Tonalita: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Vývoj tonality: oprava chyby- v čisté diatonické tonalitě (původně tam bylo "é"). značka: editace z Vizuálního editoru |
m Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 1:
'''Tonalita''' označuje vztahový řád mezi [[tón]]y v [[melodie|melodickém]] a [[harmonie|harmonickém]] významu. Jako tonalita je v evropské hudbě označována dur-mollová tonalita, ostatní hierarchická uspořádání tónového materiálu bývají označována jako [[modalita]]. Hlavní význam v dur-mollové tonalitě má [[tónika]] a pak také příbuzné [[tón]]y (z [[harmonie|harmonického]] hlediska [[akord]]y) [[dominanta (hudba)|dominanta]] a [[subdominanta]]. Zvláštní funkci má tzv. [[citlivý tón]].
'''[[Polytonalita|Polytonalitou]]''' rozumíme vztah k několika tonálním centrům současně (souznění dvou nebo více [[tónina|tónin]]).
V protikladu k tonalitě stojí '''[[atonalita]]'''.
Z užšího hlediska se také používá pojem '''tonalita''' pro '''tonální systém'''.
== Vývoj tonality ==
Vznik tonality souvisí v evropské hudbě s vývojem polyfonie, který začal koncem 9. století. K jednohlasým melodiím přibývaly další hlasy, které se postupně osamostatňovaly a postupně stoupal význam intervalů mezi nimi. Na počátku 15. století, byly již kromě [[oktáva (hudba)|oktáv]], [[kvinta (hudba)|kvint]] a [[kvarta (hudba)|kvart]] považovány za konsonantní intervaly i [[tercie (hudba)|tercie]], což umožnilo použití terciových souzvuků - kvintakordů.
Přibližně do první poloviny 17. století se postupné vytvářely tonální harmonické vztahy. Na finálním tónu starých stupnic - [[modus (hudba)|modů]] vznikl tónický kvintakord. Tóny sousedící s finálním tónem se staly základem [[dominantní harmonické funkce]] - dominantního kvintakordu. Později se objevil i kvintakord [[subdominanta|subdominantní]].
V '''období klasické tonality''' mezi druhou polovinou 17. století a koncem 19. století se přestaly používat staré mody a ustálily se dva typy diatonických stupnic - dur a moll. Tonalita využívala akordů s terciovou stavbou, které se používaly v základní poloze i v obratech. K akordům bylo možné přidávat neharmonické tóny, které musely být připraveny a rozvedeny předepsaným způsobem.
V '''čisté diatonické tonalitě '''jsou tóniny vyjádřeny třemi základními harmonickými funkcemi - tónikou (T), subdominantou (S) a dominantou (D). Kromě základních funkcí jsou užívány též vedlejší kvintakordy, vytvořené na II., III., VI. a VII. stupni tóniny. Přirozená durová tónina obsahuje durovou tóniku, subdominantu i dominantu, přirozená mollová tónina obsahuje tóniku, subdominantu i dominantu mollovou.
Postupně docházelo k '''mísení durové a mollové tonality'''. Do durové tonality byly vnášeny mollové základní funkce a do mollové tonality funkce durové. Nejdříve byla užívána harmonická moll s durovou dominantou, později se objevilo též používání melodické moll s durovou subdominantou a harmonické dur s mollovou subdominantou. Mollová dominanta v melodické dur se začala používat nejpozději. Mollová tónika v durové tónině a durová tónika v mollové tónině jsou používány až ve 20. století.
Používané harmonické funkce byly dále rozšiřovány a obohacovány, čímž se tonální vztahy začaly uvolňovat. Objevila se '''alterovaně chromatická tonalita''', v níž je používán též frygický kvintakord na II. stupni a lydický kvintakord na VII. stupni. Vůči tónům tónického kvintakordu jsou používány pouze diatonické půltónové postupy, tedy nejsou chromaticky zvyšovány nebo snižovány tóny tónického kvintakordu.
'''Rozšířená tonalita''', nazývaná též '''enharmonicko-chromatická tonalita '''využívá úplnou chromatickou stupnici s enharmonicky záměnnými tóny a mimotonální funkce, především dominanty. Jako umělé citlivé tóny se používají tóny chromaticky odvozené od tónů tónického kvintakordu a dochází k častým vybočením od jiných tónin, základní tónina bývá upevňována alespoň na počátku a v závěru jednotlivých hudebních částí.
Řádek 27:
{{Portály|Hudba}}
{{Autoritní data}}
[[Kategorie:Hudební terminologie]]
|