Vlastnictví: Porovnání verzí

Odebráno 10 bajtů ,  před 3 lety
m
Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy
(Verze 15105389 uživatele Bohumír Bročko (diskuse) zrušena)
m (Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy)
'''Vlastnictví''' či '''vlastnické právo''' je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby ('''vlastníka''') nad konkrétní věcí. Řidčeji se slovo vlastnictví používá také ve významu [[majetek]] či [[jmění]].<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = Slovník spisovného jazyka českého|url = http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?db=ssjc&heslo=vlastnictv%C3%AD&sti=104341|vydavatel = Ústav pro jazyk český, v. v. i.|datum vydání = 2011}}</ref>
 
Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším [[věcná práva|věcným právem]]. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (''{{Cizojazyčně|la|erga omnes}})'' na rozdíl od [[Závazkové právo|závazkových práv]], které působí jen mezi stranami závazku ''({{Cizojazyčně|la|inter partes}})''. Vlastnické právo je nezbytnou podmínkou existence a fungování svobodného trhu a [[Tržní hospodářství|tržního hospodářství]]. Vlastnickému právu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Jedná se o právo chráněné mezinárodními smlouvami o [[Základní lidská práva|lidských právech]] a [[Listina základních práv a svobod|Listinou základních práv a svobod.]]
 
== Obsah vlastnického práva ==
Historicky, mezikulturně i podle typu věci se obsah vlastnického práva značně liší v rozpětí od absolutních práv k věci až po stav, kdy převažují povinnosti plynoucí z vlastnictví a vlastnictví je tak spíše správou věci ve veřejném zájmu. Za [[Feudalismus|feudalismu]] mělo vlastnictví půdy charakter [[Nájem|pronájmu]] od panovníka reprezentujícího stát.
 
Současné české pojetí vlastnického práva navazuje na jeho vymezení v [[Římské právo|římském právu]]. Vlastnické právo je chápáno jako soubor následujících dílčích práv:
Úplná volnost vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se v [[římské právo|římském právu]] označovala jako ''{{Cizojazyčně|la|ius abutendi}}''. V moderních i tradičních právních systémech však může být takový absolutní rozsah vlastnictví omezen [[Veřejné právo|veřejnoprávními]] předpisy, např. pokud je určitá věc zvláštními předpisy chráněna jako [[kulturní památka]], má vlastník povinnost ji udržovat v náležitém stavu a za její úmyslné poškození či zničení může být každý, tedy i vlastník, postižen prostředky [[Správní právo|správního]] či [[Trestní právo|trestního práva]].
 
S vlastnictvím jsou tradičně spjaty také různé povinnosti a omezení („vlastnictví zavazuje“). Principiálně je nepřípustné užívat vlastní věc nebo s ní nakládat takovým způsobem, který narušuje nebo ohrožuje oprávněné zájmy jiných osob nebo [[veřejný zájem]]. Tyto zájmy mohou být v jednotlivých právních systémech a tradicích pojímány a vymezeny velmi rozdílně, v krajních případech může regulace vést k paušální eliminaci některých vlastnických práv vlastníka či až k zákazu vlastnění některých typů věcí (zbraně, ideologicky nebo morálně závadné publikace či umělecká díla, [[psychoaktivní droga|drogy]], výrobní prostředky, jedy či léčiva atd.) Tato omezení jsou vyjádřena zejména v čl. 11 odst. 3 [[Listina základních práv a svobod|Listiny základních práv a svobod]] (výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem). Různá omezení výkonu vlastnického práva zejména vůči sousedům vlastníka se nazývají [[sousedská práva]]. Vlastník se zejména musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžoval jiného nebo ohrožoval výkon jeho práv (hlukem, prachem, kouřem, pachy, odpady, vibracemi, ohrožením sousedovy stavby apod.) Tato limitovaná ustanovení pro každého vlastníka představují ustanovení § 1013 – 1023 občanského zákoníku. S vlastnictvím bývá spojena také povinnost věc hlídat a zabezpečit (například odpovědnost za [[újma|škodu]] způsobenou vlastněným [[zvíře|zvířetem]]tem, chátrající budovou, povinnost zabezpečit vozidlo, zbraň či nebezpečnou látku proti zneužití neoprávněnou osobou, povinnost dodržet ve své budově či na svém pozemku protipožární a ekologické normy atd.). S majetkem ovlivňujícím ráz krajiny nebo sídelního útvaru mohou být spojena omezení i povinnosti (povinnost udržovat objekt či pozemek v řádném stavu, zákaz provádět úpravy narušující hodnotu krajiny nebo sídelního útvaru).
 
V některých případech dokonce z vlastnictví určité věci vyplývá povinnost ve vztahu k cizímu majetku. Mezi taková omezení vlastnického práva patří:
* '''[[Rozhrada|Rozhrady]]''' – za rozhradu je považován plot, zeď, meze, strouhy a jiné podobné nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky, které jsou společné. Ukazují zřetelné hranice mezi pozemky a mohou být přirozené nebo umělé. Rozhrady jsou společným vlastnictvím vlastníků sousedních pozemků.<ref>§ 1024 až § 1028 občanského zákoníku.</ref>
* '''Nezbytná cesta''' – na nezbytnou cestu má právo vlastník pozemku, který na pozemek nemůže vstoupit přímo z veřejné cesty. Pokud by vlastník pozemku zřízení nezbytné cesty nepovolil, může se jejího povolení domáhat vlastník nemovitosti soudní cestou. Za nezbytnou cestu náleží vlastníku úplata.<ref>§ 1029 až § 1036 občanského zákoníku.</ref> 
Právní systémy se mohou lišit v tom, do jaké míry může vlastník pozemku, budovy či prostoru určovat pravidla chování osob. Obecně platí i v prostoru soukromého vlastníka obecně závazné právní předpisy: majitel pozemku není například oprávněn povolit na svém pozemku vraždu, užívání drog. I v soukromých objektech platí státní regulace [[podnikání]], daňové zákony, i na neveřejné [[účelová komunikace|účelové komunikaci]] platí [[pravidla silničního provozu]] atd. Jde-li o veřejně přístupný soukromý objekt (například prodejna, restaurace, park atd.), mohou právní normy či právní tradice vyžadovat, že vlastník pozemku nesmí návštěvníky [[Diskriminace|diskriminovat]] (musí všem umožnit užívání za stejných podmínek), lišit se mohou i pohledy na to, zda vlastník je oprávněn rozhodovat o zákazu nebo povolení kouření, fotografování, koliduje-li takový zákaz s obecným pravidlem, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno atd. Faktický obsah vlastnického práva je dán především tradicí.
 
== Ochrana vlastnického práva ==
Každý vlastník má právo na ochranu vlastnického práva a v případě neoprávněného zásahu, má právo na svou obranu a oprávnění bránit se vůči konkrétnímu rušiteli.
 
Vlastník se proti neoprávněnému zasahování do jeho práv může bránit u orgánů veřejné moci, tedy u věcně a místně příslušného [[soud]]u a to prostřednictvím žaloby. Pokud vlastník využije své právo na ochranu vlastnického práva a obrátí se na soud, stává se žalobcem a dle individuální potřeby může podat [[Žaloba na vydání věci|žalobu reivindikační]] nebo [[Negatorní žaloba|žalobu negatorní]].
* '''Převod vlastnického práva''' ([[smlouva]])
* '''[[Nabytí od neoprávněného|Nabytí vlastnictví od neoprávněného]]''' – dle občanského zákoníku jsou chráněni ti, kteří si pořídí za úplatu věc v dobré víře, že ji kupují od oprávněného. Naopak ochrany nepožívá ten, kdo nabyl movitou věc s vědomím, že ji nabývá od [[Neoprávněný majetkový prospěch|neoprávněného]] (s výjimkou investičních nástrojů, [[Cenný papír|cenných papírů]], listin vystavených na doručitele nebo věcí nabytých ve [[Veřejná dražba|veřejné dražbě]] při výkonu rozhodnutí). Ochrana je poskytována skutečnému vlastníkovi věci ve veřejném seznamu a samozřejmě nabyvateli, který nabyl věc nezapisovanou do veřejného seznamu, byl v [[Dobrá víra|dobré víře]] v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu a věc nabyl způsoby uvedenými v občanském zákoníku.<ref name=":1" /> Chráněny jsou též osoby, kterým byla věc [[Krádež|odcizena]].
* '''[[Adjudikace|Rozhodnutím orgánu veřejné moci]]''' – rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem [[právní moc|právní moci]]i rozhodnutí.<ref>§ 1114 občanského zákoníku.</ref>
 
== Zánik vlastnického práva ==
K zániku vlastnického práva může dojít relativním a absolutním způsobem. U relativního zániku se právo chápe ve vztahu k určitému vlastníkovi, zanikne vlastnické právo jedné osoby, ale vzniká vlastnické právo osoby druhé. U absolutního zániku přestane vlastnické právo fakticky existovat a žádná další osoba ho nenabude. K relativnímu typu zániku dochází především na základě [[smlouva|smlouvy]] (převod vlastnického práva na jinou osobu), ale i nezávisle na vůli vlastníka (smrt, [[vydržení]], rozhodnutí státního orgánu – např. [[vyvlastnění]]). Vlastník se může vlastnického práva i vzdát nebo může dojít ke zničení nebo spotřebování věci.<ref name=":0" />  
 
Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku ([[veřejná přístupnost krajiny]], [[právo cesty]] přes cizí pozemek, obecné užívání [[Pozemní komunikace|pozemních komunikací]], právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí - v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či [[Stav ohrožení státu|ohrožení]], možnost [[vyvlastnění]] ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. [[svoboda panoramatu]]).
 
== Druhy a formy vlastnictví v komunistickém režimu ==
Soukromé vlastnictví bylo považováno za pozůstatek [[Kapitalismus|kapitalistické]] vlastnické soustavy, bylo řazeno mimo socialistickou vlastnickou soustavu. Jeho předmětem bylo zejména individuální vlastnictví výrobních prostředků a půdy, avšak bylo vylučováno, aby prostřednictví soukromého vlastnictví docházelo k „vykořisťování člověka člověkem“. Proto bylo soukromé vlastnictví v menší míře umožňováno pouze tam, kde bylo spojeno s vlastní prací vlastníka např. u samostatně hospodařících rolníků či v jiné malovýrobě. Dále bylo do soukromého vlastnictví řazeno i každé jiné individuální vlastnictví, které nesplňovalo podmínky osobního vlastnictví, vlastnictví nesocialistických organizací a vlastnictví zahraničních [[Právnická osoba|právnických osob]]. Soukromé vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku a byla stanovena určitá omezení při nakládání s ním (např. při převodu nezastavěných stavebních pozemků větší výměry).
 
I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za „soukromé“ či „osobní“ (např. „byt v osobním vlastnictví“). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu, [[Obec|obce]], [[Samosprávné kraje v Česku|kraje]] či [[Právnická osoba|právnických osob]].
 
== Odkazy ==
{{Věcná práva}}
{{Portály|Právo}}
{{Autoritní data}}
 
[[Kategorie:Věcná práva]]
1 360 657

editací