Ernst Mach: Porovnání verzí

'''Ernst Mach''' ([[18. únor]]a [[1838]] [[Brno-Chrlice|Chrlice]]<ref name="matrika">[http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/8439/?strana=112 Matriční záznam o&nbsp;narození a&nbsp;křtu]</ref>, [[Markrabství moravské|Morava]], [[Rakouské císařství]] – [[19. únor]]a [[1916]] [[Vaterstetten]], [[Německé císařství]]) byl rakouský teoretický [[teoretická fyzika|teoretický fyzik]], [[filozoffilosof]], [[děkan]] a později i [[Seznam rektorů Univerzity Karlovy|rektor]] [[Německá univerzita v Praze|německé Karlo-Ferdinandovy univerzity]] pocházející z &nbsp;[[Morava|Moravy]].

Narodil se v &nbsp;Chrlicích u &nbsp;[[Brno|Brna]] (dnes městská část [[Brno-Chrlice]]). Za 28 let působení v &nbsp;[[České království|Čechách]] a na [[Markrabství moravské|Moravě]] vytvořil v &nbsp;podstatě celé své fyzikální dílo. Roku [[1895]] přijal nabídku z &nbsp;[[Vídeň|Vídně]] učit [[Filosofie|filozofii]], zejména [[historieDějiny lidstva|historii]] a teorii [[induktivní věda|induktivní vědy]]. Stal se z něj [[ateismus|ateista]].

V důchodu&nbsp;penzi uveřejnil nejen řadu vědeckých článků, ale dokončil i dvě [[monografie]]. Poslední léta svého života ([[1913]]–[[1916]]) žil s &nbsp;manželkou u &nbsp;nejstaršího syna Ludwiga ve Vaterstettenu. Tam také upoblíž městečka [[Haar]] den po svých 78. narozeninách zemřel na selhání srdce.

Ernst Mach patří k &nbsp;nejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století především v &nbsp;oblasti [[experimentální fyzika|experimentální fyziky]]. Jeho jménem je označena řada fyzikálních veličin a pojmů. Jako vědec proslul svou důkladností, precizností i manuální zručností, svým klidem a jasným, stručným a výstižným formulováním myšlenek. Jako pedagog a filozof byl autorem řady učebnic a přehledných kompendií z &nbsp;oblasti fyziky, stál u &nbsp;zrodu této vědní disciplíny v &nbsp;českých zemích v &nbsp;její novodobé podobě.

Na jeho počest uděluje [[Akademie věd České republiky]] [[Čestná oborová medaile Ernsta Macha|Čestnou oborovou medaili Ernsta Macha]] vynikajícím domácím i zahraničním vědcům v &nbsp;oboru fyzikálních věd.

Hodnota většiny Machových fyzikálních prací je na čase nezávislá. [[Machův princip]], který zavedl [[Albert Einstein]], vedl později k &nbsp;teorii relativity, při výuce fyziky se užívá [[Machův vlnostroj]] a [[Machovo kyvadlo]], aerodynamika nadzvukových rychlostí se neobejde bez [[Machův kužel|Machova kužele]], [[Machův úhel|Machova úhlu]] a [[Machovo číslo|Machova čísla]].

Ernstovu otci Janovi Nepomuku Machovi (narozen roku [[1805]] v &nbsp;[[Hodkovice nad Mohelkou|Hodkovicích nad Mohelkou]] čp. 64<ref>{{Citace periodika

}}</ref> Josefu Machovi a Marii Anně roz. Hürbe ze [[Záskalí]],<ref>http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite//permalink?xid=11269&scan=63 - Matrika N, I-N • 1800 - 1820 • L41/11 • Hodkovice nad Mohelkou</ref> člen [[Řád zbožných škol|piaristického řádu]]<ref>http://www.historie.hranet.cz/heraldika/ghi/ghi1991.pdf - Ernst Mach - chrlický rodák, str. 15</ref>) bylo dvaadvacet let, když jako profesor gymnázia v Praze poznal třináctiletou sestru svého žáka [[Emerich Lanhaus|Emericha Lanhause]] z &nbsp;moravských [[Brno-Chrlice|Chrlic]]. Už tehdy prý prohlásil, že pokud se někdy ožení, tak jenom s &nbsp;ní. O &nbsp;deset let později, v &nbsp;říjnu [[1836]], si [[Josefa Lanhausová|Josefu Lanhausovou]], dceru chrlického biskupského důchodního, skutečně vzal.<ref>http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/8448/?strana=62 - Matrika Brno</ref> Protože nebyla ještě plnoletá (podle tehdejších zákonů mohla samostatně rozhodovat teprve ve čtyřiadvaceti), musela mít sňatek písemně povolený od otce. Ten jistě rád souhlasil. Ženich byl totiž v té době vychovatelem u majitele zlínského panství barona [[Bretton]]a, a to znamenalo solidní společenské postavení s příjmem postačujícím k &nbsp;zabezpečení rodiny.

Jak uvádí matrika v &nbsp;[[Tuřany (část Brna)|Tuřanech]] u &nbsp;Brna, dostalo nejstarší ze třech dětí Johanna a Josefy Machových, syn narozený dne [[18. únor]]a [[1838]] v &nbsp;čp. 1 (zámek), křestní jména ''Ernst Waldfried Joseph Wenzel''. První dvě byla po otcových zaměstnavatelích (baronce Ernestině a jejím manželovi), třetí a čtvrté po dědech z &nbsp;otcovy a matčiny strany.

„Z &nbsp;doby před koncem svého druhého roku mám mnoho živých, zvláště zrakových vzpomínek,“ píše Mach ve své [[autobiografie|autobiografii]]. „Později jsou vzpomínky řidší, ačkoliv jsem přestěhováním rodičů přišel do nového prostředí, totiž do dolnorakouského Moravského pole, kde otec koupil osamělou rolnickou usedlost“. Od roku [[1840]] byl dvanáct let Ernstovým domovem [[Untersiebenbrunn]]. Až na krátké období ([[1847]]–[[1848]]), kdy navštěvoval primu benediktinského gymnázia v &nbsp;[[Seitenstetten]]u (a dostal od tamějších pedagogů hodnocení „sehr talentlos“ s radou, aby místo studií šel raději na řemeslo nebo zkusil obchodovat), pečoval o &nbsp;jeho výchovu sám otec. Naštěstí nezůstal jen u &nbsp;předmětů, které potřebují řemeslníci a [[Smíšené zboží|hokynář]]i, ale učil syna i latině, řečtině, dějepisu, [[algebra|algebře]] a [[geometrie|geometrii]]. Když bylo Ernstovi čtrnáct, šel skládat přijímací zkoušku do sexty [[Piaristické gymnázium v Kroměříži|kroměřížského piaristického gymnázia]]. Ukázalo se, že ho otec na střední školu připravil výborně. Znalostí měl dost: chyběla jen praxe, jak obstát mezi spolužáky. „Ze začátku jsem moc dobrý dojem nedělal, protože všechnu k &nbsp;tomu nutnou obratnost a školské chytráctví bylo třeba teprve získat“. Bude poctivé nezamlčet ani další Machův názor na výchovu. „Neznám nic strašnějšího než ubohé lidi, kteří se učili příliš mnoho. Místo zdravého silného úsudku, který by se byl snad vyvinul, kdyby se neučili ničemu, se jejich myšlenky úzkostlivě plíží stále po týchž cestách za jakýmisi slovy, větami a formulacemi. To, co mají, je pavučina myšlenek, příliš slabá, aby se na ni dalo spoléhat, ale dost komplikovaná, aby popletla“.

Po [[maturita|maturitě]] ([[1855]]) se Mach zapsal na vídeňskou univerzitu, vystudoval [[matematika|matematiku]] a [[fyzika|fyziku]] a ve dvaadvaceti (1860) získal doktorát. Další rok se [[habilitacedocent|habilitoval]], několik let působil ve Vídni jako soukromý [[docent]], v &nbsp;šestadvaceti byl jmenován profesorem matematiky a zanedlouho ([[1866]]) i fyziky na univerzitě[[Univerzita vŠtýrský GrazuHradec|univerzitě]] ve ([[Štýrský Hradec|Štýrském Hradci]]). Zjara [[1867]] odešel do [[Praha|Prahy]] přednášet experimentální fyziku a ještě téhož roku v &nbsp;létě uzavřel sňatek se svou velkou láskou Luisou Marrusigovou (Ludovica Marussig). Za 28 let působení v &nbsp;[[ČeskoČeské království|Českučeských zemích]] vytvořil v &nbsp;podstatě celé své fyzikální dílo. Roku [[1895]] přijal nabídku z &nbsp;Vídně učit [[Filosofie|filozofii]], zejména historii a teorii induktivní vědy. Jeho nové aktivity přerušil v &nbsp;červenci [[1898]] záchvat mrtvice, po němž mu natrvalo ochrnula pravá polovina těla. Psát sice mohl, přednášet ale jen s &nbsp;největšími obtížemi. I když 1. 5.května 1901 odešel do penze, vůbec to neznamenalo, že přestal pracovat. V důchodu&nbsp;penzi uveřejnil nejen řadu vědeckých článků, ale dokončil i dvě [[monografie]]. Poslední léta ([[1913]]–[[1916]]) žil s &nbsp;manželkou u &nbsp;nejstaršího syna Ludwiga, který měl nedaleko Mnichova lékařskou praxi. Tam také v městečku [[Haar]] [[19. únor]]a [[1916]], den po svých 78. narozeninách, zemřel na selhání srdce.

V &nbsp;Praze, kam přišel v &nbsp;dubnu [[1867]] jako ředitel fyzikálního kabinetu, si najal byt na [[Staroměstské náměstí|Staroměstském náměstí]] č. 19/549. Měl tak doslova pár kroků do [[Karolinum|Karolina]] i [[Klementinum|Klementina]], dvou hlavních středisek tehdejší [[Karlo-Ferdinandova univerzita|Karlo-Ferdinandovy univerzity]]. JestliZda hned v &nbsp;letním semestru [[1866]]–[[1867]] začal učit, se bohuželvšak z &nbsp;oficiálního seznamu přednášek nepoznánení možné zjistit.

Na univerzitě ([[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filozofické fakultě]]) byly přednášky z &nbsp;matematiky a fyziky určeny především budoucím středoškolským učitelům. Z &nbsp;ostatních oborů potřebovali vybrané partie z &nbsp;fyziky jen medici a farmaceuti. Na Machovy lekce, atraktivní množstvím názorných experimentů, chodili však kromě těch, kdo měli fyziku povinnou, také zájemci z &nbsp;jiných studijních zaměření a často dokonce i laická veřejnost.

V akademickém roce [[1872]]–[[1873]] se Mach stal děkanem [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filozofické fakulty]] a sedm let nato (1879–1880) [[rektor]]em univerzity. Bylo to v &nbsp;období, kdy na škole vrcholily dlouholeté snahy o řešení národnostní otázky. Přirozený požadavek většiny české veřejnosti na plné zrovnoprávnění české a německé výuky byl přijatelným ústupkem i pro většinu německé části. Snahy změnit univerzitu na českou nebo naopak zachovat status quo chápaly obě strany jen jako krajní. Mach se klonil spíše k &nbsp;umírněnějšímu stanovisku. [[Vincenc Strouhal|Čeněk Strouhal]] vzpomíná, že si volil Čechy za asistenty a sympatizoval s &nbsp;[[Jednota českých matematiků a fyziků|Jednotou českých matematiků]] .<ref>http://physics.mff.cuni.cz/historie/Strouhal/Vystava/VystavaProfStrouhal.pdf - Profesor Čeněk Strouhal, zakladatel Fysikálního ústavu české university v &nbsp;Praze, výstava ke 100. výročí otevření budovy FU u &nbsp;Karlova</ref> Z &nbsp;ekonomických důvodů však návrh rozdělit univerzitu na dvě školy nepodporoval: [[paralela|paralelní]] existenci českých i německých ústavů s &nbsp;knihovnami a dílnami považoval za příliš velký přepych. Nebyl ostatně jediný, kdo předvídal, že s &nbsp;dělením univerzity vzniknou finanční problémy. Plodné i neplodné diskuse skončily císařovým rozhodnutím, aby od zimního semestru [[1882]]–[[1883]] měla [[Praha]] jak c.k. Karlo-Ferdinandovu univerzitu německou, tak českou.

V &nbsp;roce [[1883]]–[[1884]] byl Mach zvolen rektorem podruhé, tentokrát už na univerzitě pouze [[Německá univerzita v Praze|německé]]. Záhy se ovšem funkce vzdal, nejspíše pro její neúnosnou časovou náročnost. Podle některých pramenů vyjádřil prý abdikací svůj postoj ke způsobu, jakým bylo národnostní vyrovnání provedeno.

Nikdo před ním ještě nevystoupil s &nbsp;tak ostrou kritikou [[Newton]]ových představ: prostor i čas jsou v &nbsp;[[Principie|Principiích]] ([[1687]]) definovány jako něco absolutního, na ničem nezávislého, objektivního a nepohyblivého. Přitom skutečná měření prostorových vzdáleností, časových intervalů, rychlostí pohybu a hmotností fyzikálních objektů mají povahu měření relativních. Vzdálenosti přece určujeme vzhledem k &nbsp;vybraným vztažným objektům, k &nbsp;[[laboratoř]]i, [[Země|Zemi]], [[Slunce|Slunci]] nebo hvězdnému systému: proč má tedy být zaváděn pojem absolutního prostoru? Podobně je tomu s &nbsp;časovými údaji odvozenými z &nbsp;pravidelně se opakujících procesů, např. rotace nebo oběhu Země apod. Pochyboval i o &nbsp;hmotnosti jako absolutní míře hmoty. Být praotcem [[relativita|teorie relativity]] ovšem kategoricky odmítl. K &nbsp;[[Albert Einstein|Einsteinově]]ově teorii měl dokonce zásadní výhrady.

Další Machova kritika patřila [[atomová hypotéze|atomové hypotéze]]. Nedokázané představy, vytvářené jen pro názornost, se mu zdály nadbytečné a zavádějící. Všechny poznatky je prý třeba opírat výhradně o &nbsp;bezprostřední smyslové vnímání. Fakta byla vším, žádné modelové představy a úvahy o &nbsp;nich nepřipouštěl. Snažil se oprostit poznání od jakýchkoliv mimozkušenostních složek. Proč máme považovat svět za mozaiku, když její jednotlivé kamínky ([[atom]]y) nevidíme? Atomy bere na milost jen jako pojmové pomůcky umožňující ekonomický popis počitků. Vývoj ukázal, že se mýlil. Podle jeho vlastních slov však „chyby jedněch lidí bývají nezřídka ve svých důsledcích plodnější než objevy druhých“.

Všechno, co nešlo dokázat zkušeností ([[experiment]]em), chtěl vyřadit. Spolu s &nbsp;[[Richard Avenario|Richardem Avenariem]] ([[1843]]–[[1896]]), švýcarských filosofem a svým vrstevníkem, patří k &nbsp;hlavním představitelům empiriokriticismu – filosofie kritické zkušenosti. [[Empiriokriticismus]], nazývaný také [[Empiriokriticismus|machismus]], je zvláštní odrůdou pozitivismu. Pozitivistického filosofa zajímá jen to, co je jisté, určité a spolehlivé, co nám předvádějí naše smysly: omezuje se tedy na sbírání skutečností a nepovažuje za nutné pátrat po jejich významu. Účelné je pouze pořádání jednotlivých věd, aby se staly přehlednější a mohly sloužit praktickému životu.