Wikipedie

Říjnová revoluce: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m drobně přepis, čeština a termíny
m Napřímení odkazů, překlep
Řádek 3:
| konflikt = Ruská revoluce (1917)
| obrázek = Red_Guard_Vulkan_factory.jpg
| popisek = Rudá garda továrny Vulkan
| trvání = 7.–8. listopadu 1917
| místo = [[Petrohrad]], Rusko
Řádek 25:
| ztráty2 = žádné (tisíce padly později při šíření revoluce po Rusku)
}}
'''Říjnová revoluce''', známá též jako '''bolševická revoluce''' nebo (podle samotných [[komunismus|komunistů]]) '''Velká říjnová socialistická revoluce''',{{sfn|Geyer|1968|p=164}} zkráceně '''VŘSR''' či '''Velký říjen''', byla druhá fáze [[Ruská revoluce (1917)|ruské revoluce]] roku [[1917]], následující po [[Únorová revoluce|únorové revoluci]]. Svrhla středově liberální [[Ruská prozatímní vláda|Prozatímní vládu]] a vynesla k moci krajní levici vedenou [[Bolševici|bolševiky]] v čele s [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]]em. Bolševici brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující [[Ruská občanská válka|občanskou válku]] a založili [[Sovětský svaz]], první stabilní komunistický režim světa, který se měl později stát [[supervelmoc]]í. Datum 25. října 1917 odpovídá [[Juliánský kalendář|juliánskému kalendáři]] platnému v [[Ruské impérium|Rusku]], později zrušenému novou bolševickou vládou. Ve zbytku světa začaly události [[7. listopadulistopad]]u 1917 podle [[Gregoriánský kalendář|gregoriánského kalendáře]].
 
Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na [[První světová válka|první světové válce]], což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly „Mír, chléb a půda“ a „Všechnu moc [[sovět]]ům“ (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora Prozatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě [[Petrohrad]]u rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové [[Konstitučně demokratická strana|Konstitučně demokratické strany („kadetů“)]] po [[Kornilovův puč|Kornilovově puči]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Navzdory zjevné slabosti Prozatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti Prozatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně [[Lev Davidovič Trockij|Lev Trockij]] a který spočíval v převzetí moci během připravovaného [[Druhý sjezd sovětů|Druhého sjezdu sovětů]]:{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Moc na sebe strhne [[Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů|Petrohradský sovět]], nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako [[kontrarevoluce]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}}
 
Nový [[Petrohradský vojenský revoluční výbor]], který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé Prozatímní vlády v noci {{JULGREGDATUM|7|11|1917}}, kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády ([[Sovnarkom]]u) výlučně z bolševiků.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupností jednotlivých frakcí. Pokus opozice o [[povstání junkerů|povstání proti bolševikům]] v hlavním městě i [[Povstání Kerenského a Krasnova|pochod vojsk z fronty]] na Petrohrad se také nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla [[Moskva]]. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu -– kvůli rozpuštění [[Všesvazové ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla [[Ruská občanská válka|občanská válka]].
 
== Pozadí ==
Na podzim roku 1917 po selhání pravicového [[Kornilovův puč|Kornilovova puče]] se dále zhoršila hospodářská situace Ruska.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} V hlavním městě Petrohradě byla vysoká nezaměstnanost, nedostatek paliva i jídla a inflace.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} Pro většinu obyvatel se životní podmínky zhoršily, zatímco se zdálo, že vláda se omezuje jen na administrativní opatření.{{sfn|Chamberlin|1976|p=296}} Během krize klesla popularita prozatímního premiéra [[Alexandr Fjodorovič Kerenskij|Alexandra Kerenského]]: pravice tvrdila, že zradil Kornilova, zatímco levice a petrohradský lid ho považovali za spoluviníka Kornilovova kontrarevolučního puče.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}} Kornilovova porážka prospěla hlavně bolševikům, ale veřejné mínění bylo ve skutečnosti nakloněno vzniku nové sovětské vlády, která by spojila různé socialistické proudy, nikoliv výlučně bolševiky, což se projevilo v nesčetných rezolucích schválených po porážce Kornilova.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=167}}
 
[[File:Kerensky--russianrevolutio00leviuoft.png|thumb|right|upright 0.8|Premiér Alexandr Fjodorovič Kerenskij]]
Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: [[Moskevský sovět]] ovládli bolševici {{JULGREGDATUM|18|9|1917}} a [[PetrosovětPetrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů|petrohradský]] následoval {{JULGREGDATUM|8|10|1917}} po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} [[Lev Davidovič Trockij|Trockij]], nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby [[Celoruský ústřední výkonný výbor]] – stále pod kontrolou umírněných socialistů – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} Baltské loďstvo, jež bylo velmi blízko od hlavního města, odmítlo uznávat Kerenského.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný [[předparlament]] (Prozatímní radu Ruské republiky).{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}}
 
Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali [[Lev Kameněv|Kameněv]] a Trockij.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání [[Všeruské ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} Tento postoj, původně podporovaný Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se {{JULGREGDATUM|28|9|1917}} promítla do dvou dopisů adresovaných ústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}} Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat a zabránit tomu, aby byla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=181}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}}
Řádek 65:
 
=== Přípravy Prozatímní vlády ===
[[File:Bundesarchiv Bild 183-R15173, St. Petersburg, Winterpalais.jpg|[[Zimní palác]], sídlo ProzatímnníProzatímní vlády |thumb|upright 1.3]]
Uzavřená schůze kabinetu v noci {{JULGREGDATUM|17|10|1917}} řešila vojenské ohrožení hlavního města po okupaci baltských ostrovů{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}} poblíž Estonska nepřítelem. Ministr sociálních věcí konstituční demokrat [[Nikolaj Kiškin]] navrhl přenesení hlavního města do Moskvy{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}} a začlenění Petrohradu do frontové oblasti. Návrh socialisté kritizovali, protože by snížil vliv Petrohradského sovětu a Celoruského ústředního výkonného výboru na vládu a na budoucí ústavodárné shromáždění.{{sfn|Daniels|1997|p=64}} Tváří v tvář kritice se kabinet rozhodl nepřijmout návrh,{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} pokud by nebyl schválen předparlamentem.{{sfn|Daniels|1997|p=64}} Diskuse unikla ve zkreslené podobě na veřejnost, takže se lidé domnívali, že se vláda snaží použít Němce k rozdrcení revoluce, a tuto fámu použili bolševici ve svůj prospěch.{{sfn|Daniels|1997|p=64}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} Vláda ve skutečnosti nikdy neměla v úmyslu vydat město nepříteli; chtěla využít jeho blízkost, aby se zbavila revoltujících částí vojenské posádky, ačkoli vojenští velitelé nevěřili tomu, že Němci město opravdu ohrožují.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}}
 
Dne {{JULGREGDATUM|22|10|1917}} vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=231}} (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál).{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}} Jednotky posádky pak odmítly Prozatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického [[Červencové dny|červencového povstání]], včetně kozáků,{{sfn|Geyer|1968|p=178}} zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení [[Michail Rodzjanko|Michaila Rodzjanka]] požadující přenechání hlavního města Němcům{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}}
 
{{JULGREGDATUM|26|10|1917}} se Kerenskij objevil v předparlamentu, aby popřel fámy tvrdící, že připravuje přenesení hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=87}} Krátce se sešla vláda a rozhodla se apelovat na obyvatelstvo, aby nepodporovalo akce bolševiků a nechalo vládu konat. Vláda přitom doufala, že bude mít potřebnou sílu, což vyplývalo ze zprávy plukovníka [[Georgij Petrovič Polkovnikov|Polkovnikova]], nedávno jmenovaného vojenského velitele hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=87}}
 
Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od {{JULGREGDATUM|27|10|1917}} do {{JULGREGDATUM|30|10|1917}}.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Místopředseda vlády [[Alexandr Konovalov]] se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu.{{sfn|Daniels|1997|p=92}} Konovalov pak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=263}} Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.{{sfn|Daniels|1997|p=113}}
 
Pokus ústředního výkonného výboru získat podporu vojenských jednotek posádky pro vládu selhal: jednotky vyslaly delegáty na jednání s plukovníkem Polkovnikovem, ale zástupci ústředního výkonného výboru nepřesvědčili delegáty, aby podpořili vládu proti sovětu.{{sfn|Daniels|1997|p=114}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=237}} Ve dnech před bolševickým povstáním se nedařilo zastavit oslabování Kerenského vlády.{{sfn|Geyer|1968|p=176}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=243}}
Řádek 79:
 
=== Předvečer Druhého sjezdu sovětů ===
{{JULGREGDATUM|3|11|1917}} konference jednotek petrohradské posádky, kterou uspořádal Petrohradský revoluční vojenský výbor (VRV), potvrdila větší věrnost jednotek petrohradskému sovětu než vládě. Revoluční nálada konečně povzbudila Revoluční vojenský výbor a Petrohradský sovět, aby se snažily ujmout se moci, podepsat mír, zajistit zásobování obyvatelstva potravinami a schválit agrární reformu.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Týž večer poslal VRV zprávu vojenskému veliteli hlavního města plukovníku Polkovnikovovi, že všechny následující rozkazy musejí být schváleny VRV,{{sfn|Geyer|1968|p=178}} na což velitel odmítl přistoupit.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Daniels|1997|p=121}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Proto VRV následujícího dne informoval jednotky městské posádky o nebezpečí hrozící kontrarevoluce a o tom, že všechny rozkazy by měly být schváleny VRV.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Pak začal posílat své vlastní komisaře do hlavních vojenských jednotek Petrohradu, a tím zajistil kontrolu nad posádkou, která odmítala vládu.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=302}} Jednotky byly obvykle novými komisaři VRV nadšeny, často šlo o bolševiky nedávno propuštěné z vězení.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} VRV také nařídil arzenálům, aby nevydávaly zbraně nebo střelivo bez jeho svolení.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=241}}{{sfn|Daniels|1997|p=121}}
 
{{JULGREGDATUM|4|11|1917}} v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen „den Petrohradského sovětu“ a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou.{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti.{{sfn|Wade|2000|p=230}} Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál [[Jakov Bagratuni]] požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak komisař frontu Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}
Řádek 98:
 
=== Uzavření tiskáren a první střety ===
{{JULGREGDATUM|6|11|1917 }} kolem tří hodin ráno byl Kerenskij v doprovodu vojenských velitelů v Zimním paláci, aby pracovali na opatřeních proti bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=133}} Na ultimátum zaslané VRV nepřišla odpověď a kabinet krátce předtím schválil zatčení vůdců VRV. Pak přišla zpráva, že VRV nakonec přijal požadavky vojenských velitelů, ale Kerenskij odmítl opustit svůj plán.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} Generál Bagratuni dál žádal o posily z fronty (junkery z Oranienbaumu, útočné jednotky z Carského sela a dělostřelce z Pavlovsku),{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} zatímco plukovník Polkovnikov nařídil zatknout komisaře poslané z VRV k jednotkám posádky a postavit je před soud.{{sfn|Daniels|1997|p=133}} VRV měl být souzen a propuštění účastníci červnových nepokojů měli být zase uvězněni.{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Pro podněcování nepokojů měly být zastaveny dva bolševické deníky, Rabočij puť a Soldat,{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} a aby se zachovalo zdání nestrannosti, zákaz měl postihnout i dvoje konzervativní noviny.{{sfn|Daniels|1997|p=133}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} Stráž Zimního paláce byla opět posílena.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}} S vědomím, že politické strany nebudou tato opatření vnímat příznivě, přijal pak Kerenskij návrh několika ministrů, aby týž den promluvil o situaci v předparlamentu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=248}}
 
[[File:Броневик у Смольного 1917.JPG|Rudé gardy před Smolným institutem, ústředím revoluce|thumb|left|upright 1.3]]
Řádek 116:
Po odchodu z předparlamentu se Kerenskij odebral na městské vojenské velitelství u Zimního paláce, aby řídil opatření proti bolševikům, opět obranná: ovládnutí budov a strategických bod a izolace centra pomocí zvednutí něvských mostů.{{sfn|Daniels|1997|p=138}} Oddíly kadetů byly vyslány zajistit budovy a hlídkovat na ulicích, některé úřady začaly zavírat a v 15 hodin byly telefony Smolného institutu odpojeny od ústředny.{{sfn|Daniels|1997|p=139}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}}
 
Mezi 14. a 15. hodinou kadeti ovládli Nikolajevský most{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} a most u paláce;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} dalšímu oddílu dav zabránil ovládnout Litějný most{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} a tito kadeti byli zajati rudými gardami.{{sfn|Daniels|1997|p=139}} Kolem 18:30 Pavlovský pluk, věrný sovětu, obsadil Trojický most, čímž předešel jeho zabrání dalším oddílem kadetů.{{sfn|Daniels|1997|p=139}} Když se komisař petrohradského pluku granátníků dozvěděl, co se děje, vyslal vojáky obsadit mosty, ještě než k tomu přišel rozkaz z VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=139}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=261}} Hlavní mosty tak v podvečer byly v rukou sovětu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} a vládě se nepodařilo dosáhnout jejich zvednutí.{{sfn|Wade|2000|p=234}}
 
VRV utvořil výbor, který měl řídit konfrontaci s vládou, ale jeho rozkazy v podstatě nebyly nic víc než vyslání dalších komisařů, tentokrát na strategická místa, aby požadovali jejich podřízení VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=141}} Postupně během dne byly hlavní body Petrohradu ovládnuty silami loajálními Petrohradskému sovětu v řadě nekrvavých srážek se silami loajálními vládě.{{sfn|Wade|2000|p=234}} Ve čtyři odpoledne se cyklisté střežící Zimní palác rozhodli stáhnout.{{sfn|Daniels|1997|p=141}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} O hodinu později zabral jeden z komisařů na rozkaz VRV telegrafní stanici s podporou vojáků Kexholmova pluku, kteří ji hlídali.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}}{{sfn|Daniels|1997|p=142}} O tři hodiny později dorazil oddíl kadetů zabrat budovu, ale vojáci ho nevpustili dovnitř a kadeti se stáhli.{{sfn|Daniels|1997|p=143}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} Někdy v té době si VRV vyžádal příchod námořníků baltské floty z Helsinek,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} kteří pak pluli do hlavního města čtyřmi minolovkami a potom od tří hodin ráno příštího dne vlakem.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=273}}{{sfn|Daniels|1997|p=148}} Nemohli se však včas zapojit do revoluce, jelikož vlak zdržely drážní úřady.{{sfn|Daniels|1997|p=148}} Zatím se členové rudých gard mobilizovali a přicházeli do Smolného.{{sfn|Daniels|1997|p=141}} V obavách z reakce vlády VRV nařídil zaujmout ve městě nové pozice.{{sfn|Daniels|1997|p=149}} Po deváté večerní vzbouřenci – konkrétně Izmailovský gardový pluk, který v červenci první podpořil vládu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} – obsadili Baltské nádraží, čímž odřízli vládu od možných posil ze západu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}}{{sfn|Daniels|1997|p=149}} Ve 21 hodin také z telegrafní stanice vyšli obsadit blízkou tiskovou agenturu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=262}} Komisaři byli také vysláni obsadit telefonní ústřednu, elektrárnu a zbývající nádraží.{{sfn|Daniels|1997|p=149}} O hodinu později se kadeti z Michajlovského dělostřelecké školy pokusili zatknout Lenina v bolševické tiskárně ve čtvrti [[Vyborg]]; a nejen že tam Lenin nebyl, ale dorazila jednotka rudé gardy a zadržela je.{{sfn|Daniels|1997|p=149}}
 
Jednotky Petrohradského sovětu večer ovládaly většinu města.{{sfn|Wade|2000|p=235}} Opatření sovětu však byla i nadále obranná, aby se předešlo možnému puči ze strany vlády a zajistilo konání celoruského sjezdu sovětů, který měl provést přenesení moci.{{sfn|Wade|2000|p=235}}
 
Lenin, stále se skrývající v hlavním městě, zatím s nelibostí sledoval běh událostí.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=264}} Nechápal, proč jeho souvěrci definitivně neskoncují s Kerenského vládou bez čekání na sjezd, a neúspěšně žádal stranu o povolení přijít do Smolného.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=265}} Zoufalý z pasivity ústředního výboru se odpoledne pokusil získat podporu městského a okrskového výboru.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=265}} Nebyl schopen se ovládnout a navzdory příkazu ústředního výboru, aby zůstal v úkrytu, se přestrojil a tramvají a pak pěšky vyrazil v doprovodu jediného tělesného strážce do Smolného.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=266}}
Řádek 129:
 
[[File:Marinerosrevolucionarios--throughrussianre00willuoft.jpg|Revoluční námořníci|thumb|left]]
Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění Prozatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města.{{sfn|Wade|2000|p=236}} V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ve dvě ráno bylo obsazeno [[Nikolajevské nádraží]]{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} a hlavní elektrocentrála.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} [[Nikolajevský most]] byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí.{{sfn|Daniels|1997|p=163}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} V šest ráno{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu.{{sfn|Daniels|1997|p=163}} Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, [[Varšavské nádraží]], jež spojovalo se severní frontou.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}} Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně.{{sfn|Daniels|1997|p=165}} Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}}
 
Při rozednění žádali vojenští velitelé o pomoc tři městské kozácké pluky, ty ji však odmítly poskytnout, jakmile se ukázalo, že se vláda nemůže spolehnout na podporu pěchoty.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=271}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Velitelé proto vládě sdělili, že nemají vojáky a situace je vážná;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=272}} a v 10 hodin to vláda oznámila nejvyššímu velení armády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=271}} přímou telefonní linkou, kterou povstalci nepřerušili.{{sfn|Daniels|1997|p=167}} V 11.30 Kerenskij zamířil po silnici na frontu, aby tam získal vojáky, kteří by povstání potlačili.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=276}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Kadeti bránící Zimní palác požadovali záruky, že dostanou posily, jinak hrozili odchodem.{{sfn|Daniels|1997|p=171}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}} V téže době bolševici vyhlásili přenesení moci na sověty.{{sfn|Wade|2000|p=237}}
Řádek 147:
Jeden z členů eserského ústředního výboru vyzval údajně spřízněné jednotky, aby bránily Kerenského vládu, ale bez úspěchu.{{sfn|Radkey|1963|p=15}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=314}} Vliv eserů na vojsko mizel a už nestačil na to, aby petrohradské vojáky přiměl podpořit vládu.{{sfn|Radkey|1963|p=16}} Stranická základna ve městě, tvořená většinou dělníky a vojáky, nechtěla bránit vládní koalici obsahující buržoazní strany.{{sfn|Radkey|1963|p=17}}
 
Během dne VRV přebíral poslední významné objekty stále pod kontrolou vlády: věznici Kresty,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=277}} kde osvobodili šest zadržených agitátorů, a byl obklíčen [[Mariinský palác]], sídlo předparlamentu. Sám předparlament byl po formálním protestu rozpuštěn, ale nikdo z jeho členů nebyl zatčen.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=276}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=316}} Státní úřady a školy se zavíraly.{{sfn|Daniels|1997|p=175}}
 
Odpoledne Trockij na zasedání Petrohradského sovětu oznámil pád vlády{{sfn|Daniels|1997|p=175}} a opatření k převzetí moci v hlavním městě.{{sfn|Wade|2000|p=237}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}} Brzy poté se poprvé od červencových dní před sovětem objevil Lenin a byl přivítán ovacemi vstoje.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}} Sovět odsouhlasil převzetí moci, i když Zimní palác ještě nepadl.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=278}}{{sfn|Wade|2000|p=237}} Ráno byl vytvořen tříčlenný výbor, který měl řídit jeho obléhání;{{sfn|Daniels|1997|p=169}} to si Lenin stále přál ukončit ještě před zahájením sjezdu sovětů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=274}}
Řádek 176:
Za soumraku začaly malé skupiny obléhatelů pronikat do paláce a postupem času jejich počty narůstaly.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Nejdříve se obráncům dařilo nečetné vetřelce odzbrojovat, ale později už byli sami odzbrojováni.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}} Odchod části obránců usnadnil vnikání obléhatelů do budovy.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Po asi hodinové přestávce, jež měla umožnit dalším obhájcům kapitulovat,{{sfn|Daniels|1997|p=193}} bylo kolem 23. hodiny obnoveno ostřelování paláce i přes riziko, že zasáhne ty z útočníků, kteří již byli v paláci.{{sfn|Daniels|1997|p=193}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}}
 
Před půlnocí se skupina více než 300 lidí, zahrnující mimo jiné radní, poslance sjezdu sovětů a členy Ústředního výkonného výboru rolnických sovětů, sešla na radnici, a pak se za zpěvu ''[[MarseillaisaFrancouzská hymna|Marseillaisy]]'' vydala k paláci. V čele byli Prokopovič, jediný ministr, jenž nebyl v paláci, a eserský starosta Šreider.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=298}} Na Kazaňském náměstí poblíž Admirality jejich postup zastavil oddíl námořníků a po vzrušené diskusi se pochodující spořádaně vrátili do radnice, aniž by něčeho dosáhli.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=318}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=331}}
 
Před druhou hodinou ráno útočníci konečně našli místnost, kde byla shromážděna vláda; ta dala své kadetské stráži rozkaz nepoužít násilí, aby se zabránilo krveprolití.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=196}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=300}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} Jednotka vedená Vladimirem Antonovem-Ovsejenkem rychle obsadila místnost a prohlásila ministry za zatčené.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=300}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} Ve 2.10 {{JULGREGDATUM|8|11|1917}} Konovalov jménem vlády prohlásil, že se podrobují násilí.{{sfn|Daniels|1997|p=197}} Zadrženi byli všichni členové vlády vyjma Kerenského a Prokopoviče, kteří nebyli v paláci.{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} V té době bylo město úplně v moci Petrohradského sovětu a Druhý sjezd sovětů již začal.{{sfn|Wade|2000|p=239}} Ministry odvedli do Petropavlovské pevnosti a komisaři VRV jim museli dát zvláštní stráž složenou z vojáků a námořníků, aby je uchránili před davem, který se shromáždil u paláce a hrozil jim lynčováním{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}} zejména poté, co se rozneslo, že Kerenského se nepodařilo zadržet.{{sfn|Daniels|1997|p=197}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}
 
Filmy a jiná zobrazení události často ukazují veliký útok na Zimní palác a krutou bitvu, zatímco ve skutečnosti bolševičtí útočníci nenarazili na velký odpor a byli schopni celkem snadno proniknout do budovy a obsadit ji.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=299}} Většina petrohradského povstání se obešla bez krveprolití a probíhala za poměrně normálního chodu metropole.{{sfn|Wade|2000|p=239}} Odhaduje se, že na straně útočníků zemřelo pět námořníků a jeden voják, zatímco obránci neměli oběti žádné.{{sfn|Chamberlin|1976|p=319}}
Řádek 188:
Zatím ve stejný den {{JULGREGDATUM|7|11|1917}} ve 22.40 hod.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}}{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=190}}, s téměř devítihodinovým zpožděním, byl zahájen Druhý všeruský sjezd sovětů dělníků a vojáků.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Bolševici se pokoušeli sestavit dočasnou vládu ještě před začátkem sjezdu, ale delegáti, kteří už nemohli déle čekat, si vynutili konec odkladů.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Daniels|1997|p=190}}
 
Na sjezd přišlo asi 670 zvolených delegátů,{{sfn|Wade|2000|p=239}} z nichž 300{{sfn|Wade|2000|p=239}} bylo bolševiků a asi 100 bylo levých eserů,{{sfn|Wade|2000|p=239}} kteří také podporovali svržení vlády Kerenského.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Podpora bolševiků se v posledních měsících před sjezdem dramaticky zvýšila, ale neměli absolutní většinu delegátů.{{sfn|Wade|2000|p=239}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=291}} Prvním úkolem kongresu byla volba nového předsednictva; bolševici navrhli složení{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} se čtrnácti bolševiky, sedmi sociálními revolucionáři, třemi menševiky a jedním menševickým internacionalistou ([[Julij Osipovič Martov|Julius Martov]]), které bylo schváleno v bouřlivém hlasování.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=292}} Pak byl Kameněv jmenován předsedou sjezdu.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Po předložení agendy navržené bolševiky – sestavení nové vlády, snaha o ukončení války a svolání Ústavodárného shromáždění – dal Kameněv slovo Martovovi.{{sfn|Daniels|1997|p=191}}
 
[[File:Congress of Soviets (1917).jpg|Delegáti Druhého sjezdu sovětů|thumb|left]]
Řádek 217:
Na druhém zasedání v noci {{JULGREGDATUM|8|11|1917}} Lenin představil několik návrhů, aby upevnil svou pozici: [[Dekret o míru]],{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} [[Dekret o půdě]]{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} a složení nové vlády.{{sfn|Wade|2000|p=242}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}} První z nich, podobný dřívějším návrhům ruských [[defensisté|defensistů]], požadoval příměří a zahájení jednání{{sfn|Daniels|1997|p=202}} o okamžitém míru mezi válčícími zeměmi bez reparací a anexí.{{sfn|Wade|2000|p=242}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} Měl bolševikům získat zejména sympatie vojáků.{{sfn|Wade|2000|p=242}} Dekret o půdě legalizoval již probíhající zabírání půdy aristokracie a [[kulak]]ů.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=242}} Vlastnictví půdy bylo zrušeno{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} a půda zabraná sověty měla být rozdělena rolníkům.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} Dekret byl postaven hlavně na programu levých eserů{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=325}} a měl bolševikům získat jejich podporu a také legitimizovat novou vládu v očích rolníků.{{sfn|Wade|2000|p=243}}
 
Před ukončením sjezd schválil novou vládu{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV).{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}} Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 29 levých eserů,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=203}} Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout Prozatímní vládu a chopit se moci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.{{sfn|Felstinsky|1988|p=84}}
 
Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran.{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu Nogin, práce Šljapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti Lomov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen.{{sfn|Daniels|1997|p=203}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}
Řádek 226:
V den ukončení Druhého sjezdu sovětů, {{JULGREGDATUM|9|11|1917}}, se Lenin ve dvě hodiny ráno sešel s Petrohradským vojenským revolučním výborem, aby řídil obranu města před nečetnými kozáckými jednotkami, které se Kerenskému podařilo sehnat, aby s ním táhly na Petrohrad. Ty bez ohledu na svou slabost postupovaly bez odporu a byly již v Gačině v blízkosti hlavního města. Přes své úsilí nebylo ruské vrchní velení schopno několika stovkám Kerenského kozáků poskytnout posily.
 
Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=308}} což podporovalo mnoho členů [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Ispolkomu]], včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté.{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Na novém zasedání ústředního výboru dne {{JULGREGDATUM|14|11|1917}} s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů.{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}} o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}}{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Důvodem rezignací byl strach, že jediným dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=212}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} {{JULGREGDATUM|20|11|1917}} se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu.{{sfn|Daniels|1997|p=212}} Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v ústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}
 
Když Lenin ovládl Sovnarkom, souhlasil, že učiní ústupky, aby znovu získal spojenectví s dalšími stranami: po dvou týdnech rozhovorů vstoupili {{JULGREGDATUM|22|12|1917}} leví eseři do vlády a získali tři komisaře (zemědělství, pošty a telegrafů a spravedlnosti).{{sfn|Daniels|1997|p=212}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}} Tato dohoda způsobila, že bolševici, kteří předtím odstoupili kvůli neúspěchu koaličních rozhovorů, se znovu vrátili.{{sfn|Daniels|1997|p=212}} Koalice byla zachována až do přijetí [[Brestlitevský mír|brestlitevské smlouvy]], kterou leví eseři odmítli, ačkoli konečná konfrontace mezi oběma stranami proběhla až v létě roku 1918.{{sfn|Chamberlin|1976|p=354}}
Řádek 240:
 
=== Moskva ===
Stejně jako v hlavním městě i v Moskvě byla politická opozice vůči převratu vedena esery, ale boj o moc zde byl mnohem ostřejší než v Petrohradě.{{sfn|Chamberlin|1976|p=335}}{{sfn|Radkey|1963|p=47}} Boje trvaly dlouho a podle [[Nikolaj Bucharin|Bucharina]]a stály asi pět tisíc životů.{{sfn|Radkey|1963|p=47}}
 
Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města [[Vadim Viktorovič Rudněv]],{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství.{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s [[Konstitučně demokratická strana|konstitučními demokraty]] a podporovatelem [[Státy Dohody|spojenectví s Dohodou]].{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky,{{sfn|Chamberlin|1976|p=335}} Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor.{{sfn|Wade|2000|p=250}} Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, [[Alexej Rykov]] a [[Viktor Nogin]], patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl.{{sfn|Daniels|1997|p=207}}
Řádek 263:
Na jihu byla situace mimořádně složitá na Ukrajině, o jejíž ovládnutí se snažilo několik stran.{{sfn|Wade|2000|p=263}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}} Na počátku uzavřely probolševické síly a [[Centrální rada Ukrajiny]] nejistou alianci proti svým oponentům a Rada vydala svou třetí „univerzálu“ (tj. prohlášení) ({{JULGREGDATUM|3|12|1917}},{{sfn|Chamberlin|1976|p=349}} ve které se vyhlásila vládou regionu,{{sfn|Chamberlin|1976|p=349}} i když ne ve smyslu nezávislosti, ale pouze autonomie v rámci federálního Ruska.{{sfn|Wade|2000|p=264}} Vyslání vládních jednotek do oblasti, aby ji ovládly, a strach petrohradské vlády z ukrajinsko-kozácké aliance zhoršily vztahy mezi Petrohradem a Kyjevem.{{sfn|Wade|2000|p=264}} Rada nakonec vyhlásila nezávislost {{JULGREGDATUM|22|1|1918}}, ale bolševici brzy ovládli Kyjev, ačkoli nedokázali získat moc nad celým regionem, kde zuřily boje mezi četnými stranami.{{sfn|Wade|2000|p=264}} V [[Zakavkazsko|Zakavkazsku]] většina arménských, gruzínských a ázerbájdžánských vůdců nepřijala novou vládu.{{sfn|Wade|2000|p=264}} {{JULGREGDATUM|8|12|1917}} byl ustaven Komisariát Zakavkazska jako dočasná vláda do svolání ústavodárného shromáždění.{{sfn|Wade|2000|p=264}}
 
V regionech s kozáckým obyvatelstvem se soustředila důležitá část opozice vůči Leninově vládě; kozácké úřady v [[JekatěrinodarKrasnodar|Jekatěrinodaru]]u, na [[Kubáň|Kubáni]] a v [[Orenburg]]u ve Střední Asii stále vzdorovaly bolševické nadvládě, i když neměly velkou podporu.{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}} Oblast dolního toku [[Don]]u se stala útočištěm pro vojáky a politiky nepřátelské vůči bolševikům a místem zrodu jejich nejnebezpečnějšího protivníka v době občanské války, [[Dobrovolnická armádaBělogvardějci|Dobrovolnické armády]].{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}}
 
Ve Střední Asii se místní představitelé, často náboženští a konzervativní, postavili proti nové vládě; v [[Taškent]]u ruští radikálové (bez podpory domorodého obyvatelstva) vyhlásili sovětskou moc, ale byli izolováni.{{sfn|Wade|2000|p=265}} Konzervativní vůdci založili konkurenční vládu v [[Kokand]]ě.{{sfn|Wade|2000|p=265}} Dál na severu, v jiných oblastech s muslimskou populací, získala moc nacionalistická hnutí a vyhlásila autonomii až do rozhodnutí Ústavodárného shromáždění.{{sfn|Wade|2000|p=265}}
Řádek 270:
 
=== Armáda ===
Ačkoli obecně schvalovali sovětskou vládu, vojáci upřednostňovali socialistickou koalici a ne moc jen samotných bolševiků.{{sfn|Wade|2000|p=262}} Přesto však přijali první opatření přijatá Leninovou vládou; díky četným schůzím v různých jednotkách se bolševikům a levým eserům podařilo v listopadu a prosinci získat většinovou podporu vojáků.{{sfn|Wade|2000|p=262}} Přestože podpora byla silnější na frontách u hlavního města než ve vzdálenějších oblastech, koncem roku armáda jako celek přijala novou vládu a její oponenti se nemohli spoléhat na vojenské jednotky, které by se proti ní postavily.{{sfn|Wade|2000|p=262}}
 
Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že je klíčové ukončit válku, aby se udrželi u moci.{{sfn|Chamberlin|1976|p=357}} Bez ohledu na jiné země Sovnarkom sjednal {{JULGREGDATUM|20|11|1917}} začátek jednání o příměří s Německem; 239 velící velitel, generál [[Nikolaj Dujonin]] odmítl jednat a byl odvolán.{{sfn|Wade|2000|p=256}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=345}} Jednotky si vybíraly delegáty, aby zahájili jednání s jednotkami protivníka, [[ÚstředníCentrální mocnosti|ÚstředníchCentrálních mocností]].{{sfn|Wade|2000|p=256}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=345}} Když bylo {{JULGREGDATUM|15|12|1917}} podepsáno oficiální příměří, většina jednotek již dávno dosáhla místních dohod s blízkými nepřátelskými jednotkami; oficiální příměří definitivně ukončilo válku na východní frontě.{{sfn|Wade|2000|p=256}} To legitimizovalo novou vládu v očích vojáků, kterým se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; demobilizace začala koncem roku.{{sfn|Chamberlin|1976|p=348}}{{sfn|Wade|2000|p=256}} Tehdy vláda vyhlásila místa důstojníků za volitelná, zrušila dosavadní důstojnické tituly a nárameníky a přenesla moc nad armádou na volené výbory.{{sfn|Chamberlin|1976|p=347}}
 
== První kroky ==
Řádek 289:
Po převzetí moci Leninova vláda rychle zahájila represivní opatření, která hluboce poznamenala nové období.{{sfn|Wade|2000|p=273}} {{JULGREGDATUM|9|11|1917}} Sovnarkom schválil svůj první zákon: cenzuru tisku, zdůvodněnou bojem proti nepřátelům revoluce.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Jak vláda, tak revoluční vojenská komise používaly násilí proti oponentům a lidem podezřelým, že jimi jsou.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Pokusy levých eserů a některých bolševiků ukončit represe byly odmítnuty, což vedlo k dočasnému odchodu levých eserů z vlády a k rezignaci čtyř bolševických komisařů.{{sfn|Wade|2000|p=273}}
 
Krátce po [[Ruské volby do Ústavodárného shromáždění 1917|volbách do Ústavodárného shromáždění]], v nichž bolševici získali velmi dobré výsledky v Petrohradě a Moskvě, ale celkově prohráli, se snažili zadržet některé z nejvýznamnějších oponentů a jejich kanceláře v hlavním městě byly zničeny.{{sfn|Rosenberg|1968|p=338}} Dne {{JULGREGDATUM|11|12|1917}} vláda nařídila zatčení některých prominentních [[Konstitučně demokratická strana|konstitučních demokratů]], označených za „nepřátele lidu“,{{sfn|Wade|2000|p=274}} a strana byla zakázána.{{sfn|Rosenberg|1968|p=338}} Nárůst represí, který neúspěšně kritizovali někteří členové [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruského ústředního výkonného výboru]], vedl k potřebě vytvořit pro tento účel specializovaný orgán: {{JULGREGDATUM|19|12|1917}} vláda a samotný Lenin pověřili [[FeliksFelix Edmundovič Dzeržinskij|Felixe Dzeržinského]], aby připravil návrhy pro boj proti „sabotérům a kontrarevolucionářům“.{{sfn|Wade|2000|p=274}} V následující den vláda jeho návrhy schválila a založila [[Čeka|Čeku]] (Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží), hlavní nástroj politického teroru a zárodek budoucí politické policie.{{sfn|Wade|2000|p=274}} K trestání zločinů považovaných za kontrarevoluční byly založeny revoluční tribunály, tvořené soudcem a šesti porotci zvolenými sověty.{{sfn|Chamberlin|1976|p=362}}
 
Vztahy se spojeneckými mocnostmi byly od začátku špatné; spojenci neuznali novou vládu a byli rozhořčeni Leninovým odmítnutím platit ruský dluh.{{sfn|Chamberlin|1976|p=362}} Koncem roku 1917 a počátkem roku 1918 došlo k menším diplomatickým sporům.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}}
 
Počáteční opozice vůči nové vládě však byla neorganizovaná{{sfn|Chamberlin|1976|p=357}} a neměla podporu lidovch mas, které nejdříve podporovaly vládu Lenina.{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} Různé instituce, které se postavily proti bolševické vládě, byly poraženy stejně jako pokusy o kontrarevoluci; oponenti vlády proto vkládali naděje do [[Ruské ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]],{{sfn|Rosenberg|1968|p=336}} jež by jim mohlo umožnit odstavit bolševiky od moci.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}} Ti, i když opakovaně obhajovali jeho konání a odsoudili zpoždění schválená předchozí vládou, odmítli předat moc.{{sfn|Chamberlin|1976|p=364}} Po jednom zasedání bylo shromáždění vládou násilně rozpuštěno.{{sfn|Chamberlin|1976|p=370}}{{sfn|Rosenberg|1968|p=344}} To vedlo opozici k tomu, aby zvážila opuštění zákonných metod odporu vůči bolševické vládě a urychlilo první střety [[Ruská občanská válka|občanské války]].{{sfn|Rosenberg|1968|p=345}}
 
== Odkazy ==
Řádek 367:
*{{Citace monografie
| příjmení = Pereira
| jméno = Norman G. O.
| titul = White Siberia : the politics of civil war
| url = https://www.worldcat.org/oclc/614474634
Řádek 461:
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Russian Revolution of 1917}}
* {{cs}} [http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/207452801280039-historicky-magazin/ Velká říjnová socialistická revoluce] -– video z cyklu České televize [[Historický magazín]]
 
{{Portály|Historie|Politika|Rusko}}
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce“