Zlatá horda: Porovnání verzí

{{Infobox zaniklý stát

}}

{{Historie turkických národů do 14. století}}

 

== Mongolská nadvláda na Rusi ==

Ruská knížectví formálně nebyla součástí území Zlaté hordy, ale byla Mongolům podřízena. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je v jejich postech potvrdit [[chán]] zvláštní listinou, tzv. [[jarlyk]]em (obdobou evropského [[léno|léna]]) poté, co uznala jeho svrchovanou moc, tedy příslušnost k říši. To bylo v pravomoci velkého chána (mongolsky ''čingischána'') a Bátúovou povinností bylo posílat ruská knížata za tímto účelem do [[Karakorum]]u, hlavního města mongolské říše. Většinou to však nedělal a vyřizoval jejich záležitosti osobně ve svém táboře a později na svém dvoře v Saráji. V „hordě“ byla ruská knížata vystavována ponižování i osobnímu nebezpečí. Tataři podporovali rozbroje mezi znesvářenými [[Rurikovci]], a ti se brzy naučili proti sobě v Saráji intrikovat. To na druhé straně chánům umožnilo vykonávat na Rusi úlohu jakéhosi arbitra.

 

 

== Bitva na Kulikovském poli ==

Do poloviny [[14. století|14. století]] byla Zlatá horda nejrozsáhlejším a vojensky nejsilnějším státem východní Evropy. Do jejího centra v Saráji plynuly nevýslovné příjmy, které pocházely z daní vybíraných v podmaněných zemích, z kontroly tranzitu probíhajícího po [[Volha|Volze]], jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, z obchodních transakcí [[Benátky|Benátčanů]] a [[Janov (Itálie)|Janovanů]], jejichž [[faktorie]] byly rozesety po pobřeží [[Černé moře|Černého]] a [[Azovské moře|Azovského moře]]. Rozhodující postavení v chanátu zaujímala od Bátúových dob nomádská mongolská šlechta, jejíž konzervativní způsob života byl založen na úspěšné expanzi. K té bylo ovšem stále méně příležitostí. Kromě toho bylo velmi nesnadné ovládat tak obrovské území, jež rozdělovaly složité politické, etnické i sociální problémy. Po roce [[1357]], kdy zemřel chán [[Džani Beg]], [[Uzbek]]ův syn, začala moc chánů výrazně slábnout. V letech 1357 až [[1381]] se jich na trůnu vystřídalo více než dvacet a stalo se téměř pravidlem, že se chanát dělil mezi dva vládce (hranicí byla Volha). Ve Zlaté hordě se projevily decentralizační tendence, osamostatnili se [[Volžští Bulhaři]] a [[Chorézm]]. V důsledku prudké litevské expanze byly ztraceny západoruské oblasti (tatarské panství na tomto teritoriu ukončila porážka v roce [[1363]]) a kontrolu nad ruským severovýchodem fakticky převzal veliký kníže vladimirský [[Dmitrij Donský|Dmitrij]]. Mezi mongolskou vládnoucí vrstvou panovala silná řevnivost a ti, kteří nedosáhli postavení podle svých představ, uspokojovali své ambice nájezdy do ruského pohraničí. Proniknout na severní břeh [[Oka|Oky]], jež tvořila hranici moskevského panství, se však neodvažovali.

 

 

== Oslabení a rozpad ==

V 90. letech nastal dramatický zvrat situace ve Zlaté hordě. Chán [[Tochtamiš]] napadl ve druhé polovině 80. let středoasijské državy Tímúra-Í-Lenka, a vyvolal tak mohutnou odvetu dobyvatele ze [[Samarkand]]u. V roce [[1391]] podnikl [[Tamerlán|Tímúr]] první velké tažení proti chanátu. Tochtamiš utrpěl porážku, ale již rok nato svoji vládu ve Zlaté hordě obnovil.

 

Část Tatarů, která prchala před řáděním Tímúrových vojsk na západ, našla útočiště na [[Litevské velkoknížectví|Litvě]]. Byl mezi nimi také sám Tochtamiš se svojí rodinou a dvorem. Vyhnaného tatarského vládce, který připravoval odvetnou akci, přijal [[Vytautas]] (Vitold) a uzavřel s ním smlouvu o vzájemné pomoci. Jejím cílem bylo nastolit Tochtamiše znovu na trůn v Saraji a Vitolda jako vládce Moskvy a celé ruské země. Roku [[1399]] se Vitoldovi podařilo shromáždit obrovskou armádu, která sestávala z vojenského potenciálu celé Litvy, tatarských bojovníků věrných Tochtamišovi a pomocných křižáckých oddílů. Neobrátila se však proti Rusi, ale proti Tatarům. Kampaň vedená proti Tímúrovi byla velmi neúspěšná. Spojenci utrpěli roku [[1399]] těžkou porážku na řece [[Vorskla|Vorskle]], přestože byli mnohem početnější. Katastrofa na Vorskle znamenala definitivní konec Tochtamišových ambicí.

 

Kolem poloviny [[15. století|15. století]] se Zlatá horda začala nenávratně rozpadat. Po osamostatnění [[Kazaňský chanát|Kazaňského chanátu]] ([[1438]]) se odtrhli [[Krymský chanát|krymští Tataři]] ([[1441]]), poté [[Astrachaňský chanát]] ([[1466]]) a roku [[1490]] vznikl ještě [[Sibiřský chanát]]. Okleštěná Zlatá horda existovala dále pod názvem '''Velká horda'''. To však neznamená, že tatarské nebezpečí na Rusi pominulo. Nástupnické chanáty si například činily nárok vybírat jako dědicové Zlaté hordy od Rusů ''vychod''. Mezi nimi však zdaleka nepanovala jednota a toho mohla ruská knížata využít ve svůj prospěch.

 

 

== Význam Zlaté Hordy ==

Staleté panování Zlaté Hordy silně poznamenalo politický, kulturní a především hospodářský vývoj východní Evropy, zejména ruských knížectví, kde přerušilo předchozí nadějný vývoj a prohloubilo izolaci pravoslavné země od západní Evropy. V dolním [[Povolží]] a na [[Krym]]u sice kvetla v té době bohatá města s rozvinutým dálkovým obchodem, vedeným jak po moři do [[Káhira|Káhiry]], [[Janov (Itálie)|Janova]] a [[Benátky|Benátek]], tak po souši přes Kyjev do Polska, Litvy, Uher a Německa. Ruská knížectví však byla do značné míry izolována, jejich obyvatelstvo sužováno placením vysoké daně z hlavy, tzv. ''vychodu'', a země, zvláště později, když začala mít Zlatá horda vlastní politické problémy, ničena tvrdými loupeživými vpády. Taktika chánů vůči Rusku a [[Litva|Litvě]] nakonec posílila význam moskevského knížectví, jádro budoucího velkého Ruska. Chánové Zlaté Hordy podporovali své vazaly, mezi nimi moskevského knížete [[Ivan Kalita|Ivana Kalitu]] († [[1341]]) a pád Hordy vedl k posílení moskevských knížat, která pak Rusko v [[16. století|16. století]] sjednotila a v [[17. století|17. století]] naopak dobyla dolní Povolží a pokračovala v expanzi směrem na východ.

 

{{Turko-mongolské národy}}

{{Turkické národy}}

 

[[Kategorie:Zlatá horda| ]]