Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 642 bajtů ,  před 2 lety
Kníže - následník českého královského trůnu
V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem [[kňaz]], zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (''Dux'') a "pouhý" knížecí titul (''Princeps'') někdy přiznávají [[Moravské přemyslovské úděly|údělným knížatům na Moravě]]. Po vzniku [[České království|Českého království]] a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky [[Slezská knížectví|slezských knížectví]] po té, co bylo [[Slezsko]] r. 1335 [[Inkorporace|inkorporováno]] do [[Země Koruny české|českého státu]]. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. [[Seznam pražských biskupů a arcibiskupů|pražskému arcibiskupovi]] či abatyši [[Klášter svatého Jiří (Praha)|kláštera Svatého Jiří]]. Mezi česká knížata patřila také [[Seznam moravských markrabat|markrabata moravská]] (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a [[Opavské knížectví|vévodové opavští]] - [[Opavští Přemyslovci|nelegitimní větev Přemyslovců]]. Po vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným [[Rakouské císařství|rakouským]].
{{Podrobně|Moravské přemyslovské úděly|Slezská knížectví|Seznam knížat z vůle českých králů|Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství}}
Od vydání [[Korunovační řád Karla IV.|korunovačního řádu Karla IV.]] až do [[Bitva na Bílé hoře|bitvy na Bílé hoře]] byl následník českého královského trůnu těsně před korunovací nazýván knížetem.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Hrbek
| jméno = Jiří
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = České barokní korunovace
| vydání = 1
| vydavatel = NLN
| místo = Praha
| rok = 2010
| počet stran = 231
| edice = ISBN 978-80-7422-011-1
| svazek edice = 38
| strany = 84
| isbn = 978-80-7422-011-1
}}</ref>
 
Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[Biskup|biskupy]], [[Opat|opaty]], [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[Purkrabí|purkrabími]] a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a [[Svobodný pán|svobodnými pány]]. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[Kurfiřt|kurfiřtů]]. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a taktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].
{{Podrobně|Říšský kníže}}
 
==== Portugalsko ====
Na rozdíl od Británie a Španělska není [[Portugalsko]] v současnosti již monarchií. V dobách králů příslušel knížecí titul korunnímu princi, který byl knížetem Portugalců a [[Kníže z Algarve|knížetem z Algarve]] (ostatní''Príncipe Real de Portugal e dos Algarves''). Ostatní analogické tituly, např. princ''Príncipe do [[Brazilské císařství|brazilskýBrasil]]'', je vhodnější překládat termínem princ). Prvorozený syn následníka trůnu býval [[Kníže z Beiry|knížetem z Beiry]] (''Príncipe da Beira''). Titul knížete z [[Algarve]] se vázal na staré [[Maurové|maurské]] království. Panující [[Seznam portugalských panovníků|portugalský král]] převzal do své titulatury i titul [[Království Algarve|krále algarvského]] (''Rei do Algarve'').
 
=== Mimoevropská knížata ===
 
== Pseudoknížata ==
Od poloviny 20. století vzniklo na světě množství tzv. mikrostátů, které nejsou mezinárodně uznávány a mají nejrůznější formy vlády včetně knížectví. Důvody pro jejich vznik se velice různí a sahají od spíše recesistických (např. [[Horácko|Horácké]] knížectví "knížete" [[Miroslav Donutil|Miroslava Donutila]]), přes projekty na podporu regionální turistiky, až po vážně míněný [[separatismus]] (kníže Leonard (I.) Casley a "jeho" australské [[knížectví Hutt River]] nebo kníže Marcello (I.) Menegatto, současný "vládce" italské [[Seborga|Seborgy]]) či dokonce po projekty, obviněné z projevů [[Pravicový extremismus|pravicového extremismu]] (tzv. Knížectví Germania v [[Braniborsko|Braniborsku]], zrušené soudním rozhodnutím a zásahem policie). Knížata takovýchto států si svůj titul udělila sama a proto jejich tituly nelze uznat z hlediska [[Mezinárodní právo|práva mezinárodního]] ani z hlediska práva šlechtického, které je postavené na zásadě, že nikdo nemůže uděludělit více ani stejně moci či privilegií, než sám drží. Nová knížata tak v praxi může jmenovat jen suverénní panovník s alespoň královskou hodností.
 
== Zajímavosti ==
* "Kníže míru" je jedním z titulů [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]]. Ten je však častěji uctíván jako král (náleží mu např. titul "král slávy") a jeho královský titul se dává do protikladu k titulu knížecímu, jenž je přiznáván [[Satan|Satanovi]]. [[Petr (apoštol)|Svatý Petr]] je na druhou stranu "knížetem [[Apoštol|apoštolů]]". Podle Písma či církevní tradice existuje ještě více takovýchto [[Epiteton|epitet]].
* Protože prakticky ve všech jazycích je slovo pro knížete i synonymem pro vládce, resp. panovníka, pak slavné dílo [[Niccolò Machiavelli|Niccola Machiavelliho]]: [[Vladař]], se v originále nazývá ''Il Principe'' (tj. doslova kníže).
 
== Galerie ==