Genetika: Porovnání verzí

[[Soubor:4 Kittens.jpg|thumbnáhled|upright=1.2|[[Rekombinace]] rodičovských genů může způsobit, že koťata z téhož vrhu mají odlišné vlastnosti]]

Přenosu určitých rysů z předků na potomky si lidé všimli už v pravěku a patrně je i využívali ve šlechtitelství. Tuto dědičnost se snažily vysvětlit různé hypotézy o procesu předávání života. Podle některých myslitelů ([[Alkmaión]], [[Hippokratés]]) se na něm podílí mužské i ženské "semeno", postupně však převládla představa mužského semene (''sperma''), které pak žena pouze živí ([[Hippón]], [[Anaxagorás]]). Podoba nového organismu je podle některých v semeni už přímo připravena (preformismus, Anaxagorás), kdežto podle [[Aristotelés|Aristotela]] se teprve postupně vytváří (epigeneze).

Až do novověku se udržovala představa "samoplození" nižších živočichů, kterou až koncem 17. století vyvrátil [[Francesco Redi]]. Proti preformismu se postavili například [[William Harvey]] a [[René Descartes]], přesto se udržel až do 19. století. Roku 1757 [[Carl Friedrich Wolff]] podrobně popsal vývoj kuřecího embrya z nediferencovaného žloutku a [[Karl Ernst von Baer]] roku 1828 vysvětlil funkci [[zárodečný list|zárodečných listů]]. Prací řady vědců - včetně [[Jan Evangelista Purkyně|J. E. Purkyně]] - vznikla obecná teorie buňky, v níž je zřejmě třeba hledat důvody pro dědičnost vlastností. Při pohlavním rozmnožování vzniká nový život spojením samčí a samičí gamety v [[zygota|zygotu]], jejímž dělením a diferencováním se buduje tělo organismu.

V 19. století studovala řada badatelů procesy křížení, rozhodující výsledky přinesly pokusy brněnského kněze a šlechtitele Gregora Mendela s křížením hrachu. Mendel roku 1865 podrobně popsal, jak se výrazné rysy rodičů projeví v jejich potomcích a popsal jevy dominance a rekombinace. Jeho článek však nevyvolal žádný ohlas a jeho výsledky byly potvrzeny až roku 1900 (H. de Vries). Roku 1880 vyložil [[August Weismann]], proč se získané vlastnosti rodičů nedědí a po roce 1900 zavedl [[Hugo de Vries]] pojem [[mutace]] jako náhlé změny, jakou může vzniknout nový druh. Tím vzniklo jisté napětí mezi genetikou a darwinismem, protože Darwin předpokládal jen malé evoluční změny.

Zároveň pokročilo i bádání o buněčném jádru a chromosomech a roku 1904 vyslovil Theodor Boveri hypotézu, že chromosomy jsou sídlem dědičné informace. Skupina kolem [[Thomas Morgan|Thomase Morgana]] začala k pokusům používat octomilku, která se rychle množí, a prokázala existenci malých mutací, výměnu DNA ([[crossing-over]]) a předpokládala lineární uspořádání genů na chromosomu. Proti názoru, že dědičná informace je obsažena v celé buňce, tvrdil [[Hermann Joseph Muller]], že je soustředěna pouze v chromosomech. Ve 20. letech vznikla z úvah o tom, co se dál děje s recesivními geny, [[populační genetika]] ([[J. B. S. Haldane]], [[Ronald Fisher]]) a roku 1935 bylo známo všech 20 aminokyselin.

[[Sovětský svaz|Sovětská]] oficiální ideologie marxismu-leninismu zdůrazňovala "vliv prostředí" proti zděděným vlastnostem. Využila proto práce politika a [[Pavěda|pseudovědce]] [[Trofim Lysenko|Trofima Denisoviče Lysenka]] a genetiku označovala za „[[buržoazní pavěda|buržoazní pavědu]]“. Její rozvoj se tak v [[Sovětský svaz|SSSR]] i v zemích pod sovětským vlivem na řadu let - zhruba do pádu [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. S. Chruščova]] v roce 1964 - zastavil. Zastánci genetiky byli [[Perzekuce|pronásledováni]] a dokonce i fyzicky likvidováni (např. [[Nikolaj Vavilov|N. Vavilov]]). ''„Le prix Lyssenko“'' (Lysenkovu cenu) každoročně uděluje francouzský [[Club de l'Horloge]] tomu, kdo „nejvíce přispěl k vědeckým a historickým dezinterpretacím s využitím ideologických metod a argumentů".

* '''[[Lékařská genetika]]'''

* '''[[Populační genetika]]'''