Plochá Země: Porovnání verzí

Někteří církevní otcové [[Křesťanstvíkřesťanství]] s představou kulatosti země něměli problém. Jiní ji odmítali. Obě strany si po svém interpretovali biblické texty.<ref>Umberto Eco: O literatuře, Argo, Praha, 2004</ref> Například církevní otec [[Lactantius]] počátkem 4. století prohlásil: „Může být vůbec někdo tak pošetilý, aby věřil, že existují lidé, jejichž nohy jsou výše než hlava, nebo místa, kde věci visí směrem vzhůru, stromy rostou dolů či kapky deště padají nahoru?“<ref>BOORSTIN, Daniel J.: ''Člověk objevitel. PROSTOR, Praha 1997, s. 141''</ref> Středověké náboženské dogma stanovil [[Isidor ze Sevilly]] ve formě [[T mapa|T mapy]], zobrazující Zemi jako kruh rozdělený [[Středozemní moře|Středozemním mořem]], [[Don]]em a [[Nil]]em na tři kontinenty, odpovídající rozdělení světa mezi [[Noe]]movy syny, s [[Jeruzalém]]em uprostřed a [[ráj]]em na východním konci světa. Na Blízkém východě přišel [[Kosmas Indikopleustés]] s představou Země jako dna truhly s vysokou horou, za kterou zapadá Slunce. Teprve ve 12. století se Evropa prostřednictvím muslimských učenců začala seznamovat s díly antických autorů a znovu převládla představa světa jako koule, na konci středověku začaly hromadně vznikat [[glóbus|glóby]], symbolem panovnické moci se stalo [[královské jablko]]. ([[Kryštof Kolumbus]] tedy již nemusel bojovat s představou, že v Atlantiku končí svět, ale s praktickými pochybnostmi, zda jsou tehdejší plavidla schopna západní cestou do Asie doplout). Z civilizovaných zemí se víra v plochost Země nejdéle dochovala v Číně, kde ji v průběhu 17. století vyvrátila mise [[Matteo Ricci|Mattea Ricciho]].