Napoleonské války: Porovnání verzí

 

== Invaze do Anglie (1803–1805) ==

{{Podrobně|Napoleonův plán na invazi do Anglie}}

V květnu [[1803]] znovu vypukla válka mezi Francií a Velkou Británií, když francouzská vojska vpadla do [[Hannover]]ska náležejícího k britské koruně (britský král byl Hanoverským kurfiřtem). Hned na to [[Spojené království|Británie]] zkonfiskovala v přístavech 1 200 francouzských obchodních lodí. Poté [[Napoleon Bonaparte]] plánoval dva roky invazi do Anglie. V době příprav invaze, 2. prosince [[1804]], se nechal korunovat [[císař]]em [[Francie]], což vyvolalo vznik třetí koalice. Využil přitom holandské a španělské loďstvo, které spojil. Počátkem roku Napoleon nakonec nařídil admirálu [[Pierre-Charles Villeneuve|Villeneuvovi]], aby odlákal britskou flotilu k [[Antily|Antilám]]. Zde se Villeneuve vyhnul bitvě a rozhodl se vrátit do [[Evropa|Evropy]]. Při návratu ho ale Britové zastihli. V následující bitvě utrpěl ztráty a stáhl se ke [[Cádiz]]u. Villeneuve přístav v [[Cádiz]]u brzy opustil, ale 21. října [[1805]] byl poražen admirálem [[Horatio Nelson|Nelsonem]] v [[Bitva u Trafalgaru|bitvě u Trafalgaru]]. Bitva u Trafalgaru nakonec zabránila invazi do Anglie, a to i přesto, že admirál [[Horatio Nelson]] zahynul. Napoleon po prohře s Brity prohlásil: "Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni." Britské vítězství ale znehodnotila porážka spojenců v [[bitva u Slavkova|bitvě u Slavkova]].

 

 

== Rusko-turecká válka (1806–1812) ==

Po válce třetí koalice [[Osmanská říše]] začala připravovat válku proti Rusku. Navíc generál Sebastiani, který byl francouzským velvyslancem v Turecku, slíbil Turkům vojenskou pomoc, neboť [[Francie]] si válku přála. Do Turecka přijeli francouzští vojenští instruktoři, poradci a odborníci na budování pevností a Marmontův sbor, jež měl 25 000 mužů, byl vyčleněn jako vojenská pomoc Turecku. Roku [[1806]] [[Osmanská říše]] vstoupila do války s Ruskem. Rusové na začátku překročili [[Dněstr]] a dobyli pevnost v Jásách, [[Bendery|Benderách]], [[Akkerman]]u, Kiliji, Galace a [[Bukurešť|Bukurešti]]. Situaci Turků ztěžovalo i to, že na západ od bojiště probíhalo od roku 1803 povstání Srbů, kteří byli v této válce spojenci Rusů.

 

 

== Finská válka (1808–1809) ==

[[Soubor:Ratan battle.jpg|náhled|vlevo|[[Bitva u Ratanu]]]]

Ruský car [[Alexandr I. Pavlovič|Alexandr I.]] se rozhodl jako [[Napoleon Bonaparte|Napoleonův]] spojenec přinutit [[Švédsko]] k přijetí kontinentální blokády. [[Gustav IV. Adolf]] viděl v Napoleonovi antikrista, a proto jej odmítl. [[Rusko]] se rozhodlo situaci řešit vojensky a [[21. únor]]a ruská armáda vpadla do [[Finsko|Finska]]; současně bylo [[Švédsko]] napadeno z jihu [[Dánsko|Dánskem]]. Hned na začátku Rusové dosáhli úspěchu, když se jim vzdala pevnost Sveaborg. Nový švédský velitel [[Carl Johan Adlercreutz]] dokázal [[18. duben|18. dubna]] [[1808]] Rusy zastavit u Siikajoki a Švédové začali dosahovat úspěchů, ale [[14. září]] [[1808]] byli poraženi v bitvě u Oravais. Rusové postupně dobyli [[Finsko]] a [[Alandské ostrovy]]. Tyto události způsobily, že byl král [[Gustav IV. Adolf]] svržen a nahrazen [[Karel XIII.|Karlem XIII.]], což ale nezvrátilo situaci a [[19. srpen|19.]] a [[20. srpen|20. srpna]] [[1809]] byla svedena nerozhodná bitva u Savaru a Ratanu – poslední střet (respektive dva střety) finské války. [[17. září]] téhož roku byl uzavřen [[Fredrikshamnský mír]], jímž se [[Švédsko]] připojilo ke kontinentálnímu systému a postoupilo [[Rusko|Rusku]] [[Finsko]].

 

Po porážce ve Finské válce se [[Švédsko]] muselo přidat ke kontinentálnímu systému a vyhlásit válku [[Anglie|Anglii]]. Přesto [[Švédsko]] mnohdy [[Francie|Francii]] nepodpořilo jako například během [[Napoleonovo ruské tažení|Napoleonova vpádu do Ruska]], který znamenal pro [[Napoleon Bonaparte|Napoleona]] katastrofu a vedl ke konci anglo-švédské války a připojení [[Švédsko|Švédska]] k šesté koalici.

 

V roce [[1804]] začala [[Persie]] jako spojenec Francie novou válku s Ruskem. Rusové, jimž veleli generálové Ivan Gudovič a Pavel Cicjanov, se početně silnějším Peršanům houževnatě bránili. Během celé války mohlo Rusko nasadit proti Persii jen 10 000 vojáků, což válku značně prodloužilo.

 

 

== Španělská válka (1808–1814) ==

{{Podrobně|Španělská válka za nezávislost}}

[[6. červen|6. června]] [[1808]] Napoleon nabídl svému bratru [[Josef Bonaparte|Josefovi]], do té doby neapolskému králi, španělskou korunu. Přítomnost francouzských vojáků a odstoupení krále Ferdinanda VII. vyvolaly lidové povstání v [[Madrid]]u [[2. květen|2. května]]. Další den maršál [[Joachim Murat|Murat]] rozpoutal represe, které stály život 500–1000 Španělů a 100–200 Francouzů. Své dojmy z těchto událostí vyjádřil [[Francisco Goya]] ve svých slavných dílech "El dos del Mayo"- druhý květen a "El tres del Mayo" – třetí květen. Poté nastal na krátkou dobu klid před bouří, neboť následně vypuklo povstání po celé zemi. Přesto [[20. červenec|20. července]] [[Josef Bonaparte]] vstoupil do [[Madrid]]u.

 

 

== Válka páté koalice (1809) ==

[[9. duben|9. dubna]] [[1809]] [[Rakousko]] rozpoutalo proti Francii válku, když jeho armáda vpadla do [[bavorsko|Bavorska]] a v Tyrolích [[Andreas Hofer]] rozpoutal lidové povstání. S Anglií, [[Sicílie|Sicílií]] a [[Sardínie|Sardinií]] vytvořilo Rakousko pátou koalici. [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] poté vpadl se 175 tisíci muži do Bavorska. [[22. duben|22. dubna]] zvítězil nad arcivévodou Karlem [[Bitva u Eggmühlu|u Eggmühlu]]. V bitvě byl mimo jiné [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] lehce zraněn na pravé noze. Poté Francouzi dobyli [[Řezno]] a 13. května bez boje padla [[Vídeň]]. Přesto [[Bitva u Aspern|bitva u Aspern a Esslingu]] skončila první Napoleonovou porážkou v bitvě, ale 5. až 6. července Napoleon vyhrál [[Bitva u Wagramu|bitvu u Wagramu]]. Arcivévoda poté ustoupil na [[Morava|Moravu]] a svedl ústupovou bitvu u Znojma. [[10. červenec|10. července]] požádal císař [[František I. Rakouský|František I.]] o mír. [[12. červenec|12. července]] bylo ve Znojmě podepsáno příměří a [[14. říjen|14. října]] byl v [[Schönbrunn]]u podepsán mír. [[Rakousko]] ztratilo zbytek provincií na [[Jadran]]u, čímž se stalo vnitrozemským státem. Tyrolské povstání bylo krutě potlačeno.

 

 

Po bitvě se Napoleonův generál Vandamme vydal pronásledovat ustupující českou armádu do Čech, ale v [[Bitva u Chlumce (1813)|bitvě u Chlumce]] 29. a 30. srpna byl jeho sbor zničen a on zajat. Mezitím byl maršál Ney poražen pruským generálem Friedrich Wilhelmem von Bülow v bitvě u Dennewitz 6. září 1813 při tažení na [[Berlín]]. [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] se poté stáhl k Lipsku, kde byla ve dnech 16. až 19. října [[1813]] svedena [[bitva u Lipska]], jež byla největší bitvou napoleonských válek a skončila pro Francouze katastrofou.

Po bitvě u Lipska se zbytek Německa přidal ke spojencům a Napoleon se stahoval k [[Rýn]]u. Čtyři dny před [[Vánoce]]mi přešli spojenci [[Rýn]] a začátkem ledna [[1814]] vstoupili do [[Francie]]. Za ústupových bojů [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] několikrát spojence porazil a donutil je, aby se stáhli zpět, ale zastavit jejich postup nedokázal. Na východě Francie byl poražen generál Augereau a spojenci dobyli [[Lyon]]. Angličané přešli [[Pyreneje]] a dobyli [[Bordeaux]]. 9. a 10. března byl [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] Blücherem [[Bitva u Laonu|poražen u Laonu]], což mu nakonec oplatil u [[Remeš]]e, což byl ale jeho poslední úspěch. [[30. březen|30. března]] spojenci vyhráli [[Bitva o Paříž|bitvu o Paříž]], která další den kapitulovala. [[Napoleon Bonaparte]] byl zrovna v zámku Fointaneblau, když se o kapitulaci hlavního města dozvěděl. Poté nemohl pokračovat ve válce. Na nátlak svých generálů se [[11. duben|11. dubna]] vzdal a byl poslán s tisícem [[Císařská garda (Napoleon)|gardistů]] na ostrov [[Elba]]. Na francouzský trůn se vrátili Bourboni a novým králem se stal [[Ludvík XVIII.]] [[1. říjen|1. října]] byl zahájen [[Vídeňský kongres]], jež měl přerozdělit Evropu mezi vítězné velmoci.

 

 

== Švédsko-norská válka (1814) ==

[[Kielská smlouva|Kielským mírem]] podepsaným [[14. leden|14. ledna]] [[1814]] dostalo [[Švédsko]] od [[Dánsko|Dánska]] [[Norsko]], ale to brzy vyhlásilo nezávislost a [[17. květen|17. května]] v Eidsvollu přijalo vlastní ústavu. Norským králem byl zvolen dánský princ (později král) [[Kristián VIII.|Kristián Frederik]]. Tím se Norsko dostalo do konfliktu s protinapoleonskou koalicí a hlavně se [[Švédsko|Švédskem]].

 

 

== Napoleonův návrat a 100denní císařství (1815) ==

[[1. březen|1. března]] [[1815]] se náhle [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]], který utekl z Elby, vylodil v zátoce San Juan u [[Cannes]].

Všechny jednotky, které byly poslány proti postupujícímu Napoleonovi, se k němu přidaly. Před Grenoblem zastoupily Napoleonovi cestu tři pluky královské armády. Císař přikázal svým vojákům zavěsit pušky na levé rámě hlavněmi dolů a v čele jednotky došel až před namířené zbraně nepřátel. Odhalil hruď a vykřikl: "Vojáci! Poznáváte mne?" Odpovědí bylo hromové "Ano!" "Kdo z vás chce střílet na svého císaře? Střílejte tedy!" Nikdo nevystřelil a vojáci se přidali k Napoleonovi. Nakonec byl proti Napoleonovi poslán i Maršál Michel Ney, který se nechal slyšet, že přiveze Napoleona v železné kleci. I on se ale nakonec přidal. Známým se stal Napoleonův Vzkaz Ludvíku XVIII. "Drahý bratranče,neposílej mi již další vojáky prosím, mám jich už dost.".

[[Soubor:Plas Newydd (Anglesey) - Waterloo 1.jpg|náhled|[[Bitva u Waterloo]]]]

[[15. červen|15. června]] přešel Sambru. V Belgii byly dvě spojenecké armády – pruská, vedená pruským polním maršálem Blücherem, a anglo-batavská, vedená britským polním maršálem lordem [[Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|Wellingtonem]], jež měly nad ním dvojnásobnou početní převahu. Napoleon jim chtěl zabránit v tom, aby se spojily. [[16. červen|16. června]] u Ligny porazil Blüchera, ale nepodařilo se mu zničit jeho vojska. Současně maršál Ney v Bitvě u Quatre Brass porazil a přinutil k ústupu část spojenecké anglo-batavské armády.

Napoleon po bitvě u Ligny vyslal sbor maršála Grouchyho o síle 30 tisíc mužů, aby pronásledovali podle jeho soudu poraženou pruskou armádu. Blücher dokázal obratným manévrováním tento sbor obejít a nakonec rozhodným způsobem zasáhnout do konečné fáze [[bitva u Waterloo|bitvy u Waterloo]].

Napoleon čekal kvůli podmáčené půdě se zahájením útoku na spojenecké pozice rozmístěné kolem na cestě procházející přes Mont St Jeann a směřující na Brusel od půlnoci 18. června až do ranních hodin. Boj začal v 9:30. Spojenecké obraně se dařilo odvracet francouzské útoky až do odpoledních hodin až do okamžiku, kdy se zdálo že se francouzským jednotkám podaří prorazit. Příchozím pruským silám se po velkém boji s francouzskou mladou gardou podařilo prorazit francouzské pravé křídlo. Následný spojenecký protiútok obrátil na ústup i zbytek francouzské armády.

 

== Následky a význam ==

{{Podrobně|Vídeňský kongres}}

Následky tohoto konfliktu byly dalekosáhlé, přestože se panovníci snažili, aby se na ideály revoluce zapomnělo. Ve skutečnosti zůstaly, což se projevilo roku [[1848]]. Vznikla Svatá aliance Ruska, Pruska a Rakouska, jež měla zabránit opakování revoluce. [[Vídeňský kongres]] přerozdělil Evropu, k Nizozemí byla připojena pozdější [[Belgie]], [[Rakousko]] získalo ztracená území a také větší vliv v severní Itálii, [[Prusko]] získalo [[Porýní]], [[Rusko|Rusku]] připadlo [[Polsko]].

V severní Evropě získalo [[Švédsko]] od Dánska, které bylo Napoleonovým spojencem, [[Norsko]]. Napoleon byl vypovězen na ostrov Sv. Heleny, kde pod přísnou britskou kuratelou císař roku [[1821]] zemřel, ale po jeho smrti se na něj nezapomnělo a bylo mnoho lidí v čele států, jež jej měli za vzor a chtěli dosáhnout stejných úspěchů, jako např. paraguayský diktátor [[Francisko Solano López]], jenž v letech [[1862]]–[[1870]] vedl krvavou válku proti Argentině, Brazílii a [[Uruguay]]i. Podobně mexický prezident generál [[Antonio López de Santa Anna]] se s oblibou nechával zvát "Napoleonem západu". Dalším takovým mužem byl synovec [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I.]], jenž dosáhl toho, že byl korunován francouzským císařem jako [[Napoleon III.]], ale nikdo z nich se [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovi I.]] nikdy nevyrovnal. Samotné napoleonské války byly až do první světové války největším válečným konfliktem vůbec, bojovalo se v [[Evropa|Evropě]], [[Afrika|Africe]], [[Severní Amerika|Severní]] a [[Jižní Amerika|Jižní Americe]], [[Atlantský oceán|Atlantském]] a [[Indický oceán|Indickém oceánu]] a [[Karibské moře|Karibském moři]].