Hišám: Porovnání verzí

'''Hišám''' ([[691]], [[Damašek]] – [[6. březen|6. března]] [[743]], [[Damašek]]) celým jménem '''Hišám ibn Abdulmalik'''. Arabský [[chalífa]] z rodu [[Umajjovci|Umajjovců]] v letech 724–743, další ze synů chalífy [[Abdulmálik ad Dahámaša|Abdulmalika]].

Hišám byl vychováván v Damašku a vedl zde poklidný život. Byl vychován k poctivosti, svědomitosti a vážnosti.<ref name="REF2">F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.67. </ref> Nevykonával žádné zásadní a důležité funkce, politické zkušenosti získal pouze z pobytu na umajjovském dvoře.<ref> [http://www.britannica.com/EBchecked/topic/266926/Hisham-ibn-Abd-al-Malik.htm Hisham ibn Abd-al-Malik] Encyklopedia Britannica, [cit. 2012-11-24].</ref>

Hišám si uvědomil, že další expanze je pro obrovskou říši nežádoucí a proto se snažil zřizovat obranné oblasti, které měly stabilizovat [[hranice]]. Přesto [[Muslim|muslimštímuslim]]ští nájezdníci často překračovali hranice [[chalífát|chalífátu]]u a vydávali se do nitra nepřátelských území, ať už se jednalo o malé kořistnické výpravy, nebo větší vojenská tažení.<ref name="REF3"> R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 249. </ref>

Zdejší poměry byly určovány vývojem vztahu mezi nově příchozími [[Arabové|Araby]] a islamizovanými [[Berbeři|Berbery]]. Ti byli za chalífy [[Umar II.|Umara II.]] obdařeni řadou výhod díky masovým konverzím k Islámu.<ref>F. Tauer, Svět islámu, Praha 1984. s.66.</ref> Jejich situace se však za vlády Umarových nástupců změnila a protežováni byli opět Arabové. To zapříčinilo růst napětí, které nakonec vyvrcholilo velkým berberským povstáním v [[Maghreb|Maghrebu]]u a na [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejském poloostrově]] v letech 740 – 742. Velkými podněcovateli povstání byli stoupenci [[Cháridža|cháridži]].<ref name="REF3"/> Jejich učení proto v oblasti zakořenilo a je zde v některých izolovaných oblastech přítomno do dnešní doby.

Mohutné povstání smetlo umajjovské místodržící a berberským vojskům se podařilo vstoupit do [[Kairuán|Kairuánu]]u na území [[Tunisko|Tuniska]]. Výprava, která byla proti povstalcům vyslána roku 741 byla poražena. Až následující rok se umajjovským vojskům podařilo zlomit berberský odpor a nastolit relativní pořádek.<ref name="Tauer 68"/> Berberské povstání nicméně významně pomohlo křesťanům v západní Evropě a umožnilo jim konsolidovat obranu a přeskupit síly.

Na byzantské hranici se situace od muslimské porážky u [[Konstantinopol|Konstantinopole]]e neměnila několik let. Muslimové pod vedením chalífových synů [[Sulajmán I.|Sulajmána]] a [[Mu'ávija I.|Mu’áviji]] pořádali každoroční nájezdy do [[Anatolie]]. Tyto vojenské podniky však dosahovaly pouze částečných úspěchů, neboť byzantský císař [[Lev III.]] oplácel muslimům vpády stejnou měrou.<ref name="REF2"/>

Na severní hranici museli Arabové trvale bojovat s [[Chazarská říše|Chazary]]. Válka se vedla na území [[Arménie]], [[Gruzie]] a [[Ázerbájdžán|Ázerbájdžánu]]u. Rozhodující bylo, kdo bude držet klíčové horské průsmyky na [[Kavkaz|Kavkazu]]u. V letech 727 – 731 se umajjovským vojskům podařilo ovládnout [[Darjalský průsmyk]]. Chazaři však podnikli protiútok a dostali se až do [[Mezopotámie]]. Nová arabská výprava je však zahnala zpět roku 733. Permanentní pohraniční konflikt zde probíhal po celé 8. století.<ref>R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 244. </ref>

Ve střední [[Asie|Asii]] se Umajjovci narazili na vzrůstající moc [[Čína|Číny]], které tehdy vládla dynastie [[Tchang]].<ref>R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 253. </ref> Číňané si podmanili [[Turci|Turky]] sídlící v prostoru mezi [[Ferghana|Ferghanou]] a [[Tarimská pánev|Tarimskou pánví]] a s jejich pomocí se jim podařilo rozdrtit muslimy nedaleko [[Samarkand|Samarkandu]]u roku 730 a opětovně u [[Kašgar|Kašgaru]]u roku 736. Arabové byli poté úspěšní v [[bitva u Balchu|bitvě u Balchu]] roku 737, kde Turky porazil [[Nasr ibn Sajjar]].<ref>R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996 s. 255. </ref>

Rozpočtová politika vynikala [[spoření|spořením]]m a hromaděním přebytků a zvýšeným [[daně|daňovým]] tlakem. Dochované prameny zmiňují Hišámovu hrabivost a hromadění soukromého majetku.

Architektura vynikala stavbou [[mešita|mešit]]. Byly dokončeny [[mešita v Halabu|mešity v Halabu]] a v [[mešita v Ramle|Ramle]]. Začala výstavba velkého [[minaret|minaretu]]u u [[mešita v Kairuánu|mešity v Kairuánu]], kterou později dokončovali [[Aghlabovci]]. <ref>[http://www.britannica.com/EBchecked/topic/383472/minaret#ref34375.htm Minaret] Encyklopedia Britannica, [cit. 2012-11-24].</ref>

Novinkou byly také světské stavby, které se začaly budovat za vlády Hišámova předchůdce [[Jazíd II.|Jazída II.]] Chalífové často pobývali při tzv. jarních pobytech na okraji [[Poušť|pouště]]. Tyto pobyty se postupně prodlužovaly a pouhé stany přestaly vládcům stačit. V krajích ležících východně od [[Mrtvé moře|Mrtvého moře]] tak začaly vznikat malé umajjovské zámečky ([[kasr]], al-kasr) nebo rozsáhlejší paláce ([[híra]]), kde se ubytovával i širší dvorský doprovod a družina. Tyto stavby často zhotovovali nearabští architekti, pocházející z různých regionů říše.

Mezi nejvýznamnější patří zámeček [[Amra]], který je bohatě vyzdoben [[freska|freskovými]] malbami. Ty jsou většinou ornamentální a postihují jednotlivé výjevy z každodenního života panovníků (lov, lázně, [[alegorie]], …). Lázeňský sál je vyzdoben přímo osobami, je zde chalífa na trůně a zároveň s ním i úhlavní nepřátelé Islámu – sasánovský [[šáh]], [[byzantský císař]], [[etiopský král]] či [[Vizigótský král|vizigótský]] Roderich a jedna blíže neurčená [[panovnice]]. Tyto malby jsou zároveň důkazem toho, že v nejstarší době Islámu nebyl zákaz zobrazování živých bytostí brán příliš vážně.<ref name="REF1"/>

Vedle výtvarného umění kvetlo také umění [[poezie]], [[hudba|hudby]] a [[zpěv|zpěvu]]u. Umělci navštěvovali umajjovský dvůr. Mezi nejvýznamnější patřili [[al-Achtal]], [[al-Džaríja]], [[Ma´bad]], [[al-Gharíd]], [[Júnus al-Kátib]], který uspořádal první sbírku arabských písní.<ref>F. Tauer, Svět islámu, Praha 1984. s. 71. </ref>