Victor Vasarely: Porovnání verzí

Přidáno 142 bajtů ,  před 2 lety
doplňky zpřesnění, wikilinky
(Literatura, struktura Odkazů)
(doplňky zpřesnění, wikilinky)
== Život a dílo ==
[[Soubor:Hungary pecs - vasarely0.jpg|náhled|Vasarelyho Optická iluze v Pécsi]]
Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v [[Piešťany|Piešťanech]], tehdy Pöstyén, a v [[Budapešť|Budapešti]], kde začal v roce [[1925]] studovat na tamější univerzitě [[Lékařství|medicínu]]. V roce [[1927]] však [[Univerzita Loránda Eötvöse|Budapešťskou univerzitu]] opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční [[Kresba|kresby]] na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku [[1928]] vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku [[1938]]. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce [[1922]] v [[Bauhaus (výtvarná škola)|Bauhaus]]u a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, [[László Moholy-Nagy]]m.<ref>{{Citace monografie
| příjmení1 = Holzhey
| jméno1 = Magdalena
| isbn = 3-8228-3908-6}} (Dále jen Holzhey 2005).</ref> Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové [[Grafický design|grafické umění]] a [[Typografie|typografický]] design. V roce [[1929]] namaloval ''Modrou studii'' a ''Zelenou studii''. V Budapešti navrhoval [[Reklama|reklamní]] plakáty pro společnost vyrábějící [[Kuličkové ložisko|kuličková ložiska]].
 
V roce [[1930]] odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v [[Paříž]]i, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v [[Reklamní agentura|reklamní agentuře]] Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu [[Kinetické umění|kinetismu]]. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech [[1942]]–[[1944]] se usadil v Saint-Céré v [[Lot (departement)|departementu Lot]]. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla [[Paul Klee|Paula Klee]], [[Josef Albers|Josefa Alberse]], ruské sochařky [[Antoine Pevsner]] a švýcarské designérky [[Sophie Taeuber-Arp]]. V roce [[1944]] otevřela v Paříži galerii Denise René (1913–2012). Vasarely ji poznal už na počátku 40. let. René byla malířovou galeristkou až do roku [[1975]]. Vasarely v její galerii vystavoval práce ze všech fází své tvorby.<ref>Holzhey 2005, s. 93.</ref>
 
Po roce [[1945]] se Vasarely intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku.<ref name="Mrázovi"/> V roce [[1951]] si otevřel ateliér na jižním pařížském předměstí Arcueil. Rok nato o něm vyšla první studie, kterou napsal Jean Dewasne.<ref>{{Citace monografie
Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického [[Abstraktní umění|abstraktního umění]], zaměřeného zejména na využívání [[Optický klam|optického klamu]]. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev:
* [[1929]]–[[1944]]: ''Rané grafiky'': Vasarely experimentoval s texturálními efekty, [[Perspektiva|perspektivou]] a se světlem a stínem. Výsledkem tohoto raného grafického období byly práce jako ''Zebry'' (1937), ''Šachovnice'' (1935), a ''Girl-power'' (1934).
* [[1944]]–[[1947]] ''Les Fausses Routes – Falešné cesty'': Během tohoto uměleckého období experimentoval Vasarely s [[Kubismus|kubistickými]], [[Futurismus|futuristickými]], [[Expresionismus|expresionistickými]], [[Symbolismus|symbolistickými]] a [[Surrealismus|surrealistickými]] kresbami, aniž si rozvinul jakýkoli jedinečný styl. Později prohlásil, že byl na falešné cestě. Svoje práce vystavoval v galerii Denise RenéovéRené (19461944–1975) a v galerii René Breteau (1947). [[Jacques Prévert]] ho ve svém úvodu do katalogu zařadil mezi surrealisty. Do tohoto období jsou řazena díla ''Autoportrét'' (1941) a ''Slepý muž'' (1946). Aby je mohl Prévert popsat, vytvořil termín ''imaginoires'' (''images + noir'' = obrazy + černá).
* [[1947]]–[[1951]]: ''Rozvíjení geometrického abstraktního umění (optické umění)'': Vasarely nakonec našel svůj vlastní styl. Jednotlivé série prací pojmenovával podle míst, která ho inspirovala. ''Denfert'' se tak vztahuje k pracím, jež ovlivnily bíle obložené stěny pařížské stanice metra [[Place Denfert-Rochereau|Denfert-Rochereau]]. Kameny [[elipsoid]]ního tvaru a mušle, které našel během prázdnin v roce [[1947]] na [[Belle Île]], ostrově u [[Bretaňský poloostrov|bretaňskémbretaňského]] pobřeží v Belle Île, jej inspirovaly k pracím, jež nazval ''Belles-Isles''. Od roku [[1948]] Vasarely obvykle trávil letní měsíce ve vsiměstě [[Gordes]] v [[Provence]] na jihu [[Francie]]. Na základě tamějších domů s krychlovými tvary vytvořil skupinu děl, jež nazval ''Gordes/Krystal''. Pracoval jednak na problému prázdných a vyplněných prostorů na rovné ploše a, jednak na [[Stereoskopie|stereoskopickém]] pohledu.
[[Soubor:Victor Vasarely (28Tribute to Malevitch) UCV 1954.jpg|náhled|Pocta Malevičovi (1954), Ciudad Universitaria de Caracas]]
* [[1951]]–[[1955]]: ''Kinetické obrazy, černobílé fotografie'': Jeho předchozí práce ''Gordes'' mu byly východiskem pro kinematické obrazy. Navrstvené tabulky [[Polymethylmethakrylát|akrylátového skla]] tvořily dynamické, pohyblivé dojmy (imprese), jež závisí na úhlu pohledu. V roce [[1954]] navrhl společně s architektem [[Carlos Raúl Villanueva|Carlosem Raúlem Villanuevou]] keramický nástěnný obraz ''Pocta Malevichovi[[Kazimír Malevič|Malevičovi]]'' o rozloze 100 m<sup>2</sup>, jenž zdobí [[Univerzitní město v Caracasu|kampus Caracaské univerzity]] ve [[Venezuela|Venezuele]]. Je to hlavní práce jeho černobílého období. Kinetické umění vzkvétalo a. Vasarely, [[Alexander Calder]], [[Marcel Duchamp]], [[Man Ray]], [[Jesús Rafael Soto]] a [[Jean Tinguely]] vystavovalipředstavili v roce [[1955]] své práce v galerii [[Denise René|Denise Renéové]]na přelomové výstavě pod názvem ''Le Mouvement'' (Pohyb). V tomto obdobíroce vydal Vasarely svůj ''Žlutý manifest'' (''Yellow Manifest'', 1955), v němž definoval myšlenku sériového rozmnožování a rozšiřování uměleckého díla, které se má stát přirozenou součástí moderního života. Vycházeje z myšlenek a prací pionýrů [[Konstruktivismus|konstruktivismu]] a Bauhausu stanovil, že ''vizuální kinetika'' (''plastique cinétique'') se spoléhá na vnímání diváka, jenž je považován za výhradního tvůrce díla, který si hraje s [[Optický klam|optickými klamy]].
* [[1955]]–[[1965]]: ''Planetární folklor, permutace a sériové umění'': 2. března [[1959]] si Vasarely nechal patentovat svoji uměleckou metodu ''unités plastiques''. Šlo o obměny geometrických tvarů vystřižených z barevné plochy a různě přeskupovaných. Pracoval s přísně definovanou paletou barev a tvarů (tři odstíny červené, tři zelené, tři modré, dva fialové, dva žluté, černá, bílá a šedá, dále tři kruhy, dva čtverce, dva kosodélníky, dva dlouhé obdélníky, jeden trojúhelník, dva půlkruhy a šest elips), jež později rozšířil a očísloval. Z této „plastické abecedy“ pak vycházel při vytváření sériového umění (serial art), jež nabízelo možnost bezpočtu nejrůznějších kombinací barev a tvarů,<ref name="artmuseum">[http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=669 www.artmuseum.cz]</ref> což měli na starosti jeho asistenti. V roce [[1963]] představil Vasarely svoje umění nazvané ''Folklore planetaire'' (Planetární folklor) veřejnosti.
* [[1965]]– : ''Pocta šestiúhelníku, Vega'': Tato série je tvořena nekonečnými transformacemi vroubkování a reliéfního přidávání barevných variací, čímž je vytvářen „věčně proměnlivý optický klam“. V roce 1965 se Vasarely zúčastnil v [[Muzeum moderního umění|Muzeu moderního umění]] v [[New York]]u výstavy nazvané ''The Responsive Eye'' (Vnímavé oko), kterou uspořádal Viliam C. Seitz. Série obrazů nazvaných ''Vega'' si pohrává se sítí kulových vypouklin, jež vytvářejí optickou iluzi objemu. V rámci této výstavy byl Vasarely označen za otce [[op-art]]u.<ref name="artmuseum"/> V říjnu [[1967]] mu [[Grafický designér|designér]] Will Burtin nabídl prezentaci na konferenci Burtinovy vize ´67 (Burtin's Vision ’67), která se konala na [[New York University|Newyorské univerzitě]].