Byzantská říše: Porovnání verzí

 

 

Po porážce v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] v roce [[1071]] ztratila říše ve prospěch [[Seldžucká říše|seldžuckých Turků]] většinu [[Malá Asie|Malé Asie]], představující jádro jejího teritoria. Po nástupu [[Komnenovci|Komnenovců]] sice získala zpět některé oblasti a ve [[12. století|12. století]] dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] utrpěla Byzanc fatální úder, když byla [[Konstantinopol]] roku [[1204]] dobyta [[Křížové výpravy|křižáky]]. Třebaže císařové z dynastie [[Palaiologové|Palaiologů]] dokázali v roce [[1261]] říši obnovit, opakující se [[Občanská válka|občanské války]] výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil [[Pád Konstantinopole|pádem Konstantinopole]] v roce [[1453]] a dobytím zbývajících byzantských území [[Osmanská říše|osmanskými Turky]].

V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně [[Evropa|Evropy]] před šířením [[islám]]u. Kromě toho disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům. Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a [[Střední východ|Středního východu]], přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur.

Věda, která se zabývá Byzantskou říší, se jmenuje [[byzantologie]].<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Propylaeum: Byzantine Studies | url = http://www.propylaeum.de/en/byzantine-studies/ | kapitola = Byzantine Studies | datum přístupu = 2012-06-24 | vydavatel = Bayerische Staatsbibliothek Munich, University Library of Heidelberg, Institute for Classical Philology of the Humboldt University of Berlin, German Archaeological Institute Berlin | jazyk = anglicky}}</ref>

== Název ==

{{Infobox zaniklý stát

| název = (Východní) Římská říše

| znak velikost = 75px

| článek o znaku = Kristův monogram

| mapa velikost = 295px

| hlavní město = [[Konstantinopol]]

| počet obyvatel =

| jazyky = [[latina]], [[řečtina]], [[aramejština]], [[koptština]]

| měna = [[solidus]]

| státní zřízení = [[Autokracie|autokratická]] [[monarchie]]

| zánik =

}}

=== Rozdělení římské říše ===

V&nbsp;roce 284 se moci v&nbsp;[[Starověký Řím|římské říši]] chopil [[Diocletianus]], jenž překonal [[Krize třetího století|krizi třetího století]] uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného [[Tetrarchie| (vláda)|tetrarchie]].<ref name="B1">Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/1*.html#1 I.1]</ref> V&nbsp;rámci něho byla říše fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (''[[Augustus (titul)|augusti]]''). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v&nbsp;hodnosti caesarů (''[[caesar]]es'').<ref>Češka (2000), s.&nbsp;33</ref> Po Diocletianově abdikaci v&nbsp;roce 305 se toto uspořádání zhroutilo. Následovaly [[Občanská válka|občanské války]] trvající až do roku 324, kdy [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy,<ref name="B1"/> posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci [[solidus]]. 11.&nbsp;května 330 přesunul sídlo vlády na [[Bospor]], kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou [[Konstantinopol]].<ref>Češka (2000), s.&nbsp;85</ref> Tím zdůraznil rostoucí význam hospodářsky konsolidovanější a rozvinutější východní poloviny impéria. Město se těšilo strategicky mimořádně příznivé poloze mezi [[Evropa|Evropou]] a [[Asie|Asií]], nacházelo se na spojnici obchodních tras a nejpozději v&nbsp;závěru 4.&nbsp;století se stalo trvalým sídlem na východě panujících římských císařů.

 

Koncem 4.&nbsp;století, v&nbsp;době začínajícího [[stěhování národů]], byla římská říše vystavena náporu [[Germáni|germánských]] a jiných [[barbar]]ských kmenových svazů. V&nbsp;[[Bitva u Adrianopole|bitvě u Adrianopole]] v&nbsp;roce 378 východní vojsko ničivě podlehlo [[Gótové|Gótům]],<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;175</ref> nedlouho nato usazeným jako [[foederati]] na římském území. Od počátku 5.&nbsp;století směřovaly vpády Germánů a [[Hunové|Hunů]] rostoucí měrou proti hospodářsky a vojensky oslabenější [[Západořímská říše|západořímské říši]]. Konsolidovanější východ musel čelit útokům [[Perská říše|novoperské]] [[Sásánovci|sásánovské říše]], třebaže v&nbsp;letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;59</ref> Roku 410 bylo město [[Řím]] dobyto a vydrancováno [[Vizigótská říše|Vizigóty]] a zhruba v&nbsp;témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány,<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;188</ref> nicméně východní říše zůstala s&nbsp;výjimkou [[Balkán]]u veskrze ušetřena srovnatelných katastrof. Za [[Theodosius II.|Theodosia&nbsp;II.]] byly zesíleny [[konstantinopolské hradby]], díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;18</ref> Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením [[tribut]]u.<ref>[http://www.roman-emperors.org/theo2.htm Nathan, Geoffrey&nbsp;S. ''Theodosius&nbsp;II (408–450 AD)'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Theodosiův nástupce [[Marcianus]] odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král [[Attila]] vytáhl proti západořímské říši.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;98</ref> Krátce po Attilově smrti v&nbsp;roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.

 

V&nbsp;náboženských otázkách destabilizovaly východní říši různé [[hereze]] a doktrinální spory, stupňované soupeřením [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchátů]] v&nbsp;[[Svatý stolec|Římě]], [[Konstantinopolský patriarchát|Konstantinopoli]], [[Alexandrie|Alexandriji]] a [[Antiochie|Antiochiji]].<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/2*.html#5 II.5]</ref> Už v&nbsp;roce 325 rozhodl [[První nikajský koncil|nikajský koncil]] o odsouzení [[Ariánství|arianismu]], popírajícího [[Kristus|Kristovo]] božství.<ref name="Češka 62-63">Češka (2000), Ss.&nbsp;62–63</ref> Roku 431 prohlásil [[Efezský koncil|koncil v&nbsp;Efesu]] za herezi [[nestoriánství]].<ref name="Češka 199-201">Češka (2000), Ss.&nbsp;199–201</ref> Nejvážnější krizi vyvolala rozepře ohledně Kristovy podstaty, jelikož stoupenci směru zvaného [[monofyzitismus]] tvrdili, že měl jedinou přirozenost a to božskou. Přestože toto učení bylo zavrženo [[Chalkedonský koncil|chalkedonským koncilem]] v&nbsp;roce 451,<ref name="Tread 99">Treadgold (1997), s.&nbsp;99</ref> v&nbsp;[[Aegyptus|Egyptě]] a [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] se k&nbsp;němu přiklonila téměř veškerá populace, přičemž většina dalších císařů se neúspěšně pokoušela obnovit narušenou církevní jednotu.

 

| rok vzniku = Justiniánská&nbsp;dynastie<br />[[518]]

| rok zániku = [[602]]

| před 1 = Byzantská říše v době Leonovců

| před 1 vlajka = Simple Labarum.svg

| před 2 = Západořímská říše

| před 2 vlajka = Labarum.svg

| více po = ano

| po 1 = Byzantská říše v době Herakleiovců

| jazyky = [[latina]], [[řečtina]], [[aramejština]], [[koptština]]

| národnostní složení = [[Římané]], [[Italové]], [[Řekové]], [[Germáni]], [[Aramejci]], [[Koptové]], [[Arméni]], [[Slované]]

| měna = [[solidus]]

| státní zřízení = [[Autokracie|autokratická]] [[monarchie]]

 

=== Obrana říše a spory o uctívání ikon ===

[[Soubor:ByzantineEmpireMap-cs-690's.png|náhled|upright=1.6|Územní rozsah Byzance na přelomu 7. a 8. století]]

Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, podněcovaly muslimy k&nbsp;zintenzivnění útoků proti říši. V&nbsp;létě 717 početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, [[Obléhání Konstantinopole (717–718)|oblehlo Konstantinopol]], již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem [[Leon III. Syrský|Leona&nbsp;III.]], zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718 a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen.<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;241</ref> Nehledě na pohromu utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v&nbsp;plenění maloasijského zázemí říše, přestože je Byzantinci v&nbsp;čele s&nbsp;Leonem v&nbsp;roce 740 přesvědčivě zdolali v&nbsp;[[Bitva u Akroinu|bitvě u Akroinu]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;355</ref> I pak pokračovali muslimové v&nbsp;ničivých výpravách proti Byzanci, nicméně nejnaléhavější ohrožení z&nbsp;jejich strany pominulo.

| jazyky = [[latina]], [[řečtina]], [[aramejština]], [[koptština]]

| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Slované]], [[Aramejci]], [[Koptové]], [[Arméni]]

| měna = [[solidus]]

| státní zřízení = [[Autokracie|autokratická]] [[monarchie]]

 

=== Obrození za Komnenovců ===

{{Infobox zaniklý stát

| název = Římská říše

| jazyky = [[řečtina]] (úřední jazyk)

| národnostní složení = [[Řekové]], [[Turci]], [[Bulhaři]], [[Arméni]], [[Srbové]], aj.

| měna = [[solidus]], [[hyperpyron]]

| státní zřízení = [[Autokracie|autokratická]] [[monarchie]]

| zánik =

}}

Na jaře [[1081]] se Konstantinopole zmocnil vojevůdce [[Alexios I. Komnenos|Alexios Komnenos]], zakladatel dynastie [[Komnenovci|Komnenovců]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;612</ref> Krátce poté, co zahájil své panování, musel se Alexios bránit útoku Normanů vedených [[Robert Guiscard|Robertem Guiscardem]].<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;321</ref> Ti po vítězství v&nbsp;[[Bitva u Dyrrhachia (1081)|bitvě u Dyrrhachia]] dobyli toto město a vstoupili do Řecka. Teprve Guiscardova smrt v&nbsp;roce 1085 a podpora [[Benátská republika|Benátčanů]], vykoupená přiznáním obchodních výsad na území říše, umožnila Byzantincům dočasně vypudit Normany z&nbsp;Balkánu. O dva roky později se ze severu přihnali Pečeněhové, jimž Alexios ve spojení s&nbsp;[[Kypčaci|Kumány]] uštědřil roku 1091 zdrcující porážku.<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;77</ref>

 

Komnenovská moc dosáhla svého zenitu za Janova syna [[Manuel I. Komnenos|Manuela&nbsp;I.]], jenž byl znám pro svoji náklonnost k&nbsp;Západu. Manuel provozoval velice ambiciózní a agresivní zahraniční politiku, přesto se už v&nbsp;roce 1147 musel potýkat s&nbsp;příchodem účastníků [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]], zhoršujícím vzájemné roztrpčení mezi Byzantinci a [[Západní kultura|Latiny]], a s&nbsp;opětovnými útoky Normanů.<ref>Harris (2006), s.&nbsp;94</ref> O osm let později Manuel vpadl na normanské území v&nbsp;Itálii, nicméně jeho pokus obnovit byzantské državy na Apeninském poloostrově byl odsouzen k&nbsp;nezdaru.<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;114</ref> V&nbsp;roce 1159 přinutil k&nbsp;poslušnosti [[antiochijské knížectví]] a s&nbsp;[[Jeruzalémské království|jeruzalémským královstvím]] navázal spojenectví.<ref>[http://www.roman-emperors.org/mannycom.htm Stone, Andrew. ''Manuel&nbsp;I Comnenus'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Společně s&nbsp;křižáky podnikli Byzantinci rozsáhlou invazi do [[Egypt]]a, která skončila neúspěchem. Manuel vystoupil rovněž proti [[Uhersko|uherskému království]] a roku 1167 nad ním přesvědčivě zvítězil,<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;119</ref> čímž pro říši zabezpečil takřka celé východní pobřeží Jaderského moře.

 

V&nbsp;závěru svého panování se Manuel rozhodl předejít vytvoření jednotného tureckého sultanátu v&nbsp;Anatolii a v&nbsp;roce 1176 pronikl na seldžucké teritorium. Zde bylo jeho početné vojsko zaskočeno a obklíčeno sultánem [[Kilič Arslán II.]] v&nbsp;[[Bitva u Myriokefala|bitvě u Myriokefala]].<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;128</ref> Toto střetnutí symbolicky završilo byzantskou protiofenzívu proti Turkům zahájenou za Alexia&nbsp;I., navíc zásadně podlomilo prestiž říše a pravděpodobně uspíšilo Manuelovu smrt v&nbsp;roce 1180.

 

 

=== Rozpad říše ===

{{Infobox zaniklý stát

| název = Římská říše

| po 7 vlajka = Armoiries Naxos.svg

| po 8 = Athénské vévodství

| vlajka =

| vlajka velikost = 105px

| mapa velikost = 292px

| mapa poznámka = Rozloha Byzantské říše za vlády dynastie Angelovců

| počet obyvatel = 12 000 000 ([[11. století]])

| jazyky = [[řečtina]], [[aramejština]], [[koptština]]

| národnostní složení = [[Římané#Byzantská říše|Východní Římané]], [[Řekové]], [[Slované]], [[Aramejci]], [[Arméni]]

| měna = [[hyperpyron]]

| státní zřízení = [[Autokracie|autokratická]] [[monarchie]]

| zánik =

}}

V&nbsp;období dynastie [[Angelovci|Angelovců]] se říše potýkala s&nbsp;naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v&nbsp;centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v&nbsp;provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z&nbsp;Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k&nbsp;opětnému ustavení nezávislého [[Druhá bulharská říše|bulharského carství]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;657</ref> Čtyři roky poté se ke Konstantinopoli přiblížil [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich&nbsp;I. Barbarossa]] v&nbsp;čele [[Třetí křížová výprava|třetí křížové výpravy]]. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do [[Svatá země|Svaté země]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;136</ref> Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1B.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Foreign Policy of the Angeloi'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

 

 

=== Exil ===

Po obsazení Konstantinopole založili vítězní křižáci a Benátčané [[latinské císařství]] a v&nbsp;průběhu pár let si podrobili Krétu, Thrákii a většinu Řecka, kde vzniklo [[soluňské království]] a jiné politické útvary. Vedle stávajícího systému pronií implementovali dobyvatelé na podmaněném území lenní vztahy typické pro západoevropskou formu [[Feudalismus|feudalismu]]. Na troskách říše se etablovaly také tři nástupnické byzantské státy: [[Nikájské císařství]] ustavené energickým vojákem [[Theodoros I. Laskaris|Theodorem&nbsp;I. Laskarisem]] na severozápadě Malé Asie, [[Epirský despotát]] na západě a [[Trapezuntské císařství]] rozkládající se při jižním pobřeží [[Černé moře|Černého moře]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;165</ref>

 

=== Zmařená obnova ===

Zahraničně-politické poměry Byzance se navzdory získání Konstantinopole vyvíjely velmi povážlivě, neboť ze strany západních mocností přetrvávala hrozba nové křížové výpravy. Odhodlaným nepřítelem Michaela se ukázal být sicilský král [[Karel I. z Anjou|Karel z&nbsp;Anjou]], pokoušející se vytvořit širší protibyzantskou koalici.<ref name="Tread740">Treadgold (1997), s.&nbsp;740</ref> Aby předešel tomuto nebezpečí, přistoupil Michael k&nbsp;vyjednávání o podrobení se papeži, formálně završeném uzavřením [[církevní unie]] na [[Druhý lyonský koncil|koncilu v&nbsp;Lyonu]] v&nbsp;roce 1274.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P25.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The fall of Byzantium : The Union of Lyons'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Michaelova politika usmíření s&nbsp;Římem narazila na rozhodný nesouhlas byzantského kléru a prostého obyvatelstva, kvůli čemuž nikdy nedošlo k&nbsp;reálnému naplnění unie. V&nbsp;roce 1281 podnikl Karel z&nbsp;Anjou s&nbsp;papežovým požehnáním výpravu proti Byzanci. Přestože byl v&nbsp;[[Albánie|Albánii]] poražen, chystal se v&nbsp;dalším roce k&nbsp;novému tažení, v&nbsp;němž mu zabránily [[sicilské nešpory]].<ref name="Zástěrová302">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;302</ref>

 

{{Infobox zaniklý stát

| po 3 = Neopatrijské vévodství

| po 3 vlajka = Coat of Arms of the Duchy of Neopatras.svg

| po 4 vlajka = Arms of Charles II dAnjou.svg

| po 5 = Benátská republika

| zánik = [[29. květen|29. května]] [[1453]] – [[pád Konstantinopole]]

}}

 

Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly [[Andronikos II.|Andronika&nbsp;II.]] v&nbsp;roce 1303 k&nbsp;povolání skupiny západních žoldnéřů, známých jako [[Katalánská kompanie]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;750</ref> Přes určité počáteční úspěchy se tito vojáci zanedlouho vzbouřili a společně s&nbsp;Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311 zmocnili [[Athény|Athén]]. S&nbsp;ohledem na nedostatečné zdroje příjmů dal Andronikos&nbsp;II. výrazně snížit obsah zlata v&nbsp;hyperpyru. Závěr jeho panování poznamenala vleklá válka mezi ním a jeho vnukem [[Andronikos III.|Andronikem&nbsp;III.]], během níž agresivní [[Osmanská říše|osmanští Turci]] vedení [[Orhan I.|Orhanem&nbsp;I.]] učinili svým hlavním městem někdejší byzantskou [[Bursa|Prusu]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;758</ref> Po svém vítězství v&nbsp;[[Bitva u Pelekanonu|bitvě u Pelekanonu]] připravili Osmané říši o většinu jejich zbývajících držav v&nbsp;Malé Asii včetně [[Bithýnie|bithýnských]] měst [[Nikaia|Nikaie]], která padla v&nbsp;roce 1331, a [[Nikomédie]], dobyté roku 1337.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;308</ref> Severozápadní oblasti Anatolie byly pro Byzantince definitivně ztraceny.

 

== Stát ==

=== Státní znak a vlajka ===

Přesný státní znak ani vlajka se nedochovaly. Ty pravděpodobně nebyly přesně definovány, ale měnily se a vyvíjely společně s&nbsp;nástupem jednotlivých císařů a symboly jejich dynastií, přestože se v průběhu [[10. století]] v&nbsp;různých podobách opakovaně v umění objevuje císařský motiv dvouhlavého orla. Teprve po roce [[1350]] je jako vlajka obnovené říše ustanovena dynastická vlajka [[Palaiologové|Palaiologů]], kterou na sklonku existence Byzantské říše během obléhání Konstantinopole osmanskými Turky byla doplněna v podobě čtvrcené vlajky ještě o červený kříž [[Svatý Jiří|svatého Jiří]] na bílém poli (pravděpodobně převzatý od [[Janovská republika|Janovanů]]).

==== Starší symbolika Byzance ====

<gallery caption=" ">

Byzantine Eagle.svg|[[Stylizace|stylizovaný]] císařský orel Palaiologů podle historické předlohy

Palaeologoi eagle XV c Byzantine miniature.jpg|původní miniatura císařského orla [[Jan VIII. Palaiologos|Jana VIII. Palaiologa]]

Device of the Palaiologos Dynasty.svg|graficky přepracovaná podoba císařského orla [[Jan VIII. Palaiologos|Jana VIII. Palaiologa]]