Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 179 bajtů ,  před 2 lety
různé významy; automatické kosmetické úpravy
{{Různé významy|tento=šlechtickém titulu}}
 
{{Různé významy|druhý=řece|redirect=kněžna|stránka=Kněžná}}
[[Soubor:Princely heraldy crown.png|náhled|Knížecí [[Hodnostní koruna|hodnostní klobouk]]]]
[[File:T12 Fürst.svg|thumb|Knížecí [[Hodnostní koruna|hodnostní korunka]]]]
# Knížete titulárního (je pouhým šlechticem)
 
== Současnost ==
Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako
* generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul
* samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního [[panovník]]a vládnoucího v [[knížectví]];
* vysoký [[šlechtický titul]] v rámci vyšší [[Šlechta|šlechty]]
* hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: [[emír]], [[šajch]], [[imám]], [[Wang (titul)|wang]]
 
=== Soudobá knížata ===
[[File:Prince Albert II of Monaco neu.jpg|thumb|Albert II., kníže monacký|alt=Albert II., kníže monacký]]
V Evropě jsou dnes knížaty panovníci [[Monako|Monaka]] a [[Lichtenštejnsko|Lichtenštejnska]]. Zvláštním případem je spoluknížectví [[Andorra]], kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí [[Prezident Francie|francouzský prezident]] a španělský [[Urgellská diecéze|biskup ze Sao de Urgel]]. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům [[Katar|Kataru]] a [[Kuvajt|Kuvajtu]], stejně jako všem sedmi emírům [[Spojené arabské emiráty|Spojených arabských emirátů]]. Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních [[Privilegium|privilegií]], oficiálně uznávána již jen v [[Belgie|Belgickém království]] (v jednom případě taktéž v [[Nizozemsko|Nizozemsku]]). V [[Německo|Německu]] jsou šlechtické tituly (v tomto případě ''Fürst'' a častěji ''[[Princ|Prinz]]'') od roku [[1919]] součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů ([[Kníže#Duchovní knížata|'''Viz''']]).
 
== Oslovení ==
Knížeti přísluší oslovení ''[[Jasnost]]'' (dříve ''Knížecí Milost''), ostatním členům rodiny pak dle titulu ''Jasnost'' či ''Excelence''. Nejstarší syn knížete je většinou ''[[dědičný princ]]'' (Erbprinz) nebo ''[[dědičný princ|dědičný hrabě]]'' (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.
 
 
Prapůvodní, předkřesťanský termín pro knížete u starých [[Slované|slovanů]] byl ''rasic'' nebo ''račic.''<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Růžička
| jméno = Josef
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Mýty a báje starých Slovanů: božstva, svatyně, bájesloví, tradice
| redaktoři = Irena Šindlářová
| vydání = 2
| vydavatel = Fontána
| místo = Olomouc
| rok = 2003
| počet stran = 130
| strany = 42
| isbn = 80-7336-132-9
| poznámka = Upravené původní vydání z roku 1907
}}</ref>
 
V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří [[Přemyslovci]]), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) "západního původu", jehož titul vychází z latinského ''Princeps''. Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v [[Pravěk|pravěku]] a [[Starověk|starověku]].
 
Etymologický původ ekvivalentních titulů v&nbsp;jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z&nbsp;[[Latina|latinského]] ''princeps'', což znamená „první“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy [[římský senát|římského senátu]], ve smyslu ''první mezi sobě rovnými''. V&nbsp;češtině se z&nbsp;tohoto slova odvozuje také titul [[princ]], který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.
 
V&nbsp;několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v&nbsp;češtině. Na druhé straně například v&nbsp;[[Němčina|němčině]] jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete ''Fürst'' a pro prince ''Prinz'', a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. ''erst(e)'', ang. ''first'', snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.
 
=== V jiných jazycích ===
{| class="wikitable"
|-
|[[Italština|Italsky]]
| Principe (sovrano)<ref name = ":3">V některých jazycích, kde je pro knížete užit shodný titul jako pro prince, bývá označení panujícího knížete doplněné slůvkem "suverénní". Titulárního knížete od prince ovšem tyto jazyky odlišit nedokáží.</ref>
|Principessa
|Principato
|-
|[[Francouzština|Francouzsky]]
| Prince (souverain)<ref name = ":3" />
|Princesse
|Principauté
|-
|[[Angličtina|Anglicky]]
| (Sovereign) Prince<ref name = ":3" />
|Princess
|Principality
|-
|[[Staroangličtina|Staroanglicky]]
|Ǣðeling
|Hlæfdiġe
|Þēodenrīce
|-
|[[Polština|Polsky]]
|Książę
|Księżna
|Księstwo
 
=== Translatologické komplikace ===
Terminologie evropských jazyků se vyvíjela v závislosti na historicko-politických poměrech dané jazykové oblasti. To je určující například pro počet homonym a terminologickou šíři konkrétního jazyka. Zvláštní výraz pro knížete se tak vytvořil většinou jen v jazycích těch zemí, kde se tento titul v minulosti vyskytoval. Zvláštní termín pro knížete tak obvykle existuje v jazycích slovanských, germánských (s výjimkou angličtiny) a některých evropských jazycích neindoevropského původu (např. ve finštině). Latina, románské jazyky a angličtina užívají stejný tvar pro knížete i prince, založený na latinském starověkém termínu ''Princeps''. Naproti tomu některé slovanské jazyky, např. ruština či polština, užívají pro knížete i prince také totožné slovo, vycházející ale z označení pro knížete ([[kňaz]]). Některé jazyky, slovanské i jiné, zase nerozlišují mezi knížetem a vévodou (např. polština nebo maďarština). Germánské jazyky mají obvykle dostatečné terminologické bohatství, přesto nizozemština jako germánský jazyk zná sice termín ''Vorst'' pro knížete a ''Prins'' pro prince. V praxi jsou však šlechtická i mnohá panující knížata v nizozemštině označována termínem ''Prins'', zatímco termín ''Vorst'' značí spíše panovníka v obecném smyslu (tento termín se dostal např. i do nizozemského textu [[Belgická hymna|belgické státní hymny]] jako označení pro [[Seznam představitelů Belgie|krále]]). Také ugrofinská maďarština nerozlišuje důsledně mezi výrazy ''Fejedelem'' (kníže) a ''Herceg'' (vévoda). V praxi je jako ''Fejedelem'' označován především panující kníže, zejména v období středověku, často synonymum pro vojvodu (maďarsky jinak též ''Vajda'') a novověký titulární kníže pak termínem Herceg. Specifika jednotlivých evropských jazyků tak prakticky znemožňují bez znalosti kontextu přesně porozumět titulatuře, což zejména při překladech vede k častým chybám a nepřesnostem.
 
=== Odvozené termíny v češtině ===
* Knížecí stolec - starší forma knížecího [[Trůn|trůnu]], např. na [[Pražský hrad|Pražském hradě]] poblíž pahorku [[Žiži]]
* Knížecí hrobka/Knížecí krypta - hrobka knížecí rodiny, v [[Česko|ČR]] např. v [[Schwarzenberská hrobka (Domanín)|Třeboni]] ([[Schwarzenberkové]]) či [[Ditrichštejnská hrobka|Mikulově]] ([[Ditrichštejnové]])
* Knížecí oratoř - uzavřená [[Oratoř (architektura)|oratoř]] sloužící knížecí/vladařské rodině
* [[Knížecí stát]] - domorodá monarchie v Indii, mediatizovaná [[Britské impérium|Brity]] do [[Britská Indie|Indického císařství]]
* [[Velkokníže]] - titul panovníka [[Kyjevská Rus|Kyjevské]] a [[Moskevské knížectví|Moskevské Rusi]], [[Litevské velkoknížectví|Litvy]], [[Dějiny Finska|Finska]] či [[Sedmihradské velkoknížectví|Sedmihradska]] i titul princů [[Ruské impérium|Ruského impéria]], obdobně [[velkoknížectví]]
* Arcikníže - nepříliš šťastný překladový výraz, užívaný občas v češtině pro [[Arcivévoda|arcivévodu]]
* Titulární kníže - kníže bez vlastního knížectví, nevládne
* Údělný kníže - kníže s vlastním územím, které drží jako závislé [[léno]], ne vždy toto léno ([[údělné knížectví]]) bývalo dědičné (např. [[moravské přemyslovské úděly]])
* Knížecí rada - [[Pejorativum|pejorativní]] označení pro radu pronesenou bez patřičného vhledu do problematiky (jinak též poradní sbor knížete)
* Knížecí [[reformace]] - termín zavedený [[Německá historická škola|německým dějepisectvím]], označující reformační proces řízený či iniciovaný "svrchu" panovníkem, nikoli vlivnými kazateli
* Kněžic - staroslovanský titul syna, případně dědice panujícího knížete, v češtině dnes užíván zejména v [[Pověst|pověstech]] a pohádkách
 
=== Kníže v toponymech ===
[[File:Castle Fürstenstein.JPG|thumb|Zámek Książ/Fürstenstein ve Slezsku]]
Zejména ve slovanském a německém prostředí se termín knížete promítl do [[Toponymum|toponym]]. Celá řada lokalit je pojmenována po knížeti, často proto, že byla knížetem založena. Lze uvést několik příkladů:
* [[Kněžice]] - celkem 8 lokalit v [[Česko|Česku]]
* [[Knížecí Pláně]] (německy ''Fürstenhut'') - část obce [[Borová Lada]]
* Fürstensee - jezero a ves v jižním Meklenbursku, pojmenované po tamních slovanských knížatech
* Fürst-Pückler-Weg - turistická [[Cyklistická trasa|cyklotrasa]] v okolí [[Bad Muskau]] a [[Chotěbuz (Německo)|Chotěbuzi]], pojmenovaná po knížeti [[Hermann von Pückler-Muskau|Hermannovi von Pückler-Muskau]]
* [[Fürstlich Drehna]] - zámek, městečko a bývalé [[stavovské panství]] v [[Dolní Lužice|Dolní Lužici]] náležející do r. [[1945]] knížecímu rodu [[Lynarové|Lynarů]]
 
== Stručné dějiny knížecího titulu ==
[[File:592201 dolnośląskie Krzeszów mauzoleum Piastów 5.JPG|thumb|Hrob slezského knížete [[Bolek II. Malý|Bolka II. Svídnického]] v [[Piastovci|piastovském]] mauzoleu [[Klášter Krzeszow|krzeszówského kláštera]]]]
V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem [[kňaz]], zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (''Dux'') a "pouhý" knížecí titul (''Princeps'') někdy přiznávají [[Moravské přemyslovské úděly|údělným knížatům na Moravě]]. Po vzniku [[České království|Českého království]] a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky [[Slezská knížectví|slezských knížectví]] po té, co bylo [[Slezsko]] r. 1335 [[Inkorporace|inkorporováno]] do [[Země Koruny české|českého státu]]. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. [[Seznam pražských biskupů a arcibiskupů|pražskému arcibiskupovi]] či abatyši [[Klášter svatého Jiří (Praha)|kláštera Svatého Jiří]]. Mezi česká knížata patřila také [[Seznam moravských markrabat|markrabata moravská]] (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a [[Opavské knížectví|vévodové opavští]] - [[Opavští Přemyslovci|nelegitimní větev Přemyslovců]]. Po vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným [[Rakouské císařství|rakouským]].
{{Podrobně|Moravské přemyslovské úděly|Slezská knížectví|Seznam knížat z vůle českých králů|Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství}}
Od vydání [[Korunovační řád Karla IV.|korunovačního řádu Karla IV.]] až do [[Bitva na Bílé hoře|bitvy na Bílé hoře]] byl následník českého královského trůnu těsně před korunovací nazýván knížetem.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hrbek
| jméno = Jiří
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = České barokní korunovace
| vydání = 1
| vydavatel = NLN
| místo = Praha
| rok = 2010
| počet stran = 231
| edice = ISBN 978-80-7422-011-1
| svazek edice = 38
| strany = 84
| isbn = 978-80-7422-011-1
}}</ref>
 
Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[Biskup|biskupy]], [[Opat|opaty]], [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[Purkrabí|purkrabími]] a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a [[Svobodný pán|svobodnými pány]]. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[Kurfiřt|kurfiřtů]]. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a taktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].
{{Podrobně|Říšský kníže}}
 
== Mediatizovaná knížata ==
[[Říšský kníže|Říšská knížata]], která přišla o&nbsp;svá suverénní panství [[mediatizace|mediatizací]] za [[Napoleon Bonaparte|Napoleona&nbsp;I.]] a která nezískala [[Svrchovanost|suverenitu]] při jednáních [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]], si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i&nbsp;nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní členové mají titul „[[princ]]“ či „princezna“. Knížecí rody, které získaly titul pouze jako šlechtickou hodnost během 19. a 20. století (tedy po mediatizaci drobných říšských států, tj. nikdy fakticky nevládly), se liší i&nbsp;označením svých potomků – knížetem je pouze hlava rodu, ostatní členové jsou hrabata a hraběnky (v&nbsp;českých zemích například [[Kinští]]). K&nbsp;[[seznam mediatizovaných rodů|mediatizovaným rodům]] patří [[Lobkovicové]], [[Schwarzenbergové]], [[Fürstenbergové]], [[Thurn-Taxisové]], z&nbsp;[[Hohenlohové|Hohenlohe]].
{{Podrobně|Seznam mediatizovaných rodů}}
{{Viz též|Říšský kníže}}
 
== Duchovní knížata ==
V [[Katolická církev|katolické církvi]] v minulosti docházelo, zejména pak ve [[Svatá říše římská|Svaté říši římské]], k udílení světských vladařských práv některým biskupům, opatům, velmistrům, prelátům a podobně. Ti získali navíc také knížecí titul a mnohdy i právo své země titulovat jako knížectví. Tato duchovní knížectví bývala volená a většinou zanikla za [[Napoleonské války|napoleonských válek]].
{{Viz též|Říšský prelát}}
 
Dnes náleží knížecí titul [[Velmistři Maltézského řádu|velmistrovi Řádu maltézských rytířů]], který je jako hlava subjektu mezinárodního práva vlastně "panovníkem bez území". Titul "kníže církve" (latinsky ''Princeps Ecclesiae'') pak náleží každému [[Kardinál|kardinálovi]]. Jako kníže je dnes někdy označován i [[papež]], ačkoli přinejmenším do roku [[1870]] odpovídaly jeho vladařské pravomoci spíše královským, než jen knížecím. Konečně spoluknížetem [[Andorra|andorrským]] je španělský biskup ze [[Urgellská diecéze|Seo de Urgel]].
 
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě ==
Přestože je knížecí titul nejvíce znám ve střední Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské, můžeme na něj narazit ve většině Evropy i mimo ni. Obecně platí, že knížecí titul jako řádný stupeň vyšší šlechty existoval historicky ve střední a východní Evropě. V Evropě západní má pak jen charakter mimořádného titulu a ve šlechtické hierarchii jej zastupuje vévoda, který naopak téměř chybí v zemích na východ od [[Rýn|Rýna]]. Prakticky žádná knížata se nevyskytovala ve [[Skandinávie|Skandinávii]].
 
=== Litva a Polsko ===
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilachvarovové|Amilakvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští). Výjimečně car i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížete]] [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskou]]). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.
{{Viz též|Ruská šlechta}}
 
=== Balkán ===
Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např [[Maďaři|maďarský]] panovnický titul ''Fejedelem'' či [[Rumuni|východorománský]] ''Domnitor''. Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul [[vojvoda]], užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. [[Sedmihradské knížectví|Sedmihradsko]], [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]], [[Moldavské knížectví|Moldavsko]], [[Bulharské knížectví|Bulharsko]], [[Černohorské knížectví|Černá Hora]] či [[Srbské knížectví|Srbsko]]. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší byli v [[Chorvatské království|Chorvatském království]]. Již [[Zikmund Lucemburský]] povýšil roku [[1425]] rod [[Frankopanové|Frankopanů]] na říšská knížata z [[Krk (ostrov)|Krku]] s polosuverénním postavením, čímž ztvrdil jejich tradiční knížecí postavení. Většina balkánských knížectví zcela zanikla s [[Osmané|osmanským]] náporem, avšak od poloviny 19. století docházelo k jejich postupné restituci. Zvláštností mezi balkánskými knížecími rodinami jsou rody řeckých [[Fanarioti|Fanariotů]], knížecích rodů, z nichž některé se odvolávají na byzantské kořeny a mnohé vládli jako turečtí vazalové ve Valašsku či Moldavsku (Douza, Ypsilanti, Mavrocordato). Z nich vyniká rod Cuzů (Cantacuzenů), vládnoucí též ve sjednoceném [[Rumunské knížectví|Rumunském knížectví]]. Posledními balkánskými knížectvími, která vznikla až ve 20. století, se staly [[Albánské knížectví|Albánie]] r. 1913 a její panovník, kníže [[Wilhelm Wied|Wilhelm, princ z Wiedu]] (v Albánii ovšem titulovaný jako král: ''Mbret'') a [[knížectví Pindus]] r. [[1941]] s knížaty z rodů [[Diamandi]], [[Matushi]], [[Csesznekyovci|Csesznék]] a [[Ayala de Valva]].
 
==== Latinské císařství ====
V [[Latinské císařství|Latinském císařství]] se císaři snažili vytvořit podobnou hierarchii [[Vazal|vazalů]], jakou měla Svatá říše římská. Nejmocnější vazalové tak vystupovali jako ''Princeps Imperii'', tedy říšská knížata. Výslovný knížecí titul náležel polosuverénním panovníkům [[Achajské knížectví|Achaie]]. [[File:თავადი ყანწით (მელიტონ ჩხეიძის პორტრეტი). ნიკო ფიროსმანი. 1906.jpg|thumb|Jeden z ''Tavadi'' ve staré Gruzii]]
 
=== Gruzie ===
V [[Gruzie|Gruzii]], zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, [[velkovévoda]] či [[car]]). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost ''Tavadiho. Tavadi'' patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem ''Mtavari'' (vládcové [[Meschetie|Samcche]], [[Gurie]], [[Abcházie]], [[Svanetie]] a [[Samegrelo|Mingrelie]]) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu [[Bagrationové|Bagrationů]] a sami byli lenními pány některých ''Tavadi''. ''Mtavari'' z rodu [[Dadiani]], vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči [[Seznam hlav ruského státu|ruským carům]] a to až do roku [[1867]]. Termín ''Mtavari'' se do západních jazyků překládá někdy jako kníže, jindy jako vévoda. Konečně čtyři oblasti [[Gruzínské království|Gruzínského království]] ([[Aragvi]], [[Gurie]], [[Rača (Gruzie)|Rača]] a [[Ksani]]) měly zvláštní hodnost ''Eristavo''. Jejich správci ''Eristavi'' měli toto správcovství v některých obdobích dědičné. Na rozdíl od ''Mtavari'' však nešlo o (polo)suverénní vladaře, nýbrž o vysoké úředníky a hodnostáře-aristokraty ve službách krále. Hodnost ''Eristavi'' bývá do západních jazyků překládána jako vévoda či velkovévoda. Po připojení Gruzie k [[Ruské impérium|Ruskému impériu]] r. [[1801]] byl místním ''Tavadi'', ''Mtavari'' i ''Eristavi'' stejně jako členům královské rodiny přiznán jednotně titul ruského knížete (''[[Kňaz]]'') Pouze poslední panující gruzínský král [[George XII. Gruzínský|George XII.]] získal v Rusku doživotní titul car a jeho následník, princ [[David Gruzínský|David]], spolu s ostatními královskými syny doživotní titul [[Cesarevič|carevič]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o gruzínské monarchii v online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Kontakty gruzínské a české šlechty jsou velice sporadické, přesto došlo v roce [[1958]] v [[Paříž|Paříži]] ke sňatku hraběte [[Radslav Kinský|Radslava Kinského]] s princeznou Tamarou z rodu Amilakvari, jenž patří mezi staré zemské ''Tavadi''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie rodu Kinských|url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kinski2.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-03-04}}</ref>
 
=== Francouzské království a císařství ===
 
==== První Francouzské království ====
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté''), častější v dalších staletích (např. r. [[1667]] vzniklo knížectví Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]],<ref name=":0" /> [[1757]] Louis de Bauffremont,<ref>Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/264/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=265-266|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref> [[1820]], resp. [[1838]] Armand de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu [[Bavorské království|Bavorského království]], ve Francii nepotvrzeného.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/408/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=409-410|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref>). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké konkurenty - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]).<ref name=":2" /> Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Remiremont|Remiremontu]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci (knížata z [[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref name=":2">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Bývalí biskupové Svaté říše římské|Kníže-biskup#Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii}}
 
==== První Francouzská republika ====
Ačkoli [[První Francouzská republika|Francouzská republika]] zrušila a přísně odmítala uznávat veškeré šlechtické tituly, měl první konzul [[Napoleon Bonaparte]] od r. 1800 oficiálně titul kníže-konzul (''Prince-Consul''), který ale vlastně šlechtickým titulem nebyl.
 
==== První Francouzské císařství ====
V dobách [[První Francouzské císařství|Prvního Francouzského císařství]] byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře, a čtyři stupně šlechty vyšší: (vzestupně) baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního [[Predikát (titul)|predikátu]] (místního přídomku) a jen některá z knížat byla suverény (z vévodů žádný). Jednalo se však, spíše než o skutečné suverénní panovníky, o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní [[Monako]] vůči Francii.<ref name=":1" /> Ostatní šlechtici byli jen např. ''baron de l´Empire'' bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byly tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.<ref>Rytíři museli při žádosti o uznání dědičnosti titulů doložit v každé generaci odpovídající příjem. Baroni, hrabata a vévodové zase museli založit [[Svěřenství|majorát]]. Knížata sice byla od této povinnosti [[De iure|de jure]] osvobozena, [[de facto]] však vládnoucím knížatům nahrazovalo majorát jejich knížectví a titulární knížata zase byla ve všech případech také vévody s povinností založení majorátu, chtěla-li vévodský titul udržet v pozdějších generacích. </ref>
 
===== Knížata kreovaná Napoleonem =====
''Suverénní knížata:''
* [[Charles Maurice de Talleyrand-Périgord|Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord]] se stal roku [[1806]] knížetem z [[Benevento|Beneventa]] (''Prince de Benevent'')
* [[Karel XIV.|Jean-Baptiste de Bernadotte]] se roku 1806 stal knížetem z [[Pontecorvo]] (''Prince de Pontecorvo'') (roku [[1810]] namísto toho princem následníkem [[Seznam hlav švédského státu|švédským]], uprázdněný titul i s knížectvím po krátké pauze přešel roku [[1812]] na syna [[Joachim Murat|Joachima Murata]], [[Lucien Murat|Luciena Murata]], prince [[Neapolské království|neapolského]] a prince Francie)
* [[Louis Berthier|Louis-Alexandre Berthier]] se roku 1806 knížetem z [[Neuchâtel|Neufch''â''tel]] (''Prince de Neufchâtel)''
* [[Jean Lannes]] se stal roku [[1807]] [[Seveřské knížectví|knížetem seveřským]] (''Prince de Sievers'')
* [[Philipp von der Leyen|Philipp, hrabě von der Leyen]] se stává roku 1806 knížetem z Leyeny (''Fürst von der Leyen'')
* [[Jiří Vilém ze Schaumburg-Lippe|Jiří Vilém, hrabě ze Schaumburg-Lippe]] se roku 1807 stává knížetem na Schaumburgu-Lippe (''Fürst zu Schaumburg-Lippe)''
Poslední dvě jmenovaná knížata byla suverény [[Rýnský spolek|Rýnského spolku]] a v právních, např. heraldických záležitostech se řídila německými a bývalými říšskými zvyklostmi (klobouk knížat Svaté říše, knížecí titul pro veškeré potomky atp.). Schaumburg-Lippe ani nebylo řádnými procedurami povýšeno, ale jako knížectví se objevuje až v přistupujících listinách k Rýnskému spolku. Podobné je to se zřízením těch německých knížectví, která vznikla z [[Svatá říše římská|říšských]] panství, kterým již vládly osoby knížecího rodu, ale teprve Rýnský spolek jim přiznal status knížectví ([[Pyrmontské hrabství|Pyrmont]] v rámci [[Waldecké knížectví|Waldecku]], jednotlivá hrabství [[Reussové|Reussů]] či [[Hohenzollernsko|hrabství]] katolických [[Hohenzollernové|Hohenzollernů]] ve [[Švábsko|Švábsku]])
 
* [[André Masséna]] se stal roku 1810 knížetem z [[Bitva u Aspern a Esslingu|Esslingu]] (''Prince d´Essling'')
* [[Michel Ney]] se stal roku [[1813]] knížetem z Moskvy ("bitva u Moskvy" je francouzský název pro [[Bitva u Borodina|bitvu u Borodina]]) a navíc byl od roku [[1808]] vévodou z [[Bitva u Elchingenu|Elchingenu]] (''Prince de la Moskowa et Duc d´Elchingen'')<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| titul = Článek o šlechtě Francouzského císařství
| url = http://www.napoleon-empire.net/noblesse-empire.php
| vydavatel =
| místo =
| datum vydání =
| datum přístupu = 2017-07-13
| jazyk = francouzsky
}}</ref>
''Zvláštní případy''
* [[Charles-François Lebrun]], vévoda z [[Piacenza|Piacenzy]], držel úřad a titul knížete-arcipokladníka Císařství (''Prince-Architrésorier'').
* [[Jean-Jacques-Régis de Cambacérès]], vévoda z [[Parma|Parmy]] získal [[Patronymum|patronymní]] (podle jména) knížecí titul (''Prince Cambacérès et de l´Empire'')
Knížetem [[Benátsko|benátským]] (''Prince de Venice'') byl i Napoleonův adoptivní syn [[Evžen de Beauharnais|Eugen de Beauharnais]]. Knížectví ovšem patřilo pod [[Italské království (1805–1814)|Italské království]] a nebylo suverénní. Stejným způsobem byla v l. 1807-1813 titulární kněžnou [[Bologna|boloňskou]] Eugenova dcera [[Joséphine de Beauharnais mladší|Joséphine]]. Napoleonova sestra [[Paulina Bonaparte|Paulina]] byla v roce 1806 krátce vládkyní [[Guastally]] s titulem "kněžna a vévodkyně (''Princesse et Duchesse de Guastalla''). Její muž, kníže [[Camillo Borghese (kníže ze Sulmony)|Camillo Borghese]], který vládl Guastalle jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (''Prince de France''), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (děti císaře byly "císařskými princi", ''Princes imperiaux'' a [[Napoleon II.|korunní princ]] byl princem Císařství, ''Prince impérial'').<ref name=":1">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=Napoleonic Titles and Heraldry|url=http://heraldica.org/topics/france/napoleon.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref> Další z Napoleonových sester, [[Élisa Bonaparte|Élisa]], usedla na trůn nově pro ni zřízeného [[Knížectví Lucca a Piombino]]. Její manžel, [[Felice Pasquale Baciocchi]] byl Napoleonem roku 1805 výslovně povýšen na knížete z Luccy a Piombina, skutečnou vládu ale v letech 1805-1814 vykonávala jeho žena.
 
==== Druhé Francouzské království ====
V období [[Restaurace Bourbonů|Restaurace]] přiznaly [[Bourboni|bourbonští]] panovníci knížecí tituly třem rodům. [[Ludvík XVIII.]] přiznal v r. 1815 knížecí titul ministru a francouzskému zástupci na [[Vídeňský kongres|Vídeňském kongresu]] [[Charles Maurice de Talleyrand-Périgord|Talleyrandovi]] a [[Karel X.]] r. 1828 pak tituly knížete z Hénin rodu [[Hénin-Liétard]] a knížete z Lucinge pro rod Faucigny. Rody všech držitelů všech těchto knížecích titulů v současnosti (2017) již vymřely.
 
==== Druhé Francouzské císařství ====
Za [[Druhé Francouzské císařství|Druhého císařství]] nechal císař [[Napoleon III.]] potvrdit a obnovit některé napoleonské knížecí tituly, zrušené rozhodnutím [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]]. Takto získali v roce [[1852]] všichni synovci Napoleona I. prvního knížecí titul s oslovením "[[Výsost|Výsosti]]" (''Altesse'') a v roce [[1853]] všichni potomci [[Joachim Murat|Joachima Murata]], krále neapolského, taktéž knížecí titul dědičný pro veškeré potomky opět s predikátem "Výsost". Původní status těchto rodin jako císařských, resp. královských princů, vyjádřený predikáty užívanými před rokem 1815: "[[Výsost|císařská Výsost]]" a "[[královská Výsost]]" byl ovšem Napoleonem III. striktně zamítnut.
 
=== Itálie ===
V Itálii se knížecí titul objevoval již v [[Raný středověk|raném středověku]], když někteří [[Langobardské království|langobardští]] vévodové přijali knížecí titul (''Princeps''), chápaný jako vyšší než vévodský (např. vévodové z [[Capua|Capui]], [[Benevento|Beneventa]] či [[Salerno|Salerna]]). Vévodové [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v [[Raný novověk|raném novověku]]. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly ([[Italština|italsky]] ''Principe'') pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století stal nejvyšším šlechtickým titulem, nadřazený i nepanujícím vévodům. V severní, tzv. [[Italské království (Svatá říše římská)|Říšské Itálii]], kde povyšování do knížecí hodnosti zůstalo plně v [[Seznam panovníků Svaté říše římské|císařových]] rukou, panovaly odlišné poměry. Vládnoucí kníže italské části Svaté říše římské byl, tak jako v části německé, považován za méně prestižního panovníka, než byl vévoda. Knížecí titul oproti vévodskému titul býval mladšího data a byl v průběhu raného novověku udělen jen panovníkům opravdu trpasličích státečků (např. [[1594]] [[Knížectví Piombino|Piombino]] pro rod [[Appiani]], [[1616]] [[Knížectví Correggio|Correggio]] pro [[Coreggiové|pány z Coreggia]], [[1760]] [[Knížectví Toriglia|Toriglia]] pro rod [[Doria-Pamphili-Landi]]). Knížata jako šlechtici jsou císařem (stejně jako v německé části říše) jmenována teprve od počátku 17. století (př. 1622 [[Carraffové|Carraffa]],<ref>{{Citace monografie|příjmení=Frank|jméno=Karl Friedrich von|příjmení2=|jméno2=|titul=Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.|vydání=1|vydavatel=Karl Friedrich von Frank|místo=Senftenberg|rok=1967|počet svazků=5|počet stran=290|strany=158|svazek=Bd. 1. A-E|isbn=|jazyk=německy}}</ref> [[1625]] [[Orsini]],<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie Orsiniů na webu Mare Nostrum|url=http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterao/Orsini/ORSINI-BRACCIANO.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-02|jazyk=italsky}}</ref> [[1699]] [[Hercolani (šlechtický rod)|Hercolani]], [[1710]] [[Albani (šlechtický rod)|Albani]], 1769 [[Barbiano-Belgioso]] atd.).<ref name=":0">{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Neúplný a místy chybný seznam titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe.|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/reichsfursten.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01|jazyk=anglicky}}</ref> Knížecí titul tu byl tak jako v Německu nejvyšším šlechtickým titulem, protože vévoda jako šlechtic v říši vůbec neexistoval (italský říšský kníže byl ovšem bezprostředně nadřazen [[Markýz|markýzi]], zatímco německý [[Hrabě|hraběti]]). V naprosto výjimečných případech byl knížecí titul udělen i z vladařské pravomoci nepříliš významného [[Milánské vévodství|Milánského vévodství]].<ref>Takovým vzácným příkladem je např. povýšení Dona Antonia Barbiano di Belgioso do milánského knížecího stavu dne 24. srpna 1769. Nedlouho před touto nobilitací, 5. srpna, získal Antonio Barbiano i říšský knížecí titul. Viz: FRANK, Karl Friedrich von. ''Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918''. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967-74. 5 sv., Bd. 1. A-E. 1967., 290 S., s. 52; 68.</ref> V [[Neapolské království|Království neapolském]] a [[Sicilské království|Sicilském]] ztratil knížecí titul záhy na prestiži, protože byl spolu s drobnými [[Léno|lény]] udělen příliš velkému počtu osob.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných sicilskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-sicily-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> [[Habsburkové]] odměňovali tamním knížecím, případně vévodským titulem zasloužilé šlechtice ze všech zemí pod svou vládou (v Čechách se takto roku [[1690]] stal hrabě [[Heinrich Franz von Mannsfeld|Heinrich Franz z Mansfeldu]] knížetem z [[Fondi]]<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam knížat nobilitovaných neapolskými králi na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/peerage-of-naples-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=anglicky}}</ref> a hrabě [[Wirich Daun]] roku [[1711]] knížetem z [[Teano]]).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Županič|jméno=Jan|příjmení2=|jméno2=|titul=Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii, in Magnátské rody v našich dejinách 1526-1948|url=http://www.novanobilitas.eu/sites/default/files/slechta_a_aristokracie_v_podunajske_monarchii.pdf|editoři=Frederyk Federmeyer|vydání=1|vydavatel=Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť|místo=Martin|rok=2012|počet stran=|strany=113-128, zde s. 117|isbn=978-80-970196-6-2}}</ref> [[Bourbon-Obojí Sicílie|Bourboni]] v 18. století, zejména král [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] si pak prodejem vysokých aristokratických titulů ve velkém vylepšovali platební bilanci Koruny. Proto [[Království obojí Sicílie|neapolsko-sicilské]] knížecí tituly, zejména ty od bourbonských králů, nemají srovnatelnou váhu s knížecími tituly od jiných panovníků. V 19. století bylo několik málo knížecích titulů kreováno [[Toskánské velkovévodství|toskánskými velkovévody]] ([[Poniatowští|Poniatovski di Monte Rotondo]]) či [[Seznam rakouských panovníků|rakouskými císaři]] ([[Erizzové|Erizzo]])<ref>{{Citace monografie|příjmení=Schröder|jméno=Franz|příjmení2=|jméno2=|titul=Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete...|url=https://archive.org/stream/repertoriogeneal01schr#page/n615/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Tipografia di Alvisopoli|místo=Venezia|rok=1830|počet stran=512 číslovaných|strany=308|svazek=1|isbn=|jazyk=italsky}}</ref>. V udílení knížecích titulů se pokračovalo i po [[Risorgimento|sjednocení Itálie]] a [[Lateránské smlouvy|Lateránské dohody]] roku [[1929]] zavázaly [[Seznam italských králů|italské krále]] uznat jakýkoli dosavadní i budoucí šlechtický titul udělený papežem (tedy i knížecí), za titul italský. V důsledku těchto skutečností je dnes v Itálii kolem jednoho sta knížecích titulů, o které se ovšem dělí značně nižší počet rodů. [[Italské království]] uznalo titul knížete (''Principe'') za nejvyšší v zemi, nadřazený titulu vévodskému (výjimky se připouští jen tam, kde jde o titul bývalého suveréna, pak může být knížeti nadřazen i hrabě). Titul je v naprosté většině případů primogeniturní (lze jej však udělit bratru či mladšímu synovi a založit tak novou knížecí linii rodu, má-li kníže knížecích titulů více). Knížecí titul tak bývá obvykle vázán na konkrétní lokalitu, resp. bývalé léno (př. kníže z [[Lampedusa|Lampedusy]] pro rod [[Giuseppe Tomasi di Lampedusa|Tomasi]]). Italský kníže má nárok na čestný titul [[Don (oslovení)|Don]], a pokud nemá z historických důvodů oprávnění užívat vyšší [[predikát]],<ref>Takovým knížetem je např. [[Gonzagové|kníže z Gonzagy a Vescovada]], kterému byl, jako dříve panujícímu říšskému knížeti, udělen roku [[1816]] predikát [[Výsost]] (''Altezza'') v [[Království lombardsko-benátské|Lombardsko-benátském královstv]]<nowiki/>í, potvrzený roku [[1861]]. Po sjednocení Itálie mu byl v roce [[1922]] udělen predikát [[Jasnost (predikát)|Jasnost]] (''Altezza serenissima''), užívaný neformálně i v současnosti. Viz: http://www.genmarenostrum.com/pagine-lettere/letterag/gonzaga/Gonzaga4.htm (italsky).</ref> je oslovován „[[Excelence]]“.
{{Viz též|Italské historické státy|Seznam světských říšských knížat a knížectví#Italská panující říšská knížata|Italská šlechta}}
[[File:Principeassistente.jpg|thumb|Marcantonio Colonna, v l. 1923-1947 kníže-asistent papežského trůnu. Zde v slavnostním oděvu svého úřadu]]
 
=== Papežská knížata ===
Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v [[Papežský stát|Papežském státě]]. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody naopak za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému [[Nepotismus|nepotismu]], který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří [[Borromeové]], [[Colonna|Colonnové]], [[Orsini|Orsiniové]], [[Aldobrandini|Aldobrandiniové]], rody [[Chigi]], [[Pamphilli]], [[Barberini]] nebo [[Borghese]]. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i [[Patronymum|patronymně]] (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul [[Kníže-asistent papežského trůnu|knížete-asistenta papežského trůnu]], spoluzastávaný po staletí dědičně hlavou rodu Colonnů. V letech [[1735]]-[[1958]] byl úřad zastáván také hlavou rodu Orsini, protože se však kníže [[Phillipo Orsini]] dopustil manželské nevěry s britskou herečkou [[Belinda Lee|Belindou Lee]], přišli Orsiniové o svůj úřad, kde je od té doby nahradil rod knížat [[Torlonia|Torloniů]]. Papež může také udělit titul knížete (tzv. knížete římského, ''Principe Romano'' nebo ''Princeps Romanus'') bez léna cizinci, který se mimořádně zasloužil o katolickou církev. Takto byl [[Primogenitura|primogeniturním]] knížecím titulem v roce [[1820]] vyznamenán francouzský vévoda [[Armand de Polignac]], příbuzný současného monackého knížete [[Albert II. Monacký|Alberta II.]] Od [[Pontifikát|pontifikátu]] [[Jan XXIII.|Jana XXIII.]] již [[Svatý stolec|Svatý Stolec]] nové šlechtické tituly neuděluje, i když formálně taková možnost zrušena nebyla.
 
=== Belgie a Nizozemí ===
 
=== Knížata na západě Evropy ===
V nejzápadnější části Evropy, na [[Britské ostrovy|Britských ostrovech]] a na [[Pyrenejský poloostrov|Pyrenejském polostrově]] příslušela v [[Raný středověk|raném středověku]] knížecí hodnost panovníkům keltských ''Tywysogaeth'' (knížectví) na Britských ostrovech, resp. [[Emír|emírům]] jižně od [[Pyreneje|Pyrenejí]] (nejznámější je [[Království Granada|Granadský emirát]]). Od ustavení pevnějších monarchií zůstal knížecí titul rezervován prvorozeným synům králů a [[Následník trůnu|následníkům trůnu]]. Byl také svázán s nějakým historickým územím. Nejvyšším šlechtickým titulem byl či je ale vévoda a titul knížete pro šlechtu nebyl vůbec nebo téměř vůbec užíván.
 
==== Velká Británie ====
Prvorozený následník trůnu bývá tradičně [[Princ z Walesu|knížetem z Walesu]] (''Prince of Wales'') (do češtiny nepřesně překládáno jako princ z Walesu), ovšem bez královského potvrzení nemá na tuto hodnost automatický nárok. Tento nárok je u britského [[Korunní princ|korunního prince]] spojen jen s tituly vévoda z Cornwallu (následník v [[Anglické království|Anglii]]) a vévoda z Rothesay (následník ve [[Skotské království|Skotsku]]). Dvě nejvyšší britské šlechtické hodnosti: vévoda a markýz užívají při mimořádně formálních příležitostech a v nejoficiálnějších dokumentech tituly "Nejvyšší, nejurozenější a nejmocnější kníže" (''The Most High, Noble and Potent Prince'') pro vévodu a "Vysoký, urozený a mocný kníže" (''The High, Noble and Potent Prince'') pro markýze. Tyto zastaralé, v současnosti téměř vymizelé ceremoniální formule měly podtrhovat význam a jakýsi quasi-knížecí status nositelů dvou nejvyšších britských šlechtických titulů. Nešlo o "skutečný" britský knížecí titul.
 
==== Španělsko ====
 
==== Portugalsko ====
Na rozdíl od Británie a Španělska není [[Portugalsko]] v současnosti již monarchií. V dobách králů příslušel knížecí titul korunnímu princi, který byl knížetem Portugalců a [[Kníže z Algarve|knížetem z Algarve]] (''Príncipe Real de Portugal e dos Algarves''). Ostatní analogické tituly, např. ''Príncipe do [[Brazilské císařství|Brasil]]'', je vhodnější překládat termínem princ. Prvorozený syn následníka trůnu býval [[Kníže z Beiry|knížetem z Beiry]] (''Príncipe da Beira''). Titul knížete z [[Algarve]] se vázal na staré [[Maurové|maurské]] království. Panující [[Seznam portugalských panovníků|portugalský král]] převzal do své titulatury i titul [[Království Algarve|krále algarvského]] (''Rei do Algarve'').
 
=== Mimoevropská knížata ===
První mimoevropské knížectví založené evropany - [[Antiochijské knížectví|Antiochijské]], se datuje již do doby první expanze křesťanské Evropy - [[Křížové výpravy|křížových výprav]].
 
Panovníci Druhého Haitské císařství a Haitského království pocházeli z domorodého, resp. míšeneckého prostředí, svou zemi se ale snažili řídit podle evropského modelu. Proto na Haiti vznikla šlechta podle francouzského vzoru s knížetem (''Prince'') jako nejvyšším šlechtickým titulem. Druhé císařství i království kreovali shodně po čtyřech dědičných knížatech. Haitská narychlo vytvořená šlechta se ale stala ihned terčem posměchu a až do současnosti je pojem "haitská šlechta" synonymem pro naprosté šlechtické parvenu. Evropská šlechta v žádném případě nepovažuje haitské rody za sobě rovné, mj. i proto, že celá řada nových "knížat", "vévodů", "markýzů" nebo "hrabat" se narodila ještě jako [[Otrokářství|otroci]] na plantážích.
 
Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ [[Habsburské Španělsko|Španělska]] a tzv. ''Princípalias'' na [[Filipíny|Filipínách]], uznávaných španělskými králi i koloniálními úřady již od 16. století. V [[Nizozemská východní Indie|Nizozemské východní Indii]], především na [[Jáva|Jávě]], zachovávali kolonisté místním vládcům jistý respekt a přiznávali jim titul knížete a unikátní oslovení "knížecí [[Výsost]]" (''vorstelijke Hoogheid''). Javánské knížecí rody byly považovány za součást aristokracie Nizozemského království a jejich zástupci se zúčastnili např. [[intronizace]] královny [[Vilemína Nizozemská|Vilemíny]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Van der Horst
| jméno = Han
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Dějiny Nizozemska
| vydání =
| vydavatel = Nakladatelství Lidové Noviny
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran = 667
| strany = 336
| isbn = 80-7106-487-4
}}</ref> Panovníci tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Britská Indie|Britské Indii]] byli bez ohledu ohledu na svůj dosavadní titul, souhrnně britskou korunou označováni za knížata. Přesto však britská monarchie projevila značný cit pro jemné ceremoniální rozlišení jejich vzájemného postavení. Indická knížata byla rozdělena do sedmi hodnostních tříd, které se odlišovaly počtem slavnostních výstřelů z děl při příjezdu takového knížete do některého města. Počet čestných salv byl v rozpětí od 21 do 9 a dále se lišil i tím, jestli kníže měl tuto poctu přiznanou dědičně či jen doživotně. Existovala navíc ještě nejnižší, osmá třída knížat, která na pozdravné salvy neměla nárok. Šest vyšších kast s nárokem na přinejmenším 11 výstřelů mělo zároveň ze strany britské koruny nárok na titul [[Výsost]] (''Highness'') a pouze jeden z knížat nejvyšší, "21 salvové kasty", - [[Nizám]] z [[Hajdarábád|Hajdarábádu]], měl nárok na prakticky nepřeložitelný čestný titul ''exalted Highness'' (doslova "povýšená Výsost").<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o indických knížatech na online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Naopak knížata, která měla nárok jen na 9 pozdravných salv, případně na střelbu neměla nárok vůbec, byla oslovována, stejně jako britští vévodové, "pouze" Vaše Milosti (''Your Grace'').
 
==== Mimoevropský kulturní okruh ====
Z mimoevropských zemí patří k těm s Evropě nejpodobnější kulturou křesťanské [[Etiopské císařství|Habešské císařství]]. Knížeti zde nejlépe odpovídal titul ''ras'' (ራስ), který náležel nejvyšší šlechtě a správcům, často osobám s vojenskými úkoly. Do evropských jazyků bývá ''ras'' někdy překládán i jako vévoda.
 
Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje např. arabsko-islámský titul ''[[emír]]'' (أمير) a japonský titul ''[[daimjó]]'' (大名).
 
Jako kníže je překládán čínský titul ''[[Wang (titul)|wang]]'', původně titul panovnický, od konce 3. století př. n. l. udělovaný příbuzným císařů a předním hodnostářům jako nejvyšší aristokratický titul. Titul měl několik stupňů například v říších [[Říše Tchang|Tchang]] a [[Říše Sung|Sung]] v sestupném pořadí ''čchin-wang'' ({{Cizojazyčně|zh|親王}}, kníže krve, doslova kníže-příbuzný), ''s’-wang'' ({{Cizojazyčně|zh|嗣王}}, kníže-dědic) a ''ťün-wang'' ({{Cizojazyčně|zh|郡王}}, kníže [[komandérie]]).<ref name="theobald wujue">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Theobald
| jméno = Ulrich
| titul = Chinaknowledge – a universal guide for China studies
| url = http://www.chinaknowledge.de/index.html
| datum aktualizace = 2011-10-23
| datum přístupu = 2017-3-5
| kapitola = Chinese History wu jue 五爵 The Five Titles of Nobility
| url kapitoly = http://www.chinaknowledge.de/History/Terms/wujue.html
| jazyk = anglicky
}}</ref>
 
== Pseudoknížata ==
Od poloviny 20. století vzniklo na světě množství tzv. mikrostátů, které nejsou mezinárodně uznávány a mají nejrůznější formy vlády včetně knížectví. Důvody pro jejich vznik se velice různí a sahají od spíše recesistických (např. [[Horácko|Horácké]] knížectví "knížete" [[Miroslav Donutil|Miroslava Donutila]]), přes projekty na podporu regionální turistiky, až po vážně míněný [[separatismus]] (kníže Leonard (I.) Casley a "jeho" australské [[knížectví Hutt River]] nebo kníže Marcello (I.) Menegatto, současný "vládce" italské [[Seborga|Seborgy]]) či dokonce po projekty, obviněné z projevů [[Pravicový extremismus|pravicového extremismu]] (tzv. Knížectví Germania v [[Braniborsko|Braniborsku]], zrušené soudním rozhodnutím a zásahem policie). Knížata takovýchto států si svůj titul udělila sama a proto jejich tituly nelze uznat z hlediska [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]] ani z hlediska práva šlechtického, které je postavené na zásadě, že nikdo nemůže udělit více ani stejně moci či privilegií, než sám drží. Nová knížata tak v praxi může jmenovat jen suverénní panovník s alespoň královskou hodností.
 
== Zajímavosti ==
* "Kníže míru" je jedním z titulů [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. Ten je však častěji uctíván jako král (náleží mu např. titul "král slávy") a jeho královský titul se dává do protikladu k titulu knížecímu, jenž je přiznáván [[Satan|Satanovi]]. [[Petr (apoštol)|Svatý Petr]] je na druhou stranu "knížetem [[Apoštol|apoštolů]]". Podle Písma či církevní tradice existuje ještě více takovýchto [[Epiteton|epitet]].
* Protože prakticky ve všech jazycích je slovo pro knížete i synonymem pro vládce, resp. panovníka, pak slavné dílo [[Niccolò Machiavelli|Niccola Machiavelliho]]: [[Vladař]], se v originále nazývá ''Il Principe'' (tj. doslova kníže).
 
== Galerie ==
Hodnostní a heraldické koruny knížat v jiných šlechtických systémech:
<gallery>
Soubor:French heraldic crowns - Napoleonic Prince Souverain.png|Koruna suverénního knížete v systému napoleonské heraldiky
Soubor:Biret prince.png|Baret titulárního knížete v systému napoleonské heraldiky
Soubor:Coronet of the British Heir Apparent.svg|Heraldická koruna [[Frederik Ludvík Hannoverský|Frederika]], knížete Waleského
{{Pahýl}}
{{Symboly monarchie}}
 
[[Kategorie:Knížata| ]]
[[Kategorie:Knížectví]]