Oblouk (architektura): Porovnání verzí

Nejstarší klenby se vyskytují v [[Mezopotámie|Mezopotámii]] od 2. tisíciletí př. n. l., používaly se ale jen v malých rozměrech a pro podzemní stavby. Egypťané oblouky používali výhradně u užitných budov, obvykle s šířkou oblouku 1-3 metry (např. sýpky z doby [[Ramesse II.|Ramese II.]], příslušníka [[19. dynastie]], které jsou součásti tzv. [[Ramesseum|Ramesea]] v [[Veset|Thébách]]). Ve většině případů jich bylo vybudováno několik tak, že se byly vzájemně bočně opřeny o společnou zeď. Ve většině případů byly postaveny z cihel, jen vyjímečně z kamene. Tuto techniku ale nepoužívali u kamených chrámů, kde bylise namísto oblouků vždy použitypoužívaly kamenné překlady (snad pro delší požadovanou životnost takových staveb). Řecké chrámy oblouky většinou nepoužívaly.

Ve [[Starověký Řím|starověkém Římě]] se začaly stavět monumentální kamenné oblouky, brány, mosty a akvadukty, obvykle s plnou (půlkruhovou) klenbou. Kamenné a cihlové oblouky se hojně užívaly ve středověku. Masivní plné oblouky kleneb valených [[románský sloh|románského slohu]] vystřídaly daleko lehčí a obvykle bohatě profilované konstrukce kleneb [[gotika|gotických]]. [[Renesance]] se vrátila k římským vzorům, okna i dveře jsou zpravidla obdélníkové, s kamenným ostěním. [[Barokní sloh]] si liboval v rozmanitých tvarech kleneb od kleneb obloukových, přes klenby sférické po užití nových zborcených ploch, často poměrně plochých, což lehčí cihlové zdivo spolu s vysokou řemeslnou zručností tehdejších stavitelů umožňovalo.