Michel Lafosse: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m {{Autoritní data}} nad {{DEFAULTSORT}} |
m linkfix |
||
Řádek 6:
== Konec rodu Stuartů ==
Původem skotský, potom i [[Anglie|anglický]] a [[Irsko|irský]] panovnický rod [[Stuartovci|Stuartovců]] byl v Anglii načas svržen krvavou [[puritáni|puritánskou]] revolucí a [[Oliver Cromwell|kromwelovskou]] diktaturou v letech 1640-1660. Po skončení revoluce se Stuartovci na anglický trůn vrátili (Skotsko a Irsko jim zůstaly věrny) v osobě [[Karel II. Stuart|Karla II.]], který byl nucen napříště respektovat za revoluce vzrostlou moc parlamentu zastupujícího vysokou šlechtu a především její odpor ke katolictví. Sám Karel však se netajil svými sympatiemi k římské církvi a na smrtelné posteli roku 1685 konvertoval ke katolicizmu. Karel II. nezanechal žádné manželské potomky, takže na trůn po něm nastoupil bratr [[Jakub II. Stuart]], otevřený a horlivý katolík. Hned na počátku vlády se Jakub tvrdě vypořádal s opozicí nesouhlasící s jeho vládou (veřejné popravy, posílání do otroctví do Ameriky) a vzápětí rozpustil parlament, pokoušel se vládnout absolutisticky a zrovnoprávnil katolíky, čímž si proti sobě znepřátelil všechny mocné složky anglické společnosti. Když se r. 1688 narodil Jakubův stejnojmenný syn (Jakub Eduard), čímž automaticky ztrácely právo na trůn Jakubovy dcery Marie a Anna, hlásící se k protestantizmu, vznikla v anglické společnosti obava, že katolická dynastie bude vládnout i nadále. Proto v tzv. [[Slavná revoluce|Slavné revoluci]] Angličané povolali Mariina manžela, [[Nizozemsko|nizozemského]] místodržícího [[Vilém Oranžský|Viléma Oranžského]], před nímž Jakub uprchl do Francie ke dvoru [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] Nově svolaný anglický parlament reagoval na Jakubův útěk tím, že Viléma zvolil za krále. Jakub proti tomu protestoval a až do konce svého života (1701) se prohlašoval za zákonného krále Anglie (a Skotska a Irska, kde bylo silou anglické řešení prosazeno).
Ve francouzském exilu v nároku na anglický a skotský trůn pokračoval Jakubův syn Jakub Eduard, který se proto zval ''Jakub III.'' (pro Anglii) a ''Jakub VII.'' (pro Skotsko), dnes je znám pod přezdívkou ''Starý uchazeč''. Jednou se neúspěšně pokusil s francouzskou pomocí vylodit v Anglii (1708), ztroskotal také pokus jakobitského povstání ve Skotsku (1715). Po smrti Ludvíka XIV. se Jakub stal ve Francii nevítaným a našel nové útočiště v [[Řím]]ě u papeže [[Klement XI.|Klementa XI.]], kde žil do své smrti r. 1766. V Římě, roku 1719, se Jakub oženil s Marií Klementinou Sobieskou, pravnučkou polského krále [[Jan III. Sobieski|Jana III. Sobieského]], a s ní měl dva syny, Karla Eduarda a [[Jindřich Benedikt Stuart|Jindřicha Benedikta]]. V nárocích rodu pokračoval Jakubův starší syn Karel Eduard, dnes známý pod přezdívkou ''Krásný princ Karel'', sám sebe zval ''Karel III.'' Stejně jako jeho otec se pokusil o vylodění ve Skotsku (1745), to však skončilo bezúspěšně. Poté se Karel uchýlil do Francie a pak do Itálie. Po smrti otce jej tehdejší papež [[Klement XIII.]] odmítl uznat za anglického a skotského krále. V roce 1772 se Karel v Římě oženil s Luisou ze Stolberg-Gedernu, s ní se později přestěhoval do Florencie, kde začal užívat titul ''hrabě z Albany''. Po šesti letech (1780) Luisa Karla opustila z důvodu cizoložného vztahu k italskému básníkovi [[Vittorio Alfieri|Viktoru Alfierimu]], aniž by Karlovi do té doby porodila jakékoli dítě (proto v 19. století tvrzení dvou anglických bratrů Karla a Jana Allenových, že jsou vnuci Karla Stuarta, bylo zcela neopodstatněné). O tři roky později (1780) přistoupil Karel k legitimizaci svého jediného potomka, tehdy třicetileté nemanželské dcery Karly (Charlotty), kterou mu porodila jeho milenka Klementina Walkinshawová, s níž se seznámil v roce 1745 ve Skotsku. Karle udělil titul ''vévodkyně z Albany'' a ''Její královská výsost'', aniž by ji ovšem jeden z těchto titulů dával nárok na nástupnictví. Karel zemřel v Římě 1788 a nezanechal žádného mužského, natož manželského a zákonného potomka. Karlův mladší bratr Jindřich Benedikt byl r. 1747 jmenován papežem [[Benedikt XIV.|Benediktem XIV.]] kardinálem, posléze se stal biskupem jedné předměstské [[diecéze]] a papežským vicekancléřem. Po smrti bratra Karla se prohlásil králem ''Jindřichem IX.'' (pro Anglii) a ''I.'' (pro Skotsko), ale svůj nárok se nepokusil prosadit v praxi. Zemřel r. 1807 ve svém biskupském paláci ve [[Frascati]] a nezanechal žádné potomky, ani nemanželské. Jindřichem Benediktem tedy skončily dějiny dynastie Stuartů, dodnes přežívají pouze rodiny, jejichž prapředkem byla Karlova dcera Karla. Jindřich Benedikt ve své závěti přenesl své nároky na trůny v Británii na přítele a nejbližšího příbuzného, Karla Emanuela Savojského (do r. 1802 krále sardinského), ten však nikdy jakobitské nároky neprosazoval a neučinil to ani nikdy nikdo z jeho potomků až dodnes.
| |||