Messerschmitt Bf 109: Porovnání verzí

'''Messerschmitt Bf 109'''<ref group=pozn.>Původní firma výrobce byla Bayerische Flugzeugwerke A.G., proto typová zkratka '''Bf'''. Některé zahraniční prameny či uživatelé typu užívali i označení "Me-109" ([[Jugoslávské královské letectvo]]) či "Me 109" ([[bulharské letectvo|Královské bulharské letectvo]]), "Me 109" se ale v Německu objevovalo jen někdy na výrobních štítcích licenční výroby typu u společnosti [[Erla Maschinenwerk|Erla]].</ref> byl jeden z nejlepších a nejvýkonějších [[Stíhací letoun|stíhacích letadel]] 2.[[Druhá světová válka|druhé světové války]].{{Fakt/dne|20170728225936|}} Ve Svésvé dobydobě šlo o jedno z prvních skutečně moderních stíhacích letadel, které utvořilo měřítko pro další moderní stíhací letadla.{{Fakt/dne|20170728225936|}} Zkonstruován byl pod vedením prof. dipl. Ing. [[Willy Messerschmitt|Wilhelma Emila Messerschmitta]] u společnosti [[Bayerische Flugzeugwerke]] v polovině 30.let dvacátého století. Před a v průběhu celé [[Druhá světová válka|druhé světové války]] sloužil jako standardní stíhač v německé [[Luftwaffe (Wehramcht)|Luftwaffe]] a sloužil také v mnoha dalších zemích (namátkou ([[Švýcarsko]], [[Finsko]], [[Třetí republika|Československo]], [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovensko]], [[Království Jugoslávie|Jugoslávie]], [[Frankistické Španělsko|Španělsko]], [[Maďarské království|Maďarsko]], [[Rumunsko]], [[Itálie]], ve verzi [[Avia S-199]] taky [[Izrael]]).

Jde o nejvíce vyráběné stíhací letadlo v historii letectví, má na svém kontě nejvíce sestřelených nepřátelských letadel{{Fakt/dne|20170728225936|}} a létala na něm řada slavných [[Letecké eso|es]] včetně toho nejúspěšnějšího [[Erich Hartmann|Ericha Alfreda Hartmanna]].{{Fakt/dne|20170728225936|}}

Nejdéle sloužil ve Španělsku (ve verzi Hispano Buchón) kde byl vyřazen až v roce 1965 a díky tomu se objevil ve slavném filmu [[Bitva o Británii (film)|Bitva o Británii]].

To{{kdy?}} od prvního vzletu úplynulouplynulo plných 30 let.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

Firmy [[Arado Flugzeugwerke|Arado]], [[Focke-Wulf]] a [[Heinkel]] obdržely v únoru roku [[1934]] požadavky [[RLM]] na vývoj jednoplošné stíhačky, která by nahradila [[dvouplošník]] [[Heinkel He 51]], požadavek byl neochotně předán i tehdejší firmě [[Bayerische Flugzeugwerke]], kde pracoval i [[Willy Messerschmitt]] a na konci léta začal vývoj letounu '''Bf 109''', který vycházel hlavně z typu [[Messerschmitt Bf 108|Bf 108]], ale jehož zárodky se formovaly již u sportovního MesserchmittaMesserchmittu M 35.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

Návrh v sobě spojoval tehdy velice moderní a převratné technologie{{Fakt/dne|20170728225936|}} třeba jako celokovovou konstrukci, [[Slot (letectví)|sloty]] na náběžných hranách křídel, jednonosníkové křídlo což byl přímo patent prof. Messerschmitta, zatažitelný podvozek, plně zakrytou pilotní kabinu a další, s důrazem na snadnou, lehkou výrobu a promyšlený pozemní servis.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

První prototyp, označený jako '''Bf 109 V1''' (Werk-Nr.758, D-IABI), vzlétl 28. května [[1935]] z továrního letiště v Augsburgu. Jelikož se upustilo od motoru [[BMW]] 116 a motor [[Junkers Jumo 210]]C ještě nebyl k dispozici, byl stroj poháněn [[Spojené království|britským]] motorem [[Rolls-Royce Kestrel]] V o výkonu 695 koní. Druhý prototyp Bf 109 V2 (Werk-Nr.759, D-IUDE) poháněný motorem Junkers Jumo 210 A vzlétl 12. prosince 1935. 8. dubna [[1936]] vzlétl Bf 109 V3 (Werk-Nr.760, D-IOQY), jenž nesl i výzbroj tvořenou dvěma [[Synchronizátor střelby|synchronizovanými]] kulomety [[MG 17]] ráže 7,92 mm. Po vzletu prototypu Bf 109 V4 (Werk-Nr.878, D-IALY) 23. září 1936 byl letoun Bf 109 V3 poslán do Španělska. 30. listopadu 1936 ho následoval prototyp Bf 109 V4. Exempláře V5 (Werk-Nr.879, D-IIGO) a V6 (Werk-Nr.880, D-IHHB) byly místo dřevěných vrtulí Schwarz vybaveny stavitelnými kovovými vrtulemi VDM. V soutěži zůstala nakonec dvě letadla, zprvu favorizovaný Heinkel He 112 a "outsider" Bf 109. Ve vzájemném porovnání se komise nakonec přiklonila k Messerschmittově konstrukci, zvláště po posledních ukázkách kdy pilot Bf 109 předvedl dokonalou akrobacii letadla, schopnost letadla velice dobře vybírat vývrtku (což byl jeden z požadavků RLM) a ve střemhlavém letu dosáhl až 700 km/h, což pilot [[Heinkel He 112|Heinkelu He 112]] odmítl provést. Nová standartní stíhačka nově vzniklé Luftwaffe ale nebyla bez chyb, pilotní prostor byl z důvodu ceo nejlepší aerodynamiky těsný a [[Podvozek letadla|podvozek]] byl hodně úzký - což zavinilo mnoho nehod.

V roce 1942 došlo k nahrazení verze F verzí G. Gustavy se používaly dlouho a prošly mnoha změnamazměnami, měly silnější motor DB 605A, mohly nést množství různých výstrojních a výzbrojních sad podle druhu mise (kamery, různé kanóny, přídavné nádrže...), zlepšila se ochrana pilotního prostoru, zvýšily se výkony a letadla byla více optimalizovaná do vyšších rychlostí které stále narůstaly vlivem vyšších výkonů motorů.{{Fakt/dne|20170728225936|}} Ale celková sladěnost byla u verze Friedrich o něco lepší, alespoň oproti prvním verzemverzím G.

V bojích proti západním [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojencům]] v letech 1942-1945 musely stroje Bf 109 postupně čelit rostoucí početní převaze protivníka. Ačkoliv zůstával až do konce války nebezpečným soupeřem, nedokázal letoun Bf 109 a ostatně ani [[Fw 190]] či [[Me 262]] ohrozit spojeneckou nadvládu ve vzduchu. Ta se od roku 1944, zejména s masivním nasazením výkonných stíhaček [[P-51 Mustang]], [[P-47 Thunderbolt]], [[Spitfire]] Mk.XIV a [[Hawker Tempest]], stala trvalou. Důvodem byla nejen značná kvantitativní převaha a víceméně technická rovnocennost ,{{Fakt/dne|20170728225936|}} ale i rostoucí kvalita spojeneckých letců a naopak úpadek německého leteckého výcviku v důsledku velkých ztrát a nedostatku času.

Konstrukční kancelář začala pracovat na zabudování nového motoru [[DB 601]]E o výkonu 1 350 k do přepracovaného, velice aerodynamického draku.{{Fakt/dne|20170728225936|}} Změny byly patrné zejména na jinak řešené kapotáži motoru, kde byl také viditelně zvětšen průměr vrtulového kuželu, který nyní plynule navazoval na obrys krytu motoru, a vstup vzduchu do kompresoru na levém boku, jehož ústí dostalo kruhový průřez. Vzpěry [[vodorovné ocasní plochy|vodorovných ocasních ploch]] byly odstraněny. Zpevněna byla i zadní část trupu a proběhly i mnohé jiné vnitřní úpravy. [[Ostruha (letectví)|Ostruhové kolečko]] bylo řešeno jako polozatahovatelné.<ref group=pozn.>Po zatažení zůstávalo přitisknuté k výřezu ve spodní části trupu, z nějž zčásti vystupovalo. V běžném nasazení však bylo často aretováno ve zcela vysunuté poloze.</ref> Podstatně překonstruováno bylo i [[Křídlo letadla|křídlo]], zkráceny byly sloty na náběžné hraně, [[křidélka]] byla zkrácena a byla změněna konstrukce [[Vztlakové klapky|vztlakových klapek]] v prostoru za chladiči - byly zde řešeny jako štěrbinové a sloužily i k regulaci průtoku vzduchu radiátory chlazení. Chladiče byly na křídle posunuty směrem vzad a jejich výška byla snížena a křídla dostala nové oblé zakončení, čímž se zvýšila nosná plocha. Vývojové verze F byly prototypy Bf 109 V21 – V25.

Nový stroj se tak dosti lišil od svého předchůdce. Luftwaffe si od nového Messerschmitt Bf 109F slibovala nabytí převahy nad britskou RAF a "Friedrich" pro [[Royal Air Force|RAF]] na jaře [[1941]] znamenal skutečně velice nebezpečného nepřítele.{{Fakt/dne|20170728225936|}} Jediným vážným nedostatkem nového stroje byla relativně slabá výzbroj sestávající ze dvou kulometů [[MG 17]] a 20 mm kanónu MG 151/20 v duté ose vrtule. S výzbrojí se laborovalo, a tak verze F-1 měly kanón [[MG FF]]/M, F-2 15 mm MG 151 a F-4 20 mm [[MG 151]]/20. Ze začátku byly velké problémy se zasekáváním kanónu MG FF/M, přehříváním motoru a odlamováním zadní části trupu. Po počátečních problémech se verze F stala mezi německými letci nejoblíbenější, díky své vyváženosti manévrovacích schopností a výkonu motoru. Během [[operace Barbarossa]] byla polovina stíhacích jednotek Luftwaffe na východě vyzbrojená Messerschmittu Bf 109F.

Příchod Gustava znamenal opět pro spojence nové ohrožení.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

Poslední verze Gustava byl model G-10. Hlavní rozdíl byl v použitém výkonějším motoru DB 605D, nejspíše verze G-10 vznikla nejspíše z důvodu opožděné produkce modelu K.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

Verze G byla nejpočetnější, představovala kolem 60% všech Bf 109. Ze začátku Gustava omezoval motor který z důvodů vznícení pracoval na menší výkon, později se problém podařilo odstranit{{Fakt/dne|20170728225936|}} a motor se mohl používat na plný výkon. Gustav celkově představoval silného nepřítele, byť už nemá takový lesk jako verze E a F, přišel do doby kdy se Luftwaffe dostávala do obrany a v průměru pilot Gustava neměl takové zkušenosti jako pilot dřívějších verzí.Pokud ho ale pilotoval expert, nebylo radno se s ním dostat do křížku. 352 sestřelů na strojích verzí G a K dosáhl [[Erich Hartmann]], což z něj učinilo nejúspěšnějšího stíhače všech dob a druhý Gerhard Barkhorn který má 301 sestřelů hlavně ne verzi G mluví za vše.

Výkony verzí G byly poměrně různorodé - záviselo na typu a výbavě letounu. Maximální rychlost verze G-2 dosahovala 665 km/h ve výšce 7 200 m. U verzí G-5 a G-6 poklesla na 655 km/h v 6 600 m, zatímco u verzí G-10 a G-14 vzrostla na 680-695 km/h.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

S přídavnými kanóny pod křídly klesla rychlost Bf 109 G-6 s motorem DB 605A na 620 km/h.{{Fakt/dne|20170728225936|}}

V roce 1943 vznikla verze Bf 109 H-0 přestavbou verze Bf 109 F. Pohon zajišťoval motor DB 601 E-1 se zařízením GM-1. Letoun měl zvětšeno rozpětí o 2 metry. Změny na podvozku letadla a mnohé další změny.{{Fakt/dne|20170728225936|}}