Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Stará čeština: odkaz na samostatný článek Staročeština, i když momentálně neobsahuje „podrobnější informace“, a na průřezové články k dobové literatuře
→‎Čeština humanistická: upřesnění původu bratrského pravopisu podle P. Koska v NESČ
Řádek 61:
==== Čeština humanistická ====
[[Soubor:MAŇOVICE - Kaple, přibližně z roku 1713 (Detail na morový sloup).JPG|thumb|Nápis z roku 1713, informující o obětech moru.]]
Období vyspělého spisovného jazyka v [[16. století|16.]] a na počátku [[17. století]] (většina na našem území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu [[knihtisk]]u se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. '''[[český pravopis|bratrský pravopis]]''' (tradičně nazývaný podle listů vydávaných [[Jednota bratrská|Jednotou bratrskou]]), ovšem nastíněn byl v ''[[Gramatika česká v dvojí stránce|Grammatyce české]]'', jejíž autoři vyznávali [[utrakvismus]]<ref name="kosek-bratrsky-pravopis">{{doplňteCitace zdrojelektronické monografie | příjmení = Kosek | jméno = Pavel | titul = Bratrský pravopis | vydavatel = Nový encyklopedický slovník češtiny | url = https://www.czechency.org/slovnik/BRATRSKÝ%20PRAVOPIS | isbn = 978-80-7422-480-5}}</ref>), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo u ''č, ď, ň, ř, ť, ž''. Písmeno ''š'' se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ''ʃʃ''. Grafém ''ě'' se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ''ů'' vzniklého z původního ''ó''. Dlouhé ''í'' se z technických důvodů nejprve zdvojovalo (''ii''), později se zapisovalo ''ij'', nakonec ''j''. Vyslovované [j] se zapisovalo jako ''g'' nebo ''y'', pro zápis [g] se někdy používal grafém ''ǧ'' (např. slovo „její“ se tak bratrským pravopisem zapisovalo jako ''gegj''). Uchovalo se psaní dvojitého ''w'', jednoduché ''v'' označovalo ''u'' na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval ''au'' („louka“ jako ''lauka'' apod., dnešní zápis „ou“ jako ''ou'' byl zaveden až ve 40. letech 19. století). Po ''c, s, z'' se vždy psalo ''y'' (''cyzý''). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. [[Čárka (interpunkce)|Čárka]] se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začala se používat i [[tečka]], [[dvojtečka]], [[otazník]] a [[vykřičník]]. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.{{Doplňte zdroj}}
 
Ve výslovnosti se dokončila diftongizace ''ý > ej'', která však v grafice pronikla do psaných textů jen v omezené míře. Byla dokončena i diftongizace ''ú > ou'' (v grafice však i nadále zůstalo ''au''), na začátku slova však pronikla jen v nižším a odborném stylu (''ouřad''(''a''), ''ouvoz''). Psané ''mě'' [mje] se začalo vyslovovat [mňe]. Nastala změna tautosylabického (stejnoslabičného) ''aj > ej'' (''daj > dej, vajce > vejce''), heterosylabického ''aj'' se nedotkla (''dají, vajec'').