Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 734 bajtů ,  před 1 rokem
m
odkazy, posun
 
== Život ==
[[Soubor:Native house of president Ludvík Svoboda in Hroznatín.jpg|vpravo|náhled|upright|Rodný dům Ludvíka Svobody v Hroznatíně|vlevo]]
 
=== Mládí ===
[[Soubor:Native house of president Ludvík Svoboda in Hroznatín.jpg|vpravo|náhled|upright|Rodný dům Ludvíka Svobody v Hroznatíně]]
Narodil se v [[Hroznatín]]ě, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vysočině]], do staré selské rodiny Jana (1862–1896) a Františky, roz. Chalupové (*&nbsp;1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9.&nbsp;prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (1862–1913). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z&nbsp;prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve [[Velké Meziříčí|Velkém Meziříčí]], kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v [[Rakousko|Rakousku]]. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]], Ludvík jako domobranec k pěšímu [[pluk]]u č.&nbsp;81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti svého druhého manžela na statku hospodařit sama.<ref name="LScest1">{{Citace monografie
| příjmení = Svoboda
 
=== První světová válka ===
V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na [[srbsko]]u frontu, mladší Ludvík na [[rusko]]u. Ještě téhož roku 18.&nbsp;září přešel u [[Ternopil|Tarnopolu]] do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města [[Kyjev]]a, kde absolvoval odborný výcvik. 5.&nbsp;srpna 1916 se přihlásil do [[Československé legie|československých legií]]. Bojoval ve slavných bitvách [[Bitva u Zborova|u Zborova]], [[Bitva u Bachmače|u Bachmače]] a zúčastnil se bojů o [[Transsibiřská magistrála|Sibiřskou magistrálu]] proti bolševické [[Rudá armáda|Rudé armádě]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Život Ireny Svobodové byl jako na houpačce
| periodikum = iDNES.cz
 
=== Meziválečné období ===
Po návratu z války L. Svoboda okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku. Jeho starší bratr Josef, hospodář, byl v&nbsp;rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k&nbsp;trestu španglemi. („''Krutým trestem, který v&nbsp;rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a&nbsp;úžehu zemřel''.“<ref>(Svoboda, 1996, str. 117)</ref>). Byl pochován u&nbsp;srbského města [[Čačak]]u v&nbsp;bratrské mohyle. V&nbsp;souvislosti s&nbsp;pokusem excísaře [[Karel I. Habsburský|Karla]] zmocnit se v&nbsp;[[Maďarsko|Maďarsku]] trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v&nbsp;nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a&nbsp;nastoupil u&nbsp;svého mateřského 3.&nbsp;pluku Jana Žižky z&nbsp;Trocnova v&nbsp;Kroměříži.
 
V&nbsp;roce 1923 se oženil s&nbsp;[[Irena Svobodová|Irenou Stratilovou]] z mlynářské rodiny z nedalekých [[Cvrčovice (Zdounky)|Cvrčovic]].<ref>(Svoboda, 1996)</ref><ref name="Kosatík">{{Citace monografie
| příjmení = Kosatík
| jméno = Pavel
V době své služby na Podkarpatské Rusi absolvoval L. Svoboda řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u&nbsp;dělostřeleckého pluku č.&nbsp;12 v [[Užhorod]]ě (1928), stáž u leteckého pluku v [[Piešťany|Piešťanech]] (1931). Naučil se [[maďarština|maďarsky]] a&nbsp;složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na [[Univerzita Komenského v Bratislavě|Univerzitě Komenského v&nbsp;Bratislavě]]. Vzhledem k&nbsp;nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl Svoboda pověřen její výukou na [[Vojenská akademie v Hranicích|Vojenské akademii v Hranicích]] v letech 1931–1934.
 
V roce 1934 byl povýšen na [[podplukovník]]a a převelen ke svému původnímu 3.&nbsp;pluku Jana Žižky v&nbsp;Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu byl v roce 1937 pověřen přípravou [[Všeobecná mobilizace v roce 1938|všeobecné mobilizace]]. V&nbsp;roce 1938 odešel s&nbsp;mobilizovaným praporem do pohraničí – do [[Kounice|Kounic]] na jižní Moravě. 15.&nbsp;března 1939 musel předat kasárna v&nbsp;Kroměříži rakouskému plukovníkovi z německého [[Wehrmacht|německého Wehrmachtu]], jehož jednotka okupoval toto město.<ref>(Svoboda, 1996, str. 189)</ref>[[Soubor:Kroměříž, pamětní deska Ludvík Svoboda 01.jpg|náhled|upright|Pamětní deska v Kroměříži na domě, ve kterém rodina Svobodových žila|vlevo]]
 
V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim po záboru pohraničí umožnil poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí. Na domě byla v&nbsp;roce 1976 umístěna [[Kroměřížské pamětní desky|pamětní deska]].
 
=== Druhá světová válka ===
Po rozbití [[Československo|Československa]] [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]] a okupací [[ČechyNěmecká okupace Čech, Moravy a Slezska|okupací Čech]] a&nbsp;[[Morava|Moravy]] se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace [[Obrana národa]] na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do [[Polsko|Polska]]. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v [[Krakov]]ě – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do [[Francie]] 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.<ref name="Emmert">{{Citace monografie
[[Soubor:Kroměříž, pamětní deska Ludvík Svoboda 01.jpg|vpravo|náhled|upright|Pamětní deska v Kroměříži na domě, ve kterém rodina Svobodových žila]]
 
Po rozbití [[Československo|Československa]] [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]] a okupací [[Čechy|Čech]] a&nbsp;[[Morava|Moravy]] se Svoboda zapojil do organizování vojenské odbojové organizace [[Obrana národa]] na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do [[Polsko|Polska]]. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v [[Krakov]]ě – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do [[Francie]] 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.<ref name="Emmert">{{Citace monografie
| příjmení = Emmert
| jméno = František
}}</ref>
 
V době [[internace]] pobývala „Čs. vojenská skupiny východní“ postupně v následujících místech: [[Kamenec Podolský]], [[Olchovce]], [[Jarmolince]], [[Oranky]] a&nbsp;[[Spaso-Jevfimijův klášter]] v&nbsp;[[Suzdal]]u. Na území SSSR nebylo v&nbsp;té době československé diplomatické zastoupení a&nbsp;[[podplukovník]] Ludvík Svoboda vedl po dva roky (až do přepadení Sovětského svazu Německem) [[Diplomacie|diplomatická]] jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny mohla být přepravena do zemí, které bojovaly proti Německu – tedy do [[Francie]], po jejím pádu do [[Spojené království|Velké Británie]] a&nbsp;později na [[Střední východ]]. Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12&nbsp;transportů se 662&nbsp;muži, 12&nbsp;ženami a&nbsp;6&nbsp;dětmi.<ref name="LS2008" /> V&nbsp;té době čs. politické vedení v [[Emigrace|emigraci]] v&nbsp;čele s&nbsp;[[exil]]ovým prezidentem [[Edvard Beneš|Edvardem Benešem]] nebylo československými předmnichovskými spojenci – tedy právě Francií a Velkou Británií – ještě uznáváno. Do té doby neprohlásili [[Mnichovská dohoda|mnichovskou dohodu]] a hranice [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu Čechy a Morava]] za neplatné. Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské [[Francouzská cizinecká legie|francouzské Cizinecké legii]], jejich vojenské hodnosti však jim byly sníženy nebo neuznány.<ref>Šmoldas, Zdeněk, Českoslovenští letci v boji proti fašismu, Naše Vojsko, Praha, 1987.</ref><ref>Loucký, František, Mnozí nedoletěli, Naše Vojsko, Praha, 1989.</ref>
 
Měsíc po [[Operace Barbarossa|napadení SSSR Německem]] byla československými politickými představiteli 18.&nbsp;července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na sjednání podmínek pro spolupráci sovětských a&nbsp;československých zpravodajských služeb. Na československé straně byl spojovacím důstojníkem (tehdejší [[hodnost]]) [[plukovník]] [[Heliodor Píka]]. Kvůli tomu Svoboda několikrát odjel ze SSSR do [[Turecko|tureckého]] [[Istanbul]]u.<ref>(Svoboda, 1992)</ref> V [[Moskva|Moskvě]] byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem byl pplk. Ludvík Svoboda.
 
Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda a zpravodajský důstojník [[František Hieke|Hieke-Stoj]] kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenského státu]] v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn.<ref>(Svoboda, 1992, str. 158)</ref> Podle spekulativních úvah některých historiků se tehdy Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života“. Pro toto tvrzení však nebyly nalezeny žádné důkazy.<ref>{{Citace monografie
| počet stran = 319
| isbn = 978-80-7278-419-6
}}</ref> Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z [[gulag]]ů a [[Slováci|Slováků]], kteří přešli v&nbsp;průběhu války – do které se loutkový Slovenský stát zapojil na straně [[Nacistické Německo|Třetí říše]] – do sovětského zajetí, se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor. Ten se stal největší československou vojenskou jednotkou v&nbsp;zahraničí. Na východní frontě působili českoslovenští vojáci nejdéle ze všech jednotek československého zahraničního vojska bojujícího v&nbsp;[[Druhá světová válka|druhé světové válce]] proti Německu.<ref name="Broz2005" />
 
Před odchodem na frontu – 30. ledna 1943 – byl Ludvík Svoboda povýšen na [[plukovník]]a. Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal [[Bitva u Sokolova|u Sokolova]] (v&nbsp;boji proti odvetné operaci [[Wehrmacht|německé armády]] za [[VolgogradBitva u Stalingradu|Stalingrad]] a [[Charkov]]).<ref name="Broz2006" /> Velel brigádě,<ref group="p">Brigádní generál Jan Kratochvíl byl velitel čs. vojenských jednotek v SSSR od 15.&nbsp;května 1943 do 18.&nbsp;května 1944, kdy se stal velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR (Bílek, 2005, s. 278).</ref> která sehrála významnou úlohu při osvobození hlavního města Ukrajiny [[Kyjev]]a a při bojích o západní [[Ukrajina|Ukrajinu]]. V prosinci 1943 po [[Bitva o Kyjev|osvobození Kyjeva]] byl jmenován [[Brigádní generál|brigádním generálem]]. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev a řadu dalších. U [[Žaškov]]a se brigáda zúčastnila [[Korsuň-ševčenkovská operace|Korsuň- ševčenkovské operace]].
 
Dne 18.&nbsp;května 1944 byl jmenován velitelem [[1. československý armádní sbor|1. čs. armádního sboru]] v SSSR brigádní generál [[Jan Kratochvíl (generál)|Jan Kratochvíl]]. Pod jeho velením byl sbor nasazen v&nbsp;[[Karpatsko-dukelská operace|Karpatsko-dukelské operaci]]. „Dňa 10. 9. 1944 velenie nad 1. čs. zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1. ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s&nbsp;neúspešným začatím operácie dňa 9. 10. 1944.“<ref name="Bys2011">{{Citace monografie
}}</ref> Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu.<ref>(Bystrický, 2011)</ref> Po mobilizaci Slováků a zapojením místních [[partyzán]]ů vzrostl počet vojáků zhruba na 50&nbsp;tisíc. 3.&nbsp;dubna 1945 velení nad sborem převzal generál [[Karel Klapálek]]. [[Ostravská operace|Ostravsko-opavské]] operace se zúčastnila čs. tanková brigáda spolu se [[1. československá smíšená letecká divize v SSSR|smíšenou leteckou divizí]].<ref>Novák, V. - Sedlář, J., Po stopách 1. československého armádního sboru v SSS, SPN, Praha, 1975</ref>
V lednu 1945, po vstupu sboru na slovenské území, na přímou žádost generála [[Lev Zacharovič Mechlis|Lva Zacharoviče Mechlise]], člena vojenské rady 4.&nbsp;ukrajinského frontu, který koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, L. Svoboda zřídil při armádním sboru [[Obranné zpravodajství|vojenské obranné zpravodajství]] (OBZ). Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit [[major]]amajora Františka Sedláčka., Gengen. Mechlis však prosadil [[nadporučík]]anadporučíka [[Bedřich Reicin|Bedřicha Reicina]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hanzlík
| jméno = František
}}</ref><ref name="rfr2">http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-76-89.pdf</ref>
 
Dne 4.&nbsp;dubna 1945 jmenoval prezident [[Edvard Beneš]] tzv. [[KošickýPrvní vládnívláda programZdeňka Fierlingera|košickouKošickou vládu]]. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník [[Ministr národní obrany Československa|ministrem národní obrany]] a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Klapálek spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z [[Spojené království|Anglie]]. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před [[Bitva o Kyjev|Kyjevem]], někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.<ref>Klapálek Karel, Ozvěny bojů, Naše vojsko, Praha 1966</ref><ref>Kyjev Dukla Praha, sborník, Naše vojsko, 1975</ref><ref>(Ressel, 1978)</ref>
 
Na [[Divizní generál|divizního generála]] byl Ludvík Svoboda povýšen 10.&nbsp;května 1945. [[Armádní generál|Armádním generálem]] se stal 1.&nbsp;srpna 1945.<ref name="rfr1">(Bílek, 2005, s. 278-279)</ref>
 
==== Osud jeho rodiny v okupované vlasti ====
Po obsazení [[ČechyNěmecká okupace Čech, Moravy a Slezska|obsazení Čech]] a Moravy [[Německo|německými]] německými vojsky odešel Ludvík Svoboda se souhlasem manželky Ireny ilegálně do [[Polsko|Polska]]. [[Irena Svobodová]] spolupracovala po odchodu manžela do [[emigrace]] s [[Obrana národa|Obranou národa]] a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v&nbsp;Kroměříži azyl skupině československých [[Parašutista|parašutistů]] s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová spolu se svou rodinou spolupracovala s parašutisty do té doby, než [[gestapo]] přišlo na jejich stopu a celou skupinu v&nbsp;listopadu 1941 zatklo.<ref>RICHTER, Karel, …a v zádech měli smrt, TEMPO, [[Třebíč]], 1997.</ref>
 
Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho jediný syn [[Miroslav Svoboda (1924-1942)|Miroslav]] byl ve svých necelých 18&nbsp;letech zavražděn v&nbsp;[[Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen|koncentračním táboře Mauthausen]]. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard Stratilovi a&nbsp;Svobodův synovec Jan Doležal. V [[Koncentrační tábor Ravensbrück|koncentračním táboře Ravensbrück]] byla zavražděna [[Anežka Stratilová]], matka Ireny Svobodové. Dalších 15&nbsp;členů z&nbsp;obou rodin manželů Svobodových bylo tři roky vězněno v&nbsp;internačním táboře ve [[Svatobořice|Svatobořicích na Moravě]].<ref name="Kosatík" />
 
=== Poválečné období ===
==== Po ustanovení tzv. košickéKošické vlády ====
Ludvík Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem košické[[První vláda Zdeňka Fierlingera|Košické vlády]] 4.&nbsp;dubna 1945 do odvolání 25.&nbsp;dubna 1950. Funkci převzal po [[Jan Masaryk|Janu Masarykovi]]. Armáda se budovala podle [[Košický vládní program|Košického vládního programu]] ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v&nbsp;ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu de facto místo v&nbsp;sovětské sféře vlivu, avšak také vzrůstající vliv prosovětských sympatií jak v&nbsp;exilových kruzích, tak i&nbsp;v&nbsp;okupované vlasti. Armáda měla být budována podle vzoru a&nbsp;zkušeností [[Rudá armáda|Rudé armády]]. Již samotné budování obnovené československé armády bylo poznamenáno bojem o&nbsp;získání politické převahy ve společnosti, který vyústil po událostech v&nbsp;[[Únor 1948|únoru 1948]] v&nbsp;ustanovení nedílné vlády [[Komunistická strana Československa|komunistické strany]] a&nbsp;budování sovětského modelu socialismu. Do armády vstoupila, na rozdíl od předválečné apolitické armády, stranická politika. Důstojníci i&nbsp;vojáci mohli být členy politických stran a účastnit se stranického života. Velitelská místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale i podle stranické příslušnosti. Politický (stranický) profil armády postupně kopíroval politickou situaci ve společnosti.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bílek
| jméno = Jiří
}}</ref>
 
Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 ukořistila německá armáda ([[Wehrmacht]]) obrovské množství výzbroje československé armády i výstroje pro vojáky a&nbsp;následně tento materiál ztratila v&nbsp;prohrané válce. V&nbsp;důsledku toho bylo budování poválečné armády v&nbsp;Československu poznamenáno citelným nedostatkem výzbroje a&nbsp;výstroje. Využívalo se mj. ukořistěného německého materiálu a teprve postupně bylo možno nahrazovat potřebné zbraně a jiné věci z&nbsp;produkce vlastního průmyslu, který byl válečnými událostmi také značně zasažen. Armáda se podílela na obnově národního hospodářství. Kromě toho likvidovala skupiny [[banderovciOrganizace ukrajinských nacionalistů|banderovců]] přicházející z&nbsp;Ukrajiny přes Polsko, které terorizovaly{{Doplňte zdroj}} obyvatelstvo na Slovensku.
 
V [[Československé parlamentní volby 1946|parlamentních volbách 1946]] výrazně vyhrála KSČ spolu se sociálními demokraty. Počátkem roku 1948 vyústilo rostoucí politické napětí v&nbsp;otevřenou krizi. Dne [[Únor 1948|20.&nbsp;února 1948]] podalo dvanáct nekomunistických ministrů, členů stran národně socialistické a lidové a slovenské Demokratické strany, [[Demise|demisi]], kterou prezident [[Edvard Beneš|Beneš]] po nátlaku ze strany komunistických vůdců přijal. Tito ministři se spoléhali na to, že prezident demisi nepřijme a že je podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulic však vyšly desetitisíce sympatizantů KSČ podpořených [[Lidové milice|Lidovými milicemi]], nelegálními polovojenskými jednotkami, založenými teprve 23.&nbsp;února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, které byly ovládány ministerstvem vnitra pod vedením komunisty [[Václav Nosek|Noska]]. Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra zahraničí [[Jan Masaryk|Jana Masaryka]]. K&nbsp;vystoupení armády by „''muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr L. Svoboda a prezident Beneš. … Oba zastávali princip nevměšování armády do vnitropolitických sporů. K&nbsp;protikomunistickému odporu se tak mohly odhodlat – ať již izolovaně nebo v koordinaci – jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak muselo reagovat na neplnění jeho rozkazu o&nbsp;neutralitě. A konečně je tu ještě jeden, byť hypotetický otazník, jak by odpovědělo komunistické vedení a K. Gottwald jako předseda vlády na Stalinovo doporučení použít pomoci sovětské armády''“.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Kaplan
| jméno = Karel
| poznámka = [dále jen (Kaplan, 1997)]}}</ref>
 
Demokratické strany vyklidily pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Nejprve slibovaná specifická československá cesta socialismu se měnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i politice.</ref><ref>LOCKHART, Robert H. B.: Jan Masaryk. Vladimír Kořínek, [[Krnov]] 2003.</ref><ref>SVOBODA, Ludvík, ''[[Obrana lidu]]'', 1. dubna&nbsp;1948.</ref>
 
==== Členství v KSČ ====
 
==== Čistky v armádě ====
Po komunistickém převratu v únoru 1948 ministr národní obrany Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s&nbsp;respektováním [[Československé legie|legionářských]] tradic, jako národní a&nbsp;lidová armáda. V&nbsp;armádě byli stále ještě zkušení velitelé ze zahraničního i&nbsp;domácího odboje a&nbsp;legionáři. Boj o&nbsp;politický vliv v&nbsp;armádě však rychle gradoval a&nbsp;brzy armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.
 
[[Jaroslav Procházka (generál)|Jaroslav Procházka]], náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise tehdejšímu komunistickému předsedovi vlády [[Klement Gottwald|Klementu Gottwaldovi]] již v&nbsp;říjnu 1947 obvinil generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po [[Únor 1948|únoru]] byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi.<ref>(RICHTER, Karel In: Svoboda, 1992, str. 12)</ref> Podle některých autorů nesl Ludvík Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru.<ref name="rfr2" /><ref name="rfr3">(Bílek, 2005, s.278)</ref>
 
Nad „očistou“ armády dohlížel Armádní poradní sbor (APS), jehož členem byl za [[Ústřední akční výbor Národní fronty|Ústřední akční výbor]] [[Národní fronta Čechů a Slováků|Národní fronty]] [[Rudolf Slánský]], a z armády generálové Svoboda, [[Karel Klapálek]], [[Bohumil Boček]], Jaroslav Procházka, Hasal, [[Šimon Drgáč]] a&nbsp;plukovník [[Bedřich Reicin]]. "„''Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství. … Konečné návrhy posuzoval plk. Bedřich Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. … Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: ’Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgáč’''.“<ref>(Hanzlík, 2011, s.212-213)</ref>
 
Ke dni 15.&nbsp;února 1949 bylo z armády propuštěno 2&nbsp;965&nbsp;důstojníků z celkového počtu 13&nbsp;366&nbsp;vojáků s&nbsp;důstojnickou hodností. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“<ref>(Hanzlík, 2011, s. 213)</ref>
 
V průběhu ’očisty’ na jaře a v létě 1948 došlo k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 prosadil [[Rudolf Slánský]] vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru MNOministerstva národní obrany. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával (nyní už) plukovník [[Bedřich Reicin]]. S tím Svoboda nesouhlasil. „''Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku''.“<ref>(Hanzlík, 2011, s. 220)</ref> Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra národní obrany pro věci osobní dne 15.&nbsp;listopadu 1948. S&nbsp;vědomím a podporou Gottwalda a Slánského tak Reicin ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 220, 265)</ref> V době jeho působení na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, [[Jaroslav Procházka]] a [[Karel Šváb]]. Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 218, 263)</ref> „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“<ref name="rfr4">(Hanzlík, 2011, s. 265)</ref>
 
Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“<ref name="rfr3" /> Podle jiných pramenů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků.<ref>(Hanzlík, 2011, s. 204)</ref> Intervenoval například ve prospěch pplk. [[František Skokan|Františka Skokana]].<ref>(Hanzlík, 2011, s.66,262)</ref>
Reicin po svém zatčení při výpovědi označil L. Svobodu za „hlavní brzdu“ tzv. očisty armády. Stejně tak hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. „''Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustanovovat první útvarové organizace KSČ. V&nbsp;rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý příklad, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými připomínkami'',“ uváděl Reicin.<ref>(Hanzlík, 2011, s.267)</ref>
 
Ve svých výpovědích a rozhovorech z roku 1956 Svoboda sám uvedl, že mu nebylo nic známo ani o vyšetřování důstojníků ve vězeních OBZ po únoru 1948. Na jednání Armádního poradního sboru se podle jeho slov dozvěděl, že tamtoho nebo onoho zavřeli. „''To bylo v r. 1948 až 1950. Jinak'' (Reicin) ''říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován.''.“<ref name="rfr4" />
 
==== Odvolání z funkce ministra národní obrany ====
Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti.<ref>Jiří Bílek, Jiří Dufek, Zajímavé materiály k československé historii v moskevských archivech, Historie a vojenství, č. 5, 1994.</ref><ref>Radko Břach, Akce Irena, Historie a vojenství, č. 5, 1993, s. 10.</ref><ref>Radko Břach: Akce Irena. Perzekuční zásah proti důstojníkům 11. pěší divize.</ref> Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „…„''… obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně … Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.''“<ref>(RICHTER, Karel In: Svoboda, 1992, str. 12-13)</ref>
 
Dne 25.&nbsp;dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8.&nbsp;září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22.&nbsp;listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s [[Rudolf Slánský|Rudolfem Slánským]] zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval [[Bedřich Reicin|B. Reicin]]. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál [[Karel Klapálek|Klapálek]]. Díky [[Intervence|intervenci]] z [[Moskva|Moskvy]] byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.
 
Jeho zatčení využilo okresní vedení [[Komunistická strana Československa|KSČ]], aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z [[Hroznatín]]a na státní statek v nedaleké Lhotce. [[Jednotné zemědělské družstvo|JZD]], které pomáhal založit a rozvíjet v rodné obci Hroznatín, hodnotilo okresní vedení KSČ jako [[kulak|kulacké]]. Vysídleni byli i další čtyři sedláci – zakládající členové družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.
 
Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního.<ref>{{Citace monografie
 
==== Rehabilitace ====
Úmrtí [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalina]] a [[Klement Gottwald|Gottwalda]] v roce 1953, odhalení [[Lavrentij Pavlovič Berija|Berii]] a [[XX. sjezd KSSS|20. sjezd]] [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954 díky [[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščovovi]]. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka [[Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda|Vojenské akademie Klementa Gottwalda]], velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955–1958.
 
Od května 1948 až do zvolení prezidentem v roce 1968 byl poslancem [[Národní shromáždění Československé socialistické republiky|Národního shromáždění]],<ref group="p">Funkce poslance nebyla placená.</ref> postupně zvolen za obvody na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku, a v letech 1954 až 1964 byl také členem jeho předsednictva. Byl místopředsedou [[Svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]] a [[Svaz československo-sovětského přátelství|Svazu československo-sovětského přátelství]]. Věnoval se práci na pamětech ve [[Vojenský historický ústav Praha|Vojenském historickém ústavu]]. Zde napsal své vzpomínkové knihy ''[[Z Buzuluku do Prahy]]'' a ''[[Cestami života]]''. Věnoval se intervencím ve prospěch [[rehabilitace (právo)|rehabilitací]] neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže)<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 160-161)</ref> Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o [[Druhá světová válka|druhé světové válce]]. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války.<ref>Rodák, Jozef, Pozabudnutí hrdinovia, Adin, Prešov, 2012</ref> Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí. V letech 1954 až 1964 byl členem předsednictva [[Národní shromáždění Československé socialistické republiky|Národního shromáždění]].
 
=== Prezidentské období ===
 
==== Od zvolení prezidentem do 20. srpna 1968 ====
[[Soubor:83053 9416 Smrkovsky a Svoboda 68.jpg|náhled|upright=1.4|Prezident Svoboda s&nbsp;další významnou osobností Pražského jara, [[Josef Smrkovský|Josefem Smrkovským]]]]
Dne 30.&nbsp;března 1968 během [[Pražské jaro 1968|Pražského jara]] byl Ludvík Svoboda po abdikaci [[Antonín Novotný|Antonína Novotného]] zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ [[Alexander Dubček|Alexandra Dubčeka]], který se opíral o návrh [[Svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Císař
| strany = 399
| isbn = 80-86006-59-X
| poznámka = [dále jen (Císař, 1998)]}}</ref> Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne [[aklamace|aklamací]]. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288.<ref>(Císař, 1998, s. 401)</ref> Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů [[Tomáš Garrigue Masaryk|T.&nbsp;G. Masaryka]] i&nbsp;[[Edvard Beneš|Edvarda Beneše]], ale také na hroby [[Klement Gottwald|Gottwaldův]] a&nbsp;[[Antonín Zápotocký|Zápotockého]]. Navštívil [[Národní památník na Vítkově]], kde vzdal úctu legionářům 1.první&nbsp;světové války i&nbsp;bojovníkům druhé světové války. Dne 6.&nbsp;dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva [[Ústřední výbor Komunistické strany Československa|Ústředního výboru Komunistické strany Československa]].
 
Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k&nbsp;demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu. Činil tak na četných veřejných vystoupeních a&nbsp;setkáních v průmyslových závodech a&nbsp;v&nbsp;[[Jednotné zemědělské družstvo|Jednotných zemědělských družstvech]]. Zasazoval se o&nbsp;[[Rehabilitace (právo)|rehabilitace]] lidí neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů z&nbsp;doby německé okupace.<ref>{{Citace monografie
| příjmení =Kadlec
| jméno =Vladimír
| poznámka = [dále jen (Kadlec, 1991)]}}</ref> Navázal tak na své úsilí z druhé poloviny 50.&nbsp;let, kdy se po smrti Stalina a Gottwalda sice s rehabilitacemi začalo, ale velmi liknavě.<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 134-135, 147, 160-161)</ref> Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje Československa.
 
President neměl přímý vliv ani na zahraniční politiku státu. Jak vnitřní politika, tak i zahraniční politika byly zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v&nbsp;Československu roku 1968 vyvolával nedůvěru v zemích [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]]. Na schůzi delegací šesti stran Varšavské smlouvy 23.&nbsp;března v&nbsp;[[Drážďany|Drážďanech]] v&nbsp;tehdejší [[Německá demokratická republika|Německé demokratické republice]] (NDR) (které se prezident Svoboda nezúčastnil), zazněla kritika na adresu vedení KSČ, že nečelí „[[Kontrarevoluce|kontrarevolučním]] tendencím“, že jeho politika vede k&nbsp;restauraci kapitalismu. Zvláště nesmlouvaví v&nbsp;kritice vedení KSČ byli delegáti NDR, [[Polská lidová republika|Polské lidové republiky]] (PLR) a&nbsp;[[Bulharsko|Bulharska]].<ref>(Císař, 1998, s. 403)</ref> Za necelé čtyři měsíce poté, dne 14.&nbsp;července, došlo k dalšímu zasedání představitelů Varšavské smlouvy, kterého se tentokrát našečeskoslovenská delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Z tohoto zasedání byl československému vedení zaslán dopis pěti zúčastněných stran s rozsáhlou kritikou politiky československého vedení KSČ.<ref>(Císař, 1998, s. 459)</ref><ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 176)</ref>
 
Po vzájemné dohodě došlo 28.–29.&nbsp;července 1968 k jednání mezi sovětskou a československou delegací blízko vzájemných hranic v [[Čierna nad Tisou|Čierné nad Tisou]]. Této dvoustranné schůzky se zúčastnil i prezident Ludvík Svoboda, nebyl však vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR [[Alexej Kosygin|Alexeje Kosygina]] varoval Svoboda Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi oběma národy.<ref>{{Citace monografie
==== Srpen 1968 ====
{{Podrobně|Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa}}
[[Soubor:(Zari68)Svoboda & Dzur.jpg|náhled|upright=1.4|Ludvík Svoboda a [[Martin Dzúr]], [[Seznam ministrů národní obrany Československa|československý ministr obrany]], jednají v září roku 1968 s armádními veliteli o řešení [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|okupační]] situace]]
[[Soubor:83053 9416 Smrkovsky a Svoboda 68.jpg|náhled|upright=1.4|Prezident Svoboda s&nbsp;další významnou osobností Pražského jara, [[Josef Smrkovský|Josefem Smrkovským]]]]
Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v noci na 21.&nbsp;srpna 1968. V ranních hodinách 21.&nbsp;srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – [[Alexander Dubček|A. Dubčeka]], [[Oldřich Černík|O. Černíka]], [[Josef Smrkovský|J. Smrkovského]], [[František Kriegel|F. Kriegela]], [[Josef Špaček (politik KSČ)|J. Špačka]] a [[Bohumil Šimon (politik KSČ)|B. Šimona]], sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v [[Sovětský svaz|SSSR]].
 
Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR [[Stěpan Vasiljevič Červoněnko|Červoněnkem]] v pozdních hodinách 20.&nbsp;srpna, když letadla již přistávala na ruzyňském letišti. „''President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí.''“<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 177–179)</ref> Prezident poté, když došel na zasedající předsednictvo [[Ústřední výbor Komunistické strany Československa|ÚV KSČ]], podepsal ještě v noci na 21.&nbsp;srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům.<ref group="p">„''Drazí spoluobčané, v posledních hodinách vznikla v naší zemi složitá situace. V současné chvíli vám nemohu říci více k jejímu objasnění. Jako prezident Československé socialistické republiky se k vám obracím s plnou odpovědností, kterou jsem s přijetím této funkce převzal a naléhavě vás žádám, abyste zachovali plnou rozvahu a naprostý klid. U vědomí své občanské odpovědnosti a v zájmu naší republiky nedopusťte, aby došlo k nepředloženým akcím. S důstojností a kázní, kterou jste prokazovali v minulých dnech, vyčkejte dalších kroků ústavních orgánů republiky.''“ (Klusáková-Svobodová, 2005b, s.182)</ref> Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí Varšavské smlouvy.<ref>(Kadlec, 1991, s. 259)</ref>
 
Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů jmenovat novou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená [[Alois Indra|A. Indrou]]. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.
 
Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na [[František Kriegel|F. Kriegela]], všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21.&nbsp;srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“<ref>(Kadlec, 1991, s. 260-261)</ref> Sovětští představitelé museli tak jednatjednali ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si před tím představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. [[Moskevský protokol]]. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který Moskevský protokol odmítl podepsat. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko-rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, atd., jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.<ref>(Kadlec, 1991, s. 261)</ref>
 
Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500&nbsp;tisíc vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta. „Některé zásahy prezidenta Svobody během jednání v Moskvě nelze označit právě za šťastné. V mnoha okamžicích příliš prosazoval rychlé přijetí podmínek, diktovaných nám vedením [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] v čele s Brežněvem.“<ref>(Kadlec, 1991, s. 262)</ref> „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití, k němuž mohlo dojít v okupované Praze. … V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a [[Vysočanský sjezd KSČ|XIV. vysočanským sjezdem]] byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23.&nbsp;srpna 1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje … jen s krajním vypětím je udržován klid … Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu … Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo … (10, V. Šilhán, s. 33–34)“.<ref>(Kadlec, 1991, s. 263)</ref>
 
Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí [[Severoatlantická aliance|NATO]], byť formálně protestovaly, např. na půdě [[Organizace spojených národů|OSN]]. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů [[Spojené státy americké|USA]] se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – [[Lyndon B. Johnson|Johnson]] o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.<ref>{{Citace monografie
 
==== Normalizace ====
[[Soubor:(Zari68)Svoboda & Dzur.jpg|náhled|upright=1.4|Ludvík Svoboda a [[Martin Dzúr]], [[Seznam ministrů národní obrany Československa|československý ministr obrany]], jednají v září roku 1968 s armádními veliteli o řešení [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|okupační]] situace]]
Po přijetí [[moskevský protokol|moskevského protokolu]] byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise.<ref name="rfr5">(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 197)</ref>
 
Projev prezidenta k padesátému výročí 28.&nbsp;října byl v duchu [[Pražské jaro 1968|Pražského jara]], hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů republiky [[Tomáš Garrigue Masaryk|T. G. Masaryka]], [[Edvard Beneš|E. Beneše]] a [[Milan Rastislav Štefánik|M. R. Štefánika]]. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. ''„OO naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho vystupovat. Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší, ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku“užitku.''.<ref>(Císař, 1998, s. 501-514)</ref><ref>(Rudé Právo, 29. října 1968)</ref>
 
Dne 27.&nbsp;října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o [[federalizace Československa|federalizaci]]. L. Svoboda federalizaci podporoval, vyjádřila vývoj, který dosáhlo [[Slovensko]] po 50&nbsp;letech od založení společného státu. 30.&nbsp;října 1968 prezident stvrdil federalizaci svým podpisem na [[Bratislavský hrad|Bratislavském hradě]]. Dne 9.&nbsp;ledna 1969, poprvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou.
Po plénu ÚV KSČ 14.&nbsp;listopadu 1968 došlo ke změně ve vedení strany i v aparátě. Změna byla ve prospěch protireformních dogmatiků a v neprospěch politiků Pražského jara. Začaly se vytvářet podmínky pro návrat starých praktik. To se dělo pod dohledem Sovětů, ale i pod nepřímým vlivem vzájemných vztahů mezi velmocemi USA a SSSR. V prosinci 1968 navštívil Československo americký kongresman Charles Vanik, který vyjádřil své obavy z neurovnaných vztahů Československa se SSSR a zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR.<ref>(Císař, 1998, s. 520)</ref>
 
Dne 16.&nbsp;ledna 1969 spáchal student [[Jan Palach]] sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny ''Zprávy''. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: ''„… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk ([[Josef Hlavatý]]). Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.''<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 195)</ref>
 
L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů a veřejného života. Podporoval řadu projektů, které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, např. stavbu [[Metro v Praze|metra]], rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu [[Írán]]u, [[Finsko|Finska]], [[Japonsko|Japonska]] a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státu.
| isbn = 80-903725-0-3
| poznámka = [dále jen (Císař, 2006)]
}}</ref> Na pokyn G. Husáka byl na začátku roku 1970 rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků.<ref>(Klusáková-Svobodová, 2005b, s. 197-204)</ref> [[Normalizace]] „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídících postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit, nebo vyškrtnout ze strany přes 400&nbsp;000 dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Ani Husák si původně takový kádrový masakr nepřál. Také L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit.“<ref>(Císař, 2006, s. 96-97)</ref> Podle některých autorů byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Dle jiných prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit, i když byl formálně přizván do [[Politbyro|politbyra]] KSČ.<ref>(Kadlec, 1991, s. 258)</ref> Ideologičtí fundamentalisté opět začali střežit „čistotu“ zveřejňovaných názorů. Neobstály ani paměti prezidenta, bylo zakázáno nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl ''Cestami života''.<ref>(RICHTER, Karel In: Svoboda, 1992, předmluva)</ref>
 
==== Druhé volební období ====
Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze–[[Břevnov]]ě, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20.&nbsp;září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17.&nbsp;července 1980.
 
Pohřeb byl [[Státní pohřeb|státní]] a vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z [[Pražský hrad|Pražského hradu]] na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1.&nbsp;armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů účast veřejnosti nebyla organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, kteří se s ním přišli rozloučit. Po [[Kremace|kremaci]] byla urna uložena v [[Národní památník na Vítkově|Národním památníku na ŽižkověVítkově]].<ref>http://www.novinky.cz/domaci/253976-prezidentske-pohrby-byly-v-ceskoslovensku-celonarodni-tryznou-i-aktem-v-ustrani.html</ref> V roce 1993 byla přenesena do rodinné hrobky Svobodových na [[Hřbitovy v Kroměříži|hřbitově]] v Kroměříži]].<ref>https://cs.billiongraves.com/grave/Ludv%C3%ADk-Svoboda/11870858 Rodinná hrobka Svobodových na hřbitově v Kroměříži</ref>
 
== Dílo ==
| isbn = 978-80-204-1939-2
}}
== Dokumenty, ve kterých hrál prezident Ludvík Svoboda ==:
* ''[[Czechoslovakia 1968]]'' (1969)
* ''[[Spřízněni volbou]]'' (1968)
* ''[[Odkaz Dukly]]'' (1954)
 
== Vyznamenání ==
* Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašizmu I. stupně.
 
'''Ruské dekorace z 1.první světové války'''
* Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost
* Kříž Svatého Jiřího III. stupeň za statečnost
== Hodnocení Ludvíka Svobody ==
=== Předválečné hodnocení ===
'''Kloboučník, pplk., velitel dělostřeleckého pluku 12.''' (12. září 1928): „''Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a4%20hodnoceni-03-delostrelectvo.jpg</ref>
 
'''Velitel leteckého pluku 3 v Piešťanech''' (podpis nečitelný; 19. července 1931): „''… během zkušené (15/6 – 15/7 1931) byl seznámen se zařízeními letky, chodem služby u letky, hlavně pak s taktickou činností letectva. Vykonal celkem 10 letů s krátkými úlohami pěch. a děl. pozorovatele s velmi dobrým výsledkem a během těchto letů natolik seznal let. pozorovatele, takže u své zbraně (části) bude dobrým informátorem, jaké úlohy se mohou od letce požadovati. Výkonnou službu leteckou – pozorovatele – vykonával rád iniciativně – v letounu pracoval klidně, rozvážně, takže docílil velmi dobrých výsledků. Ve službě i mimo službu, jeho chování bylo bezvadné.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a5%20hodnoceni-04-letectvo.jpg</ref>
 
'''B. Beneš, plukovník pěchoty, velitel 3. pluku J. Ž. z Trocnova''' (listopad 1938, závěrečný posudek, kvalifikační listina): „''Dobrý psycholog a vychovatel. Snadno si získává oddanost podřízených. Dosáhl po stránce mravní a výcvikové, velmi dobrých výsledků. Pro výchovu pořízených důstojníků velmi dobře způsobilý.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a8%20hodnoceni%2007%20kromeriz%201938%20b.jpg</ref>
 
'''[[Josef Zmek]], brig. gen., velitel divize.''' (14. prosince 1938, závěrečný posudek, kvalifikační listina): „''Výborný důstojník, značných vojenských vědomostí, pracovitý spolehlivý, společenský. Stupeň kvalifikace výtečná''.“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a9%20hodnoceni%2008%20prosinec%201938%20b.jpg</ref>
=== Za války ===
'''[[Jan Kratochvíl (generál)|J. Kratochvíl]], brig. gen, velitel 1. čs. sboru v SSSR''' (1943–1944, válečná vložka ke kvalifikační listině): „''Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě, inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení, a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.''“<ref>http://www.ludviksvoboda.cz/images/phocagallery/thumbs/phoca_thumb_l_a10%20hodnoceni%2009%20valecne.jpg</ref>
 
=== Poválečné hodnocení ===
'''[[Václav Černý]]''' (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých ''Pamětech'' přísně: „''Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.''“<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Černý
| jméno = Václav
Ve sborníku vzpomínek mužů a žen, vojáků, kteří se s Ludvíkem Svobodou za války osobně setkali a zažili ho jako velitele a nadřízeného je L. Svoboda hodnocen jako výjimečný velitel, s upřímnou starostí o své vojáky, který se často pohyboval v přední linii.
 
'''Generálporučík v. v. MUDr. [[František Engel''']]: „''Podplukovník Svoboda věděl, že prapor musí být na frontu dobře připraven. Proto – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku. … Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili udržet s ním krok, nechtěli se nechat starým pánem zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat.''“ „''Od samého začátku byl podplukovník Svoboda nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. … Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše. Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním piplal. Málokdo jiný by to byl dokázal.“<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bárta
| jméno = Petr (a kol.)
}}</ref>
 
'''Generálmajor v z. [[Alfréd Ressel]], velitel dělostřelectva 1. čs. armádního sboru''': ''„Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce – jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc, než prostředek k dosažení určitých cílů. … Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost.“''<ref>(Bárta (a kol.), 1971, s. 207)</ref> ''„Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. … Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Myslím, že stále hledal kontakt s člověkem. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými. … Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, … ’A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?’ tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde celý souhrn, výsledek i jeho cena k součtu. Znal své lidi a dovedl se jich také zastat.“''<ref>(Bárta (a kol.), 1971, s. 210)</ref>
 
== Dokumenty, ve kterých hrál prezident Ludvík Svoboda ==
* ''[[Czechoslovakia 1968]]'' (1969)
* ''[[Spřízněni volbou]]'' (1968)
* ''[[Odkaz Dukly]]'' (1954)
 
== Zajímavosti ==
 
[[Zdeněk Vašíček]] vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [''Cestami života'', 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF [ <nowiki/>[[Josef Ludvík Fischer|J. L. Fischerem]] ] v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho ''‘Krize demokracie’''. Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z [[Ghostwriter|ghostwriterů]] jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“<ref>MUSIL, Jiří V., ed. aj. ''Josef Ludvík Fischer: 6.11.1894-16.2.1973: sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození.'' 1. vyd. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 2001. 72 s. ISBN 80-238-7361-X. [Viz příspěvek Zdeňka Vašíčka „Aporetika jako koan", str. 35–36.]</ref><ref>O prezidentových pamětech viz např.: RICHTER, Karel. ''Zakázané paměti prezidenta''. In: Chlumecké listy : časopis chlumeckého regionu. Ročník 38, 2008, č. 7, str. 36–38.[http://www.chlumecnc.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=5180&id_dokumenty=1452 – dostupné též online ]</ref>
 
== Fotogalerie ==
Soubor:IICCR G539 Ceausescu Dubcek Svoboda.jpg|Svoboda a [[Alexander Dubček]] v&nbsp;srpnu roku 1968 během oficiální návštěvy [[Nicolae Ceaușescu|Nicolae Ceaușesca]] v&nbsp;Československu
Soubor:Alej hrdinov Ludvik Svoboda.jpg|Busta Ludvíka Svobody v&nbsp;„Aleji hrdinov“ na slovenské Dukle
Soubor:Kroměříž, hřbitov, hrob L. Svobody.JPG|Rodinná hrobka Svobodových na [[Hřbitovy v Kroměříži|hřbitově]] v Kroměříži.
</gallery>