Staroměstská exekuce: Porovnání verzí

Pět direktorů ze stavu městského byli taktéž sťati. Následovala exekuce Jana Jesenského, kterému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jan Jesenský byl potrestán nejpřísněji z několika důvodů. Jednak byl diplomatem ve službách stavů, který na uherském sněmu v [[Prešpurk]]u přemlouval [[Uhersko|Uhry]], aby se odklonili od císaře, a jednak proto, že napsal politicko-filosofický traktát ''Pro vindiciis kontra tyrannos'' (česky Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud nejedná v jeho zájmu. Podle Stanislava Sousedíka ho toto dílo učinilo ideologem stavovského povstání. Oběma Němcům byla před stětím hlavy uťata pravá ruka, ruka Leonarda Rüppela byla ještě před jeho smrtí pověšena na pranýři. Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což pro ně byla ta nejpotupnější smrt, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdci povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech, dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Dále byl městský úředník Mikuláš Diviš na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy (prameny se zmiňují o tom, že naštěstí nebyl porušen hlavní nerv a Diviš mohl po delší době opět mluvit).

[[František Palacký]] přirovnával události stavovského povstání k [[husitství]] s tím rozdílem, že český národ v této válce „nedovedl nic slavného, ale přišel bezmála na mizinu“. [[Antonín Gindely]] popsal stavovské povstání jako „hazardní podnik mužů, kteří dobře nezvážili své síly a schopnosti, výsledkem zahraničních politických zásahů a diplomatických intervencí“ a [[Francie|francouzský]] historik [[Ernest Denis]] popisuje stavovské povstání jako tragediitragédii. Jeho výklad je literárně dramatický, psychologickosociální a deterministický. Je toho názoru, že za tento výboj lidstva zaplatil národ, který předstihl svou dobu, odtrhl se od tradice a otevřel lidstvu novou dráhu. [[Josef Pekař]] odsoudil povstání z nacionalistických pozic a kritizoval především poněmčování české společnosti v předbělohorském období vlivem [[luterství]] pronikajícího ze Slezska.