Byzantská říše: Porovnání verzí

}}

'''Byzantská říše''', zkráceně nazývaná ''Byzanc'', oficiálně '''''Římská říše''''' ([[Řečtina|řecky]] ''Βασιλεία Ῥωμαίων – Basileía Rhōmaíōn'', [[Latina|latinsky]] ''Imperium Romanum''), případně známá jako ''Východořímská říše'' ([[Latina|latinsky]] ''Imperium Romanum Orientale''), byla v období [[Starověk#Pozdní císařství|pozdní antiky]] a [[středověk]]u významná [[Křesťanství|křesťanská]] mocnost, nacházející se v oblasti východního [[Středomoří]].

V roce [[330]] povýšil [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] původní [[starověk]]ou obec [[Byzantion]] přejmenovanou na [[Konstantinopol]] na hlavní město [[Starověký Řím|římské říše]]. Ta byla v roce [[395]] trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco [[západořímská říše]] zanikla již roku [[476]], východní polovina impéria dosáhla v [[6. století]] za panování [[Justinián I.|Justiniána I.]] svého největšího územního rozsahu. V [[7. století|7. století]] se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím [[Řečtina|řečtiny]] jako oficiálního jazyka za vlády [[Herakleios|Herakleia]] a ničivými dopady [[Islámská expanze|islámské expanze]]. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením [[Arabové|Arabů]] a vnitřními náboženskými spory, se za [[Makedonská dynastie (Byzanc)|makedonské dynastie]] vzchopila k novému rozmachu a koncem [[10. století|10. století]] se znovu pozvedla k velmocenskému postavení. Nicméně prohlubující se odcizení mezi západními a východními křesťany vyústilo v roce [[1054]] v [[Schizma|církevní rozkol]] označovaný jako [[Velké schizma]].

Po porážce v [[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] v roce [[1071]] ztratila říše ve prospěch [[Seldžucká říše|seldžuckých Turků]] většinu [[Malá Asie|Malé Asie]], představující jádro jejího teritoria. Po nástupu [[Komnenovci|Komnenovců]] sice získala zpět některé oblasti a ve [[12. století|12. století]] dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal její definitivní úpadek. Během [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] utrpěla Byzanc fatální úder, když byla [[Konstantinopol]] roku [[1204]] dobyta [[Křížové výpravy|křižáky]]. Třebaže císařové z dynastie [[Palaiologové|Palaiologů]] dokázali v roce [[1261]] říši obnovit, opakující se [[Občanská válka|občanské války]] výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil [[Pád Konstantinopole|pádem Konstantinopole]] v roce [[1453]] a dobytím zbývajících byzantských území [[Osmanská říše|osmanskými Turky]].

V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně [[Evropa|Evropy]] před šířením [[islám]]u. Kromě toho disponovala pevnou zlatou měnou, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům. Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a [[Střední východ|Středního východu]], přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur.

Věda, která se zabývá Byzantskou říší, se jmenuje [[byzantologie]].<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Propylaeum: Byzantine Studies | url = http://www.propylaeum.de/en/byzantine-studies/ | kapitola = Byzantine Studies | datum přístupu = 2012-06-24 | vydavatel = Bayerische Staatsbibliothek Munich, University Library of Heidelberg, Institute for Classical Philology of the Humboldt University of Berlin, German Archaeological Institute Berlin | jazyk = anglicky}}</ref>

== Název ==

„Byzantská říše“ je moderní, nynějšími historiky běžně užívaný termín, naprosto neznámý jejím někdejším obyvatelům. Poprvé ho použil v&nbsp;roce 1557, jedno století po pádu Konstantinopole, [[Německo|německý]] dějepisec [[Hieronymus Wolf]] ve svém díle ''Corpus Historiae Byzantinae''. Pojem „byzantský“ odvodil z&nbsp;názvu [[Starověké Řecko|řecké]] osady [[Byzantion]], na jejímž místě byla Konstantinopol založena. Jeho užitím chtěl odlišit dějiny [[starověk]]é římské říše od její [[středověk]]é nástupkyně. Publikace ''Byzantine du Louvre'' (''Corpus Scriptorum Historiae Byzantinae'') z&nbsp;roku 1648 a [[Charles du Fresne, sieur du Cange|Du Cangeho]] ''Historia Byzantina'' z&nbsp;roku 1680 přispěly k&nbsp;rozšíření tohoto pojmenování mezi [[Francie|francouzskými]] autory. V&nbsp;časech [[osvícenství]] ho zpopularizovali tehdejší spisovatelé, jako byli [[Charles Louis Montesquieu|Montesquieu]], [[Voltaire]] a [[Edward Gibbon|Gibbon]].<ref name="Clifton">[http://www.romanity.org/htm/fox.01.en.what_if_anything_is_a_byzantine.01.htm Fox, Clifton&nbsp;R. ''What, If Anything, Is a Byzantine?'']. The Romans Ancient, Medieval and Modern, [cit. 2010-07-05].</ref> V&nbsp;jejich podání však adjektivum „byzantský“ nabylo pejorativní nádech, protože se stalo synonymem slova dekadentní. Při srovnání byzantské civilizace s&nbsp;klasickou antickou civilizací se jim totiž existence prvně jmenované jevila jako vleklé období úpadku.

Samotní obyvatelé Byzantské říše se nazývali [[Římané|Římany]] (''Rhomaioi'') a svůj stát označovali ''Rhomania'', případně ''Basileia ton Rhomaion'', což se do [[Latina|latiny]] překládalo jako ''Imperium Romanorum'', tedy římská říše.<ref>Dostálová (1990), s.&nbsp;20</ref> Přestože si Byzanc po převážnou většinu svých dějin podržela multietnický charakter a zachovávala odkaz řecko-římských tradic, vzhledem k&nbsp;rostoucí převaze [[Řekové|řeckého]] elementu ji její současníci v&nbsp;[[Západní Evropa|západní Evropě]] nazývali „říší Řeků“ (''Imperium Graecorum''). Nároky Východořímské říše na římské dědictví byly zásadně zpochybněny korunovací [[Karel Veliký|Karla Velikého]] za císaře Římanů [[papež]]em [[Lev III.|Lvem&nbsp;III.]], považujícím trůn Římské říše za uprázdněný.<ref name="collins">Collins (2005), Ss.&nbsp;286–287</ref> V&nbsp;západních zemích byl od těchto dob titul ''Imperator Romanorum'' vyhrazen pro Karlovy následníky a panovníky [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], zatímco konstantinopolský císař byl někdy označován jako ''Imperator Graecorum'' („císař Řeků“). Naproti tomu ve vnímání [[Perská říše|Peršanů]], [[muslim]]ů a [[Slované|Slovanů]] byla římská identita Byzantské říše všeobecně akceptována. V&nbsp;islámském světě byla tudíž známá jako ''Rúm'' („Řím“).<ref name="Clifton"/>

 

=== Rozdělení římské říše ===

V&nbsp;roce 284 se moci v&nbsp;[[Starověký Řím|římské říši]] chopil [[Diocletianus]], jenž překonal [[Krize třetího století|krizi třetího století]] uskutečněním vnitřních reforem a nastolením nového systému vlády, zvaného [[Tetrarchie| (vláda)|tetrarchie]].<ref name="B1">Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/1*.html#1 I.1]</ref> V&nbsp;rámci něho byla říše fakticky rozdělena na dvě části, spravované dvěma císaři (''[[Augustus (titul)|augusti]]''). Ti si posléze přibrali za své kolegy dva mladší partnery a své budoucí nástupce v&nbsp;hodnosti caesarů (''[[caesar]]es'').<ref>Češka (2000), s.&nbsp;33</ref> Po Diocletianově abdikaci v&nbsp;roce 305 se toto uspořádání zhroutilo. Následovaly [[Občanská válka|občanské války]] trvající až do roku 324, kdy [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] získal kontrolu nad celým územím říše. Konstantin navázal na Diocletianovy správní a daňové reformy,<ref name="B1"/> posílil vojsko a zavedl novou, vysoce stabilní zlatou minci [[solidus]]. 11.&nbsp;května 330 přesunul sídlo vlády na [[Bospor]], kde založil novou císařskou rezidenci nazvanou [[Konstantinopol]].<ref>Češka (2000), s.&nbsp;85</ref> Tím zdůraznil rostoucí význam hospodářsky konsolidovanější a rozvinutější východní poloviny impéria. Město se těšilo strategicky mimořádně příznivé poloze mezi [[Evropa|Evropou]] a [[Asie|Asií]], nacházelo se na spojnici obchodních tras a nejpozději v&nbsp;závěru 4.&nbsp;století se stalo trvalým sídlem na východě panujících římských císařů.

Konstantin se v&nbsp;roce 313 jako první císař otevřeně přiklonil ke [[křesťanství]], jež všestranně podporoval,<ref>Češka (2000), s.&nbsp;54</ref> v&nbsp;čemž pokračovali téměř všichni jeho nástupci. Křesťané byli zahrnováni velkorysými privilegii, čímž byli preferováni na úkor starého [[pohanství]]. Vliv [[Církev|církve]] v&nbsp;průběhu 4.&nbsp;století výrazně vzrostl, což bylo završeno povýšením křesťanství na oficiální státní náboženství za [[Theodosius I.|Theodosia&nbsp;I.]]<ref>Češka (2000), s.&nbsp;168</ref> V&nbsp;roce 395 byla říše rozdělena mezi Theodosiovy syny: [[Romanizace|romanizovaný]] a rurálnější západ připadl [[Honorius (císař)|Honoriovi]]; urbanizovanější a silně [[Helenizace|helenizovanou]] východní část obdržel [[Arcadius]]. Ačkoli již dříve docházelo k&nbsp;obdobným členěním impéria, toto dělení se ukázalo být definitivním.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;48</ref>

Koncem 4.&nbsp;století, v&nbsp;době začínajícího [[stěhování národů]], byla římská říše vystavena náporu [[Germáni|germánských]] a jiných [[barbar]]ských kmenových svazů. V&nbsp;[[Bitva u Adrianopole|bitvě u Adrianopole]] v&nbsp;roce 378 východní vojsko ničivě podlehlo [[Gótové|Gótům]],<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;175</ref> nedlouho nato usazeným jako [[foederati]] na římském území. Od počátku 5.&nbsp;století směřovaly vpády Germánů a [[Hunové|Hunů]] rostoucí měrou proti hospodářsky a vojensky oslabenější [[Západořímská říše|západořímské říši]]. Konsolidovanější východ musel čelit útokům [[Perská říše|novoperské]] [[Sásánovci|sásánovské říše]], třebaže v&nbsp;letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;59</ref> Roku 410 bylo město [[Řím]] dobyto a vydrancováno [[Vizigótská říše|Vizigóty]] a zhruba v&nbsp;témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány,<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;188</ref> nicméně východní říše zůstala s&nbsp;výjimkou [[Balkán]]u veskrze ušetřena srovnatelných katastrof. Za [[Theodosius II.|Theodosia&nbsp;II.]] byly zesíleny [[konstantinopolské hradby]], díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;18</ref> Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením [[tribut]]u.<ref>[http://www.roman-emperors.org/theo2.htm Nathan, Geoffrey&nbsp;S. ''Theodosius&nbsp;II (408–450 AD)'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Theodosiův nástupce [[Marcianus]] odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král [[Attila]] vytáhl proti západořímské říši.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;98</ref> Krátce po Attilově smrti v&nbsp;roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.

[[Soubor:Walls of Constantinople.JPG|thumb|left|upright=1.1|[[Konstantinopol]], rekonstruovaná část theodosiánských hradeb]]

V&nbsp;náboženských otázkách destabilizovaly východní říši různé [[hereze]] a doktrinální spory, stupňované soupeřením [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchátů]] v&nbsp;[[Svatý stolec|Římě]], [[Konstantinopolský patriarchát|Konstantinopoli]], [[Alexandrie|Alexandriji]] a [[Antiochie|Antiochiji]].<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/2*.html#5 II.5]</ref> Už v&nbsp;roce 325 rozhodl [[První nikajský koncil|nikajský koncil]] o odsouzení [[Ariánství|arianismu]], popírajícího [[Kristus|Kristovo]] božství.<ref name="Češka 62-63">Češka (2000), Ss.&nbsp;62–63</ref> Roku 431 prohlásil [[Efezský koncil|koncil v&nbsp;Efesu]] za herezi [[nestoriánství]].<ref name="Češka 199-201">Češka (2000), Ss.&nbsp;199–201</ref> Nejvážnější krizi vyvolala rozepře ohledně Kristovy podstaty, jelikož stoupenci směru zvaného [[monofyzitismus]] tvrdili, že měl jedinou přirozenost a to božskou. Přestože toto učení bylo zavrženo [[Chalkedonský koncil|chalkedonským koncilem]] v&nbsp;roce 451,<ref name="Tread 99">Treadgold (1997), s.&nbsp;99</ref> v&nbsp;[[Aegyptus|Egyptě]] a [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] se k&nbsp;němu přiklonila téměř veškerá populace, přičemž většina dalších císařů se neúspěšně pokoušela obnovit narušenou církevní jednotu.

Ve druhé polovině 5.&nbsp;století se východní říše musela potýkat s&nbsp;obtížnými vnitropolitickými problémy. Valná část armády sestávala z&nbsp;germánských vojáků, z&nbsp;nichž se někteří domohli významných pozic v&nbsp;řízení státu.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;100</ref> [[Leon I.]], první císař, jemuž svěřil císařskou korunu konstantinopolský patriarcha, se tudíž pokusil eliminovat nebezpečnou moc Germánů jejich nahrazením [[Isaurie|Isaury]], polobarbarskými obyvateli jihovýchodní [[Malá Asie|Anatolie]].<ref>Češka (2000), s.&nbsp;228</ref> Isaur jménem [[Zenon (císař)|Zenon]] se dokonce v&nbsp;roce 474 zmocnil císařského trůnu, ovšem za jeho nástupce byl vliv Isaurů vynaložením značného úsilí potlačen. Východořímské vojsko pak opět tvořili cizí, zvláště germánští žoldnéři, jejich působení na politiku říše zůstávalo ale omezeno.

V&nbsp;roce 468 se východní Římané rozhodli podpořit západořímskou říši vysláním obrovské flotily proti [[Vandalové|Vandalům]] do [[Severní Afrika|severní Afriky]].<ref>Češka (2000), s.&nbsp;233</ref> Po nezdaru této expedice se poměry na západě rychle zhoršovaly a roku 476 sesadil germánský velitel [[Odoaker]] posledního západořímského císaře [[Romulus Augustus|Romula Augusta]]. O několik let později pověřil Zenon [[Ostrogóti|ostrogótského]] krále [[Theodorich Veliký|Theodoricha]] vedením výpravy na [[Apeninský poloostrov]]. Po Odoakerově porážce v&nbsp;roce 493 učinil sice Theodorich z&nbsp;[[Itálie]] vlastní, fakticky nezávislou doménu, Zenon se však zbavil ohrožení ze strany Ostrogótů, před svým odchodem soustavně pustošících balkánské [[Římské provincie|provincie]].<ref>Gibbon (2005), Ss.&nbsp;185–188</ref>

Po Zenonovi nastoupil [[Anastasios I.|Anastasius&nbsp;I.]], letitý představitel státní správy římského původu, který se v&nbsp;prvním desetiletí svého panování musel vypořádávat s&nbsp;Isaury. Anastasius se ukázal jako mimořádně zdatný administrátor a energický reformátor, když zdokonalil monetární soustavu a provedl zásadní úpravy daňové soustavy, v&nbsp;rámci níž snížil daňové zatížení městského obyvatelstva. Přesto zanechal ve státní pokladně enormní sumu 320&nbsp;000 [[Libra (hmotnost)|liber]] zlata.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;26</ref>

 

Za panování [[Justinus I.|Justina&nbsp;I.]] vykonával skutečnou kontrolu nad říší jeho schopný synovec Petrus Sabbatius.<ref name="Evans">[http://www.roman-emperors.org/justinia.htm Evans, James Allan. ''Justinian (AD 527–565)'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Tento potomek rolníků z&nbsp;[[Ilýrie]] se po strýcově smrti v&nbsp;roce 527 ujal vlády a stal se známým jako [[Justinián I.]] Záhy pojal úmysl obnovit římskou říši v&nbsp;její někdejší velikosti. Roku 532 si proto zajistil východní hranici uzavřením „věčného míru“ se sásánovskou říší, načež podnikl sérii výbojných válek na západě.<ref>Meier (2009), Ss.&nbsp;54–56</ref>

V&nbsp;letech 533 a 534 si Byzantinci vedení vojevůdcem [[Belisar]]em podmanili [[Kartágo]] a vyvrátili království Vandalů v&nbsp;severní Africe. Ostrogótskou Itálii zachvátily po Theodorichově úmrtí nástupnické zmatky, jichž Byzantinci využili roku 535 k&nbsp;obsazení [[Sicílie]] a [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]]. V&nbsp;následujícím roce přistál Belisar v&nbsp;jižní Itálii a vstoupil do Říma,<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/18B*.html#4 XVIII.4]</ref> nicméně Ostrogóti vytrvali v&nbsp;odporu do roku 540, kdy padla [[Ravenna]]. Poté se téměř poražení Ostrogóti znovu vzchopili pod velením [[Totila|Totily]] a opanovali bezmála celou Itálii. Po příchodu nového byzantského vojska, v&nbsp;jehož čele stál [[eunuch]] [[Narses]], byl Totila poražen a zabit v&nbsp;[[Bitva u Tagin|bitvě u&nbsp;Taginae]] v&nbsp;roce 552.<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/19C*.html#10 XIX.10]</ref> Navzdory pokračujícímu odboji Gótů a invazi [[Frankové|Franků]] byl konflikt na Apeninském poloostrově posléze završen byzantským vítězstvím. Zhruba v&nbsp;téže době se Byzantinci angažovali ve vnitřních sporech ve vizigótské [[Hispánie|Hispánii]], díky čemuž zabrali jižní část [[Pyrenejský poloostrov|Iberského poloostrova]].<ref>Bury (1958), [http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/BURLAT/19D*.html#14 XIX.14]</ref> Byzantská přítomnost v&nbsp;oblasti přetrvala přibližně do roku 620.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;34</ref>

Justiniánovo období neproslulo jenom vojenskými úspěchy, protože za jeho vlády se Byzanc povznesla rovněž kulturně, třebaže císař nechal v&nbsp;roce 529 uzavřít [[Athény|athénskou]] [[Akademie|Akademii]].<ref>Meier (2009), s.&nbsp;44</ref> Kromě mnoha jiných význačných osobností působili v&nbsp;těchto letech historik [[Prokopios z Kaisareie|Prokopios z&nbsp;Kaisareie]] či filozof [[Jan Filoponos|Ioannes Filoponos]]. Mezi léty 528 až 534 provedla komise řízená právníkem [[Tribonianus|Tribonianem]] kodifikaci [[Římské právo|římského práva]], jež byla pojmenována ''[[Corpus iuris civilis]]''.<ref name="Vasil">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PC.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The Legislative Work of Justinian and Tribonian'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Za Justiniána, posledního císaře, jehož rodným jazykem byla latina, byla podle návrhu architektů [[Isidor z Milétu|Isidora z&nbsp;Mílétu]] a [[Anthémios z Trallu|Anthémia z&nbsp;Trallu]] vybudována monumentální bazilika [[Hagia Sofia]], představující po tisíc let největší křesťanský chrám na světě.<ref>Meier (2009), Ss.&nbsp;65–66</ref>

 

[[Soubor:Meister von San Vitale in Ravenna 004.jpg|náhled|vlevo|upright=0.7|Justinián I. znázorněný na mozaice v chrámu [[San Vitale]]<br>v Ravenně]]

Justinián čelil nesnadným výzvám a již roku 532 ustál s&nbsp;přispěním císařovny [[Theodora I.|Theodory]] nebezpečné [[povstání Níká]] v&nbsp;Konstantinopoli.<ref name="Evans"/> Vedle toho se prohlubovalo napětí mezi [[Pravoslaví|ortodoxními křesťany]] a monofyzity, zvláště ve východních provinciích.<ref>Meier (2009), Ss.&nbsp;38–39</ref> Sásánovský král [[Husrav I.]] vtáhl v&nbsp;roce 540 do Sýrie a zle vyplenil Antiochii, metropoli římského [[Orient]]u.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;102</ref> Namáhavá válka s&nbsp;Persií vyplnila takřka celý zbytek Justiniánova panování. Taktéž Balkán, jehož obrana byla oslabena odesláním vojenských sborů na západ, utrpěl vážné škody způsobené opakovanými nájezdy [[Slované|Slovanů]] a [[Protobulhaři|Bulharů]]. Počátkem čtyřicátých let 6.&nbsp;století postihl říši pustošivý [[justiniánský mor]], jemuž padla za oběť asi čtvrtina populace východního [[Středomoří]]. Rapidní úbytek obyvatelstva společně s&nbsp;neustálým válčením přispěl k&nbsp;hospodářskému úpadku a vyprázdnění státní pokladny.<ref>Treadgold (1997), Ss.&nbsp;196–197</ref>

 

=== Boj o přežití ===

{{Viz též|Byzantská říše v době Herakleiovců}}

Husrav&nbsp;II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k&nbsp;rozpoutání nového konfliktu a k&nbsp;napadení [[Arménie]] a římské [[Mezopotámie]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;238</ref> Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v&nbsp;byzantských pramenech líčen jako [[Tyrannis|tyran]], byla zosnována spiknutí z&nbsp;řad konstantinopolských [[senát]]orů. V&nbsp;roce 610 byl nakonec sesazen [[Herakleios|Herakleiem]], synem [[Kartáginský exarchát|kartáginského exarchy]].<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;41</ref> Ani nový císař nebyl ale zpočátku schopen zadržet nápor Peršanů, jimž se během pár let podařilo dobýt většinu byzantských východních [[Provincie|provincií]]. Do roku 619 odejmuli říši Sýrii a Egypt, dvě nejbohatší a nejlidnatější země, a pronikli hluboko do [[Malá Asie|Malé Asie]], takže se říše ocitla na pokraji kolapsu. Z&nbsp;[[Jeruzalém]]a dokonce Sásánovci uloupili posvátný [[Svatý Kříž|Kristův kříž]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;289</ref> Balkán byl svírán Avary a jejich slovanskými vazaly, trvale se usazujícími na byzantské půdě.

[[Soubor:Solidus-Heraclius-sb0764.jpg|thumb|Solidus vyobrazující Herakleia a jeho syny]]

Za nanejvýš kritických okolností se Herakleios roku 622 odhodlal k&nbsp;zahájení protiofenzívy, záhy nabývající povahy svaté války, a uspořádal několik tažení na perské území, jimiž zvrátil dosavadní průběh střetnutí.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;45</ref> V&nbsp;roce 626 byli Avaři a Slované drtivě poraženi při [[Obléhání Konstantinopole (626)|obléhání Konstantinopole]].<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;230</ref> Když sásánovské vojsko podlehlo Byzantincům v&nbsp;[[Bitva u Ninive|bitvě u Ninive]] v&nbsp;roce 627, uzavřeli Peršané mír, v&nbsp;němž se vzdali všech svých výbojů, a Herakleios mohl slavnostně vrátit svatý kříž do Jeruzaléma.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;46</ref> Už za války s&nbsp;Peršany Herakleios povýšil [[Řečtina|řečtinu]] na úřední jazyk. Z&nbsp;císařské titulatury vypustil latinské slovo ''[[Imperátor|imperator]]'' a nadále se nechal oficiálně označovat jako ''[[basileus]]'',<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;89</ref> někdy je proto považován za prvního byzantského císaře.

Dlouhý a namáhavý konflikt s&nbsp;Peršany říši enormně vyčerpal a učinil ji tak mimořádně zranitelnou vůči [[Islámská expanze|islámské expanzi]], zahájené [[Arabové|Araby]] počátkem třicátých let 7.&nbsp;století.<ref>Bednaříková, Homola, Měřínský (2009), s.&nbsp;390</ref> V&nbsp;roce 636 arabští [[beduíni]] vedení [[Chálid ibn al-Valíd|Chálidem ibn al-Valídem]] porazili Byzantince v&nbsp;[[Bitva u Jarmúku|bitvě u Jarmúku]],<ref>Kaegi (1997), s.&nbsp;114</ref> v&nbsp;důsledku čehož ztratila říše Sýrii a [[Palestina|Palestinu]], jejichž monofyzitské obyvatelstvo kladlo útočníkům jen zanedbatelný odpor.<ref>Collins (2005), s.&nbsp;162</ref> Po kapitulaci [[Alexandrie]] v&nbsp;roce 642 dobyli [[muslim]]ové Egypt a v&nbsp;dalších letech se jim podvolila také Arménie, ačkoli Byzantinci se pokoušeli obě tyto země získat zpět. Byzanc se navzdory závažnému zmenšení svého území dokázala arabským výbojům ubránit, na rozdíl od sásánovské říše, která se do roku 651 zcela zhroutila. Byzantské vojsko se stáhlo do Malé Asie, chráněné před nepřáteli přirozenou bariérou v&nbsp;podobě pohoří [[Taurus (pohoří)|Taurus]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;307</ref> Arabové vybudovali z&nbsp;podnětu [[Mu'ávija I.|Muáviji]] vlastní loďstvo a narušili dosavadní námořní hegemonii Byzantinců ve východním Středomoří. Kolem roku 650 poprvé zpustošili [[Kypr]], nedlouho nato zvítězili nad byzantskou flotilou u pobřeží [[Lýkie]] a opanovali [[Rhodos]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;314</ref> V&nbsp;šedesátých letech vytáhl [[Konstans II.]] proti Langobardům v&nbsp;jižní Itálii a po krátkém pobytu v&nbsp;Římě přesunul svoji rezidenci do [[Syrakusy|Syrakus]] na Sicílii, nicméně jeho nástupce ponechal sídlo vlády na východě.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;102</ref> Stále častější, každoroční vpády Arabů do Anatolie vyvrcholily v&nbsp;letech 674 až 678, kdy došlo k&nbsp;[[Obléhání Konstantinopole (674–678)|blokádě Konstantinopole]]. Útočníci byli odraženi, k&nbsp;čemuž výrazně přispělo použití „[[Řecký oheň|řeckého ohně]]“ proti arabským lodím.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;99</ref>

[[Soubor:Greekfire-madridskylitzes1.jpg|left|thumb|Řecký oheň byl poprvé použit za [[Byzantsko-arabské války|byzantsko-arabských válek]]]]

Arabská expanze připravila říši o téměř dvě třetiny jejího dřívějšího území, třebaže někteří císařové zpočátku usilovali o zvrácení těchto dopadů. V&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím vzalo definitivně za své pozdně antické uspořádání státu a společnosti. Dosud přežívající [[Polis|poleis]] byly buď úplně opuštěny, nebo se vyvinuly v&nbsp;menší opevněná sídla, nazývaná kastra,<ref>Haldon (1990), Ss.&nbsp;108–109</ref> kvůli čemuž získalo byzantské hospodářství agrárnější charakter. Ztráta [[Aramejci]] a [[Koptové|Kopty]] obývaných území na východě a jihu napomohla vyšší kulturní jednotě a uniformitě říše, neboť zbývajícímu teritoriu dominoval řecký jazyk a ortodoxní obyvatelstvo, takže problém s&nbsp;monofyzity byl fakticky vyřešen. Nejspíše za Konstanta&nbsp;II. proběhla reorganizace členění říše vytvořením [[thema]]t,<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;119</ref> administrativních jednotek, v&nbsp;nichž byli usazeni vojáci někdejších polních armád.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;315</ref> Dřívější převážně žoldnéřskou armádu nahradilo vojsko sestávající z&nbsp;mužů bránících půdu, jež jim byla svěřena k&nbsp;obdělávání. Velitelé jednotlivých themat, mající titul ''[[Stratég|strategos]]'', byli obdařeni kompetencemi i v&nbsp;oblasti civilní správy.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;147</ref> Těmito změnami se postupně završil proces transformace východořímského impéria ve středověkou Byzantskou říši.

Ve druhé polovině 7.&nbsp;století byli nomádští [[Protobulhaři]] zatlačeni [[Chazarská říše|Chazary]] směrem k&nbsp;dolnímu Dunaji. [[Konstantin IV.]] jim chtěl zabránit v&nbsp;postupu na Balkán, obývaném Slovany, v&nbsp;roce 680 byl ale poražen a s&nbsp;[[chán]]em [[Asparuch]]em uzavřel smlouvu, jíž uznal vznik [[První bulharská říše|bulharské říše]] v&nbsp;[[Moesie|Moesii]].<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;67</ref> Přítomnost Bulharů poskytovala Slovanům podporu v&nbsp;jejich boji s&nbsp;Byzantinci. [[Justinián II.]], poslední císař [[Herakleiovská dynastie|herakleiovské dynastie]], se snažil obnovit byzantský protektorát nad Arménii a posiloval obranu Malé Asie usídlením tisíců Slovanů, zajatých v&nbsp;[[Thrákie|Thrákii]] a [[Makedonie (region)|Makedonii]], z&nbsp;nichž však mnozí přešli k&nbsp;Arabům. V&nbsp;roce 695 Justinián podlehl spiknutí [[aristokracie]], načež byl zmrzačen a vypovězen do vyhnanství.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;337</ref> Zatímco se v&nbsp;Konstantinopoli střídali císaři, Arabům se roku 698 podařilo dobýt [[Kartágo]]. Justinián se za asistence Bulharů dokázal znovu ujmout moci, ovšem v&nbsp;roce 711 byl zavražděn.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;121</ref>

=== Obrana říše a spory o uctívání ikon ===

[[Soubor:ByzantineEmpireMap-cs-690's.png|thumb|upright=1.6|Územní rozsah Byzance na přelomu 7. a 8. století]]

Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, podněcovaly muslimy k&nbsp;zintenzivnění útoků proti říši. V&nbsp;létě 717 početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, [[Obléhání Konstantinopole (717–718)|oblehlo Konstantinopol]], již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem [[Leon III. Syrský|Leona&nbsp;III.]], zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718 a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen.<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;241</ref> Nehledě na pohromu utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v&nbsp;plenění maloasijského zázemí říše, přestože je Byzantinci v&nbsp;čele s&nbsp;Leonem v&nbsp;roce 740 přesvědčivě zdolali v&nbsp;[[Bitva u Akroinu|bitvě u Akroinu]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;355</ref> I pak pokračovali muslimové v&nbsp;ničivých výpravách proti Byzanci, nicméně nejnaléhavější ohrožení z&nbsp;jejich strany pominulo.

Leon si počínal velmi úspěšně v&nbsp;oblasti vojenství a provedl důležité reformy ve vnitřní správě říše. Zřejmě na základě hlubokého osobního přesvědčení dal v&nbsp;roce 726 impuls ke vzniku [[Obrazoborectví|obrazoboreckého hnutí]], stavějícího se proti uctívání [[Ikona|ikon]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PW.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Religious controversies and the first period of Iconoclasm'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> V&nbsp;tomto sporu, štěpícím byzantskou společnost po více než jedno století, se střetli zastánci prokazování úcty ikonám ([[Ikonodulie|ikonodulové]]) s&nbsp;obrazoborci ([[Obrazoborectví|ikonoklasti]]).<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;112</ref> V&nbsp;obrazoborectví se projevily trvající rozpory mezi evropskými a orientálními tradicemi byzantské kultury. Odmítání ctění ikon mělo širokou podporu v&nbsp;maloasijských provinciích a tamějším vojsku, naproti tomu za ikony se postavily řecké církevní kruhy, zejména kláštery.<ref>Dawson (1994), Ss.&nbsp;150–151</ref> Papež odsoudil císařovu náboženskou politiku, čímž znatelně poklesl byzantský vliv v&nbsp;Římě.<ref>Collins (2005), Ss.&nbsp;232–233</ref> Krátce po Leonově prvním projevu odklonu od kultu obrazů, vypukla vážná povstání v&nbsp;[[Řecko|Řecku]] a v&nbsp;[[Ravennský exarchát|ravennském exarchátu]].

[[Soubor:Solidus-Leo III and Constantine V-sb1504.jpg|thumb|left|Solidus Leona III. a Konstantina V.]]

V&nbsp;roce 741 přešla vláda na Leonova syna [[Konstantin V. Kopronymos|Konstantina&nbsp;V.]], jenž reorganizoval císařskou gardu v&nbsp;[[tagma]]ta, profesionální sbory působící jako protiváha vzpurným themovým oddílům.<ref name="Tread358-359">Treadgold (1997), Ss.&nbsp;358–359</ref> Konstantin navázal na otcovu ikonoklastickou politiku a v&nbsp;roce 754 na [[Koncil v Hiereii|koncilu v&nbsp;Hiereii]] formálně zakázal uctívání ikon.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;144</ref> Později se uchýlil k&nbsp;otevřenému pronásledování ikonodulů, kvůli čemuž je v&nbsp;pramenech líčen jako [[Despocie|despotický]] císař.<ref name="treadgold">Treadgold (1997), s.&nbsp;366</ref> Podnikl rovněž několik kořistnických výprav do syrského pohraničí [[chalífát]]u, destabilizovaném občanskou válkou mezi [[Umajjovci]] a [[Abbásovci]], a celkem devíti taženími proti Bulharům vážně podlomil jejich sílu, přičemž zahájil postupnou rekonstrukci byzantské kontroly Thrákie. Roku 751 však Langobardi dobyli [[Ravenna|Ravennu]], aniž by Byzantinci byli schopni jakkoli zasáhnout.<ref>Collins (2005), s.&nbsp;234</ref> Konstantinův syn [[Leon IV. Chazar|Leon&nbsp;IV.]], jehož matkou byla chazarská princezna, vystupoval ve sporu o uctívání obrazů spíše umírněně. Poměrně slibně započaté panování ukončila císařova nečekaná smrt v&nbsp;roce 780.

Řízení státu se za nezletilého [[Konstantin VI.|Konstantina&nbsp;VI.]] ujala jako regentka jeho matka a vdova po Leonovi, císařovna [[Irena (Byzanc)|Irena]]. Ta byla nakloněná ikonodulii a v&nbsp;roce 787 proto svolala [[Druhý nikajský koncil]], jehož delegáti se vyslovili pro obnovení kultu obrazů.<ref name="Ostro149">Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;149</ref> Poté, co její syn nabyl dospělosti, zdráhala se mu Irena předat moc a nakonec svolila jen pod nátlakem bouřícího se vojska. Ovšem v&nbsp;roce 797 ho zbavila vlády a sama se prohlásila za císaře.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;422</ref> Sesazený Konstantin&nbsp;VI. byl oslepen a zanedlouho zemřel. Irenina autorita, otřesená tímto zločinem, byla dále narušena, když v&nbsp;roce 800 papež [[Lev III.]] korunoval [[Karel Veliký|Karla Velikého]] císařem.<ref name="collins"/> Karel dokonce vyslal do Konstantinopole své emisary, jejichž prostřednictvím nabízel Ireně uzavření sňatku. Dříve, než mohla odpovědět, podlehla v&nbsp;roce 802 spiknutí.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;124</ref> Leonem&nbsp;III. založená [[syrská dynastie]] tím byla svržena.

Nový císař, schopný [[Nikeforos I.]], zavedl reformy v&nbsp;zájmu zvýšení státních příjmů a po vzoru svých předchůdců pokračoval v&nbsp;[[Helenizace|regrecizaci]] Balkánu usazováním maloasijských kolonistů na [[Peloponés]]u a v&nbsp;Řecku. V&nbsp;roce 811 se vypravil vstříc bulharskému chánovi [[Krum]]ovi, jemuž se podařilo zaskočit byzantské vojsko a připravit císaře o život.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;172</ref> Opětovně vyvstalá bulharská hrozba byla dočasně zažehnána Krumovou náhlou smrtí při přípravách útoku na Konstantinopol, díky čemuž mohl [[Leon V. Arménský|Leon&nbsp;V.]] uzavřít s&nbsp;jeho nástupcem mírovou smlouvu. Za panování tohoto císaře, zastávajícího nepřátelský postoj k&nbsp;obrazům, započala druhá fáze ikonoklasmu.<ref name="Vasiliev-succesors">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P10.HTM#3S Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Successors of the Isaurians and the Phrygian Dynasty (820–67)'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Leonova násilná smrt vedla k&nbsp;tříleté občanské válce, v&nbsp;níž [[Michael II. Amorijský|Michael&nbsp;II.]] zdolal po urputném boji [[Tomáš Slovan|Tomáše Slovana]]. Tento vnitřní konflikt zásadně redukoval byzantské námořnictvo, čehož využili Arabové k&nbsp;dobytí [[Kréta|Kréty]] roku 826 a k&nbsp;vylodění na Sicílii v&nbsp;dalším roce.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;132</ref> Michael&nbsp;II., zakladatel [[Amorejská dynastie|amorijské dynastie]], zanechal říši svému synovi [[Theofilos|Theofilovi]], který promyšlenými opatřeními pozvedl sílu armády a zvýšil efektivitu obrany říše před Araby. V&nbsp;boji s&nbsp;nimi musel ale snést pokořující nezdar, když muslimové zle vydrancovali město [[Amorion]], z&nbsp;něhož pocházel císařův rod. Po Theofilově předčasném skonu vystupovala jeho manželka císařovna [[Theodora II.|Theodora]] jako regentka za svého nedospělého syna [[Michael III.|Michaela&nbsp;III.]] Roku 843 bylo s&nbsp;konečnou platností prosazeno uctívání obrazů<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;140</ref> a v&nbsp;téže době bylo vystupňováno pronásledování [[Paulikiáni|paulikiánů]], příslušníků křesťanského heretického hnutí, šířícího se převážně ve východních oblastech říše.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;448</ref>

V&nbsp;důsledku fragmentace [[Abbásovci|abbásovského chalífátu]] došlo ve druhé polovině 9.&nbsp;století k&nbsp;obratu v&nbsp;dosavadním veskrze obranném boji na východních hranicích. Byzantinci se střídavými úspěchy útočili na Krétě a v&nbsp;deltě [[Nil]]u, kde se přechodně zmocnili egyptské [[Damietta|Damietty]]. V&nbsp;roce 860 se museli bránit prvnímu z&nbsp;řady loupeživých nájezdů ze severu příchozích Rusů. Roku 863 byzantské vojsko uštědřilo v&nbsp;bitvě u řeky Lalakaon drtivou porážku [[emír]]ovi z&nbsp;[[Malatya|Meliteny]].<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;282</ref> Toto vítězství fakticky vymezuje počátek byzantské protiofenzívy na východě. Ve stejném roce započalo začleňování Slovanů do kulturního a náboženského okruhu říše vysláním misie bratrů [[Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] na [[Velkomoravská říše|Velkou Moravu]].<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;143</ref> Nedlouho nato byl bulharský chán [[Boris I.]] přinucen přijmout křest z&nbsp;rukou byzantských duchovních.<ref name="Vasiliev-succesors"/> Vztahy se Západem zjitřené rozpory v&nbsp;záležitosti církevní subordinace právě [[Christianizace|christianizovaného]] Bulharska ještě zhoršilo Fotiovo schizma, zapříčiněné zpochybněním povýšení konstantinopolského patriarchy [[Fotios|Fotia]] papežem [[Mikuláš I. Veliký|Mikulášem&nbsp;I.]]<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;188</ref>

 

}}

V&nbsp;roce 867 byl Michael&nbsp;III. zavražděn svým oblíbencem Basileiem, jenž se chopil trůnu a ustavil [[Makedonská dynastie (Byzanc)|makedonskou dynastii]].<ref>Treadgold (1997), Ss.&nbsp;454–455</ref> Energický [[Basileios I.]] pokračoval v&nbsp;taženích směrem k&nbsp;[[Eufrat]]u a do roku 872 zdolal paulikiány, podporované Araby. Kromě toho obnovil byzantskou kontrolu jižní Itálie a upevnil autoritu říše v&nbsp;oblasti [[Jaderské moře|Jaderského moře]]. Souběžně s&nbsp;mocenským vzestupem zažívala Byzanc počátek nové epochy kulturního rozkvětu, označované jako [[makedonská renesance]].<ref name="zasterova">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;373</ref> Basileiův nástupce [[Leon VI. Moudrý|Leon&nbsp;VI.]] proslul jako vzdělaný a moudrý císař, ačkoli politicky ani vojensky se svému otci nevyrovnal. Za Leona ztratili Byzantinci poslední dvě pevnosti na [[Sicílie|Sicílii]] a v&nbsp;roce 904 zpustošili arabští piráti z&nbsp;Kréty [[Soluň]], druhé největší město říše. Leon se také neúspěšně střetl s&nbsp;ambiciózním bulharským knížetem [[Symeon I.|Symeonem&nbsp;I.]], proti jehož říši Byzantinci povolali kočovné [[Maďaři|Maďary]].<ref name="Vasiliev-Magyars">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P14.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Relations of the Byzantine Empire with the Bulgarians and Magyars'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

[[Soubor:Paris psaulter gr139 fol1v.jpg|náhled|vlevo|upright=0.9|Malba v Pařížském žaltáři nesoucí silné vlivy makedonské renesance]]

Po Leonově smrti v&nbsp;roce 912 ještě vzrostlo nebezpečí ze strany Bulharů. Symeon si nejprve vynutil korunovaci za [[car]]a a v&nbsp;roce 917 Byzantince přesvědčivě porazil v&nbsp;[[Bitva u Acheloje|bitvě u Anchialu]], po níž Bulhaři vyplenili Řecko až ke [[Korint]]u.<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;280</ref> Tyto spletité okolnosti přiměly admirála [[Roman I. Lakapenos|Romana Lakapena]], aby převzal moc na místo Leonova nezletilého syna [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantina&nbsp;VII.]]<ref>Treadgold (1997), Ss. 475–476</ref> Lakapenos si počínal jako mimořádně schopný státník, přičemž rozhodně bránil Symeonovu úsilí o dobytí Konstantinopole. Od okamžiku carovy smrti v&nbsp;roce 927 se poměry na Balkáně vyvíjely pro říši příznivě. Jakmile si Byzantinci vykoupili tributem mír s&nbsp;Bulhary, vrhli veškeré dostupné síly do ofenzívy na východě. Svými vítězstvími v&nbsp;[[Mezopotámie|Mezopotámii]] a posunutím byzantské hranice na východ od Eufratu se proslavil obzvláště generál [[Ioannes Kurkuas]]. Ten v&nbsp;roce 934 připojil k&nbsp;říši Melitenu a o deset let později získal z&nbsp;[[Şanlıurfa|Edessy]] posvátné [[mandylion]].<ref>Treadgold (1997), Ss. 481, 485</ref> Roku 941 byzantské námořnictvo přesvědčivě odrazilo nový útok Rusů.

Lakapenovým sesazením v&nbsp;roce 944 se Konstantin&nbsp;VII. stal jediným císařem. Vládu ovšem místo něho i nadále vykonávali jiní, jelikož se věnoval především svým vědeckým a badatelským zájmům. Poté, co Konstantin zemřel, panoval krátce jeho syn [[Roman II.]], za něhož vojevůdce [[Nikeforos I.|Nikeforos Fokas]] dobyl v&nbsp;roce 961 Krétu, posléze odejmul Arabům [[Kilíkie|Kilíkii]] a obsadil [[Aleppo]].<ref>Zástěrová a kol. (1992), Ss.&nbsp;173–174</ref> Po císařově brzké smrti se Nikeforos oženil s&nbsp;vdovou Theofano a ujal se trůnu s&nbsp;Romanovými malými syny jako spolucísaři. Nikeforos zaměřil svoji pozornost na Mezopotámii a [[Sýrie|Sýrii]], kam podnikal pravidelná tažení. Po vypuknutí války s&nbsp;Bulhary přesvědčil prostřednictvím diplomacie [[Kyjevská Rus|ruského]] knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava&nbsp;I.]], aby proti nim uspořádal výpravu. Na východě si Byzantinci podrobili Kypr a v&nbsp;roce 969 padla do jejich rukou syrská metropole [[Antiochie]], jedno ze sídel východních patriarchů.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;504</ref> Sotva několik měsíců po tomto triumfu byl Nikeforos zavražděn z&nbsp;podnětu [[Jan I. Tzimiskes|Jana Tzimiska]], někdejšího velitele východní armády, který se ihned chopil moci jako nový císař.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;505</ref>

Svjatoslav si svým zásahem v&nbsp;[[Bulharsko|Bulharsku]] v&nbsp;roce 968 tuto zemi podmanil, což vyústilo v&nbsp;konflikt s&nbsp;jeho dosavadními byzantskými spojenci. Tzimiskes se vypravil proti Rusům, plenícím Thrákii, a ve dvou střetnutích Svjatoslava přesvědčivě porazil.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;176</ref> Vytlačením Rusů za Dunaj si Byzantinci zajistili východní Bulharsko a [[Dobrudža|Dobrudžu]]. Císař se potom vydal do horní Mezopotámie a během tažení v&nbsp;Sýrii v&nbsp;roce 975 byzantské vojsko dobylo četná tamější města, včetně [[Homs|Emesy]] a [[Damašek|Damašku]]. Byzantinci pronikli dokonce do Palestiny, kde obsadili [[Caesarea Maritima|Caesareiu]], avšak v&nbsp;postupu na Jeruzalém jim zamezili [[Fátimovský chalífát|Fátimovci]].<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;246</ref>

[[Soubor:Basilios II.jpg|thumb|upright=0.8|left|Basileios&nbsp;II. na replice manuskriptu z 11. století]]

V&nbsp;roce 976 zemřel Jan Tzimiskes při zpáteční cestě ze Sýrie, načež vláda připadla [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileiovi&nbsp;II.]], staršímu ze synů Romana&nbsp;II. Basileiovu pozici ztěžovala přílišná moc rádců a generálů, překážejících císaři v&nbsp;samostatném řízení státu a armády. Když se pokusil vymanit z&nbsp;jejich vlivu, vypukly proti němu v&nbsp;Anatolii dvě rozsáhlé vzpoury, do jejichž čela se postavili ambiciózní představitelé pozemkové aristokracie, stojící vůči císaři vytrvale v&nbsp;opozici.<ref name="CMH976">[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/4-THE-MACEDONIAN-DYNASTY-2.html The Macedonian Dynasty from 976 to 1057 A.D.]. Cambridge Medieval History, Vol.&nbsp;IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> Do roku 989 Basileios překonal odpor svých protivníků uvnitř říše, v&nbsp;čemž mu výrazně pomohl kníže [[Vladimír I.]] Ten vyslal do Konstantinopole několik tisíc svých mužů, z&nbsp;nichž Basileios vytvořil [[Varjagové#Ve službách Byzance|varjažskou gardu]].<ref name="CMH976"/> Ruský kníže si za to vyžádal ruku císařovy sestry a ještě před svatbou přijal křest, čímž započala christianizace [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]].<ref name="CMH976"/>

Bulhaři mezitím využili nepokojů v&nbsp;říši, pod vedením [[Samuel I.|Samuela]] se vzbouřili proti Byzantincům a získali kontrolu nad většinou Balkánu.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;188</ref> Basileios nicméně projevil mimořádné odhodlání ve snaze o zdolání Bulharů, od čehož ho neodvrátil ani prvotní nezdar v&nbsp;bojích s&nbsp;nimi. V&nbsp;průběhu každoročních tažení, pořádaných po více než dvacet let, si císař metodicky podroboval nepřátelská města a území. Série byzantských vítězství oslabila Samuelovo vojsko, jemuž Basileios uštědřil v&nbsp;roce 1014 ničivou porážku v&nbsp;[[Bitva u Belasice|bitvě v&nbsp;průsmyku Kleidion]].<ref name="Dupuy318">Dupuy (1996), s.&nbsp;318</ref> Bulhary zajaté v&nbsp;tomto střetnutí přikázal oslepit a vysloužil si tak přízvisko ''Bulgaroktonos '' („Bulharobijce“). V&nbsp;roce 1018 se Byzantincům vzdaly poslední pevnosti Bulharů a celá jejich země se na téměř dvě staletí stala součástí říše.<ref name="Dupuy318"/>

Třebaže se Basileios primárně soustředil na odstranění bulharského problému, nepouštěl ze zřetele ani další výboje v&nbsp;Orientu. Osobně vedl dvě trestné výpravy proti fátimovskému chalífátu, expandujícímu v&nbsp;Sýrii. Kromě toho anektoval arménské království [[Vaspurakan]] a porazil [[Kavkazská Ibérie|Ibery]]. Císařova východní politika se přesto zaměřovala hlavně na stabilizaci toho, co bylo získáno dříve. Po dobytí Bulharska a konsolidaci byzantského panství v&nbsp;jižní Itálii se Basileios v&nbsp;samém závěru vlády rozhodl k&nbsp;invazi na Sicílii, drženou Araby.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;202</ref> Ačkoli tento odvážný záměr už nestihl zrealizovat, v&nbsp;momentě jeho smrti, v&nbsp;roce 1025, se Byzantská říše rozprostírala od jižního cípu Apeninského poloostrova a Dunaje po vzdálenou Arménii a Eufrat.

=== Krize a rozvrat ===

Éra dobyvatelských válek zásadně změnila strukturu byzantské společnosti a zprostředkovaně poznamenala i obranyschopnost říše. Byzantské hranice střežily nepravidelné oddíly tzv. ''[[akritai]]''.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;164</ref> Vlastní jádro byzantské branné moci představovali až do 10.&nbsp;století vojáci-zemědělci (''stratiotai''), obhospodařující své usedlosti.<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;120</ref> Od počátku 9.&nbsp;století jsou patrné známky vzestupu úzké aristokratické vrstvy pozemkových magnátů (''dynatoi'') sídlících v&nbsp;Malé Asii, z&nbsp;jejichž řad se rekrutovaly velitelské kádry armády.<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;145</ref> Bohatství a vliv těchto magnátů mohutněly na úkor rolníků, upadajících do závislého postavení (''paroikoi''), k&nbsp;čemuž vedle jiných faktorů přispívaly vyšší daně nezbytné k&nbsp;zajištění financování expanze a rostoucí náklady na výzbroj, zapříčiněné ofenzivnějším pojetím válčení.<ref name="Vasiliev-Spd">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P18.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The Macedonian epoch (867–1081) : Social and political developments'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Tento vývoj vedl k&nbsp;podkopání thémového systému obrany státu, neboť postupně likvidoval rezervoár lidských sil vojska, v&nbsp;němž mohli sloužit jen svobodní muži. Roman&nbsp;I. Lakapenos a Basileios&nbsp;II. se tomuto nepříznivému trendu snažili čelit omezováním magnátů a zvýhodňováním rolníků.<ref>Zástěrová a kol. (1992), Ss.&nbsp;194–195</ref> Po Basileiovi nebyl žádný jiný císař schopen zabránit skupování polností drobných zemědělců pozemkovými aristokraty. Ochrana říše byla tudíž na místo nedostačující domácí armády stále více svěřována méně efektivnímu a nákladnějšímu námezdnému vojsku.

[[Soubor:Map Byzantine Empire 1025-fr.svg|thumb|upright=1.25|Byzanc na sklonku vlády Basileia II.]]

Po roce 1025 se na trůně v&nbsp;Konstantinopoli vystřídala v&nbsp;rychlém sledu řada veskrze průměrných a bezvýznamných císařů, panujících vždy jenom pár let. Síla říše zůstala neztenčena především zásluhou schopných vojáků, jakým byl třeba [[Georgios Maniakes]], který v&nbsp;roce 1032 získal pro Byzanc Edessu. Později byl vyslán s&nbsp;vojskem na Sicílii, kde se mu roku 1040 takřka podařilo naplnit Basileiův plán dobytí ostrova. Pak byl [[Konstantin IX. Monomachos|Konstantinem&nbsp;IX.]] odvolán a zanedlouho zahynul při vzpouře proti tomuto císaři.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;275</ref> Kolem poloviny 11.&nbsp;století se na hranicích říše objevilo mnoho doposud spíše neznámých nepřátel: v&nbsp;roce 1048 překročili [[Pečeněhové]], v&nbsp;minulosti byzantští spojenci proti Bulharům, Dunaj a vyplenili Balkán.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;183</ref> V&nbsp;Arménii se jen o dva roky dříve Byzantinci prvně setkali se [[Seldžucká říše|seldžuckými Turky]], což Konstantina&nbsp;IX. neodradilo od toho, aby z&nbsp;fiskálních důvodů rozpustil značnou část arménských sborů.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;595</ref> Byzantské provincie v&nbsp;jižní Itálii se v&nbsp;téže době staly předmětem zájmu [[Normané|Normanů]], teprve nedávno příchozích na Apeninský poloostrov.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P17.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Relations with Italy and Western Europe'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

Vedle nekompetentnosti tehdejších císařů mařil odrážení nově vyvstalých hrozeb vyhrocující se konflikt uvnitř byzantské vládnoucí vrstvy.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P19.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The time of troubles (1056–81)'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Ta byla podle názoru některých historiků rozpolcená vzájemným antagonismem mezi maloasijskými magnáty a konstantinopolskou byrokracií, reprezentovanou lidmi, jako byl filozof [[Michael Psellos]], jenž se nemalou měrou podílel na dosazení několika císařů. Zahraničněpolitická situace říše se ještě více zhoršila za patriarchátu [[Michael Kerullarios|Michaela Kerularia]], kdy v&nbsp;roce 1054 došlo k&nbsp;[[Velké schizma|Velkému schizmatu]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;45</ref> Tato událost zasadila vážný úder napjatým vztahům mezi východními a západními křesťany.<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;183</ref>

V&nbsp;šedesátých letech se výrazně zintenzívnily útoky seldžuckých Turků, k&nbsp;čemuž přispívalo trvající zanedbávání byzantského vojska. Třebaže po dobytí Persie a [[Bagdád]]u v&nbsp;roce 1055 se zájem Seldžuků zaměřoval na fátimovský chalífát v&nbsp;Egyptě, nevyhýbali se ani loupeživým vpádům do Malé Asie. V&nbsp;roce 1067 se probili k&nbsp;městu [[Kayseri|Kaisareia]] a směřovali stále více na západ. Překvapivá snadnost, s&nbsp;níž Seldžukové pronikali do hloubi byzantského území, přiměla pozemkovou aristokracii k&nbsp;prosazení zkušeného [[Roman IV. Diogenes|Romana Diogena]] za císaře. Roman se ihned vrhl do reorganizace vojska, avšak přes určité úspěchy při vyhánění Turků, byl jimi v&nbsp;srpnu 1071 poražen a zajat v&nbsp;[[Bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]].<ref name="PM">[http://www.deremilitari.org/resources/articles/markham.htm Markham, Paul. ''The Battle of Manzikert'']. De Re Militari: The Society for Medieval Military History, [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> V&nbsp;témže roce dobyli Normané město [[Bari]], klíčovou byzantskou pevnost v&nbsp;jižní Itálii.

 

=== Obrození za Komnenovců ===

}}

Na jaře [[1081]] se Konstantinopole zmocnil vojevůdce [[Alexios I. Komnenos|Alexios Komnenos]], zakladatel dynastie [[Komnenovci|Komnenovců]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;612</ref> Krátce poté, co zahájil své panování, musel se Alexios bránit útoku Normanů vedených [[Robert Guiscard|Robertem Guiscardem]].<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;321</ref> Ti po vítězství v&nbsp;[[Bitva u Dyrrhachia (1081)|bitvě u Dyrrhachia]] dobyli toto město a vstoupili do Řecka. Teprve Guiscardova smrt v&nbsp;roce 1085 a podpora [[Benátská republika|Benátčanů]], vykoupená přiznáním obchodních výsad na území říše, umožnila Byzantincům dočasně vypudit Normany z&nbsp;Balkánu. O dva roky později se ze severu přihnali Pečeněhové, jimž Alexios ve spojení s&nbsp;[[Kypčaci|Kumány]] uštědřil roku 1091 zdrcující porážku.<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;77</ref>

Proti Normanům a Pečeněhům prokázal císař svoji rozhodnost a odhodlání, díky čemuž zamezil úplnému kolapsu Byzance. Jakmile odrazil nepřátele říše na západě, mohl Alexios napřít svoji pozornost k&nbsp;závažným hospodářským obtížím, přičemž zavedl novou zlatou minci zvanou [[hyperpyron]]. Také rozšířil existující praxi propůjčování půdy obdělávané paroiky a daňových výnosů z&nbsp;ní výměnou za vojenské služby příjemce, nazývanou [[pronie]] (''pronoia'').<ref name="Tread680">Treadgold (1997), s.&nbsp;680</ref> Vzhledem k&nbsp;nedostatku sil nezbytných k&nbsp;opětovnému nabytí Malé Asie, se Alexios obrátil na papeže [[Urban II.|Urbana&nbsp;II.]], jehož požádal o pomoc proti [[muslim]]ům.<ref>Harris (2006), s.&nbsp;47</ref> Císař doufal v&nbsp;přísun nových žoldnéřů, nicméně Urban využil v&nbsp;listopadu 1095 tohoto podnětu k&nbsp;výzvě ke konání [[Křížové výpravy|křížových výprav]].<ref>Gibbon (2005), s.&nbsp;262</ref> Aniž by to Alexios zamýšlel, svojí žádostí poskytl papežovi a západním šlechticům příležitost k&nbsp;zásahům v&nbsp;oblasti východního Středomoří, což mělo mít pro Byzantince dalekosáhlé důsledky.<ref>Harris (2006), s.&nbsp;52</ref>

Přibližně rok po Urbanově provolání se u Konstantinopole začalo shromažďovat rytířské vojsko [[První křížová výprava|první křížové výpravy]], jehož velitelé se zavázali odevzdat Alexiovi někdejší byzantské území dobyté na Turcích.<ref>Hrochová (1975), s.&nbsp;23</ref> V&nbsp;roce 1097 křižáci [[Obléhání Nikaie|oblehli Nikaiu]], již Seldžuci předali Byzantincům, a při tažení Anatolií zvítězili v&nbsp;[[Bitva u Dorylaia|bitvě u Dorylaia]].<ref name="Harris 59">Harris (2006), s.&nbsp;59</ref> Díky tomuto křižáckému vítězství mohl Alexios získat zpět pro říši mnohá města a ostrovy a většinu západních oblastí Malé Asie.<ref name="Harris 59"/> Křižáci se v&nbsp;červnu 1098 zmocnili Antiochie, ovšem normanský velitel [[Bohemund z Tarentu|Bohemund z&nbsp;Tarentu]] odepřel přenechat město Byzantincům a sám se zde ustavil jako nezávislý kníže.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;300</ref> Následoval několikaletý konflikt, v&nbsp;němž Bohemund Alexiovi podlehl, navzdory tomu nebyl císař schopen prosadit svoji kontrolu nad Antiochií.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;626</ref>

[[Soubor:Jean_II_Comnene.jpg|thumb|upright=0.7|left|Mozaika znázorňující [[Jan II. Komnenos|Jana II. Komnena]]]]

Po Alexiovi nastoupil v&nbsp;roce 1118 jeho syn [[Jan II. Komnenos|Jan&nbsp;II. Komnenos]]. Ten usiloval o odstranění rostoucího vlivu italských [[Republika|republik]] na byzantský obchod, přesto byl nucen potvrdit Benátčanům jejich privilegia.<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;85</ref> V&nbsp;úvodu své vlády přesvědčivě odrazil nový útok Pečeněhů na Balkán a v&nbsp;dalších letech zvítězil nad [[Srbové|Srby]] a Maďary. Aliancí s&nbsp;římsko-německým císařem [[Lothar III.|Lotharem&nbsp;III.]] eliminoval Jan normanské nebezpečí ze strany [[Roger II. Sicilský|Rogera&nbsp;II. Sicilského]]. Poté soustředil svoji pozornost na východ, kde soustavným válčením konsolidoval Alexiovy zisky v&nbsp;Malé Asii, výrazně oslabil Seldžuky a zvláště jejich turecké konkurenty [[Danišmendovci|Danišmendovce]].<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;87</ref> Vedle toho získal většinu Kilíkie, načež se mu v&nbsp;roce 1137 poddal antiochijský kníže [[Raimond z Poitiers|Raimond z&nbsp;Poitiers]].<ref>[http://www.roman-emperors.org/johncomn.htm Stone, Andrew. ''John&nbsp;II Comnenus'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Ve snaze demonstrovat své postavení vůdce křesťanského světa se Jan vypravil v&nbsp;čele mohutného byzantského a křižáckého vojska proti muslimům v&nbsp;[[Levanta|Levantě]]. Císařovy dalekosáhlé záměry byly však zmařeny věrolomností křižáků. Jan se proto rozhodl podmanit si Antiochii, na jaře 1143 ale uprostřed příprav náhle zemřel.

[[Soubor:Byzantium in 1170(3).PNG|náhled|vlevo|upright=1.1|Rozloha Byzantské říše za vlády [[Manuel I. Komnenos|Manuela I.]] v roce [[1170]]]]

Komnenovská moc dosáhla svého zenitu za Janova syna [[Manuel I. Komnenos|Manuela&nbsp;I.]], jenž byl znám pro svoji náklonnost k&nbsp;Západu. Manuel provozoval velice ambiciózní a agresivní zahraniční politiku, přesto se už v&nbsp;roce 1147 musel potýkat s&nbsp;příchodem účastníků [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]], zhoršujícím vzájemné roztrpčení mezi Byzantinci a [[Západní kultura|Latiny]], a s&nbsp;opětovnými útoky Normanů.<ref>Harris (2006), s.&nbsp;94</ref> O osm let později Manuel vpadl na normanské území v&nbsp;Itálii, nicméně jeho pokus obnovit byzantské državy na Apeninském poloostrově byl odsouzen k&nbsp;nezdaru.<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;114</ref> V&nbsp;roce 1159 přinutil k&nbsp;poslušnosti [[antiochijské knížectví]] a s&nbsp;[[Jeruzalémské království|jeruzalémským královstvím]] navázal spojenectví.<ref>[http://www.roman-emperors.org/mannycom.htm Stone, Andrew. ''Manuel&nbsp;I Comnenus'']. De Imperatoribus Romanis, [cit. 2010-07-05].</ref> Společně s&nbsp;křižáky podnikli Byzantinci rozsáhlou invazi do [[Egypt]]a, která skončila neúspěchem. Manuel vystoupil rovněž proti [[Uhersko|uherskému království]] a roku 1167 nad ním přesvědčivě zvítězil,<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;119</ref> čímž pro říši zabezpečil takřka celé východní pobřeží Jaderského moře.

[[Soubor:Byzanc okolo 1180.PNG|náhled|vlevo|upright=1.4|Mapa Byzantské říše kolem roku 1180]]

V&nbsp;závěru svého panování se Manuel rozhodl předejít vytvoření jednotného tureckého sultanátu v&nbsp;Anatolii a v&nbsp;roce 1176 pronikl na seldžucké teritorium. Zde bylo jeho početné vojsko zaskočeno a obklíčeno sultánem [[Kilič Arslán II.]] v&nbsp;[[Bitva u Myriokefala|bitvě u Myriokefala]].<ref>Birkenmeier (2002), s.&nbsp;128</ref> Toto střetnutí symbolicky završilo byzantskou protiofenzívu proti Turkům zahájenou za Alexia&nbsp;I., navíc zásadně podlomilo prestiž říše a pravděpodobně uspíšilo Manuelovu smrt v&nbsp;roce 1180.

Porážka u Myriokefala sice nevyústila ve ztrátu území, každopádně prokázala, že se Komnenovcům nepodařilo vytyčit přirozenou východní hranici říše. Navzdory tomu se Byzanc ve 12.&nbsp;století těšila značné stabilitě a mimořádnému hospodářskému rozkvětu, jaký nepoznala za několik předchozích staletí. Archeologické poznatky svědčí o znatelném růstu velikosti městských osídlení, k&nbsp;čemuž přispíval rozvoj obchodu v&nbsp;[[Egejské moře|egejské oblasti]], podnícený činností Benátčanů a [[Janovská republika|Janovanů]].<ref>Magdalino (2002), &nbsp;144</ref> Současně s&nbsp;ekonomickým vzestupem probíhal pozoruhodný kulturní a architektonický rozmach.

 

}}

V&nbsp;období dynastie [[Angelovci|Angelovců]] se říše potýkala s&nbsp;naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v&nbsp;centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v&nbsp;provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z&nbsp;Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k&nbsp;opětnému ustavení nezávislého [[Druhá bulharská říše|bulharského carství]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;657</ref> Čtyři roky poté se ke Konstantinopoli přiblížil [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich&nbsp;I. Barbarossa]] v&nbsp;čele [[Třetí křížová výprava|třetí křížové výpravy]]. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do [[Svatá země|Svaté země]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;136</ref> Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1B.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Foreign Policy of the Angeloi'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

[[Soubor:Eugène Ferdinand Victor Delacroix 012.jpg|náhled|vlevo|upright=0.95|''Vjezd křižáků do Konstantinopole'', [[Eugène Delacroix]]]]

Izák byl roku 1195 sesazen a zbaven zraku svým starším bratrem [[Alexios III. Angelos|Alexiem&nbsp;III. Angelem]], za jehož panování zmítaly říši na všech stranách propukající revolty, výboje Bulharů a neustávající nájezdy Turků. Syn oslepeného Izáka jménem [[Alexios IV. Angelos|Alexios]] unikl z&nbsp;Byzance do Itálie a posléze se spojil s&nbsp;[[Bonifác z Montferratu|Bonifácem z&nbsp;Montferratu]],<ref>Harris (2006), s.&nbsp;152</ref> chystajícím se táhnout jako vůdce [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]] do Egypta. Připravované tažení mohli křižáci uskutečnit jen s&nbsp;přispěním benátského loďstva, nezbytného k&nbsp;podniknutí této akce. Jelikož nebyli schopni zaplatit sumu požadovanou Benátčany, vedenými [[dóže]]tem [[Enrico Dandolo|Enricem Dandolem]], využili princovy nabídky bohaté odměny výměnou za pomoc při získání trůnu, pročež se rozhodli zamířit ke Konstantinopoli.<ref name="zasterova276">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;276</ref>

V&nbsp;létě 1203 stanulo rytířské vojsko před hradbami byzantského hlavního města.<ref name="zasterova276"/> Alexios&nbsp;III. si při obraně počínal liknavě, a když se vítězství křižáků zdálo neodvratné, vydal se na útěk. Vláda byla svěřena Izákovi&nbsp;II. a jeho synovi Alexiovi&nbsp;IV., spolucísaři ale nedokázali dodržet závazek vůči rytířům a byli svrženi [[Alexios V.|Alexiem&nbsp;V.]] Latinové, případně Frankové, jak Byzantinci označovali příchozí ze Západu, nato znovu oblehli Konstantinopol a po císařově úprku se 13.&nbsp;dubna 1204 města zmocnili.<ref>Harris (2006), s.&nbsp;163</ref> Tři dny byl klenot Bosporu vystaven orgiím loupení, ničení, plenění a vraždění, nenapravitelně poškozujícím vzájemné vztahy mezi západními a východními křesťany.<ref>[http://www.fordham.edu/halsall/source/choniates1.html Choniates, Nicetas. ''The Sack of Constantinople (1204)'']. Medieval Sourcebook, [cit. 2010-07-05].</ref>

=== Exil ===

Po obsazení Konstantinopole založili vítězní křižáci a Benátčané [[latinské císařství]] a v&nbsp;průběhu pár let si podrobili Krétu, Thrákii a většinu Řecka, kde vzniklo [[soluňské království]] a jiné politické útvary. Vedle stávajícího systému pronií implementovali dobyvatelé na podmaněném území lenní vztahy typické pro západoevropskou formu [[Feudalismus|feudalismu]]. Na troskách říše se etablovaly také tři nástupnické byzantské státy: [[Nikájské císařství]] ustavené energickým vojákem [[Theodoros I. Laskaris|Theodorem&nbsp;I. Laskarisem]] na severozápadě Malé Asie, [[Epirský despotát]] na západě a [[Trapezuntské císařství]] rozkládající se při jižním pobřeží [[Černé moře|Černého moře]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;165</ref>

Po počátečním období rozmachu pozbylo latinské císařství, sevřené mezi Bulhary a nikajské Byzantince, smrtí [[Jindřich Flanderský|Jindřicha Flanderského]] roku 1216 iniciativu. Svoji existenci uhájilo jen v&nbsp;důsledku nejednotnosti svých byzantských sousedů Epiru a Nikaie. Epirský vládce [[Theodoros Komnenos Dukas|Theodoros Angelos]] rozšířil svoji doménu do severního Řecka a v&nbsp;roce 1224 odejmul Latinům Soluň. Po tomto úspěchu se nechal korunovat za císaře a v&nbsp;dalších letech zastavil expanzi Nikajců do Thrákie dobytím města [[Edirne|Adrianopol]], čímž se přiblížil až ke Konstantinopoli. Dříve, než mohl své tažení završit, podlehl v&nbsp;roce 1230 bulharskému carovi [[Ivan Asen II.|Ivanu Asenovi&nbsp;II.]]<ref>Harris (2006), s.&nbsp;172</ref>

 

=== Zmařená obnova ===

}}

Zahraničně-politické poměry Byzance se navzdory získání Konstantinopole vyvíjely velmi povážlivě, neboť ze strany západních mocností přetrvávala hrozba nové křížové výpravy. Odhodlaným nepřítelem Michaela se ukázal být sicilský král [[Karel I. z Anjou|Karel z&nbsp;Anjou]], pokoušející se vytvořit širší protibyzantskou koalici.<ref name="Tread740">Treadgold (1997), s.&nbsp;740</ref> Aby předešel tomuto nebezpečí, přistoupil Michael k&nbsp;vyjednávání o podrobení se papeži, formálně završeném uzavřením [[církevní unie]] na [[Druhý lyonský koncil|koncilu v&nbsp;Lyonu]] v&nbsp;roce 1274.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P25.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The fall of Byzantium : The Union of Lyons'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Michaelova politika usmíření s&nbsp;Římem narazila na rozhodný nesouhlas byzantského kléru a prostého obyvatelstva, kvůli čemuž nikdy nedošlo k&nbsp;reálnému naplnění unie. V&nbsp;roce 1281 podnikl Karel z&nbsp;Anjou s&nbsp;papežovým požehnáním výpravu proti Byzanci. Přestože byl v&nbsp;[[Albánie|Albánii]] poražen, chystal se v&nbsp;dalším roce k&nbsp;novému tažení, v&nbsp;němž mu zabránily [[sicilské nešpory]].<ref name="Zástěrová302">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;302</ref>

Říše zůstávala nadále ekonomicky závislá na italských kupeckých republikách, mezi nimiž byli obzvláštní přízní zahrnováni [[Janovská republika|Janované]], těšící se podobné pozici jako v&nbsp;minulosti Benátčané.<ref name="Tread740"/> V&nbsp;zájmu repopulace a rekonstrukce hlavního města přikročil Michael ke zvýšení daňové zátěže nepokojných maloasijských rolníků, oddaných předchozí dynastii. ''Akritai'', dosud chránící byzantské území před nájezdy Turků, v&nbsp;důsledku Michaelových opatření postupně vymizeli, což anatolskou hranici zbavilo tolik potřebné obrany.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;298</ref> Rozklad seldžuckého státu v&nbsp;Malé Asii a příchod nové vlny turkických kočovníků vyústily v&nbsp;ustavení řady drobných tureckých [[emirát]]ů, jejichž vládcové využívali slabosti Byzantinců k&nbsp;rozšíření svého teritoria stále více na západ. Již koncem 13. století se úrodné oblasti západní Anatolie vymkly kontrole říše a zdejší byzantská města byla ponechána odříznuta.

Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly [[Andronikos II.|Andronika&nbsp;II.]] v&nbsp;roce 1303 k&nbsp;povolání skupiny západních žoldnéřů, známých jako [[Katalánská kompanie]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;750</ref> Přes určité počáteční úspěchy se tito vojáci zanedlouho vzbouřili a společně s&nbsp;Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311 zmocnili [[Athény|Athén]]. S&nbsp;ohledem na nedostatečné zdroje příjmů dal Andronikos&nbsp;II. výrazně snížit obsah zlata v&nbsp;hyperpyru. Závěr jeho panování poznamenala vleklá válka mezi ním a jeho vnukem [[Andronikos III.|Andronikem&nbsp;III.]], během níž agresivní [[Osmanská říše|osmanští Turci]] vedení [[Orhan I.|Orhanem&nbsp;I.]] učinili svým hlavním městem někdejší byzantskou [[Bursa|Prusu]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;758</ref> Po svém vítězství v&nbsp;[[Bitva u Pelekanonu|bitvě u Pelekanonu]] připravili Osmané říši o většinu jejich zbývajících držav v&nbsp;Malé Asii včetně [[Bithýnie|bithýnských]] měst [[Nikaia|Nikaie]], která padla v&nbsp;roce 1331, a [[Nikomédie]], dobyté roku 1337.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;308</ref> Severozápadní oblasti Anatolie byly pro Byzantince definitivně ztraceny.

Na Balkáně se za Andronika&nbsp;III. poddaly byzantské autoritě [[Epirus]] a [[Thesálie]], ovšem na severu započal svoji expanzi [[Srbsko|srbský]] král [[Štěpán Dušan]]. Krátce po císařově smrti v&nbsp;roce 1341 vypukla v&nbsp;říši nová občanská válka, v&nbsp;níž se regenti za nezletilého [[Jan V. Palaiologos|Jana&nbsp;V. Palaiologa]] postavili proti [[Jan VI. Kantakuzenos|Janovi Kantakuzenovi]], korunovanému posléze za císaře.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;765</ref> Tento ničivý konflikt prohloubil soudobé společenské a hospodářské napětí, jež našlo svůj výraz v&nbsp;povstání [[Zélóti (Soluň)|zelotů]], probíhající v&nbsp;Soluni ve čtyřicátých letech 14.&nbsp;století, a v&nbsp;příklonu k&nbsp;[[Hésychasmus|hésychasmu]], mystickému hnutí šířenému mnichy z&nbsp;klášterů na hoře [[Athos]].<ref name="Zástěrová319">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;319</ref> Zatímco se Byzantinci střetávali mezi sebou, Štěpán Dušan si podmanil Makedonii a severní Řecko, načež přijal titul cara. Po skončení občanské války se Byzanc nedočkala kýženého zotavení, nýbrž byla zachvácena epidemií [[Černá smrt|černého moru]]. Kromě toho se Kantakuzenovým osmanským spojencům v&nbsp;roce 1354 podařilo obsadit pevnost [[Gallipoli|Callipolis]], čímž si zajistili stálou výspu na evropské půdě.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;323</ref> Téhož roku přinutil Jan&nbsp;V. Palaiologos Kantakuzena k&nbsp;abdikaci.

 

[[Soubor:Constantinople 1453.jpg|náhled|vlevo|upright=0.85|Obléhání Konstantinopole sultánem Mehmedem II.]]

Jan&nbsp;V. se po celé období své vlády soustředil především na boj s&nbsp;vnitřními protivníky, naproti tomu k&nbsp;rozpínavosti Osmanů přistupoval s&nbsp;liknavostí. Záhy po uchycení v&nbsp;Evropě proto Turci opanovali většinu byzantské Thrákie a v&nbsp;roce 1369 získali Adrianopol. Po osmanském vítězství nad Srby a Bulhary v&nbsp;[[Bitva u Maricy|bitvě u Maricy]] o dva roky později se císař stal dokonce sultánovým [[vazal]]em.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;780</ref> Říše sestávala v&nbsp;této době pouze z&nbsp;několika oddělených enkláv; konkrétně z&nbsp;Konstantinopole se zázemím, Soluně a jejího okolí, Thesálie, některých ostrovů v&nbsp;Egejském moři a [[Morejský despotát|morejského despotátu]],<ref>Drška, Picková (2004), s.&nbsp;317</ref> představujícímu se svým střediskem [[Mystra|Mystrou]] poslední kvetoucí část byzantské civilizace. Tyto fragmenty byly zmítány pokračujícími sváry jednotlivých členů [[Palaiologové|palaiologovské dynastie]], přiživovanými vnějšími nepřáteli.

Po [[Bitva na Kosově poli|bitvě na Kosově poli]] v&nbsp;roce 1389 a pohromě křižáků v&nbsp;[[Bitva u Nikopole|bitvě u Nikopole]] roku 1396 se situace Byzantinců zdála být neudržitelnou.<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;407</ref> Když Osmané sevřeli Konstantinopol blokádou, odebral se císař [[Manuel II. Palaiologos|Manuel&nbsp;II. Palaiologos]] na západ, kde na dvorech předních evropských monarchů žádal o pomoc proti Turkům. Teprve zničující porážka Osmanů v&nbsp;[[Bitva u Ankary|bitvě u Ankary]] proti [[Tamerlán]]ovi v&nbsp;roce 1402 a následný chaos v&nbsp;osmanské říši přinesly Byzantincům dočasné uvolnění, jemuž se těšili po zhruba dvě desetiletí.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;328</ref> Příležitost v&nbsp;podobě bratrovražedných bojů mezi Turky nedokázal Manuel patřičně zužitkovat ve prospěch Byzance, protože postrádal potřebné materiální a lidské zdroje.

Jakmile Osmané konsolidovali svoji říši, v&nbsp;roce 1422 neúspěšně oblehli Konstantinopol, poté vtáhli do Řecka a zpustošili Peloponés. Po sedmiletém obléhání si roku 1430 podrobili rovněž Soluň. Manuelův nástupce [[Jan VIII. Palaiologos|Jan&nbsp;VIII. Palaiologos]] se tudíž odhodlal k&nbsp;novému vyjednávání s&nbsp;papežem, kvůli čemuž odcestoval do Itálie. V&nbsp;roce 1439 byla sjednána [[florentská unie]], na základě níž se ortodoxní církev podřídila autoritě Říma, avšak většina [[Východní křesťanství|východních křesťanů]] se s&nbsp;tímto aktem odmítla ztotožnit.<ref>Zástěrová a kol. (1992), Ss.&nbsp;330–331</ref> Z&nbsp;podnětu papeže byla uspořádána nová křížová výprava proti Turkům, na níž se podíleli vládcové Uherska, [[Polsko|Polska]], Srbska a Albánie. Nicméně vojsko protiosmanské aliance drtivě podlehlo sultánovi [[Murad II.|Muradovi&nbsp;II.]] v&nbsp;[[Bitva u Varny|bitvě u Varny]] v&nbsp;roce 1444, takže Byzanc pozbyla naděje na záchranu.<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;458</ref>

Nástupem sultána [[Mehmed II.|Mehmeda&nbsp;II.]] na trůn zahájili Osmané přípravy k&nbsp;finálnímu [[Pád Konstantinopole|útoku na Konstantinopol]] a konečně na jaře 1453 přitáhli s&nbsp;obrovskou armádou k&nbsp;městu.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P23.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Constantine&nbsp;XI (1449–53) and the capture of Constantinople'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> To bylo naprosto izolováno od ostatního světa a zhruba dva měsíce vytrvale bombardováno palbou z&nbsp;děl, než se 29.&nbsp;května 1453 sultánovi poddalo.<ref>Drška, Picková (2004), s.&nbsp;337</ref> Poslední byzantský císař [[Konstantin XI. Dragases|Konstantin&nbsp;XI.]] padl v&nbsp;průběhu bojů. Mehmed&nbsp;II. si podrobil i dvě zbývající byzantské domény: Mystru v&nbsp;roce 1460 a Trapezunt roku 1461.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;472</ref>

{{Viz též|Seznam byzantských císařů}}

Podle teorie ''[[translatio imperii]]'', kterou výstižně vyjádřil v&nbsp;6. století Prokopios z&nbsp;Kaisareie, byla císařská moc přenesena z&nbsp;[[Řím]]a do [[Konstantinopol]]e.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;54</ref> Byzantský panovník užíval titulu římský císař – v&nbsp;pozdně antickém období ''[[Imperátor|imperator]]'' (řecky ''autokrator'') nebo ''[[Augustus (titul)|augustus]]'' (''sebastos''), od 7.&nbsp;století ''[[basileus]]''.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PP.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The Persian wars and the campaigns of Avars and Slavs'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Císař zastával pozici vrchního velitele vojska, řídil státní správu a vykonával dohled nad náboženskými záležitostmi. Leckteří z&nbsp;byzantských vládců se osobně věnovali plnění úkolů v&nbsp;oblasti administrativy a veleli armádě, jiní pověřovali těmito povinnostmi schopné podřízené, případně byli loutkami svých dvořanů či vojáků, třímajících otěže řízení státu ve svých rukou.

[[Soubor:Diptych Barberini Louvre OA3850.JPG|thumb|upright=0.8|left|Triumfující císař na Diptychu Barberini]]

Pakliže nebyl násilným způsobem svržen či jinak odstaven, mohl každý z&nbsp;císařů vybrat svého následníka, jemuž byl obvykle udělován titul ''[[Caesar|kaisar]]''. V&nbsp;některých fázích byzantských dějin, kupříkladu za panování [[Roman I. Lakapenos|Romana&nbsp;I. Lakapena]], náležel titul kaisara i několika lidem současně. Zvoleným nástupcem nemusel být jenom císařův syn, protože za určitých situací přecházela vláda ze strýce na jeho synovce. [[Justinián I.]] nastoupil na trůn po svém strýci [[Justinus I.|Justinovi&nbsp;I.]] a po Justiniánovi panoval jeho synovec [[Justinus II.]] Císařskou hodnost bylo možné nabýt rovněž sňatkem, touto cestou ji získali třeba [[Nikeforos II.]] nebo [[Roman IV. Diogenes|Roman&nbsp;IV.]] Mnozí císařové se domohli moci tím, že byli provoláni vojskem jako [[Herakleios]] či [[Alexios I. Komnenos|Alexios&nbsp;I. Komnenos]]. K&nbsp;vládě mohly dopomoci také dvorské intriky, často doprovázené pácháním zločinů. Aby se sesazeným císařům a příslušníkům jejich rodů zabránilo v&nbsp;opětovném uchopení trůnu, byli běžně připravováni o zrak, podrobováni kastraci, či vykazováni do klášterů. Poměrně bizarní okolnosti provázely panování [[Justinián II.|Justiniána&nbsp;II.]], zvaného Rhinotmetos („s&nbsp;useknutým nosem“), jehož dal uzurpátor [[Leontios]] zohavit a poslat do vyhnanství, přesto se stal znovu císařem.<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;119</ref> Mrzačení poražených protivníků patřilo k&nbsp;typickým prvkům politického boje v&nbsp;Byzantské říši.

Postava císaře byla do značné míry spojena s&nbsp;církví, působící jako stabilizační faktor, a s&nbsp;osobou [[Konstantinopolský patriarchát|konstantinopolského patriarchy]]. V&nbsp;souladu s&nbsp;doktrínou formulovanou [[Eusebios z Kaisareie|Eusebiem z&nbsp;Kaisareie]] vnímali Byzantinci císaře jako [[Kristus|Kristova]] zástupce na zemi.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;9</ref> Vztah císaře a patriarchy se vyznačoval oboustrannou závislostí: císař ustanovoval a případně sesazoval patriarchu, jemuž náležela klíčová úloha v&nbsp;procesu korunovace. Navzdory tomu mezi nimi příležitostně vyvstávalo napětí pramenící z&nbsp;odlišnosti zájmů státu a církve. Na trůn konstantinopolských patriarchů usedaly někdy osobnosti natolik silné, že dokázaly odolávat i tlakům panovníků.<ref>Dostálová (1990), s.&nbsp;52</ref> V&nbsp;závěrečné fázi existence Byzance se někteří císaři pokusili o obnovu jednoty církve výměnou za vojenskou pomoc ze Západu, což ovšem naráželo na vehementní odpor patriarchů.

 

{{Viz též|Pravoslaví}}

Stěžejním rysem byzantské civilizace byla důležitost náboženství v&nbsp;oficiální ideologii říše, přičemž stát a církev, reprezentovaní císařem a konstantinopolským patriarchou, nalézaly styčný bod ve své oddanosti pravé víře. [[Ortodoxie]] fungovala jako klíčový činitel společenské a politické soudržnosti Byzance, třebaže [[Křesťanství|křesťané]] a [[církev]] v&nbsp;říši netvořili homogenní celek, nýbrž se často vlivem vyhrocených dogmatických sporů nořili do vnitřních rozbrojů.

[[Soubor:IstanbulHaghiaSofia.jpg|thumb|upright=0.75|Interiér chrámu [[Hagia Sofia]] v Konstantinopoli]]

Rané křesťanství se prudce rozvíjelo ve východních provinciích [[Starověký Řím|římské říše]] a pozdější území Byzance se tudíž stalo místem vzniku četných [[Hereze|herezí]]. Ve 4.&nbsp;století se zde rozvinul [[Ariánství|arianismus]]<ref name="Češka 62-63"/> a v&nbsp;následujícím století [[nestoriánství]], [[Christologie|christologický]] směr prosazovaný konstantinopolským patriarchou [[Nestorios|Nestoriem]] zavržený [[Efezský koncil|koncilem v&nbsp;Efesu]] roku 431.<ref name="Češka 199-201"/> Rozkol v&nbsp;církvi pokračoval po [[Chalkedonský koncil|chalkedonském koncilu]], konaném v&nbsp;roce 451, jehož závěry odmítli křesťané v&nbsp;[[Aegyptus|Egyptě]] a [[Sýrie (provincie)|Sýrii]] obviňovaní z&nbsp;[[Monofyzitismus|monofyzitismu]].<ref name="Tread 99"/> Tím si vysloužili tvrdé perzekuce ze strany několika císařů, které ustaly teprve s&nbsp;počátkem [[Islámská expanze|islámské expanze]] v&nbsp;7. století. Byly sice učiněny jisté kroky k&nbsp;usmíření s&nbsp;monofyzity příklonem ke kompromisnějším naukám, jako byl třeba [[monotheletismus]], preferovaný Herakleiem a jeho vnukem [[Konstans II.|Konstantem&nbsp;II.]], nicméně na [[Třetí konstantinopolský koncil|Třetím konstantinopolském koncilu]] probíhajícím v&nbsp;letech 680 až 681 byl monotheletismus odsouzen.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PR.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The Sixth Ecumenical Council and religious peace'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

Ortodoxní křesťany postihla velká krize v&nbsp;souvislosti s&nbsp;[[Obrazoborectví|ikonoklastickým hnutím]], těšícím se podpoře císařů v&nbsp;letech 730 až 787 a znovu v&nbsp;letech 815 až 843. Konflikt se odehrával mezi [[Ikonodulie|ikonoduly]], zastánci uctívání [[Ikona|ikon]], a [[Obrazoborectví|ikonoklasty]], odpůrci kultu obrazů. Ikony dal zakázat [[Leon III. Syrský|Leon&nbsp;III.]], čímž započaly rozhořčené střety dosahující nejsilnější intenzity za [[Konstantin V. Kopronymos|Konstantina&nbsp;V.]]<ref name="treadgold"/> V&nbsp;roce 787 císařovna [[Irena (Byzanc)|Irena]] svolala [[Druhý nikajský koncil]], na němž byly ikony znovu povoleny.<ref name="Ostro149"/> Irena dokonce zvažovala alianci s&nbsp;[[Karel Veliký|Karlem Velikým]], usilujícím o spojení obou polovin křesťanstva, avšak tento záměr skončil bez úspěchu. V&nbsp;úvodu 9.&nbsp;století nastala nová fáze pronásledování obrazů, trvající do roku 843, kdy byl ikonoklasmus definitivně zapuzen.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;446</ref>

Všechny tyto vnitřní sváry negativně poznamenaly vztahy mezi východními a západními křesťany.<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;136</ref> Nedlouho po skončení ikonoklastické etapy byzantských dějin se událo [[Fotios|Fotiovo schizma]], v&nbsp;rámci něhož se papež a konstantinopolský patriarcha [[Fotios]] vzájemně [[Exkomunikace|exkomunikovali]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;558</ref> Prohlubující se odcizení vyvrcholilo v&nbsp;roce 1054, kdy za patriarchy [[Michael Kerullarios|Michaela Kerularia]] došlo k&nbsp;církevnímu rozkolu označovanému jako tzv. [[Velké schizma]]. Roztržka byla završena v&nbsp;roce 1204 dobytím a vypleněním Konstantinopole za [[Čtvrtá křížová výprava|čtvrté křížové výpravy]], načež bylo sídlo patriarchů dočasně přesunuto do města [[Nikaia]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1F.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Beginnings of the Empire of Nicaea and the Lascarids'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Ve 14.&nbsp;století nabylo na významu mystické učení [[hésychasmus]], šířící se ponejvíce v&nbsp;asketickém prostředí mnišských komunit.<ref name="Zástěrová319"/> Kromě toho byly podniknuty pokusy o překonání schizmatu, konkrétně v&nbsp;letech 1274 a 1439, jež ovšem ztroskotaly na odporu [[Pravoslaví|ortodoxních křesťanů]].<ref>[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/19-Churches.html ''Attempts at reunion of the Greek and Latin Churches'']. Cambridge Medieval History, Vol.&nbsp;IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref>

 

=== Správa ===

Byzanc byla centralizovanou monarchií s&nbsp;propracovaným a velice komplexním státním aparátem, v&nbsp;jehož čele stál císař vystupující jako samovládce pověřený uskutečňovat Boží vůli na zemi.<ref>Češka (2000), s.&nbsp;35</ref> Systém řízení státu zpočátku vycházel z&nbsp;římského pozdně antického modelu přísného oddělení civilní a vojenské moci. V&nbsp;7.&nbsp;století prošla říše hlubokou vnitřní transformací, během níž bylo upuštěno od stávajícího administrativního uspořádání. Do konce 8.&nbsp;století se konstituovala nová byrokratická struktura, jejíž těžiště se nacházelo při císařském dvoře,<ref>Treadgold (1988), Ss.&nbsp;20–21</ref> a došlo k&nbsp;obměně byzantské titulatury. Úředníci a jiní státní činitelé vděčili za své hodnosti císaři, na jehož vůli se stali zcela závislými.<ref name="treadgold591">Treadgold (1997), s.&nbsp;591</ref> Služba v&nbsp;civilní správě tehdy představovala nejsnazší způsob, jak se domoci aristokratického statusu. Této civilní aristokracii vyrůstal zhruba od 9.&nbsp;století mocenský konkurent v&nbsp;podobě provinciálních magnátů, opírajících se o své rozsáhlé pozemkové vlastnictví a majících výrazný podíl na obraně státu.

V&nbsp;následujících staletích docházelo k&nbsp;rozšíření [[aristokracie]], jejíž řady rozmnožil rostoucí počet nových rodů. Podle určitých teorií bylo 11.&nbsp;století poznamenáno soupeřením mezi civilní aristokracií a pozemkovými magnáty.<ref name="Vasiliev-Spd"/> V&nbsp;téže době utrpěla říše katastrofální územní ztráty v&nbsp;[[Malá Asie|Malé Asii]], v&nbsp;důsledku čehož se po nástupu dynastie Komnenovců uskutečnila další reorganizace císařské správy. Určité tituly přestaly být užívány, zároveň byly vytvářeny nové hodnosti, naznačující míru příbuznosti jejich nositele ve vztahu k&nbsp;císaři. Komnenovci a obdobně [[Palaiologové]] se spoléhali převážně na pozemkovou aristokracii. Kontrola říše proto ulpívala na nevelkém počtu urozených rodin provázaných vzájemnými příbuzenskými svazky.<ref>Dostálová (1990), s.&nbsp;69</ref>

 

=== Armáda ===

[[Soubor:Asia Minor ca 780 AD.svg|thumb|upright=1.4|left|Byzantská themata koncem 8. století]]

Poté, co se systém themové domobrany v&nbsp;11. století fakticky rozložil, se Byzantinci museli ve stále větší míře spoléhat na zahraniční [[žoldnéř]]e.<ref name="treadgold591"/> S&nbsp;vytrvalým nedostatkem vlastních vojenských sil se [[Komnenovci|komnenovští]] císaři snažili vyrovnat udělováním [[Pronie|pronií]], daňových výnosů z&nbsp;půdy výměnou za vojenské služby.<ref name="Tread680"/> Tím ale přiživovali proces postupné [[Feudalismus|feudalizace]] říše, podkopávající autoritu konstantinopolské vlády. Po většinu doby své existence najímala byzantská armáda do svých řad cizí žoldnéře. V&nbsp;dobách krizí v&nbsp;11.&nbsp;a dalších stoletích se pak leckdy potýkala s&nbsp;jejich nespolehlivostí a vzpourami. Jízdu doplňovali muži [[Germáni|germánského]], [[Hunové|hunského]], [[Kypčaci|kumánského]], [[Alani|alanského]] či [[Turkické národy|turkického]] původu, naproti tomu těžká pěchota se rekrutovala z&nbsp;bojovníků pocházejících ze severní a západní Evropy. Patrně nejproslulejší žoldnéřskou jednotkou v&nbsp;Byzanci byla elitní [[Varjagové#Ve službách Byzance|varjažská garda]].<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;254</ref>

Vedle pozemních sil spočívala obrana říše rovněž na byzantském námořnictvu, vybaveném rychlými galérami, zvanými [[dromón]]y, a používajícím tajnou zbraň, pro niž se vžilo označení „[[řecký oheň]]“. Byzantská námořní převaha v&nbsp;oblasti východního Středomoří přetrvala do 11.&nbsp;století, kdy vzrostla síla [[Itálie|italských]] obchodních republik.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;197</ref>

 

=== Hospodářství ===

Byzantské hospodářství patřilo po celá staletí k&nbsp;nejrozvinutějším v Evropě a Středomoří, přičemž ekonomika [[Západní Evropa|západoevropských]] zemí se byzantské nedokázala vyrovnat až do [[Pozdní středověk|pozdního středověku]]. Ekonomické stabilitě Byzance uštědřila zásadní zásah arabská expanze vedoucí k&nbsp;přechodnému úpadku a stagnaci.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;402</ref> Ve druhé polovině 8.&nbsp;století nastal v&nbsp;tomto vývoji obrat směrem k&nbsp;pozvolnému ekonomickému oživení.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;572</ref> Od 10. až do konce 12.&nbsp;století skýtala Byzanc obraz blahobytu, jímž byli oslněni cestovatelé z&nbsp;cizích zemí, uchvácení bohatstvím nashromážděným v&nbsp;hlavním městě. Opětovný pokles přivodila čtvrtá křížová výprava, která způsobila hospodářskou pohromu, z&nbsp;níž se říše nikdy plně nevzpamatovala. V&nbsp;průběhu 11. až 13.&nbsp;století si [[Benátská republika|Benátky]] a [[Janovská republika|Janov]] vynutily značná privilegia, zvýhodňující je vůči byzantské konkurenci. Vzrůstající vliv italských republik v&nbsp;celém regionu východního Středomoří nutil říši k&nbsp;podřizování se jejich ekonomickým cílům.<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;209</ref> Palaiologovští císařové usilovali o nastolení podmínek umožňujících nový vzestup, nicméně byzantský stát už nedokázal získat patřičnou kontrolu nad vnějšími ani domácími ekonomickými činiteli.

[[Soubor:Byzantine agriculture.jpg|thumb|upright=1.15|Rolníci zpodobnění v byzantském evangeliáři z 11. století]]

Stejně jako v&nbsp;římské říši i v&nbsp;Byzanci spočívalo těžiště hospodářské produkce v&nbsp;zemědělství.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;26</ref> Po většinu byzantských dějin oscilovala sociální struktura venkovských oblastí mezi dvěma protipóly: velkostatky obdělávanými závislými rolníky (''paroikoi'') a vesnickými komunitami sestávajícími ze svobodných držitelů drobných usedlostí.<ref>Harvey (2003), Ss.&nbsp;6–9</ref> Vesnická společenství se snáze přizpůsobovala nejistým podmínkám nepřetržitých válek s Araby, naproti tomu velkostatky zažívaly svůj rozmach v&nbsp;klidnějších poměrech od 10.&nbsp;století a v&nbsp;dalších staletích zcela převládly.<ref name="Tread540">Treadgold (1997), s.&nbsp;540</ref> Souběžně s&nbsp;rostoucí rolí velkostatků se stíraly rozdíly ve statusu svobodných rolníků a paroiků, převážně v&nbsp;neprospěch prvně jmenovaných.

K&nbsp;nejdůležitějším hospodářským odvětvím říše se řadil obchod. Konstantinopoli příslušelo postavení jednoho z&nbsp;klíčových center [[Hedvábná stezka|hedvábné stezky]], jež spojovala rozlehlé oblasti [[Eurasie]]. Kromě hlavního města náležela při zprostředkování směny zboží zásadní role emporiím, jako byla [[Soluň]], [[Trabzon|Trapezunt]] nebo [[İzmir|Smyrna]].<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;269</ref> Zřejmě nejvýznamnější exportní komoditu tvořily textilní produkty. [[Hedvábí]], jehož výroba a prodej byly podrobeny císařskému [[monopol]]u, bylo z&nbsp;Byzance vyváženo do Egypta a objevovalo se také v&nbsp;[[Bulharsko|Bulharsku]] a na [[Západní kultura|Západě]]. Státní aparát striktně dohlížel na vnitřní i mezinárodní obchod a podržel si výhradní právo ražby mincí. Vysoká míra centralizace se projevovala při kontrole výše úrokových sazeb a regulaci aktivit řemeslných a výrobních společenství, na jejichž produkci projevovala vláda obzvláštní zájem. V&nbsp;časech krizí uskutečňovali císaři a jejich úředníci opatření k&nbsp;zajištění zásobování hlavního města a k&nbsp;udržení nízkých cen obilovin.

 

=== Obyvatelstvo ===

Byzantská říše byla etnicky různorodým státem, jehož populace sestávala z&nbsp;[[Řekové|Řeků]], [[Helenizace|helenizovaných]] obyvatel [[Malá Asie|Anatolie]], [[Arméni|Arménů]], [[Ilýrie|Ilyrů]], [[Slované|Slovanů]], [[Aramejci|Aramejců]], [[Koptové|Koptů]] a jiných národů. Počet obyvatel říše lze určit jen s&nbsp;obtížemi, jelikož se dochovalo zanedbatelné množství informací o její demografii. [[Warren Treadgold]] odhaduje, že v&nbsp;polovině 5.&nbsp;století žilo ve východořímské říši kolem 16&nbsp;milionů lidí.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;137</ref> Následkem ztráty východních provincií, zaviněné arabskou expanzí, poklesla populace Byzance koncem 8.&nbsp;století na asi 7&nbsp;milionů,<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;403</ref> avšak počátkem 11.&nbsp;století vzrostla na 12&nbsp;milionů.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;570</ref> Po obnovení říše za Palaiologů panovali byzantští císaři na sklonku 13.&nbsp;století nad asi 5&nbsp;miliony poddaných<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;841</ref> a od této doby počet obyvatel soustavně ubýval až do pádu Konstantinopole v&nbsp;roce 1453.

Nejhustěji zalidněné regiony se nacházely v&nbsp;asijské části říše, především při [[Egejské moře|egejském pobřeží]] Malé Asie.<ref name="Tread540"/> Co se týče měst, pozici největší metropole zaujímala [[Konstantinopol]], prodělávající ve 4. a 5.&nbsp;století výrazný nárůst populace. V&nbsp;okamžiku svého založení měla okolo 30&nbsp;000 obyvatel, ovšem za časů Justiniána&nbsp;I. se zde tísnilo takřka 400&nbsp;000 lidí.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;405</ref> Naproti tomu [[Řím]] tehdy obývalo nanejvýš 100&nbsp;000 lidí. Vedle Konstantinopole existovalo ještě několik srovnatelně velkých center, jako byla [[Alexandrie]] se svými 300&nbsp;000 obyvatel nebo [[Antiochie]] mající zhruba 250&nbsp;000 obyvatel. Po nich následovala jiná významná města, konkrétně [[Efez|Efesos]], Smyrna, Trapezunt, [[Şanlıurfa|Edessa]], Nikaia a Soluň. V&nbsp;6.&nbsp;století se přihodila série přírodních pohrom a epidemií, které spolu s&nbsp;nepřetržitými válkami negativně poznamenaly lidnatost říše. O století později Byzanc pozbyla Sýrii, Egypt a [[Afrika (provincie)|Afriku]], nadále tedy kontrolovala pouze dvě důležitější města: Konstantinopol a Soluň.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;148</ref> Nicméně i Konstantinopol postihl kvůli problémům se zásobováním a opakujícím se morovým nákazám v&nbsp;6. a 7.&nbsp;století znatelný úbytek obyvatelstva. Teprve v&nbsp;polovině 8.&nbsp;století došlo v&nbsp;tomto směru k&nbsp;obratu, takže za makedonské dynastie vzrostl počet obyvatel hlavního města na 300&nbsp;000 a za Komnenovců se navýšil na 500&nbsp;000. Od 13.&nbsp;století vykazoval vývoj populace Konstantinopole v&nbsp;zásadě sestupnou tendenci a v&nbsp;okamžiku dobytí města Turky žilo v&nbsp;jeho hradbách kolem 50&nbsp;000 lidí.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;311</ref>

 

=== Diplomacie ===

Byzantští císařové si podobně jako jejich římští předchůdci nárokovali svrchovanost nad veškerou křesťanskou ''[[Ekumena|oikumene]]'' (okrsek zemský), ačkoli realita se od této teorie diametrálně odlišovala.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;14</ref> Po pádu Říma se říše musela potýkat s&nbsp;náporem rozmanitých nepřátel, jejichž hrozivost zvyšovala strategická nevýhodnost geografické polohy Byzantinců nucených k&nbsp;boji na dvou frontách. Vzhledem k&nbsp;počtu protivníků nepostačovala k&nbsp;jejich eliminaci prostá vojenská síla. Byzantinci se tudíž museli uchylovat k&nbsp;diplomacii, již pokládali za určitou formu války jinými prostředky. Její důležitost podtrhuje tvrzení historika Dmitrije Obolenského, podle něhož obratnosti a vynalézavosti byzantské diplomacie vděčila civilizace ve [[Východní Evropa|východní Evropě]] za svoji záchranu, což zůstává jedním z&nbsp;nejdéle trvajících přínosů Byzance pro dějiny Evropy.<ref>Obolensky (1971), s.&nbsp;3</ref>

Většina národů, s&nbsp;nimiž říše přicházela na své severní hranici do styku, původně postrádala formalizované státní a společenské struktury. S&nbsp;postupným rozvojem základních politických, náboženských a hospodářských institucí se tyto celky stávaly předmětem intenzivnějšího zájmu byzantské diplomacie. Ta uplatňovala vůči zahraničním subjektům škálu rozličných nástrojů: nepřátelští vládcové byli obdařováni honosnými tituly, členové jiných panovnických rodů byli vyžadováni do Konstantinopole, cizí poselstva byla zdržována na území říše, na cizince při tom leckdy silně zapůsobilo bohatství a přepych Byzance a tím byli podněcováni k&nbsp;přijímání byzantských společenských hodnot a postojů. Byzantinci neváhali vynakládat značné sumy peněz k&nbsp;motivování odlehlejších kmenů a národů k&nbsp;útoku na své sousedy<ref name="Vasiliev-Magyars"/> a zasahovali do vnitřních poměrů jiných států vyvoláváním povstání a vzpour.<ref name="Zástěrová302"/> Jako diplomatického prostředku k&nbsp;zajištění své bezpečnosti užívali i šíření křesťanství.

 

Z&nbsp;jazykového hlediska byla pro pozdně antickou byzantskou společnost typická [[diglosie]]. V&nbsp;armádě, na císařském dvoře a ve správě, stejně jako v&nbsp;některých [[balkán]]ských provinciích se hovořilo [[Latina|latinsky]], avšak převládajícím jazykem nejširších vrstev obyvatelstva, užívaným církví a fungujícím jako prostředek literárního vyjádření byla [[řečtina]].<ref>Zástěrová a kol. (1992), Ss.&nbsp;370–371</ref>

Latinský element v&nbsp;říši byl přechodně posílen dobytím někdejších západních provincií za Justiniána&nbsp;I.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;243</ref> Latina zůstala úředním jazykem do 7.&nbsp;století, kdy ji za Herakleia nahradila řečtina.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;93</ref> Mezi vzdělanějšími třídami na východě upadla spisovná latina poměrně rychle do zapomnění,<ref name="Vasil"/> ačkoli se jí i nadále užívalo při různých ceremoniích a ještě v&nbsp;11. století se objevovala na nápisech a mincích. Naproti tomu [[vulgární latina]] se zachovala u určitých jazykových menšin: v&nbsp;thráko-římském prostředí dala vzniknout [[Protorumunský jazyk|protorumunskému jazyku]] a při západním pobřeží Jaderského pobřeží se postupně vyvinula v&nbsp;[[Dalmatština|dalmatštinu]].

Nejobecnějším nástrojem dorozumívání na byzantském území byla už před zánikem [[Západořímská říše|západořímské říše]] řečtina,<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;242</ref> která se ve východním Středomoří vyskytovala o celá staletí dříve než latina. Řečtiny se užívalo jako církevního jazyka, hovořili jí vědci, filozofové a umělci a sloužila jako ''[[lingua franca]]'' při dálkovém obchodu či při diplomatických stycích s&nbsp;cizími národy. Invaze Arabů a pozbytí východních provincií zásadním způsobem urychlily [[Helenizace|grecizaci]] říše. Řečtina, jíž se mluvilo v&nbsp;Byzanci, často označovaná jako [[středověká řečtina]], případně byzantská řečtina, vycházela z&nbsp;řečtiny období [[Helénismus|helénismu]], z&nbsp;níž přejala jazykový dualismus. V&nbsp;literatuře přetrvávala archaizující forma [[attický dialekt|attické řečtiny]], zatímco v&nbsp;běžné komunikaci se používalo lidové nářečí odvozené z&nbsp;[[koiné]].<ref name="zasterova"/>

V&nbsp;etnicky silně heterogenní Byzantské říši se vyskytovaly četné jiné jazyky, z&nbsp;nichž se některé domohly v&nbsp;jistých oblastech polooficiálního statusu. V&nbsp;pozdní antice se mezi vzdělanými vrstvami populace Sýrie a [[Palestina|Palestiny]] rozšířila [[aramejština]] a její [[Syrština|syrský dialekt]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;249</ref> [[Koptština]] dominovala Egyptu, jiným provinciím [[arménština]], [[gruzínština]] a [[slovanské jazyky]].

 

{{Podrobně|Byzantská literatura}}

Literatura a byzantská kultura všeobecně byly určovány čtyřmi elementy: helenistickými tradicemi odkazujícími na [[Starověké Řecko|antické Řecko]], křesťanstvím zaujímajícím od obrácení [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]] pozici oficiálního náboženství v&nbsp;říši, [[Starověký Řím|římskou]] povahou státoprávní organizace, a [[orient]]álními vlivy převzatými od rozličných asijských a afrických národů.<ref name="Adena">[http://cliojournal.wikispaces.com/The+Enduring+Legacy+of+Byzantium Adena, Louise. ''The Enduring Legacy of the Byzantine Empire'']. Clio History Journal, [cit. 2010-07-05].</ref> Jednotlivá díla byzantské literatury jsou z&nbsp;hlediska svého zaměření a žánru tříděna do pěti skupin. První tři z&nbsp;nich navazují na antické vzory a zahrnují historii a letopisy, encyklopedii a eseje, a světskou poezii. Dvě další jsou tvořeny novými literárními formami; církevní a teologickou literaturou, a lidovou poezií.<ref>[http://www.newadvent.org/cathen/03113a.htm Byzantine Literature] Catholic Encyclopedia, [cit. 2010-07-05].</ref>

Předním zástupcem historiků byl [[Prokopios z Kaisareie|Prokopios z&nbsp;Kaisareie]], pobočník [[Belisar]]a při jeho válečných taženích, jež zachytil ve svém spise ''Knihy o válkách''. Na Prokopia navázali [[Agathias]], popisující závěr panování Justiniána&nbsp;I.,<ref name="Vasiliev-culture">[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_PN.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Justinian the Great and his successors (518–610) : Literature, learning, and art'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> a v&nbsp;7. století [[Theofylaktos Simokattés|Theofylaktos Simokattes]]. Pozdější fáze byzantských dějin vylíčili [[Michael Psellos]], [[Niketas Choniates]] a [[Laonikos Chalkokondyles]]. K&nbsp;význačným historikům náleželi i císařové a příslušníci vládnoucích rodů jako třeba [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantin&nbsp;VII.]] či [[Anna Komnéna]], autorka Alexiady. Mezi kronikáři vynikali [[Jan Malalas|Ioannes Malalas]], [[Theofanes Homologetes]], [[Ioannes Skylitzes]] a [[Ioannes Zonaras]].<ref name="zasterova"/> Z&nbsp;encyklopedistů a esejistů lze jmenovat patriarchu Fotia a [[Theodoros Metochites|Theodora Metochita]], byzantského [[Humanismus|humanistu]] ze 14.&nbsp;století.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;384</ref> Koncem 10.&nbsp;století byl vytvořen rozsáhlý lexikon ''[[Suda (slovník)|Suda]]''.<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;564</ref> K&nbsp;zástupcům světské poezie jsou řazeni [[Georgios Pisides]], oslavující ve svých básních Herakleiovy výpravy, a také zarputilý odpůrce ikonoklasmu a autor polemických pojednání [[Theodoros Studijský]], opat [[Studijský klášter|kláštera Studios]]. Ten pokračoval v&nbsp;ikonodulské obhajobě obrazů po [[Jan z Damašku|Janovi z&nbsp;Damašku]],<ref>Mango (2002), s.&nbsp;157</ref> jenž byl i tvůrcem mnoha hymnů. Nejvýznamnějším skladatelem hymnů a tedy představitelem církevní a teologické literatury byl ale [[Romanos Melodos]]. Úrovně srovnatelné s&nbsp;Romanovým dílem dosáhl v&nbsp;7. století hymnus ''[[Akafist|Akathistos]]''.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;86</ref> Lidovou poezii zastupuje především jedinečný hrdinský epos ''[[Digenis Akritas]]'' z&nbsp;11. nebo 12.&nbsp;století, opěvující akritai.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;411</ref>

 

Základy byzantské architektury vyrůstají z&nbsp;římské a raně křesťanské architektury. Vedle hojných dokladů budov určených k&nbsp;náboženským účelům se zachovalo i množství světských staveb, paláců a pevností. U chrámů je patrné nápadné upřednostňování cihel jako stavebního materiálu, třebaže z&nbsp;vnější strany byly zakryty kamennými deskami, zatímco interiéry zdobily [[Mozaika|mozaiky]]. Pro církevní stavby byl příznačný půdorys ve tvaru kříže, volněji rozmístěné mohutné sloupy podpírající klenby, na nichž byly posazeny kopule.<ref name="Vasiliev-culture"/>

Dějiny byzantské architektury a umění lze členit do třech etap. První z&nbsp;nich spadá do doby Justiniána&nbsp;I., za něhož byly v&nbsp;Konstantinopoli zbudovány chrámy [[Hagia Sofia]], svaté Ireny či svatých Apoštolů.<ref>Meier (2009), s.&nbsp;67</ref> Mimo hlavní město stojí za povšimnutí bazilika [[San Vitale]] v&nbsp;[[Ravenna|Ravenně]] nebo [[klášter svaté Kateřiny]] na [[Sinaj (biblická hora)|Sinaji]]. [[Makedonská renesance]] po sobě nezanechala v&nbsp;oblasti architektury srovnatelné pamětihodnosti a nepřinesla ani žádné zásadní inovace. Jako předobraz tehdejších chrámů posloužila dnes již neexistující Nea basilike. V&nbsp;11. a 12.&nbsp;století se byzantské vzory projevují na periferii byzantského světa, v&nbsp;[[kavkaz]]ských a slovanských zemích, stejně jako na [[Sicílie|Sicílii]] a v&nbsp;Benátkách.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;453–455</ref> Poslední rozkvět nastal po nástupu Palaiologů, kdy došlo k&nbsp;obohacení byzantské architektury o západní a ruské styly. V&nbsp;této epoše byl vybudován komplex kostelů v&nbsp;[[Mystra|Mystře]] na [[Peloponés]]u a dále se vyvíjely kláštery na hoře [[Athos]].

Sochařství zpočátku dominoval pozdně římský styl, v&nbsp;němž byly ztvárněny četné konstantinopolské plastiky včetně nadživotní jezdecké sochy Justiniána. Zároveň se prosazovala díla zhotovená ze [[Slonovina|slonoviny]].<ref name="Vasiliev-culture"/> Sochařství se věnovalo hlavně výzdobě vnitřních prostor, přičemž se do něho promítal vliv křesťanství. Plastiky lidských postav se vyznačovaly strnulostí a uniformitou. Mimořádné pozornosti se těšila mozaika, jeden z&nbsp;prvků římského umění zděděný a zdokonalený Byzantinci. Prostřednictvím mozaiky byly znázorňovány scény ze života císařů i prostých lidí a různé náboženské výjevy. V&nbsp;malířství se mezi 5. a 7.&nbsp;stoletím silně rozvinula [[ikonografie]], neboť [[Ikona|ikony]], zobrazující Krista, [[Maria (matka Ježíšova)|Pannu Marii]], či svaté, se staly předmětem uctívání kultu mezi věřícími.<ref>Mango (2002), s.&nbsp;152</ref> Byzantské malířství a obdobně umění jako celek utrpělo za ikonoklasmu, provázeném ničením obrazů i soch. Po jeho skončení nabyly ikony ještě více na důležitosti ve vybavení chrámů.

 

=== Věda, lékařství a právo ===

Byzantinci výrazně přispěli k&nbsp;uchování antických poznatků a jejich zprostředkování [[islám]]skému světu a [[Renesance|renesanční]] Itálii. Přestože byzantští badatelé po uzavření athénské [[Akademie]] v&nbsp;roce 529 učinili jen zanedbatelné pokroky, v&nbsp;jistých dobách dosáhli skvělých úspěchů v&nbsp;aplikaci vědy a neustále setrvávali v&nbsp;úzkém kontaktu s&nbsp;klasickou filozofií, metafyzikou a matematikou.<ref>[http://www.roma.unisa.edu.au/07305/medmm.htm Dickson, Paul. ''Mathematics Through the Middle Ages''] Medieval Mathematics, [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> Z&nbsp;mimořádných výkonů čerpajících z&nbsp;dřívějších znalostí lze kupříkladu zmínit vybudování chrámu Hagia Sofia architekty [[Anthémios z Trallu|Anthémiem z&nbsp;Trallu]] a [[Isidor z Milétu|Isidorem z&nbsp;Mílétu]]. Spisy antických autorů byly udržovány v&nbsp;povědomí zásluhou klasických studií v&nbsp;[[Athény|Athénách]], v&nbsp;Alexandrii a na [[Konstantinopolská univerzita|konstantinopolské univerzitě]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;265</ref> Morové epidemie a výboje muslimů přivodili byzantské vědě určitý útlum, překonaný za makedonské renesance na konci prvního tisíciletí. Nový rozmach byl podnícen [[Arabové|arabským]] a [[Perská říše|perským]] vlivem, zvláště ve směru přírodních věd.

Ve srovnání se svými řecko-římskými předchůdci se Byzantinci zdokonalili v&nbsp;medicíně a nezanedbatelnou měrou působili na islámské lékařství. V&nbsp;oblasti právní vědy navázali na [[římské právo]], současně se stále silněji projevovalo křesťanství. Z&nbsp;kodifikace ''[[Corpus iuris civilis]]'', provedené za Justiniána&nbsp;I.,<ref>Hradečný (1998), s.&nbsp;112</ref> byly odvozeny zákoníky ''[[Ekloga (zákoník)|Ekloga]]'', vydaný za Leona&nbsp;III.,<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;350</ref> a ''[[Basiliky|Basilika]]'', dokončený za [[Leon VI. Moudrý|Leona&nbsp;VI. Moudrého]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;462</ref>

Poslední vzepětí byzantské vědy se událo v&nbsp;závěrečných staletích dějin říše. V&nbsp;tomto období se Trapezunt stal střediskem pro studium astronomie, matematiky a medicíny. Tehdejší byzantští badatelé a učenci, jako byl třeba [[Novoplatonismus|novoplatónský]] filozof [[Georgios Gemistos Pléthón]], měli značný podíl na rozšíření antických gramatických a literárních textů v&nbsp;raně renesanční Itálii.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;329</ref>

[[Soubor:Byzantine eagle.JPG|thumb|Dvouhlavý orel jako symbol konstantinopolského patriarchátu, převzatý z palaiologovské insignie Byzantské říše]]

Rok 1453 je dodnes vnímán jako jeden z&nbsp;milníků značících završení [[středověk]]u. Západní historiografie dlouho zastávala velmi negativní postoj vůči Byzantské říši, protože ji považovala za úpadkovou orientální [[Despocie|despocii]]. Avšak právě Byzanc chránila po staletí [[Evropa|Evropu]] před hrozbami přicházejícími z&nbsp;východu, když zadržovala Peršany, Araby, [[Seldžucká říše|seldžucké Turky]] a po určitou dobu Osmany.<ref name="Adena"/> Paradoxně devastující vydrancování Konstantinopole [[Křížové výpravy|křižáky]] v&nbsp;roce 1204 razantně podlomilo schopnost říše odolávat útokům Turků.

Stěžejní zásluha byzantské civilizace, již [[Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij]] definoval jako syntézu římské státní formy, řecké kultury a křesťanské víry,<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;7</ref> tkví v&nbsp;uchování dědictví univerzální římské říše v&nbsp;temném období západoevropského [[Raný středověk|raného středověku]]. Obzvláštní počin představovala v&nbsp;tomto směru kodifikace římského práva, proslulá sbírka ''Corpus iuris civilis''. Byzanc zastala klíčovou úlohu v&nbsp;předání kulturních hodnot a znalostí klasické antiky západní Evropě, zčásti probíhající za arabského zprostředkování. Zapůsobila na leckteré evropské myslitele, jako byl třeba [[Tomáš Akvinský]], a zvláště v&nbsp;15. století dále pozvedla zájem o [[Starověk#Středomoří|antiku]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P2D.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Byzantium and the Italian Renaissance'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Mnoho význačných řeckých vzdělanců se odebralo do Itálie a západní Evropy, čímž napomohli rozvoji renesance.<ref>Gibbon (2005), s.&nbsp;289</ref> Na řecké půdě se byzantské tradice udržely na Benátčany ovládané [[Kréta|Krétě]] do jejího dobytí Osmany v roce 1669.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;337</ref>

Nejdalekosáhleji zapustila byzantská kultura kořeny u východoevropských [[Slované|Slovanů]] a na Kavkaze, a i po arabských výbojích ovlivňovala koptské, [[Etiopie|etiopské]], syrské a arménské křesťany. Byzantinci uspíšili proces [[christianizace]] ve východní Evropě:<ref>Treadgold (1997), Ss.&nbsp;556–557</ref> misie [[Cyril a Metoděj|Konstantina a Metoděje]] se stala výrazným impulzem evangelizace jen povrchně christianizované [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]]. Od 9.&nbsp;století bylo do byzantského civilizačního rámce začleňováno Bulharsko a zhruba v&nbsp;téže době navázala Byzanc čilé hospodářské a diplomatické styky s&nbsp;[[Kyjevská Rus|Kyjevskou Rusí]], v&nbsp;důsledku čehož přijali Rusové v&nbsp;roce [[988]] křesťanství v&nbsp;jeho pravoslavné podobě. Byzantští kněží a mniši stáli u zrodu [[cyrilice]] odvozené z&nbsp;[[Řečtina|řeckého písma]]. Na [[Východní Slované|východoslovanském]] území byly vystavěny velkolepé kostely a chrámy vycházející z&nbsp;byzantského vzoru, jež vtiskly ruské architektuře a umění vedle [[Skandinávie|skandinávských]] a čistě slovanských rovněž byzantské rysy.<ref name="Adena"/>

Nedlouho po pádu Konstantinopole byla na dvoře [[Moskevské knížectví|moskevských velkoknížat]] převzata byzantská ceremoniální etiketa společně s&nbsp;imperiálním emblémem [[Orel (heraldika)|dvouhlavého orla]]. Nároky moskevských velkoknížat na nástupnictví po byzantských císařích se zvýšily po svatbě [[Ivan III.|Ivana&nbsp;III.]] se [[Zoe Palaiologovna|Zoe Palaiologovnou]], neteří posledního byzantského císaře.<ref name="Zástěrová336">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;336</ref> Stále častěji se také prosazovala idea „[[Třetí Řím|třetího Říma]]“, podle níž se Moskva stala význačným politickým centrem a strážkyní ortodoxní víry.<ref name="Zástěrová336"/> V&nbsp;následujícím století se [[Ivan IV.|Ivan&nbsp;IV. Hrozný]] jako první moskevský vládce nechal korunovat za [[car]]a (císaře). Již před ním se [[Mehmed II.]], osmanský přemožitel Byzance, prohlásil za ''Kayser-i Rum'', doslovně [[caesar]]a Říma.<ref>[http://ottomanempire.info/mehmed2.htm ''Mehmed&nbsp;II'' (1432–1481)]. OttomanEmpire.info, [cit. 2010-07-05].</ref> Jeho následníci se pokládali za legitimní dědice byzantských panovníků až do zániku [[Osmanská říše|Osmanské říše]] na počátku 20.&nbsp;století.