Benito Mussolini: Porovnání verzí

V samotné Itálii se mu zdařil jiný kousek, když si 11. února [[1929]] Lateránskou smlouvou s papežem [[Pius XI.|Piem XI.]] získal podporu [[Římskokatolická církev|katolické církve]], čímž vyřešil od roku [[1871]] nedořešené vztahy mezi [[Svatý stolec|Svatým stolcem]] a italským státem. V ekonomické sféře již tak zcela úspěšný nebyl. V letech 1922-1926 zažila italská ekonomika období rychlého růstu. Růst výrobní produkce o 10 % ročně, zvýšený export a úspora veřejných výdajů z 35 % na 13 % vedlo k snížení nezaměstnanosti z 600 000 (1921) na 100 000 (1926). Ministr financí [[Alberto de Stefani]] tak už 2. června 1925 dosáhl vyrovnaného rozpočtu. Vytvoření systému [[Korporace|korporací]] však vedlo k jeho rezignaci, neboť i když byl hrabě de Stefani přesvědčeným fašistou, při výkonu své ministerské funkce se řídil liberální zásadou [[laissez faire]]. Korporativní Itálie sice v letech 1926–1938 zdvojnásobila produkci obilovin a v roce [[1940]] se stala zcela soběstačná v produkci obilí, ale preference jednoho druhu plodin způsobila nedostatek jiných produktů. Ani [[porodnost]] na duceho rozkaz výrazně nestoupla. Izolovaný korporativní systém sice Itálii v roce [[1930]] uchránil přímého zásahu [[Velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]], ale krach rakouské banky [[Credit Anstalt]] v květnu [[1931]] poznamenal italský bankovní sektor a v návaznosti s tím i italský průmysl, především ocelářský gigant [[Ansaldo]]. Ještě v roce [[1933]] musel státem zřízený Institut pro rekonstrukci průmyslu (IRI) investovat mnoho prostředků do [[stabilizace]] ekonomické situace v [[průmysl]]ovém sektoru. To spolu s faktem, že on sám v prosinci [[1927]] obnovil zlatý standard i přes odpor svého ministra financí způsobilo, že italská ekonomika nepodávala nikterak oslnivé výkony a růst [[Hrubý domácí produkt|HDP]] se ustálil v průměru na 2 %.▼