Komunistická strana Sovětského svazu: Porovnání verzí

[[Soubor:Pin of the Flag of CPSU.png|thumbnáhled|Znak KPSS]]

Dne [[3. březen|3. března]] [[1918]] uzavřela ruská vláda s [[centrální mocnosti|Ústředními mocnostmi]] [[brestlitevský mír]]. Protože levicoví [[Strana socialistů-revolucionářů|eseři]] s ním nesouhlasili, museli vládu opustit. V roce 1922 měla KSR(b) půl milionu členů.

V prvních letech existence ruské komunistické strany, předchůdkyně pozdější KSSS, stál v čele její první předseda a zároveň i její hlavní ideový vůdce [[Vladimir Iljič Lenin]]. Svou autokratickou moc zakládal především na své obrovské autoritě. V bolševickém Rusku však vystupoval z pozice předsedy [[rada lidových komisařů|rady lidových komisařů]].

'''Organizační byro''' neboli orgbyro, které se zabývalo organizačními otázkami vedení strany, rozmísťování kádrů a obsazování klíčových funkcí. V roce 1952 bylo zrušeno a jeho pravomoci přešly na sekretariát ÚV.

Od počátku dvacátých let začal stále větší úlohu hrát [[sekretariát ÚV KSSS|sekretariát ÚV]], který se skládal z tajemníků ÚV. Ti řídili samotný aparát ÚV (jednotlivá oddělení a správy). Aparát strany měl realizovat usnesení politbyra a orgbyra.

Nejvýznamnějšími částmi stranického aparátu byly: agitačně-propagační oddělení, administrativní oddělení (řídilo [[KGB]] a armádu), oddělení stranických orgánů či oddělení s hospodářským zaměřením atd.

Od roku 1922 stál v čele stranického aparátu ''generální tajemník'', který stanul na špici mocenského uspořádání sovětského stranicko-státního systému. V ideálním případě se dařilo generálním tajemníkům získat do svých rukou i funkci ze státní správy.

'''[[Josif Vissarionovič Stalin]]''' – od roku 1922 generální tajemník KSR(b) – VKS(b), po roce 1941 zakládal [[J. V. Stalin]] svou mocenskou pozici především na funkci předsedy [[rada lidových komisařů|rady lidových komisařů]] či od roku 1946 rady ministrů a ve stranickém aparátě se řadil mezi ostatní tajemníky až do své smrti v březnu 1953.

'''[[Nikita Sergejevič Chruščov]]''' – po Stalinově smrti se stal jediným ze členů politbyra, který kromě předsednictva ÚV zasedal i v sekretariátu ÚV a tím pádem do svých rukou převzal řízení stranického aparátu. Ostatní přesunuli svou pozornost do resortů v sovětské vládě. V mocenském boji o nástupnictví se tak [[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščov]] v letech [[1953]]–[[1957]] prosadil jako nový vůdce strany a tím i státu. Od září [[1953]] do října [[1964]] vykonával funkci prvního tajemníka ÚV, vedle toho v letech [[1958]]–[[1964]] zároveň řídil i sovětský kabinet neboli radu ministrů.

'''[[Leonid Iljič Brežněv]]''' – v říjnovém převratu v roce [[1964]] společně se svými spojenci sesadil [[Chruščov]]a. Předsednictvo ÚV se znovu přihlásilo k politice kolektivního vedení a rozdělení funkcí, prvním tajemníkem ÚV se stal [[Leonid Iljič Brežněv|L. I. Brežněv]]. Ten stál v čele strany následujících 18 let, kterých využil k upevňování svých pozic. V roce [[1966]] se nechal zvolit generálním tajemníkem ÚV. V roce [[1977]] převzal i on post ve státních orgánech – byl zvolen předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR.

Tuto praktiku spojení funkce generálního tajemníka a oficiální hlavy státu praktikovali i jeho nástupci – [[Jurij Vladimirovič Andropov]] (1982–1984) a [[Konstantin Ustinovič Černěnko]] (1984–1985).

=== Reference ===