Námořní války starověku: Porovnání verzí

V době kdy faraón [[Ramesse III.]] svedl svou vítěznou bitvu s [[Mořské národy|Mořskými národy]], národy východního [[Středomoří]] již vyvinuly skutečné válečné lodě schopné plavby na otevřeném moři. Již ve [[14. století př. n. l.|čtrnáctém století př. n. l.]] začalo být běžné [[pirátství]], ať už jako forma boje, anebo pro získání kořisti, které provozovali jak jednotlivci, tak celé říše. [[Flotila|Flotily]] [[pirát]]ů blokovaly přístavy, parazitovaly na obchodu a kromě toho pořádaly nájezdy na území poblíž pobřeží s cílem získat [[Otrokářství|otroky]] a různé druhy zboží. Fénická města, jako byl [[Berytos]], [[Tyros]] a [[Sidón]], která měla k dispozici prosperující přístavy, investovala značné sumy do bojových prostředků, nutných pro výstavbu vlastního loďstva. Tyto lodě jednoznačně dokázaly plout po moři. Na rozdíl od pozdějších vikinských lodí se jednotlivé plaňky obšívky [[Trup lodi|trupu]] nepřekrývaly. Místo toho byly jednotlivé části trupu spojeny dohromady pomocí drážek a [[čep]]ů – jako při výrobě nábytku, přičemž do každého spoje byl vložen spojovací [[kolík]].<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref> Loď vyrobená tímto způsobem měla značně lepší vlastnosti při plavbě po moři a byla také velice vodotěsná. Lodě byly stavěné z lehkého [[Látka|materiálu]] (přednostně jedlového dřeva) a tím bylo docíleno jejich velké rychlosti. Tato plavidla, která připomínala spíše závodní lodě než námořní koráby, neměla skoro žádný úložný prostor. Tyto lodě měly obdélníkovou plachtu a samozřejmě [[veslo|vesla]].<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref> Stožár byl většinou jednoduchý, a pokud nebyl používán, byl umístěn ve stojanu na zádi. Tyto vlastnosti byly běžné pro válečné lodě používané po celém starověkém světě. Plavidla, která plula do boje, měla zřídka zásoby jídla a vody na delší dobu než jeden [[den]]. [[Kapitán lodi|Kapitáni]], kteří počítali s bojem dokonce zanechávali na břehu stožáry a plachty: prostor na lodích byl pro posádku na palubě značně stísněný a kromě toho zde bylo vzhledem k přítomnosti plachet a lanoví stále značné riziko vzniku požáru v případě, kdy nepřítel vrhal zápalné nádoby (obal s hořící pryskyřicí)…

 

Po celá staletí byla standardní válečnou lodí ve Středozemním moři [[pentekontéra]],<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref> padesáti mužná [[loď]] s jednou řadou lavic veslařů. Toto plavidlo bylo velmi dlouhé a štíhlé, výrobně značně nákladné, těžko manévrovatelné a nemělo příliš dobré vlastnosti potřebné pro plavbu po moři (i když bylo používáno k plavbě po moři) především v případě, kdy bylo využito podstatné technické inovace námořních bojových prostředků z devátého století př. n. l. – [[beran (část lodi)|beranu]]. Beran, který byl v podstatě těžký [[trám]] obložený bronzovým [[plech]]em, připevněný ke kýlu v místech čáry ponoru se poprvé objevil v době kolem roku 850 př. n. l. Jedná se patrně o řecký [[vynález]]. Po vybavení beranem se sama loď stává válečným nástrojem a již ne pouhou mobilní základnou pro dopravu bojovníků. Dobře vycvičená posádka byla schopna velmi rychle obrátit svou loď a napadnout relativně nechráněnou záď, nebo bok nepřátelského plavidla a poté rychle veslovat zpět a tím umožnit, aby do poškozené nepřátelské lodě vnikla voda. Lehké válečné lodě bez zátěže měly v podstatě značný vztlak a nebylo snadné je potopit.<ref name= Hrych>{{Citace monografie | jméno=Ervín | příjmení=Hrych | titul= Velká kniha vládců starověku|vydavatel=Regia | místo= Praha | rok=2002 | jazyk = |strany= 50–75 |}}</ref>