Dějiny křesťanství: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Počátky křesťanství u Slovanů: úpravy značka: editace z Vizuálního editoru |
úpravy značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 213:
== Raný středověk ==
Zatímco ve [[Byzantská říše|Východořímské říši]] nebyl historický vývoj příliš narušen – nejvýznamnější události zde představují války Byzance s [[Peršané|Peršany]] a v 1. polovině [[7. století]] zdánlivě nezadržitelná expanze [[islám]]u, na Západě vypadala situace mnohem dramatičtěji. [[západořímská říše|Západořímské říše]] se postupně rozkládala a na její území během [[stěhování národů]] přicházejí nové kmeny, které zde zakládají svá vlastní království. Papež se na Západě stává postavou
=== Vývoj křesťanství v Byzantské říši ===
Řádek 220:
==== Křesťanství v Byzantské říši v době Justiniána I. ====
Císař [[Justinián I.]] (vládl [[527]] - [[565]]) spojil ve své osobě vládu nad státem s vládou nad státní církví. Náboženský vývoj svého státu se totiž snažil z pozice panovníka aktivně ovlivňovat (tzv. [[caesaropapismus]]). Svolával [[koncil]]y a snažil se dát do souladu zákony říše se zákony církevními - zákony světské i církevní dal zapsat do říšských zákonů známých jako [[Corpus iuris civilis]] a zákony usnesené církví (''kanones'') prohlásil císař za stejně závazné jako zákony státní (''nomoi''), zejména pokud šlo o zákony (kanony) prvních čtyř [[Ekumenický koncil|obecných koncilů]]. Justiniánův zákoník navazuje na některé předchozí císařské zákony tím, že ukládá obyvatelům říše povinnost státem schváleného křesťanského vyznání. Zabývají se také organizací církve, právy biskupů, bohoslužebnými ustanoveními, církevními soudy a koncily, nebo organizací života klášterů. Proti vyslovenému [[pohanství]] vystoupil Justinián novými zákony - zbývající pohané měli být přivedeni do církve - bylo jim uloženo, aby se sami ucházeli o křesťanské vyučování a o křest, jinak neměli občanských práv. Návrat k pohanství byl přísně trestán, pohanský kult zakázán a pohanské chrámy bořeny nebo přeměněny v křesťanské. Justinián I. nechal rovněž roku [[529]] zrušit pohanskou [[Akademie platónská|Platonskou akademii]] v [[Athény|Athenách]]. Křesťanskou církev Justinián I. štědře podporoval, kněží tvořili zvláštní [[Privilegium|privilegovaný]] společenský stav, duchovní měli účast na správě státu (např. [[Alexandrie|Alexandrijský]] [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarcha]] byl současně císařským [[Místodržitelství|místodržitelem]]), církev byla obohacována majetkem i pozemky, křesťanské chrámy byly bohatě vyzdobeny (Justinián I. se zasadil např. o stavbu známého [[Hagia Sofia|chrámu Boží Moudrosti]] v [[Konstantinopol]]i).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Říčan|jméno=Rudolf|příjmení2=Molnár|jméno2=Amadeo|titul=12 století církevních dějin|vydání=|vydavatel=Kalich|místo=Praha|rok=1989|počet stran=|kapitola=Východní církev v době Justiniána I.|strany=230 - 236|isbn=}}</ref>[[Soubor:Vlahernskaya.jpg|náhled|[[Byzantská říše|Byzantská]] [[ikona]] [[Maria (matka Ježíšova)|Panny Marie]] ze [[7. století]], zvaná [[Blacherny|Blachernská]]. Nyní [[Treťjakovská galerie]]]]
==== Obrazoborecká krize ====▼
{{viz též|Obrazoborectví}}Mezi lety [[726]] a [[730]]
{{Podrobně|Křesťanství v Irsku}}▼
Druhé období pronásledování ctitelů obrazů přichází za vlády [[Leon V.|Leona V.]] ([[813]]–[[820]]), které pokračuje i za vlády [[Michael II.|Michaela II.]] Regentka [[Theodora I.|Theodora]], vládnoucí za Michaelova syna [[Theofilos|Theofila]] opět povolila uctívání ikon a zvrátila rozhodnutí příslušných synod. Od této doby také [[Východní křesťanství|východní církev]] slaví první neděli [[půst|postní]] jako svátek triumfu ortodoxie.▼
V [[Irsko|Irsku]] se křesťanství objevuje již před rokem [[400]]. Prvního irského biskupa, [[Palladius|Palladia]], vysílá papež [[Celestýn I.]] roku [[431]]. Za vlastního misionáře Irska je však považován až [[svatý Patrik]] ([[385]]–[[461]]), který zde zahajuje svou misi po roce [[432]]. Sídlo církevní organizace v Irsku bylo v [[Arnagh]]u; pro ostrov byl typický mnišský charakter zdejšího církevního života. Zakladatelé klášterů (např. [[Finnian]], [[Svatý Kolumba|Kolumbán Starší]], [[svatý Brendan|Brendan]], [[Kevin]], [[Kolumbán mladší|Kolumbán Mladší]]) se těšili velké úcty obyvatelstva. Rozkvět klášterního života byl takový, že se Irsko v [[6. století]] nazývalo ''insula sanctorum'', ostrov svatých, a protože tyto kláštery byly středisky vzdělanosti, též ''insula doctorum'', ostrov učitelů. Mnišský charakter irské církve zrodil dosud neznámé prvky křesťanského duchovního života – nejvýznamnější místo zde patří soukromé [[Svátost smíření|zpovědi]] (dosud existovalo pouze veřejné vyznání hříchů).▼
Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl [[sýrie|syrský]] mnich [[Jan z Damašku|sv. Jan Damašský]], který vysvětloval, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Ikonodulové tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané [[tradice]]. Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.▼
V Anglii existovalo křesťanství již v římské době, avšak po zániku římské organizace odsud vymizelo i křesťanství. Misie do Anglie probíhala ze dvou směrů – z Irska a z Říma. Papež Řehoř Veliký vyslal roku [[596]] do Anglie sv. [[Augustin z Canterbury|Augustina z Canterbury]] spolu se 40 mnichy; Augustin roku [[597]] pokřtil [[kent]]ského krále [[Æthelbert z Kentu|Ethelberta]] a s ním podle pramenů dalších 10 tisíc osob. Po kentském království začalo v letech [[624]]–[[633]] pronikat křesťanství i do [[Wessex]]u a [[Northumbrie]], v letech [[680]]–[[690]] přijímá křesťanství i [[Sussex]]. Anglické kláštery se staly místem duchovního i vědeckého života. Zapojení germánského světa do okruhu křesťanství vylíčil právě anglický mnich [[Beda Ctihodný]] ([[672]]–[[735]] ve svém proslulém díle ''Historia ecclesiastica gentis Anglorum'' (Církevní dějiny anglického národa). I anglická církev byla misijně činná; jedním z prvních [[Anglosaská misie|anglosaských misionářů]] je [[Wilfried]] z [[York]]u, který kázal [[Frísové|Frísům]]; pod jeho vedením zahájil práci i apoštol Německa [[Svatý Bonifác|Bonifác]].▼
Na západě si římští biskupové (papežové) postupně dále získávají pozici vysoké autority západního křesťanstva. Západní církev se také snaží o christianizaci dosud nekřesťanských oblastí západu.
====
▲{{Podrobně|Křesťanství v Irsku}}
▲V [[Irsko|Irsku]] se křesťanství objevuje již před rokem [[400]]
▲V Anglii existovalo křesťanství již v římské době, avšak po zániku římské organizace odsud vymizelo
==== Křesťanství u Franků a Germánů ====
Po pádu Říma se král [[Theodorich Veliký]] ([[489]]–[[526]]) pokusil spojit ariánské Germány proti katolickým Římanům a Řekům a vytvořit spojenou ariánsko-germánskou říši. Plán nevyšel kvůli odporu [[franská říše|franského]] krále [[Chlodvík I.|Chlodvíka]], který roku [[496]] přijal v [[Remeš]]i křest z rukou katolického biskupa [[Remigius|Remigia]]. Církev jako držitelka antických tradic se tuto starověkou kulturu snažila při své misii zprostředkovat i nástupnickým germánským státním útvarům. Prvotními středisky misie byla stará biskupská sídla ([[Tours]], [[Kolín nad Rýnem]], Remeš, [[Arles]] atd.); mezi význačné osobnosti patří zvláště sv. [[Martin z Tours]] a [[Cesarius z Arles]]. Dochází o pokusy o obrácení jednotlivých národů – [[Burgundsko|Burgundů]] ([[Avitus z Vienne]]), [[Frankové|Franků]] (Remigius), [[Alamané|Alamanů]] a [[Durynkové|Durynků]]. Germánské státy, které přešly k ortodoxii, měly výhodu proti těm, jež setrvaly u arianismu, neboť v nich byly mnohem lepší vztahy mezi germánskou a románskou složkou obyvatelstva. Neblahý vliv na situaci církve ve franské říši mělo zasahování krále a [[šlechta|šlechty]], jak o tom vypovídají dochované zprávy [[Řehoř z Tours|Řehoře z Tours]].
Řádek 240 ⟶ 248:
Klíčovou postavou období je Karel Veliký ([[768]]–[[814]]), který se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva, a z událostí překvapivá korunovace Karla císařem, kterou nebyl kvůli svým jednáním s Byzancí nikterak nadšen. Idea karlovské říše však zůstala inspirativní pro křesťanskou kulturu celého evropského středověku. Po rozpadu této říše a po pontifikátech [[Lev IV.|Lva IV.]] ([[847]]–[[855]]) a [[Mikuláš I. Veliký|Mikuláše I.]] ([[858]]–[[867]]) přichází temné století západní církve, kdy se na papežském stolci vystřídá bezpočet papežů, kteří nebyli než loutkami světských vládců Říma. Orientace římské církve na západní království měla také vliv na další odcizování vztahů a umenšení kulturní výměny mezi křesťanským Východem a Západem.
==== Počátky křesťanství u Slovanů ====
▲=== Obrazoborecká krize ===
▲Mezi lety [[726]] a [[730]], zřejmě pod vlivem [[Islám]]u, začíná v byzantské říši spor o to, zda je možné zobrazovat Ježíše Krista a svaté. Císař [[Leon III. Syrský|Leon III. Isaurský]] ostře vystupuje proti křesťanským vyobrazením ([[ikona|ikonám]]) a dochází k jejich ničení a pronásledování těch, kteří obrazy užívali a prostřednictvím jich uctívali Boha. Proti Leonu III. se postavili jak konstantinopolský patriarcha [[Germanos I.]], tak papež [[Řehoř III.]], avšak Leonův zákaz obrazů prodloužil i jeho syn [[Konstantin V. Kopronymos|Konstantin V.]] Pronásledování ikonodulů končí až rozhodnutím regentky [[Irena (Byzanc)|Ireny]], vládnoucí za nezletilého [[Konstantin VI.|Konstantina VI.]] ([[780]]–[[797]]). Obrazoborectví odsoudil až roku [[789]] svolaný [[Druhý nikajský koncil]], který ozřejmil církevní nauku ohledně obrazů a podpořil hnutí ikonodulů, ctitelů obrazů.
▲Druhé období pronásledování ctitelů obrazů přichází za vlády [[Leon V.|Leona V.]] ([[813]]–[[820]]), které pokračuje i za vlády [[Michael II.|Michaela II.]] Regentka [[Theodora I.|Theodora]], vládnoucí za Michaelova syna [[Theofilos|Theofila]] opět povolila uctívání ikon a zvrátila rozhodnutí příslušných synod. Od této doby také [[Východní křesťanství|východní církev]] slaví první neděli [[půst|postní]] jako svátek triumfu ortodoxie.
▲Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl [[sýrie|syrský]] mnich [[Jan z Damašku|sv. Jan Damašský]], který vysvětloval, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Ikonodulové tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané [[tradice]]. Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.
▲=== Počátky křesťanství u Slovanů ===
{{viz též|Cyril a Metoděj|Velkomoravská říše|Polabští Slované}}
Řádek 265 ⟶ 264:
[[Soubor:The Jelling Stone - VIKING exhibition at the National Museum of Denmark - Photo The National Museum of Denmark (9084035770).jpg|náhled|Křesťanský runový kámen z Jellingu v Dánsku z roku 965 (barevná rekonstrukce) napodobuje Odinovo ukřižování na posvátném stromě Yggdrasil (severský mýtus) tím, že ukazuje Ježíše Krista v pozici ukřižovaného s větvemi obtočenými kolem něj. Nápis říká: "Král Haraldr (...) pro sebe získal celé Dánsko a Norsko a udělal z Dánů křesťany. "]]
==== Christianizace Norska a Islandu ====
V Norsku rozšířil křesťanství až [[Olaf I. Tryggvason|Olaf Trygvason]], když v letech své vlády (995 - 1000) prosazoval své budování státu ve znamení křesťanství tou nejtvrdší metodou: kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země. Island měl k norsku kulturně a geograficky blízko a [[Křesťanství]] se na něj dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na Althing, dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Když se v Norsku začal prosazuovat [[Olaf I. Tryggvason|Olaf Trygvason]] a jeho násilná metoda christianizace, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu nejprve postupovat stejně a snažili se především ničit pohanské svatyně. Islandský zákonodárný sněm [[Althing]] je prohlásil za psance a vydal usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf dal nakonec zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku a na Island poslal ultimátum, aby přijali křesťanství, jinak budou rukojmí popraveni. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jak krutými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Islanďané se však v této otázce rozdělili na dvě strany, a hrozili, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který Althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir si vzal čas na rozmyšlenou a příštího dne pronesl řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky. Aby byla jednota zachována, navrhl, že se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. To uspokojilo obě strany, Althing tento zákon v letech [[999]]–[[1000]] přijal a Island se stal křesťanskou zemí.<ref name="Třeštík: Christianizace slovanů2">[http://casopis.vesmir.cz/clanek/christianizace-slovanu Časopis Vesmír: ''Christianizace Slovanů'', podkapitola: ''V Čechách a na Moravě podobně jako na Islandu'', autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285,]</ref>
| |||