Kníže: Porovnání verzí

[[FileSoubor:T12 Fürst.svg|thumbnáhled|Knížecí [[Hodnostní koruna|hodnostní korunka]]]]

[[FileSoubor:Prince Albert II of Monaco neu.jpg|thumbnáhled|Albert II., kníže monacký|alt=Albert II., kníže monacký]]

V Evropě jsou dnes knížaty panovníci [[Monako|Monaka]] a [[Lichtenštejnsko|Lichtenštejnska]]. Zvláštním případem je spoluknížectví [[Andorra]], kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí [[Prezident Francie|francouzský prezident]] a španělský [[Urgellská diecéze|biskup ze Sao de Urgel]]. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům [[Katar|Kataru]]u a [[Kuvajt|Kuvajtu]]u, stejně jako všem sedmi emírům [[Spojené arabské emiráty|Spojených arabských emirátů]]. Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních [[Privilegium|privilegií]], oficiálně uznávána již jen v [[Belgie|Belgickém království]] (v jednom případě taktéž v [[Nizozemsko|Nizozemsku]]). V [[Německo|Německu]] jsou šlechtické tituly (v tomto případě ''Fürst'' a častěji ''[[Princ|Prinz]]'') od roku [[1919]] součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů ([[Kníže#Duchovní knížata|'''Viz''']]).

V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří [[Přemyslovci]]), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) "západního původu", jehož titul vychází z latinského ''Princeps''. Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v [[Pravěk|pravěkupravěk]]u a [[Starověk|starověkustarověk]]u.

[[FileSoubor:Dietrichštejnská hrobka, Mikulov.JPG|thumbnáhled|Dietrichštejnská knížecí hrobka, Mikulov]]

* Knížecí stolec - starší forma knížecího [[Trůn|trůnutrůn]]u, např. na [[Pražský hrad|Pražském hradě]] poblíž pahorku [[Žiži]]

* Kníže-volitel - alternativní výraz pro [[Kurfiřt|kurfiřtakurfiřt]]a

* Kněžic - staroslovanský titul syna, případně dědice panujícího knížete, v češtině dnes užíván zejména v [[Pověst|pověstechpověst]]ech a pohádkách

[[FileSoubor:Castle Fürstenstein.JPG|thumbnáhled|Zámek Książ/Fürstenstein ve Slezsku]]

* [[Na Knížecí]] - [[Na Knížecí (Smíchov)|vlakové a autobusové nádraží]] na [[Smíchov|Smíchově]]ě a dalších 6 drobných lokalit v Česku, mylně též název hájenky v [[Brdy|Brdech]] u [[Teslíny|Teslín]]

* Fürstenried - dříve ves, dnes součást 19. [[Mnichov|mnichovskéhomnichov]]ského obvodu

[[FileSoubor:592201 dolnośląskie Krzeszów mauzoleum Piastów 5.JPG|thumbnáhled|Hrob slezského knížete [[Bolek II. Malý|Bolka II. Svídnického]] v [[Piastovci|piastovském]] mauzoleu [[Klášter Krzeszow|krzeszówského kláštera]]]]

Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[Biskup|biskupybiskup]]y, [[Opat|opatyopat]]y, [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[Purkrabí|purkrabímipurkrabí]]mi a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a [[Svobodný pán|svobodnými pány]]. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[Kurfiřt|kurfiřtůkurfiřt]]ů. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a taktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].

Dnes náleží knížecí titul [[Velmistři Maltézského řádu|velmistrovi Řádu maltézských rytířů]], který je jako hlava subjektu mezinárodního práva vlastně "panovníkem bez území". Titul "kníže církve" (latinsky ''Princeps Ecclesiae'') pak náleží každému [[Kardinál|kardinálovikardinál]]ovi. Jako kníže je dnes někdy označován i [[papež]], ačkoli přinejmenším do roku [[1870]] odpovídaly jeho vladařské pravomoci spíše královským, než jen knížecím. Konečně spoluknížetem [[Andorra|andorrským]] je španělský biskup ze [[Urgellská diecéze|Seo de Urgel]].

Přestože je knížecí titul nejvíce znám ve střední Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské, můžeme na něj narazit ve většině Evropy i mimo ni. Obecně platí, že knížecí titul jako řádný stupeň vyšší šlechty existoval historicky ve střední a východní Evropě. V Evropě západní má pak jen charakter mimořádného titulu a ve šlechtické hierarchii jej zastupuje vévoda, který naopak téměř chybí v zemích na východ od [[Rýn|Rýna]]a. Prakticky žádná knížata se nevyskytovala ve [[Skandinávie|Skandinávii]].

Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] (Czartoryští, Buremští, Pińští, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińští, Czertwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské ([[Jelena Glinská|Glińští]]). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Heslo "Szlachta" na HeraldikWiki|url=https://heraldik-wiki.de/wiki/Szlachta|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=německy}}</ref> (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Gorzyński|jméno=Sławomir|příjmení2=Piwkowski|jméno2=Włodzimierz|příjmení3=Urbaniak|jméno3=Violetta a kol.|titul=Radziwiłłowie herbu Trąby|url=http://ww.dig.com.pl/pdf/Radziwillowie.pdf|vydání=1|vydavatel=Wadawnictwo DIG|místo=Warszawa|rok=1996|počet stran=67|kapitola=Rodzina Radziwiłłów i ich tytuły|strany=46-48|isbn=|poznámka=5 tabulek příloh|jazyk=polsky}}</ref> Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (např. [[Lubomirští]], kteří byli od roku [[1647]] říšskými knížaty, byli v Polsku uznáni roku [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]], kteří byli říšskými knížaty již od r. [[1601]], byla roku [[1780]] i v Polsku uznána za knížecí apod.). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]]). Teprve král [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislav August Poniatovski]] dosáhl roku [[1764]] dědičného povýšení bratrů [[Andrzej Poniatowski|Andrzeje]], [[Kazimierz Poniatowski|Kazimierze]] a [[Michal Poniatowski|Michala]] na knížata.<ref>Knížecí titul, udělený králem 24. prosince 1764, se ovšem v rodu Poniatowských dlouho neudržel, protože potomstvo bratrů brzy vymřelo. Andrzej, rakouský generál sice získal jako jediný z rodu r. 1765 také tituly říšského a českého knížete, ale tato větev vymřela již jeho synem: [[Maršál Francie|maršálem Francie]] [[Józef Antoni Poniatowski|Józefem]] r. 1813. Michal pak jako duchovní (mj. [[Arcidiecéze hnězdenská|arcibiskup hnězdenský]] a biskup plocký) zemřel bez potomků roku 1794. Nejdéle přežila větev Kazimierzova (Kazimírova), která ovšem v legitimní linii také vymírá již v druhé generaci knížetem Stanislawem roku 1833.</ref> Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu [[monarchie]]. V roce [[1928]] si náčelník generálního štábu [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]]a.<ref>{{Citace periodika|příjmení=Landyn-Chrzanowska|jméno=Stephanie|titul=There are Princes and Princes|překladatelé=A. J. Sielinski, W. K. Sielinski|periodikum=White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation|datum=|ročník=2011/12|číslo=|strany=9|poznámka=Článek přeložen z polštiny do angličtiny|url=http://pnaf.us/pdfs/white-eagle-fall-2011-winter-2012.pdf}}</ref>

[[FileSoubor:Armoiries de la famille Iousoupov (1799).jpg|thumbnáhled|Erb knížete Felixe Jusupova, [[Rasputin|Rasputinova]]ova vraha]]

V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilachvarovové|Amilakvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganůkagan]]ů (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští). Výjimečně car i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížetevelkokníže]]te [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskoułowicz]]skou). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonošeštítonoš]]e.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.

V [[Latinské císařství|Latinském císařství]] se císaři snažili vytvořit podobnou hierarchii [[Vazal|vazalůvazal]]ů, jakou měla Svatá říše římská. Nejmocnější vazalové tak vystupovali jako ''Princeps Imperii'', tedy říšská knížata. Výslovný knížecí titul náležel polosuverénním panovníkům [[Achajské knížectví|Achaie]]. [[FileSoubor:თავადი ყანწით (მელიტონ ჩხეიძის პორტრეტი). ნიკო ფიროსმანი. 1906.jpg|thumbnáhled|Jeden z ''Tavadi'' ve staré Gruzii]]

V [[Gruzie|Gruzii]], zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, [[velkovévoda]] či [[car]]). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost ''Tavadiho. Tavadi'' patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem ''Mtavari'' (vládcové [[Meschetie|Samcche]], [[Gurie]], [[Abcházie]], [[Svanetie]] a [[Samegrelo|Mingrelie]]) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu [[Bagrationové|Bagrationů]] a sami byli lenními pány některých ''Tavadi''. ''Mtavari'' z rodu [[Dadiani]], vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči [[Seznam hlav ruského státu|ruským carům]] a to až do roku [[1867]]. Termín ''Mtavari'' se do západních jazyků překládá někdy jako kníže, jindy jako vévoda. Konečně čtyři oblasti [[Gruzínské království|Gruzínského království]] ([[Aragvi]], [[Gurie]], [[Rača (Gruzie)|Rača]] a [[Ksani]]) měly zvláštní hodnost ''Eristavo''. Jejich správci ''Eristavi'' měli toto správcovství v některých obdobích dědičné. Na rozdíl od ''Mtavari'' však nešlo o (polo)suverénní vladaře, nýbrž o vysoké úředníky a hodnostáře-aristokraty ve službách krále. Hodnost ''Eristavi'' bývá do západních jazyků překládána jako vévoda či velkovévoda. Po připojení Gruzie k [[Ruské impérium|Ruskému impériu]] r. [[1801]] byl místním ''Tavadi'', ''Mtavari'' i ''Eristavi'' stejně jako členům královské rodiny přiznán jednotně titul ruského knížete (''[[Kňaz]]'') Pouze poslední panující gruzínský král [[George XII. Gruzínský|George XII.]] získal v Rusku doživotní titul car a jeho následník, princ [[David Gruzínský|David]], spolu s ostatními královskými syny doživotní titul [[Cesarevič|carevič]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o gruzínské monarchii v online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Kontakty gruzínské a české šlechty jsou velice sporadické, přesto došlo v roce [[1958]] v [[Paříž|Paříži]]i ke sňatku hraběte [[Radslav Kinský|Radslava Kinského]] s princeznou Tamarou z rodu Amilakvari, jenž patří mezi staré zemské ''Tavadi''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie rodu Kinských|url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kinski2.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-03-04}}</ref>

Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté''), častější v dalších staletích (např. r. [[1667]] vzniklo knížectví Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]],<ref name=":0" /> [[1757]] Louis de Bauffremont,<ref>Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/264/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=265-266|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref> [[1820]], resp. [[1838]] Armand de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu [[Bavorské království|Bavorského království]], ve Francii nepotvrzeného.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/408/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=409-410|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref>). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké konkurenty - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]u).<ref name=":2" /> Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Remiremont|Remiremontu]]u, opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci (knížata z [[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref name=":2">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>

Za [[Druhé Francouzské císařství|Druhého císařství]] nechal císař [[Napoleon III.]] potvrdit a obnovit některé napoleonské knížecí tituly, zrušené rozhodnutím [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]]. Takto získali v roce [[1852]] všichni synovci Napoleona I. prvního knížecí titul s oslovením "[[Výsost|Výsosti]]i" (''Altesse'') a v roce [[1853]] všichni potomci [[Joachim Murat|Joachima Murata]], krále neapolského, taktéž knížecí titul dědičný pro veškeré potomky opět s predikátem "Výsost". Původní status těchto rodin jako císařských, resp. královských princů, vyjádřený predikáty užívanými před rokem 1815: "[[Výsost|císařská Výsost]]" a "[[královská Výsost]]" byl ovšem Napoleonem III. striktně zamítnut.

V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší než vévodský (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v [[Raný novověk|raném novověku]]. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazený i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižního panovníka, než byl vévoda. Knížecí titul oproti vévodskému titul býval mladšího data a byl v průběhu raného novověku udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. [[1594]] [[Knížectví Piombino|Piombino]] pro rod [[Appiani]], [[1616]] [[Knížectví Correggio|Correggio]] pro [[Coreggiové|pány z Coreggia]], [[1760]] [[Knížectví Toriglia|Toriglia]] pro rod [[Doria-Pamphili-Landi]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem (stejně jako v německé části říše) jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]],<ref>{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1967|počet svazků=5|počet stran=290|strany=158|svazek=Bd. 1. A-E|isbn=|jazyk=německy}}</ref> [[1625]] [[Orsini]],<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum|url=http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterao/Orsini/ORSINI-BRACCIANO.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-02|jazyk=italsky}}</ref> [[1699]] [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], [[1710]] [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref name=":0">{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný a místy chybný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe.|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen [[Markýz|markýzimarkýz]]i, zatímco německý [[Hrabě|hrabětihrabě]]ti). V naprosto výjimečných případech byl knížecí titul udělen i z vladařské pravomoci nepříliš významného [[Milánské vévodství|Milánského vévodství]].<ref>Takovým vzácným příkladem je např. povýšení Dona Antonia Barbiano di Belgioso do milánského knížecího stavu dne 24. srpna 1769. Nedlouho před touto nobilitací, 5. srpna, získal Antonio Barbiano i říšský knížecí titul. Viz: FRANK, Karl Friedrich von. ''Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918''. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967-74. 5 sv., Bd. 1. A-E. 1967., 290 S., s. 52; 68.</ref> V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných sicilskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-sicily-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto roku [[1690]] stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]]<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných neapolskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-naples-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> a hrabě [[Wirich Daun]] roku [[1711]] knížetem z [[Teano]]).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Županič|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii, in Magnátské rody v našich dejinách 1526-1948|url=http://www.novanobilitas.eu/sites/default/files/slechta_a_aristokracie_v_podunajske_monarchii.pdf|editoři=Frederyk Federmeyer|vydání=1|vydavatel=Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť|místo=Martin|rok=2012|počet stran=|strany=113-128, zde s. 117|isbn=978-80-970196-6-2}}</ref> [[Bourbon-Obojí Sicílie|Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto [[Království obojí Sicílie|neapolsko-sicilské]] knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]) či [[Seznam rakouských panovníků|rakouskými císaři]] ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref>. V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku [[1929]] zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul udělený papežem (tedy i knížecí), za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Giuseppe Tomasi di Lampedusa|Tomasi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů oprávnění užívat vyšší [[predikát]],<ref>Takovým knížetem je např. [[Gonzagové|kníže z Gonzagy a Vescovada]], kterému byl, jako dříve panujícímu říšskému knížeti, udělen roku [[1816]] predikát [[Výsost]] (''Altezza'') v [[Království lombardsko-benátské|Lombardsko-benátském královstv]]<nowiki/>í, potvrzený roku [[1861]]. Po sjednocení Itálie mu byl v roce [[1922]] udělen predikát [[Jasnost (predikát)|Jasnost]] (''Altezza serenissima''), užívaný neformálně i v současnosti. Viz: http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterag/gonzaga/Gonzaga4.htm (italsky).</ref> je oslovován „[[Excelence]]“.

[[FileSoubor:Principeassistente.jpg|thumbnáhled|Marcantonio Colonna, v l. 1923-1947 kníže-asistent papežského trůnu. Zde v slavnostním oděvu svého úřadu]]

Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v [[Papežský stát|Papežském státě]]. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody naopak za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému [[Nepotismus|nepotismu]], který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří [[Borromeové]], [[Colonna|Colonnové]], [[Orsini|Orsiniové]]ové, [[Aldobrandini|Aldobrandiniové]]ové, rody [[Chigi]], [[Pamphilli]], [[Barberini]] nebo [[Borghese]]. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i [[Patronymum|patronymně]] (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul [[Kníže-asistent papežského trůnu|knížete-asistenta papežského trůnu]], spoluzastávaný po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech [[1735]]-[[1958]] byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže [[Phillipo Orsini]] dopustil manželské nevěry s britskou herečkou [[Belinda Lee|Belindou Lee]], přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat [[Torlonia|Torloniů]]. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, ''Principe Romano'' nebo ''Princeps Romanus'') bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl [[Primogenitura|primogeniturním]] knížecím titulem v roce [[1820]] vyznamenán francouzský vévoda [[Armand de Polignac]], příbuzný současného monackého knížete [[Albert II. Monacký|Alberta II.]] Od [[Pontifikát|pontifikátupontifikát]]u [[Jan XXIII.|Jana XXIII.]] již [[Svatý stolec|Svatý Stolec]] nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.

[[FileSoubor:Salon Bleu.JPG|thumbnáhled|Modrý salon v Bruselu, kde se schází poradní sbor belgického krále, složený výlučně z hlav zemských knížecích rodů]]

Oblast dnešního [[Benelux|Beneluxu]]u byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští ([[Brabantské vévodství|vévoda brabantský]], markrabí [[Namur|namurskýnamur]]ský apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem r. 1400 Knížectví [[Steenhuyse]] udělené burgundskými vévody či r. [[1513]] Knížectví [[Mortagne-du-Nord|Mortagne]] udělené rodu Ligne [[Jindřich VIII. Tudor|Jindřichem VIII.]], který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu [[Habsburkové|Habsburků]] získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví ([[1486]] Chimay pro rod [[Croÿ]], [[1545]] Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku [[1594]], [[1664]] a [[1742]] pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. [[1540]] titul knížete z Gaveren pro [[Lamoraal Egmont|Lammorala van Egmont]], vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Ficker|jméno=Julius|příjmení2=|jméno2=|titul=Vom Reichsfürstenstande|url=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande|vydání=1|vydavatel=Wagner|místo=Innsbruck|rok=1861|počet stran=424|kapitola=Erhebung in den Fürstenstand|url kapitoly=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Erhebung_in_den_F%C3%BCrstenstand|strany=83|isbn=|poznámka=Online na Wikisource|jazyk=německy}}</ref> Vedle nizozemských titulů vázaných na knížectví ([[1602]] Ligne, [[1630]] Robech pro rod Montmorency, [[1677]] Solrë pro rod Croÿ aj.) byli "místní" knížecí tituly kreovány i podle jména rodu (1677 Hornes, [[1688]] Longueval pro rod [[Buquoyové|Buquoy]], [[1748]] [[Latinská rčení A|ad personam]] pro rod Looz-Corswarem apod.). Tituly, udělené z pravomoci burgundského vévody bývaly téměř vždy primogeniturní, tituly říšské zase pro veškeré potomky. Podle nařízení krále [[Filip IV. Španělský|Filipa IV.]] z 8. května [[1664]] muselo panství knížat, aby mohlo být povýšeno na knížectví, vynášet roční příjem minimálně 24 000 [[Nizozemský gulden|guldenů]]. Po [[Nizozemská revoluce|Nizozemské revoluci]] byla v severní části země šlechta formálně zrušena, na jihu se však vysoká aristokracie udržela. Zatímco za [[Španělští Habsburkové|Španělských Habsburků]] a později v době [[Spojené království Nizozemské|Nizozemského království]] byl knížecí titul nadřazen vévodskému, za vlády [[Rakouští Habsburkové|Rakouských Habsburků]] tomu bylo naopak. Titul knížete (''Vorst'') měl krátce v letech [[1813]]-[[1815]] také panovník [[Nizozemské knížectví|Nizozemska]], [[Vilém I. Nizozemský|Vilém I.]] Knížecí tituly byly potvrzovány i nově udíleny také v [[Spojené království Nizozemské|Nizozemském]] a [[Belgické království|Belgickém království]] v 19. a 20. století (nově např. r. 1815 kníže z [[Waterloo (Belgie)|Watterloo]] pro [[Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|vévodu z Wellingtonu]] či r. [[1937]] princové [[Bernadotte]]). Dnes je knížecí titul v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] nejvyšším šlechtickým titulem, ovšem vévodové, jimž je bezprostředně nadřazen, v zemi již nežijí a knížecí titul je [[de facto]] omezen jen na hlavu rodu Riquet-Caraman, knížete ze Chimay. V [[Belgie|Belgii]] je dnes knížecí titul taktéž nejvyšším šlechtickým titulem v zemi a vévodský titul tu nikdy jako šlechtická hodnost nebyl oficiálně přiznán. Nejvýznamnější knížecí (a vévodské) rody zasedají v královské tajné radě v Modrém salónu (''Salon bleu''). Podle belgické ústavy může být knížecí titul v zemi pouze potvrzen rodině, která jej získala již před datem nezávislosti Belgie (1830). Stejně jako titul markýze jej není možné nově udělit.

V nejzápadnější části Evropy, na [[Britské ostrovy|Britských ostrovech]] a na [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejském polostrově]] příslušela v [[Raný středověk|raném středověku]] knížecí hodnost panovníkům keltských ''Tywysogaeth'' (knížectví) na Britských ostrovech, resp. [[Emír|emírůmemír]]ům jižně od [[Pyreneje|Pyrenejí]] (nejznámější je [[Království Granada|Granadský emirát]]). Od ustavení pevnějších monarchií zůstal knížecí titul rezervován prvorozeným synům králů a [[Následník trůnu|následníkům trůnu]]. Byl také svázán s nějakým historickým územím. Nejvyšším šlechtickým titulem byl či je ale vévoda a titul knížete pro šlechtu nebyl vůbec nebo téměř vůbec užíván.

[[FileSoubor:Weeks Edwin Indian Prince And Parade Ceremony.jpg|thumbnáhled|Slavnostní vjezd indického knížete do města (obraz od lorda Edwina Weekse)]]

}}</ref> Panovníci tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Britská Indie|Britské Indii]] byli bez ohledu ohledu na svůj dosavadní titul, souhrnně britskou korunou označováni za knížata. Přesto však britská monarchie projevila značný cit pro jemné ceremoniální rozlišení jejich vzájemného postavení. Indická knížata byla rozdělena do sedmi hodnostních tříd, které se odlišovaly počtem slavnostních výstřelů z děl při příjezdu takového knížete do některého města. Počet čestných salv byl v rozpětí od 21 do 9 a dále se lišil i tím, jestli kníže měl tuto poctu přiznanou dědičně či jen doživotně. Existovala navíc ještě nejnižší, osmá třída knížat, která na pozdravné salvy neměla nárok. Šest vyšších kast s nárokem na přinejmenším 11 výstřelů mělo zároveň ze strany britské koruny nárok na titul [[Výsost]] (''Highness'') a pouze jeden z knížat nejvyšší, "21 salvové kasty", - [[Nizám]] z [[Hajdarábád|Hajdarábádu]]u, měl nárok na prakticky nepřeložitelný čestný titul ''exalted Highness'' (doslova "povýšená Výsost").<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o indických knížatech na online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Naopak knížata, která měla nárok jen na 9 pozdravných salv, případně na střelbu neměla nárok vůbec, byla oslovována, stejně jako britští vévodové, "pouze" Vaše Milosti (''Your Grace'').

* "Kníže míru" je jedním z titulů [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. Ten je však častěji uctíván jako král (náleží mu např. titul "král slávy") a jeho královský titul se dává do protikladu k titulu knížecímu, jenž je přiznáván [[Satan|Satanovi]]ovi. [[Petr (apoštol)|Svatý Petr]] je na druhou stranu "knížetem [[Apoštol|apoštolůapoštol]]ů". Podle Písma či církevní tradice existuje ještě více takovýchto [[Epiteton|epitet]].