Martin Bucer: Porovnání verzí

Původně byl členem [[dominikáni|dominikánského řádu]], ale poté co se setkal s naukou [[Martin Luther|Martina Luthera]], z řádu roku 1518 odešel a s podporou šlechtice [[Franz von Sickingen|Franze von Sickingen]] začal pracovat pro reformaci. Začal ve [[Wissembourg]]u v [[Alsasko|Alsasku]], narazil tam však na odpor, byl vyloučen z [[Římskokatolická církev|římskokatolické církve]] a musel uprchnout do Štrasburku. Snažil se o zprostředkování mezi názory Luthera a [[Ulrich Zwingli|Ulricha Zwingliho]] a také o shodu s [[Kalvinismus|kalvinisty]], a tak se stal předchůdcem vnitroprotestantského [[ekumenismus|ekumenismu]]. Roku 1549 musel následkem [[Šmalkaldská válka|šmalkaldské války]] odejít do exilu do [[Anglie]], kde ovlivnil formování [[Anglikánská církev|anglikánské]] [[liturgie]] a kde v roce 1551 zemřel.

 

{{Citace|Od počátku velké vojny o [[Večeře Páně|večeři Páně]] v letech dvacátých až do smrti v anglickém vyhnanství stravuje „fanatik svornosti" nejlepší své schopnosti v duchu [[Erasmus Rotterdamský|Erasmově]] ve vysilujícím zápase proti fanatikům nenávisti na obojím křídle světové reformace, kteří ji hrozili strhnout do zkázy. V tomto úsilí neznal Bucer únavy ani oddechu. Byl nevyčerpatelný ve vymýšlení formulí, jež by vyhověly oběma stranám, nezdolný v trpělivosti s [[Martin Luther|Lutherem]] a [[Ulrich Zwingli|Zwinglim]] i jejich žáky, kteří ho zahrnovali útoky a urážkami a vyčítali mu zradu, a nedal se mýlit trpkostmi a hrubostmi odpůrců v síle přesvědčení, jež sdílel s [[Erasmus Rotterdamský|Erasmem]] a nevědomky s [[Jednota bratrská|Bratřími]], že podstata křesťanství, ten pojem razil první, není v hledání čistého učení, ale čistého života.|[[František Michálek Bartoš]]|Jednota a reformátoři<ref>[[František Michálek Bartoš|BARTOŠ, František Michálek]]. Jednota a reformátoři. In: [[Rudolf Říčan|ŘÍČAN, Rudolf]] et al. ''Jednota Bratrská 1457-1957: sborník k pětistému výročí založení''. Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1956. 304 s. cnb000727994. [Stať F. M. Bartoše je na str. 109–146, citovaný text je na str. 126.]</ref>|}}