Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 31 bajtů, před 1 rokem
m
odkazy
 
=== Meziválečné období ===
Po návratu z války L. Svoboda okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku. Jeho starší bratr Josef, hospodář, byl v&nbsp;rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k&nbsp;trestu španglemi („''Krutým trestem, který v&nbsp;rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a&nbsp;úžehu zemřel''.“<ref>(Svoboda, 1996, str. 117)</ref>). Byl pochován u&nbsp;srbského města [[Čačak]]u v&nbsp;bratrské mohyle. V&nbsp;souvislosti s&nbsp;pokusem excísaře [[Karel I. Habsburský|Karla]] zmocnit se v&nbsp;[[Maďarsko|Maďarsku]] trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v&nbsp;nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a&nbsp;nastoupil u&nbsp;svého mateřského 3.&nbsp;pluku Jana Žižky z&nbsp;Trocnova v&nbsp;Kroměříži.
 
V&nbsp;roce 1923 se oženil s&nbsp;[[Irena Svobodová|Irenou Stratilovou]] z mlynářské rodiny z nedalekých [[Cvrčovice (Zdounky)|Cvrčovic]].<ref>(Svoboda, 1996)</ref><ref name="Kosatík">{{Citace monografie
| jazyk = slovensky, polsky
| poznámka = [dále jen (Bystrický, 2011)]
}}</ref> Historik [[Jiří Bílek (historik)|Jiří Bílek]] hodnotí odvolání Kratochvíla jako „neoprávněné“.<ref name="Láník2005">{{Citace monografie
| příjmení = Bílek
| jméno = Jiří
 
==== Osud jeho rodiny v okupované vlasti ====
Po [[Německá okupace Čech, Moravy a Slezska|obsazení Čech a Moravy]] německými vojsky odešel Ludvík Svoboda se souhlasem manželky Ireny ilegálně do [[Polsko|Polska]]. [[Irena Svobodová]] spolupracovala po odchodu manžela do [[emigrace]] s [[Obrana národa|Obranou národa]] a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v&nbsp;Kroměříži azyl skupině československých [[ParašutistaParašutismus|parašutistů]] s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová spolu se svou rodinou spolupracovala s parašutisty do té doby, než [[gestapo]] přišlo na jejich stopu a celou skupinu v&nbsp;listopadu 1941 zatklo.<ref>RICHTER, Karel, …a v zádech měli smrt, TEMPO, [[Třebíč]], 1997.</ref>
 
Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho jediný syn [[Miroslav Svoboda (1924-1942)|Miroslav]] byl ve svých necelých 18&nbsp;letech zavražděn v&nbsp;[[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|koncentračním táboře Mauthausen]]. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard Stratilovi a&nbsp;Svobodův synovec Jan Doležal. V [[Koncentrační tábor Ravensbrück|koncentračním táboře Ravensbrück]] byla zavražděna [[Anežka Stratilová]], matka Ireny Svobodové. Dalších 15&nbsp;členů z&nbsp;obou rodin manželů Svobodových bylo tři roky vězněno v&nbsp;internačním táboře ve [[Svatobořice|Svatobořicích na Moravě]].<ref name="Kosatík" />
Ke dni 15.&nbsp;února 1949 bylo z armády propuštěno 2&nbsp;965&nbsp;důstojníků z celkového počtu 13&nbsp;366&nbsp;vojáků s&nbsp;důstojnickou hodností. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“<ref>(Hanzlík, 2011, s. 213)</ref>
 
V průběhu ’očisty’ na jaře a v létě 1948 došlo k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 prosadil [[Rudolf Slánský]] vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru ministerstva národní obrany. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával (nyní už) plukovník [[Bedřich Reicin]]. S tím Svoboda nesouhlasil. „''Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku''.“<ref>(Hanzlík, 2011, s. 220)</ref> Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra národní obrany pro věci osobní dne 15.&nbsp;listopadu 1948. S&nbsp;vědomím a podporou Gottwalda a Slánského tak Reicin ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 220, 265)</ref> V době jeho působení na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, [[Jaroslav Procházka]] a [[Karel Šváb]]. Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 218, 263)</ref> „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“<ref name="rfr4">(Hanzlík, 2011, s. 265)</ref>
 
Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“<ref name="rfr3" /> Podle jiných pramenů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 204)</ref> Intervenoval například ve prospěch pplk. [[František Skokan|Františka Skokana]].<ref>(Hanzlík, 2011, s.66,262)</ref>
Úmrtí [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalina]] a [[Klement Gottwald|Gottwalda]] v roce 1953, odhalení [[Lavrentij Pavlovič Berija|Berii]] a [[XX. sjezd KSSS|20. sjezd]] [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954 díky [[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščovovi]]. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka [[Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda|Vojenské akademie Klementa Gottwalda]], velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955–1958.
 
Od května 1948 až do zvolení prezidentem v roce 1968 byl poslancem [[Národní shromáždění Československé socialistické republiky|Národního shromáždění]],<ref group="p">Funkce poslance nebyla placená.</ref> postupně zvolen za obvody na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku, a v letech 1954 až 1964 byl také členem jeho předsednictva. Byl místopředsedou [[SvazČeskoslovenský svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]] a [[Svaz československo-sovětského přátelství|Svazu československo-sovětského přátelství]]. Věnoval se práci na pamětech ve [[Vojenský historický ústav Praha|Vojenském historickém ústavu]]. Zde napsal své vzpomínkové knihy ''[[Z Buzuluku do Prahy]]'' a ''[[Cestami života]]''. Věnoval se intervencím ve prospěch [[rehabilitace (právo)|rehabilitací]] neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže)<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 160-161)</ref> Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o [[Druhá světová válka|druhé světové válce]]. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války.<ref>Rodák, Jozef, Pozabudnutí hrdinovia, Adin, Prešov, 2012</ref> Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí.
 
=== Prezidentské období ===
==== Od zvolení prezidentem do 20. srpna 1968 ====
{{Podrobně|Pražské jaro 1968}}
Dne 30.&nbsp;března 1968 během [[Pražské jaro 1968|Pražského jara]] byl Ludvík Svoboda po abdikaci [[Antonín Novotný|Antonína Novotného]] zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ [[Alexander Dubček|Alexandra Dubčeka]], který se opíral o návrh [[SvazČeskoslovenský svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Císař
| jméno = Čestmír
| strany = 399
| isbn = 80-86006-59-X
| poznámka = [dále jen (Císař, 1998)]}}</ref> Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne [[aklamace|aklamací]]. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288.<ref>(Císař, 1998, s. 401)</ref> Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů [[Tomáš Garrigue Masaryk|T.&nbsp;G. Masaryka]] i&nbsp;[[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]], ale také na hroby [[Klement Gottwald|Gottwaldův]] a&nbsp;[[Antonín Zápotocký|Zápotockého]]. Navštívil [[Národní památník na Vítkově]], kde vzdal úctu legionářům první&nbsp;světové války i&nbsp;bojovníkům druhé světové války. Dne 6.&nbsp;dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva [[Ústřední výbor Komunistické strany Československa|Ústředního výboru Komunistické strany Československa]].
 
Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k&nbsp;demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu. Činil tak na četných veřejných vystoupeních a&nbsp;setkáních v průmyslových závodech a&nbsp;v&nbsp;[[Jednotné zemědělské družstvo|Jednotných zemědělských družstvech]]. Zasazoval se o&nbsp;[[Rehabilitace (právo)|rehabilitace]] lidí neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů z&nbsp;doby německé okupace.<ref>{{Citace monografie