výtvarná teoretička žijící ve Francii.

 

Věra Linhartová se narodila roku 1938 v [[Brno|Brně]] coby dcera právníka, referenta nemocenské pojišťovny. Matka byla v domácnosti, byla duševně nemocná a svůj život ukončila sebevraždou. Rodina bydlela v Botanické ulici. Po absolvování brněnské jedenáctileté střední školy nastoupila v roce 1955 na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde vystudovala dějiny umění. Úspěšně absolvovala v roce 1960, jako téma diplomové práce si zvolila [[barokní architektura|barokní architekturu]] na [[Morava|Moravě]]. Externě také vystudovala [[estetika|estetiku]] na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|FF UK]].

 

 

V první polovině 60. let pracovala nejprve na Krajském středisku památkové péče v [[Brno|Brně]] (1959–1960) a v [[Pardubice|Pardubicích]] (1960–1962), poté jako kurátorka v Alšově jihočeské galerii (1962–1966). Během jejího působení se z regionální galerie za pár let stala instituce, která kvalitou svých sbírek i výstavní politikou konkurovala galeriím v hlavním městě. Díky Věře Linhartové se galerijní fond rozšířil o [[české moderní umění]]. Jejím přičiněním se začala vystavovat díla do té doby tabuizovaná, jako [[abstraktní umění]], [[imaginativní malba]] nebo [[nefigurativní tvorba]]. Za svého působení zde uspořádala např. výstavu Imaginativního malířství let 1930-1950, která vyvolala bouřlivé ohlasy, a to jak negativní, tak i pozitivní. Bohužel její snahy narazily na bariéru nepochopení u stranických orgánů [[Komunistická strana Československa|KSČ]]. Byly označeny za „útok proti linii strany v ideologické a kulturní oblasti“. Tyto události její působení v [[Alšova jihočeská galerie|Alšově jihočeské galerii]] ukončily.

Při studiu na gymnáziu se začala zajímat o francouzštinu. Dopisovala si s pařížskou redakcí deníku [[L´Humanité]] a už v polovině padesátých let byla rozhodnutá, pokud to půjde, do [[Francie]] odejít. Málokoho v té době napadlo, že právě Věra Linhartová úplně vymění své město, svou zemi i svůj jazyk za jiné. Ona však chtěla přímo ke zdroji, do země, která byla opravdovým centrem kultury.

 

 

Svůj odchod do Francie sama Linharová nepovažuje za útěk před okolnostmi tehdejší situace v [[Československá socialistická republika|ČSSR]], ale za svou svobodnou volbu. Francouzštině se věnovala mnoho let a dodnes ji považuje za nevyčerpanou, nabízející mnoho možností. Linhartová se jakoby zřekla „ češství“. Žije ve Francii, mluví a píše francouzsky a o návratu k rodnému jazyku nebo zemi neuvažuje. Žije dle své volby, ne dle očekávání a předsudků. Od českého světa se Linhartová distancovala zcela svobodně a záměrně, nestýkala se prakticky ani s exilovými autory, jako je např. [[Pavel Tigrid]]. Hlavním důvodem byla, dle jejích vlastních slov, jazyková rozdílnost a chtěla-li se věnovat francouzštině naplno, nezbývalo, než se češtiny zcela zbavit.

Dílo Věry Linhartové bývá často spjato s [[hippies]] a poněkud nekonformními názory, za což bylo mnoho jiných autorů, zpěváků a dalších mediálně známých osobností, jakož i filmových a hudebních děl obdivováno ([[John Lennon]], film [[Hair]]).

 

 

Ale například [[Pavel Kosatík]] (2006) o ní vyjadřuje jako o  „bytosti žijící v protikladu k okolí, „přírodním úkazu“, ženě, která se neřídí konvencemi, naopak tyto konvence dílem, na němž pracuje, nově tvoří.“

Její první texty její přátele a ostatní okolí šokovaly. Byly na její věk „hotové“ a dovedené k dokonalosti. Prozrazovaly obrovskou literární a uměleckou poučenost, avšak nikoho a nic nepřipomínaly. Šly proti pravidlům psaní tím, že zakládaly pravidla nová. Její práce se podobaly máločemu v moderní světové literatuře. I [[Pavel Švanda]], který byl v jejích začátcích jejím mentorem brzy pochopil, že žák předstihl učitele.

 

Přistupovala k psaní jako k procesu, který nemůže být vlastně nikdy ukončen a pojala své texty jako skici. S odmítnutím vnějších znaků, jako formalizující autorskou výpověď. Při psaní pro ni ztratilo smysl i žánrové zařazení.

 

Česky psané dílo Věry Linhartové vzniklo na přelomu padesátých a šedesátých let, po odchodu do Paříže už psala výhradně francouzsky. Ve svých prózách zkoumala jazyk a, jak sama udává, v češtině došla k naprostému konci, k jejímu rozbití. Ve francouzštině tvoří stále a vyčerpání se neobává. Při studiu francouzštiny, jako svého nerodného jazyka, se o ní dozvěděla tolik, že to vyčerpat nelze.

Debutovala v roce 1964 prózami ''Prostor k rozlišení'' a ''Meziprůzkum nejblíž uplynulého''. Pro ty je charakteristické prolínání časových pásem, splývání dějů, osob, mísení fikce a reality a hra se slovy.

Ukázky z její tvorby vyšly například i v časopisech Die schwarze Botin ([[Berlín]]), Grosseteste Review ([[Lincoln]]).

Francouzsky psané texty vyšly např. v Argile ([[Paříž]]), Pleine merge ([[Paříž]]), Notes (Malakoff). Publikuje i japonsky – např. v Gendaishi techō ([[Tokio|Tokyo]]), Subaru ([[Tokio|Tokyo]]).

 

=== Nahrávky ===

 

== Odkazy ==