Krymská válka: Porovnání verzí

| střetnutí = '''Krymská válka'''

| konflikt =

| trvání = [[1853]]-[[1856]]

| místo = [[Krym]], [[Balkán|Balkánský poloostrov]], [[Baltské moře]], [[Černé moře]]

| strana2 = {{flagicon|Ruské impérium}} [[Ruské impérium]]<br />{{flagicon|Bulharsko}} [[Bulharské legie]]<br />[[Řecko|Řečtí]] dobrovolníci

| velitel1 =

| síla1 = 400 000 Francouzů<br />300 000 Turků<br />250 000 Britů<br />30 000 Sardinců

| síla2 = 700 000 Rusů<br />7000 Bulharů<br />1000 Řeků

 

== Začátek války ==

'''

Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi [[Ruské impérium|carským Ruskem]] a [[Osmanská říše|Osmanskou říší]], první důvod k započetí bojů se ukázal překvapivě už v roce [[1850]]. Evropa si tou dobou odvykala od nepřetržitých válečných konfliktů a prožívala [[Průmyslová revoluce|Průmyslovou revoluci]]. V čele [[Druhá francouzská republika|Francie]] stál prezident [[Napoleon III.|Ludvík Napoleon Bonaparte]], kterému se podařilo dosáhnout velkého diplomatického úspěchu na území [[Istanbul]]u. [[Osmanská říše|Osmanský]] sultán [[Abdulmecid|Abdülmecid I.]] předal do rukou Francouzů správu [[Křesťanství|křesťanských]] chrámů v [[Jeruzalém]]ě. Protože byla tato funkce od nepaměti udělována [[Pravoslaví|pravoslavným]] Rusům, byl tím [[car]] [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] nanejvýš pobouřen.

Mikuláš I. vyslal do Istanbulu diplomatickou misi pod vedením knížete [[Alexandr Segejevič Menšikov|Alexandra Sergejeviče Menšikova]], který proslul jako legenda ruského válečnictví, když se podílel na vyhnání [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I.]] ze země v roce [[1812]]. Měl se snažit o dohodu, která by umožnila Rusku stejná práva na zásah do záležitostí pravoslavného náboženství, jako umožnila Francii u katolických kostelů a duchovních. Jednání však nikam nevedla. Menšikov například při svém prvním setkání se sultánem urazil Turky, když přišel v civilu místo v obvyklé vojenské uniformě. Odsuzoval také ústupky Turků Francouzům a požadoval výměnu vysoce postavených osmanských státních zaměstnanců.

 

 

== Válka na Dunaji ==

Na radu [[Napoleon III.|Napoleona III.]] se [[Abdulmecid|Abdülmecid I.]] zprvu pokoušel vyřešit spor s [[Ruské impérium|Ruskem]] mírovou cestou. Svolal proto v roce [[1853]] kongres do [[Vídeň|Vídně]], kde se ale nevyřešilo téměř nic. Jediné, co se ukázalo, bylo, že [[Osmanská říše]] měla mít ve válce podporu [[Druhé Francouzské císařství|Francie]] a pravděpodobně také [[Spojené království|Velké Británie]], protože její [[Předseda vlády|ministerský předseda]] [[George Hamilton-Gordon]] z osobních důvodů odmítl stvrdit s Ruskem spojenectví.

 

[[4. říjen|4. října]] [[1853]], po skončení jednání, vyslal sultán do [[Valašské knížectví|Valašska]] a [[Moldavské knížectví|Moldavska]] svá vojska, která byla ruskými šiky odražena. Dosáhla sice vítězství u města [[Olteniţa]] a i přes počáteční neúspěchy dobyli přístavní město [[Silistra]], ale nepodařilo se jim znovu získat Rusy obsazené valašské město [[Cetate]]. Abdülmecid se o svá území a o vliv na Balkáně začal vážně obávat. [[30. listopad]]u navíc ruská válečná flotila napadla černomořský přístav [[Sinop]] a ve snadném boji ho vyrvala z rukou [[Turci|Turků]]. Ač to [[car]] [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] považoval za svůj velký válečný úspěch, právě dobytí [[Bitva u Sinopu|Sinopu]] mu nakonec zlomilo vaz.

 

 

Na přelomu let [[1853]] a [[1854]] obě velmoci vyslaly do [[Černé moře|Černého moře]] své flotily, aby pomohly bránit turecké pobřeží. Posíleny ještě o několik málo osmanských lodí pak vypluly z Istanbulu a napadly přístavní město [[Oděsa]], která byla centrem administrativy ruského černomořského námořnictva.

 

== Další průběh války ==

Francouzi a Britové se po bojích o Oděsu vylodili na jihozápadním cípu poloostrova [[Krym]]. Rusové sem museli rychle přesunout své muže. Car nařídil ustoupit vojskům z podunajských knížectví, která padla v nastalém zmatku do rukou Rakušanů.

 

 

{{Portály|Rusko|Válka}}

 

[[Kategorie:Krymská válka| ]]