Kanonizace: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Současná praxe v katolické církvi: ref k počtu svatořečení Wojtylou +blahořečení |
m Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy |
||
Řádek 5:
== Dějiny svatořečení ==
V rané církvi neexistoval žádný oficiální proces kanonizace, [[kult]] svatých se šířil v závislosti na veřejné úctě k danému člověku a byl někdy regulován v rámci [[diecéze]] [[biskup]]em.
Dřívější uctívání [[Pohanství|pohanských]] bohů splynulo s některým [[kult]]em světce. Nejnápadnějším příkladem je [[Brigita Irská|svatá Brigita]] a keltská bohyně [[Brigid]]. Lidem zůstala známá postava, ale jejich mysl se od její všemocnosti začala upírat k tomu, že svatá měla svoji moc od [[Kristus|Krista]].
Způsobem ekvivalentním dnešní kanonizaci byla až do [[10. století]] [[elevace (náboženství)|elevace]] a [[translace (náboženství)|translace]] [[ostatky|ostatků]] [[mučedník]]a či svatého do [[kostel]]a. O ní rozhodovala a ji prováděla veřejná moc, ať již církevní či světská, někdy působily obě moci součinně.
[[Ostatky]] mohly být od vrcholného [[středověk]]u i rozděleny a uloženy na větším počtu míst, což byl nástroj [[církev]]ní politiky, kterým bylo možno rozšířit kult světce na další území a ovlivnit proud [[poutník]]ů, což mělo i hospodářské aspekty.
Řádek 20:
=== Kanonizační proces podle kodexu 1917 ===
Tento kodex dělí kanonizaci na formální a mimořádnou.
==== Formální kanonizace ====
Řádek 39:
Reforma kanonického práva roku [[1983]] přinesla změnu i v procesu kanonizace.
Zkoumání začíná na diecézní úrovni a biskup schvaluje zkoumání ctností člověka, který je „podezřelý“ z toho, že byl svatý. Toto zkoumání musí schválit také Vatikán a nesmí začít dříve než pět let po smrti daného člověka, avšak papež má pravomoc tuto dobu zkrátit (jak se stalo třeba v případě [[Matka Tereza|Matky Terezy]]).
Po ukončení tohoto kroku je zkoumaná osoba prohlášena za [[služebník Boží|služebníka Božího]] a celé zkoumání se přesouvá na Kongregaci pro svatořečení. Ta přiděluje postulátora, jenž shromažďuje potřebné informace o daném kandidátovi. Kongregace poté může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za [[ctihodný|ctihodného]].
Další postup záleží na tom, zda byl ctihodný mučedníkem. Byl-li jím, papež pouze vydá prohlášení o mučednictví, které umožňuje beatifikaci, po které mučedník dostává přízvisko [[blahoslavený]] a den v církevním kalendáři. Pokud mučedníkem nebyl, je zapotřebí autentického zázraku na jeho přímluvu; jedná se většinou o zázračné uzdravení, jehož objektivitu lze určitým způsobem prokázat.
Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého, je potřeba ještě jednoho zázraku. Prohlášení o svatosti dané osoby je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři platném pro celou církev.
Řádek 64:
{{Kanonizace}}
{{Autoritní data}}
[[Kategorie:Dějiny křesťanství]]
| |||