Zlatá horda: Porovnání verzí

Přidáno 58 bajtů ,  před 2 lety
-odkaz na rozcestník +šablona
m (Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy)
(-odkaz na rozcestník +šablona)
 
== Bitva na Kulikovském poli ==
{{Viz též|Bitva na Kulikovském poli}}
[[Soubor:Kulikovo05.jpg|náhled|vlevo| Bitva na Kulikovském poli (1380) <br /> Ilustrace ze 17. století ]]
Do poloviny [[14. století|14.&nbsp;století]] byla Zlatá horda nejrozsáhlejším a vojensky nejsilnějším státem východní Evropy. Do jejího centra v Saráji plynuly nevýslovné příjmy, které pocházely z daní vybíraných v podmaněných zemích, z kontroly tranzitu probíhajícího po [[Volha|Volze]], jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, z obchodních transakcí [[Benátky|Benátčanů]] a [[Janov (Itálie)|Janovanů]], jejichž [[faktorie]] byly rozesety po pobřeží [[Černé moře|Černého]] a [[Azovské moře|Azovského moře]]. Rozhodující postavení v chanátu zaujímala od Bátúových dob nomádská mongolská šlechta, jejíž konzervativní způsob života byl založen na úspěšné expanzi. K té bylo ovšem stále méně příležitostí. Kromě toho bylo velmi nesnadné ovládat tak obrovské území, jež rozdělovaly složité politické, etnické i sociální problémy. Po roce [[1357]], kdy zemřel chán [[Džani Beg]], [[Uzbek]]ův syn, začala moc chánů výrazně slábnout. V letech 1357 až [[1381]] se jich na trůnu vystřídalo více než dvacet a stalo se téměř pravidlem, že se chanát dělil mezi dva vládce (hranicí byla Volha). Ve Zlaté hordě se projevily decentralizační tendence, osamostatnili se [[Volžští Bulhaři]] a [[Chorézm]]. V důsledku prudké litevské expanze byly ztraceny západoruské oblasti (tatarské panství na tomto teritoriu ukončila porážka v roce [[1363]]) a kontrolu nad ruským severovýchodem fakticky převzal veliký kníže vladimirský [[Dmitrij Donský|Dmitrij]]. Mezi mongolskou vládnoucí vrstvou panovala silná řevnivost a ti, kteří nedosáhli postavení podle svých představ, uspokojovali své ambice nájezdy do ruského pohraničí. Proniknout na severní břeh [[Oka (přítok Volhy)|Oky]], jež tvořila hranici moskevského panství, se však neodvažovali.
 
V důsledku toho začala ruská knížata, jejichž postavení se naopak upevňovalo, pomýšlet na ozbrojený odpor. V 70.&nbsp;letech 14.&nbsp;století nabyly pohraniční srážky vážných rozměrů. Jednotlivá knížectví se často dožadovala pomoci Moskvy. Roku [[1374]] vypuklo povstání proti Tatarům v [[Nižnij Novgorod|Nižním Novgorodu]], při němž přišli o život členové chánova poselstva. V roce [[1377]] si Dmitrij dovolil zpoplatnit místního vládce v [[Kazaň|Kazani]]. O rok později dosáhl prvního významnějšího vítězství nad Tatary na řece Voži ([[1378]]), a potvrdil tak domněnku, že Rusové mohou vést s Tatary vítězný boj. To pochopil také tatarský emír [[Mamaj]], kterému se podařilo na delší dobu ovládnout západní část Zlaté hordy. Rozhodl se uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zamezil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Početné vojsko sbíral po celé říši dva roky. Jeho spojencem se stal [[rjazaň]]ský kníže [[Oleg Ivanovič]], který výrazně upevnil knížecí moc v Rjazani, a mladý litevský velkokníže [[Jagello]], který chtěl pokračovat v dobyvačné východní politice svého otce [[Algirdas]]e.