Balduin III. Jeruzalémský: Porovnání verzí

{{Infobox - panovník

}}

'''Balduin III. Jeruzalémský''' ([[1130]] – [[10. únor]]a [[1162]]/[[1163]]{{nejisté datum|úmrtí}})<ref name="runciman185361">{{Citace monografie | příjmení = Runciman | jméno = Steven | odkaz na autora = Steven Runciman | titul = A History of the Crusades | vydavatel = Cambridge University Press | rok = 1965 | svazek = II. The kingdom of Jerusalem and the frankish east | typ svazku = díl | kapitola = | strany = 185, 361 | isbn = | jazyk = anglicky | poznámka = Dále jen ''Runciman''}}</ref><ref name="baldwin547">{{Citace monografie | příjmení = Baldwin | jméno = Marshall W. | spoluautoři = a kol. | titul = A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years | vydavatel = University of Wisconsin Press | místo = Madison | rok = 1969 | počet stran = 707 | isbn = | jazyk = anglicky | poznámky = Dále jen ''Baldwin'' | url = http://digicoll.library.wisc.edu/cgi-bin/History/History-idx?type=header&id=History.CrusOne&isize=M | strany = 547}}</ref> z rodu [[Château-Landonové|Château-Landon]] byl od roku [[1143]] až do své smrti králem [[křižácké státy|křižáckého]] [[Jeruzalémské království|Jeruzalémského království]].

 

== Nástupnictví ==

Balduin patřil k druhé generaci Evropanů, usazených ve [[Svatá země|Svaté zemi]] po jejím dobytí [[první křížová výprava|první křížovou výpravou]]. Když jeho otec Fulko spadl při lovu z koně a zabil se, bylo Balduinovi třináct let. Království tak legitimě připadlo královně-vdově Melisendě, jako zákonné dceři krále [[Balduin II. Jeruzalémský|Balduina II.]] Královna i za Fulkova života byla jeho spoluvládkyní a nyní byla regentkou království za svého nezletilého syna. Melisenda si za svého rádce a konetábla (vysoký úředník království a velitel vojska) vybrala francouzského [[Šlechta|šlechtice]] [[Manassès de Hierges|Manassèse de Hierges]]. Melisenda i Manassès pevně uchopili moc do svých rukou a odřízli tak korunního prince od moci.

 

Avšak s ženou a nezletilým králem na trůně byla politická situace v křižácké Palestině napjatá. Další [[křižácké státy]] na severu byly více či méně formálně podřízeny Jeruzalému. Jejich vládci začali cítit příležitost na osamostatnění a začali stále více podrývat královskou autoritu a nebylo žádného jeruzalémského krále, který by na sever vyslal vojsko a neposlušné vazaly potrestal. V muslimském světě zatím nad městy [[Aleppo]] a [[Mosul]] vládl [[atabeg]] [[Zengí]], který si dělal nároky na vládu i nad jižním [[Damašek|Damašku]]. Podle [[Vilém z Tyru|Viléma z Tyru]] neměl král dobře zajištěnou obranu severních států, čehož v nestabilní situaci v Jeruzalémě Zengí náležitě využil. Roku 1144 [[obléhání Edessy|dobyl]] hlavní město [[Hrabství Edessa|Edesského hrabství]] Edessu. Pád nejstaršího křižáckého státu v [[Levanta|Levantě]] otřásl křesťanskou [[Evropa|Evropou]] a stal se záminkou ke svolání [[druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]].

Zatímco křížová výprava postupovala na východ, byl mezitím zavražděn Zengí a jeho dědictví si rozdělili jeho synové, z nichž mladší [[Núr ad-Dín]], který vládl v Aleppu, se stejně jako jeho otec pokoušel získat kontrolu nad Damaškem a zakrátko se stal velkou hrozbou i pro křižácké státy. V reakci na tuto novou hrozbu uzavřel Damašek spojenectví s Jeruzalémem. Nicméně Damašský emír [[Mu'ín ad-Dín Unur]] rovněž uzavřel spojenectví s Núr ad-Dínem v Aleppu proti křižákům, protože křižáci uzavřeli spojenectví s jedním z Unurových neposlušných vazalů. Zvýšené napětí vedlo ke konfliktu mezi oběma mocenskými centry, Jeruzalémem a Damaškem. Balduin III. vytáhl i s vojskem proti muslimům, avšak v [[bitva u Bosry|bitvě u Bosry]] byli křižáci odraženi a raději ustoupili zpět do Palestiny. Unur neměl zájem na úplném zničení jeruzalémského vojska, protože v křižácích stále viděl mocné potenciální spojence proti Núr-ad Dínově expanzi na jih, a staré příměří bylo mezi vládci obou státu obnoveno.

 

== Druhá křížová výprava ==

{{viz též|Druhá křížová výprava}}

Roku 1148 do Svaté země dorazila vojska druhé křížové výpravy, resp. to, co z ní zbylo. Německá část výpravy, vedená německým králem [[Konrád III.|Konrádem III.]] byla prakticky vyhlazena a [[Francouzi]] pod velením [[Ludvík VII. Francouzský|Ludvíka VII.]] měli těžké ztráty, zejména mezi pěšími vojáky. Král Balduin III., který byl stále nezletilý, se s oběma evropskými vladaři setkal v [[Akkon]]u, aby s nimi zkoordinoval spolupráci. Konrád i Ludvík navrhovali vytáhnout na Damašek, což se jim, navzdory protestům několika místních šlechticů, zejména [[antiochijské knížectví|antiochijského knížete]] [[Raimond z Poitiers|Raimonda z Poitiers]], nakonec podařilo. Jeruzalémská armáda spolu s evropskými spojenci vytáhla proti Damašku, ale výprava skončila naprostou katastrofou. Damašek se ve chvílích ohrožení spojil s Núr ad-Dínem, který nad Damaškem převzal kontrolu a vyloučil tak možnost ještě nějakého spojenectví s křižáky proti němu.

 

 

V Edesském hrabství byla situace ještě horší. Zbytky křižácké vlády po [[obléhání Edessy|dobytí Edessy]] padaly do rukou muslimů jedna po druhé. Balduin III. nebyl schopný pomoci ubránit poslední edesskou pevnost [[Turbessel]], kterou po zajetí hraběte [[Joscelin II. z Edessy|Joscelina II.]] jeho žena prodala [[seznam byzantských císařů|byzantskému císaři]] [[Manuel I. Komnenos|Manuelovi I.]] roku 1150. [[Edesské hrabství]] tak definitivně zaniklo a zbyl z něj pouze titul v rukou hraběcího rodu, což byla větev rodu [[Courtenayové|Courtenayovců]], která nalezla azyl v [[Jeruzalém]]ě.

Roku 1152 byl Balduin III. a jeho matka přizváni ke sporu mezi Balduinovou tetou [[Hodierna z Tripolisu|Hodiernou]] a jejím manželem, hrabětem [[Raimond II. z Tripolisu|Raimondem II. z Tripolisu]]. Když byl spor urovnán, byla Hodierna právě se svými příbuznými na cestě do Jeruzaléma, zatímco Raimond II. byl [[assassinové|assassiny]] zavražděn. Na trůn dosedl syn Raimonda II. [[Raimond III. z Tripolisu|Raimond III.]], za něhož vládla jeho matka Hodierna. Teď, když byla Edessa ztracena a Antiochie a Tripolis byly bez vládců, mohl nad nimi jeruzalémský král znovu upevnit svou moc.

 

 

Roku 1152 Balduin III. dosáhl věku, kdy se mohl samostatně ujmout vlády. Ačkoliv se předtím příliš nezapojoval do správy království, začal nyní požadovat pro sebe více autority a obvinil konetábla Manassèse z bránění v nástupnictví na trůn. Balduin III. také požadoval druhou korunovaci na jeruzalémském patriarchovi Fulkovi z Angoulême bez Melisendiných zásahů, to však patriarcha odmítl.

Melisenda a Balduin nakonec souhlasili, že záležitost nechají projednat Královskou radu. Rada nakonec rozhodla rozdělit království na dva administrativní celky. Balduin měl získat severní oblasti [[Galilea|Galileje]] s městy [[Tyros]] a [[Akkon]]. Melisendě mělo připadnout bohatší [[Judsko]] a Samařsko s městy [[Nábulus]] a Jeruzalém. Oporou Melisendě na jihu byl konetábl [[Manassès de Hierges]] a Balduinův mladší bratr [[Amaury I. Jeruzalémský|Amaury]], který držel [[hrabství Jaffa a Askalon|hrabství z Jaffu]]. Ani Melisenda, ani Balduin nebyli s rozhodnutím rady spokojeni, protože Balduin chtěl vládnout celému království a nedělit se o jeho bohatství, ale aby zabránil [[občanská válka|občanské válce]], souhlasil s tímto kompromisem.

 

 

== Samostatná vláda ==

Během občanské války byl Núr ad-Dín příliš zaměstnán uzurpováním Damašku po smrti Mu'ín ad-Dín Unura, než aby využil situace v rozvráceném Jeruzalémském království. S Damaškem pod svou kontrolou muslimský vládce sjednotil celou Sýrii pod jednu vládu. Jeruzalém, pokud chtěl rozšiřovat svůj vliv, musel stočit svou pozornost na jih - k úpadkem se zmítajícímu [[fátimovský chalífát|fátimovskému Egyptu]]. Egypt byl rozvrácen občanskými válkami v období nástupnictví mladých chalífů. V padesátých letech [[12. století]] nechal Balduin III. vybudovat nové pevnosti v [[Gaza|Gaze]] kvůli poslední egyptské enklávě v Palestině - [[Askalon]]u, ze které Egypťané čas od času útočili na křižácká území. Roku 1153 však jeruzalémský král pevnost Askalon [[obléhání Askalonu (1153)|dobyl]], čímž celé území Palestiny získal pro křesťanskou nadvládu, v Egyptě tím však vyvolal ostrou protikřižáckou politiku. Askalon byl připojen k Jaffskému hrabství, které držel Balduinův bratr [[Amaury I. Jeruzalémský|Amaury]] a hrabství se tak od té doby nazývalo ''[[Hrabství Jaffa a Askalon]]''. Roku 1152 pak ještě král odrazil invazi [[Artukidové|artukidských]] Turků do Palestiny.

 

 

== Spojenectví s Byzantským císařstvím ==

Jeruzalémské království se v padesátých letech, vzhledem k porážce druhé křížové výpravy, již nemohlo tolik spoléhat na pomoc z Evropy. Balduin III. se proto rozhodl směrovat svou politiku vstřícněji k [[Byzantská říše|Byzantské říši]]. V [[Konstantinopol]]i se jeho vstřícný přístup dočkal odezvy a [[seznam byzantských císařů|císař]] [[Manuel I. Komnenos|Manuel I.]] dal Balduinovi na znamení spojenectví za ženu svou neteř [[Theodora Komnenovna (jeruzalémská královna)|Theodoru]]. Aliance byla výhodnější spíše pro [[Konstantinopol]]is, než [[Jeruzalém]]. Balduin byl donucen předat lenní svrchovanost nad [[Antiochijské knížectví|Antiochijským knížectvím]] Byzanci poté, co kníže [[Renaud de Châtillon]] napadl a vydrancoval byzantský [[Kypr]]. Císař pak s armádou přišel do Sýrie Renauda potrestat a donutit ho ke slavnostní přísaze. Ve svatební dohodě bylo také, že pokud by Theodora ovdověla, dostala by údělem město [[Akkon]]. Ačkoliv byla Theodora ztělesněním byzantsko-jeruzalémského spojenectví a manželkou jeruzalémského krále, nikdy neměla, vyjma území Akkonu, žádný vliv a moc. Svatba proběhla v září roku [[1158]], Theodoře bylo třináct let, její ženich byl přitom o patnáct let starší.

 

 

{{portály|Křížové výpravy|Lidé}}

 

[[Kategorie:Château-Landonové]]