Verze z 5. 10. 2017, 11:04 editovat JAnDbot (diskuse \| příspěvky) Roboti 1 711 609 editací m Robot: přidáno {{Autoritní data}} ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 7. 11. 2017, 01:32 editovat zrušit editaci Kolarp (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 6 988 editací Doplnění odkazů a šablon, úprava textu Přejít na další porovnání →
Řádek 1: '''Kantáta''' ([[Latina\|lat.]], [[Italština\|it.]] ''cantare'' = ''zpívat'') je ~~rozsáhlé~~rozsáhlejší vokálně instrumentální dílo, zpravidla pro [[Sólo\|sóla]], [[sbor]] a [[orchestr]]. Obsazením, strukturou a absencí scénické akce se kantáta blíží [[Oratorium\|oratoriu]], od něhož se liší menším rozměrem a menší dramatičností. V kantátě se mohou střídat [[~~Recitativ~~recitativ]]y, [[árie]], [[Arioso\|ariosa]], [[sbor]]ové věty, [[chorál]]y a hudební předehry a mezihry ~~se mohou střídat~~ v libovolném počtu i pořadí. Svého největšího rozšíření dosáhla tato [[hudební forma]] v první polovině [[18. století]]. Existují jak [[Světskost\|světské]], tak [[Spiritualita\|duchovní]] kantáty.▼ == Historie ==▼ Původně znamenala kantáta každou zpívanou skladbu (cantare = latinsky zpívat) na rozdíl od instrumentální sonáty (sonare = latinsky hrát). Vlastní kantáta se vyvinula v 1. polovině 17. století v [[Itálie\|Itálii]], zprvu v sólové vokální podobě. Od poloviny 17. do poloviny 18. století se kantáty v Itálii skládaly ze dvou nebo několika árií da capo se vstupními recitativy, doprovod byl psán formou [[Basso continuo\|bassa continua]]. Tyto kantáty se přiblížily operní scéně. Italské kantáty byly převážně světské ([[cantata da camera]]). Duchovní kantáta ([[cantata da chiesa]]) se zformovala v [[Německo\|Německu]] a zprvu byla identická s duchovním koncertem. Důležitou úlohu při utváření duchovní kantáty měly sborníky kantátových textů, sestavené na začátku 18. století německým básníkem a [[Teologie\|teologem]] [[E. Neumeister]]em. K tomuto typu kantáty se přiklonil zvláště [[Johann Sebastian Bach\|J. S. Bach]], jehož zásluhou zaujala duchovní kantáta významné místo mezi tehdejšími hudebními žánry.▼ ▲== Historie == ▲[[Recitativ]]y, [[árie]], [[Arioso\|ariosa]], [[sbor]]ové věty, [[chorál]]y a hudební předehry a mezihry se mohou střídat v libovolném počtu i pořadí. Svého největšího rozšíření dosáhla tato hudební forma v první polovině [[18. století]]. Existují jak světské, tak duchovní kantáty. ▲Původně znamenala kantáta každou zpívanou skladbu ({{Cizojazyčně\|la\|''cantare''}} = ~~latinsky~~{{Vjazyce\|la}} zpívat) na rozdíl od instrumentální sonáty ({{Cizojazyčně\|la\|''sonare''}} = ~~latinsky~~{{Vjazyce\|la}} hrát). Vlastní kantáta se vyvinula v 1. polovině 17. století v [[Itálie\|Itálii]], zprvu v sólové vokální podobě. Od poloviny 17. do poloviny 18. století se kantáty v Itálii skládaly ze dvou nebo několika árií da capo se vstupními recitativy, doprovod byl psán formou [[Basso continuo\|bassa continua]]. Tyto kantáty se přiblížily operní scéně. Italské kantáty byly převážně [[Světskost\|světské]] ([[cantata da camera]]). [[Spiritualita\|Duchovní]] kantáta ([[cantata da chiesa]]) se zformovala v [[Německo\|Německu]] a zprvu byla identická s duchovním koncertem. Důležitou úlohu při utváření [[Spiritualita\|duchovní]] kantáty měly sborníky kantátových textů, sestavené na začátku 18. století německým básníkem a [[Teologie\|teologem]] [[E. Neumeister]]em. K tomuto typu kantáty se přiklonil zvláště [[Johann Sebastian Bach\|J. S. Bach]], jehož zásluhou zaujala [[Spiritualita\|duchovní]] kantáta významné místo mezi tehdejšími hudebními žánry. Ve 2. polovině [[18. století]] se rozvíjela německá ~~světská~~[[Světskost\|světské]] kantáta, zejména sólová. Kantátové sborové žánry se významně uplatnily za francouzské revoluce konce 18. století. Od období hudebního [[Romantismus\|romantismu]] a zejména ve [[20. století]] vznikají jednotlivá individualizovaná kantátová díla, v nichž má zpravidla závažnou úlohu sbor (díla [[Sergej Prokofjev\|S. S. Prokofjeva]], [[Igor Stravinský\|I.F.Stravinského]], [[Carl Orff\|C. Orffa]], [[Zoltán Kodály\|Z. Kodálye]], v české hudbě [[Bedřich Smetana\|B. Smetany]], [[Antonín Dvořák\|A. Dvořáka]], [[Zdeněk Fibich\|Z. Fibicha]], [[Vítězslav Novák\|V. Nováka]], [[Ladislav Vycpálek\|L. Vycpálka]], [[Václav Dobiáš\|V. Dobiáše]], [[Jan Seidel\|J. Seidla]]). V [[19. století]] se jako kantáta označovala také literární forma, [[báseň]], která byla určena ke zhudebnění touto formou. Šlo o patetickou, oslavnou báseň, v podstatě o variantu [[óda\|ódy]], zpěvného a snadno zhudebnitelného charakteru. Mohlo jít o poměrně konvenční příležitostný text oslavující konkrétní událost (např. [[Jaroslav Vrchlický\|Vrchlického]] kantáty k výročím narození různých význačných osobností, např. [[Pavel Josef Šafařík\|P. J. Šafaříka]], ze sbírky ''Hlasy v poušti''), nebo naopak o složitější, filosoficky hlubší text, určený oslavě nějaké abstraktní ideje (básně [[Milota Zdirad Polák\|Miloty Zdirada Poláka]] ''Vznešenost přírody'' a ''Vznešenost hudby''). Charakteristickým rysem takovéto kantáty je [[dialog]]ická forma (střídání promluv sboru a sólistů), většinou, ač ne nezbytně, mají formu [[apostrofa\|apostrofy]], tj. oslovení oslavovaného. V pozdější době tento žánr vymizel.

Kantáta: Porovnání verzí