Honorius (císař): Porovnání verzí

{{Infobox - panovník

}}

'''Flavius Honorius''' ([[9. září]] [[384]] – [[15. srpen|15. srpna]] [[423]]) byl [[Západořímská říše|západořímský]] [[Římský císař|císař]] od roku [[395]] až do své smrti. Poté, co zemřel jeho otec [[Theodosius I.]], získal společně se svým bratrem vládu nad zanikajícím [[Římské impérium|Římským impériem]]. Zatímco jeho bratr [[Arcadius]] se stal [[Východořímská říše|východořímským]] císařem, Honorius převzal vládu nad [[Západořímská říše|západořímskou říší]]. Později se ukázal jako jeden z nejslabších [[Pozdní antika|pozdně antických]] císařů, místo něhož vykonávali moc jeho generálové a dvořané. Jeho panování provázela téměř nepřetržitá série pohrom, neboť vpády [[Germáni|germánských]] kmenů a četná povstání během několika málo let bezmála rozvrátily Západ.

=== Krize ===

 

V zimě 401 až 402 se Stilicho vypravil do [[Raetie]] a [[Noricum|Norika]], aby čelil [[Vandalové|Vandalům]] a [[Alani|Alanům]].<ref name="HTH244">Heather (2007), s. 244.</ref> Alarich, dosud prodlévající na Balkáně, využil Stilichonova zaneprázdnění a koncem roku vpadl přes [[Julské Alpy]] do severní [[Itálie]].<ref>Kulikowski (2007), s. 170.</ref> Vizigóti oblehli mimo jiné i Mediolanum, odkud se Honoriův dvůr stáhl do neprostupnými bažinami chráněné [[Ravenna|Ravenny]].<ref>Cameron, Garnsey (1998), s. 120; Demandt (1998), s. 115.</ref> Honorius dokonce zvažoval úprk do [[Galie]].<ref>Williams, Friell (1994), s. 135.</ref> Stilicho se urychleně vrátil do Itálie a roku 402 svedl s Alarichem dvě nerozhodné bitvy u Pollentie a [[Verona|Verony]].<ref>Halsall (2007), s. 201; Kulikowski (2007), s. 170.</ref> Vizigóti posléze zamířili na východ do [[Panonie]] a zde, na pomezí obou říší, setrvali několik následujících let.<ref>Halsall (2007), s. 202.</ref> Třebaže Stilicho nedosáhl nad svým protivníkem jednoznačného vítězství, v pramenech se vyskytují jistá podezření, že Alarichovi úmyslně dovolil uniknout.<ref>Halsall (2007), s. 202; Kulikowski (2007), s. 170.</ref>

 

{{Viz též|Vyplenění Říma (410)}}

 

Nová vláda v Ravenně, vedená Olympiem, zaujímala výrazně protigermánský postoj, přičemž usilovala o zničení všech zbývajících Stilichonových stoupenců.<ref>Cameron, Garnsey (1998), s. 125.</ref> Po odstranění vůdčích představitelů Stilichonova režimu Římané zmasakrovali rodiny svých barbarských spojenců ubytovaných ve městech po celé Itálii.<ref name="HTH264">Heather (2007), s. 264.</ref> Tisíce barbarských vojáků, rozzuřených věrolomností Římanů, nato uprchly do Norika a přidaly se k Alarichovi.<ref>Kulikowski (2007), s. 173.</ref> Olympius a Honorius odmítli potvrdit dřívější dohodu sjednanou s Alarichem a obdobně se postavili i k jeho novým návrhům.<ref name="HTH264"/> Vizigótský vůdce proto opět vtáhl do Itálie a bez vážnějších překážek pronikl až k samotnému [[Řím]]u, který v zimě 408 až 409 odřízl od zásobování obsazením přístavu [[Portus Romae|Portus]], čímž ve městě vyvolal hlad.<ref>Halsall (2007), s. 214.</ref> Jelikož Honorius a jeho rádci neposkytli Římu žádnou pomoc, senát vyplatil obléhatelům obrovské výkupné a vyslal do Ravenny delegaci vyzývající k zahájení rozhovorů mezi císařem a Alarichem.<ref>Zosimos V.41-42.</ref>

 

Poté, co uzurpátor Konstantin do určité míry stabilizoval Galii, vyslal v roce 408 svého syna [[Constans II. (uzurpátor)|Constanta]] společně s generálem [[Gerontius|Gerontiem]] podrobit [[Hispánie|Hispánii]].<ref>Zosimos VI.4-5.</ref> Constans a Gerontius se museli vypořádat se zdejšími Honoriovými příbuznými, kteří proti vzbouřencům shromáždili soukromá vojska, ale nakonec jim podlehli a dva z nich padli do zajetí.<ref>Sozomenos IX.12.</ref> Constans je odvedl do Arelate, kde je Konstantin nechal usmrtit.<ref name="ZSM2">Zosimos VI.5.</ref> Někdy v téže době uzurpátor vypravil delegaci do Ravenny s nabídkou smíru, jíž Honorius, tísněný Alarichem, vyslyšel a uznal ho za spoluvládce.<ref>Zosimos V.43; Goldsworthy (2009), s. 302; Cameron, Garnsey (1998), s. 126.</ref> Vztahy mezi oběma císaři se brzy opět zhoršily, když Konstantin přivedl do Itálie vojsko k boji s Alarichem a Honorius, obávající se spiknutí, popravil jednoho ze svých generálů.<ref>Cameron, Garnsey (1998), s. 129; Goldsworthy (2009), s. 302-303.</ref> V Hispánii se mezitím proti Konstantinovi vzbouřil Gerontius, jenž porazil Constanta a ustavil za císaře [[Maximus (uzurpátor)|Maxima]].<ref>Halsall (2007), s. 220.</ref>

 

Galii ničili svým pleněním Vandalové, Svébové a Alani.<ref>Heather (2007), s. 246.</ref> O rozsahu zkázy vypovídá výrok básníka [[Orientius|Orientia]], podle něhož „celá Galie plála jako jediná pohřební hranice.“<ref name="HLS215"/> Na podzim 409 barbaři využili nedbalosti posádek chránících průsmyky v [[Pyreneje|Pyrenejích]] a vtrhli do Hispánie, jíž značně zdevastovali.<ref>Orosius VII.40; Cameron, Garnsey (1998), s. 129.</ref> [[Hydatius]] uvádí, že v dalších dvou letech si mezi sebe rozdělili tamější provincie: [[Svébové]] a vandalští [[Hasdingové]] obdrželi [[Galicie|Gallaecii]], [[Alani]] [[Lusitánie|Lusitánii]] a [[Hispania Carthaginensis|Carthaginensis]] a vandalští [[Silingové]] [[Baetica|Baetiku]].<ref>Heather (2007), s. 246-247.</ref> [[Orosius]] poznamenává, že se našli lidé dávající přednost barbarům před římskými daněmi.<ref>Orosius VII.41.</ref> Někdy kolem roku 410 obyvatelé [[Británie (provincie)|Británie]] odpadli od římské říše, v čemž následovaly jejich příkladu také [[Armorica]] a některé severní galské provincie, opanované [[Bagaudové|bagaudy]].<ref name="ZSM"/> [[Zosimos]] zmiňuje Honoriův dopis britanským městům s výzvou, aby se sama postarala o svou bezpečnost.<ref>Zosimos VI.10; Cameron (1993), s. 37.</ref> Atrofie římské moci v severní Galii vyústila v přenesení sídla [[Prefektura Galliae|prefektury]] z Trever ([[Trevír]]) do Arelate, k němuž došlo někdy v tomto období.<ref>Halsall (2007), s. 209.</ref>

 

Stilicho a stejně tak Constantius fakticky určovali politiku státu a v jejich rukou spočívalo kvůli Honoriově slabosti i jmenování velitelů a civilních představitelů.<ref>Heather (2007), s. 296.</ref> Honorius realizoval vlastní vůli pouze v náboženských a církevních otázkách.<ref name="CLS">Clauss (2001), s. 386.</ref> Jako zbožný křesťan navázal na náboženskou politiku svého otce a pokračoval v potírání pohanských kultů a [[Hereze|kacířů]], jimž od roku 408 nebylo dovoleno působit na císařském dvoře.<ref name="DMN121">Demandt (1998), s. 121.</ref> Již v roce 399 byli do Afriky vysláni císařští zmocněnci s úkolem ničit chrámy a zpodobnění starých bohů.<ref name="DMN121"/> Císař vydal dále edikt, jímž vojsku přenechal příjmy pohanských chrámů.<ref>''Codex Theodosianus'' XVI.10.19.</ref> [[Svatý Augustin|Augustinus]] získal Honoriovu podporu v boji proti [[Donatisté|donatistům]] a přiměl císaře, aby mezi hereze zahrnul [[pelagianismus]].<ref name="DMN121"/> V souvislosti se sesazením [[Konstantinopolský patriarchát|konstantinopolského patriarchy]] [[Jan Zlatoústý|Jana Zlatoústého]] se Honorius ztotožnil s postojem [[Papež|římského biskupa]] a postavil se proti Arcadiovi.<ref name="CLS"/>

 

Vpády barbarů, následné zábory území a četné uzurpace podstatně ovlivnily hospodářský vývoj Západu a v období mezi léty 405 až 418 vedly k výraznému snížení státních příjmů.<ref>Heather (2007), s. 289.</ref> S příchodem barbarů na římské teritorium souvisel znepokojující jev, neboť někteří pozemkoví magnáti projevovali překvapivě vysokou ochotu podrobit se útočníkům, s nimiž spolupracovali v zájmu zachování vlastního majetku.<ref>Heather (2007), s. 292-293.</ref> Jejich počínání mohlo být motivováno také snahou vyhnout se tíživému břemenu daňové povinnosti, jejíž plnění nebyla vláda z důvodu přítomnosti nepřátelských elementů a zhroucení správních struktur schopna prosazovat. Tím pozbývala klíčové zdroje pro udržování státního aparátu a zvláště vojska.<ref name="HTH291">Heather (2007), s. 291.</ref> Výši státních příjmů vedle územních ztrát a usazování barbarů na půdě impéria negativně poznamenala i dlouhodobá devastace rozlehlých oblastí, nad nimiž si západořímská vláda dosud uchovala kontrolu.<ref name="HTH288">Heather (2007), s. 288.</ref> V roce 412 Honorius nařídil, aby daňová zátěž provincií ve střední a jižní Itálii byla redukována na pětinu.<ref name="HTH288"/> Navzdory tomu se říše mohla nadále opírat o svoji hlavní hospodářskou základnu v severní Africe, zůstávající dosud nedotčená.<ref>Heather (2007), s. 285.</ref>

 

* [http://www.roman-emperors.org/honorius.htm Mathisen, Ralph W. ''Honorius (395-423 A.D.)''. De Imperatoribus Romanis] {{en}}

{{Římský císař| titul =Západořímský císař| předchůdce =[[Theodosius I.]]| nástupce =[[Joannes]]|kdy=[[395]]–[[423]]}}

 

[[Kategorie:Římští císaři]]