Svatý grál: Porovnání verzí

Odebráno 2 728 bajtů ,  před 3 lety
bez shrnutí editace
m (Editace uživatele 178.77.238.147 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Lukáš Král)
značky: editace z Vizuálního editoru možný vandalismus
 
== Legendy o Svatém grálu ==
[[Josef z Arimatie]], který si vyžádal od předpokládá, vznikla až koncem 2. století.
[[Josef z Arimatie]], který si vyžádal od [[Pilát Pontský|Piláta]] mrtvé tělo Krista, aby je pohřbil, měl zachytit krev prýštící z ukřižovaného. Podle jedné z legend Josef putoval s [[Marie Magdalena|Máří Magdalenou]] do Francie. Grál zde měl chránit [[Řád templářů|rytířský řád templářů]].
 
Podle jiné legendy Svatý grál i s Josefovou rodinou dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje přítomnost grálu na [[Král Artuš|Artušově]] kulatém stole.
 
Jedna z teorií je, že svatý grál je Máří Magdaléna, podle některých populárních teorií Ježíšova manželka, a kalich znázorňuje starý symbol ženství-ženského lůna.
 
Zřejmě nejstarší verzi dnes již běžně známé pověsti o Grálu nalezneme ve velšské básni vzniklé přibližně v 6. století našeho letopočtu.{{Fakt/dne|20100928075318}} Hovoří se v ní o výpravě válečníků vedených legendárním anglickým králem [[Král Artuš|Artušem]] (kolem roku 500 našeho letopočtu) do Annwn, na keltský onen svět (zásvětí). Muži se plaví po moři a zaplétají se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem je nalézt jakousi kouzelnou nádobu, již střeží devět panen.
 
Podle příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně, ať v próze či v básních, vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které keltský kouzelný svět přesadily do rámce tamějšího rytířského dvora. Jakmile se tedy pověst o Grálu rozšířila, bylo pro básníky jednoduché hrdinu této pověsti Percevala (keltsky Peredur) umístit na dvůr krále Artuše, na němž již žilo mnoho vynikajících rytířů, a vytvořit z něj jednoho z rytířů pověstného kulatého stolu. Podle dnešních výzkumů to byl ve 12. století [[Chrétien de Troyes]], který historicky jako první zapracoval příběh o Grálu do artušovských legend. Kolem roku 1185 sepsal dílo ''Perceval li Galois ou Les Contes del Graal.''
 
Později, okolo roku 1200, složil '''Robert de Boron''' na dvoře hraběte '''Gautier de Montbéliard''' svoji ''Grand estoire dou Graal,'' krátkou povídku o 3514 verších, která je považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dědictví o Grálu. Pro Roberta de Boron je již Grálem číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později [[Josef z Arimatie]] zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací pro Boronovu báseň je patrně Nikodémův apokryf, později známý jako „Pilátovy spisy“ – zpráva o odsouzení a smrti Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma. Ta ale, jak se předpokládá, vznikla až koncem 2. století.
 
Mezi lety 1197 a 1210 vytvořil [[Wolfram von Eschenbach]] svého ''Parzivala,'' dílo považované za největší epos německého středověku. Jako předloha mu sloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parzival, pozvolna přesáhne pozemské chápání pojmu rytíře, aby nakonec, navzdory mnoha pochybnostem, bolesti a zkouškám, mohl být díky svému čistému a hrdinnému snažení korunován za krále Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje „lapsit exillis“ – mezi mnoha významy převládá „z nebe spadlý“. Jednou v roce, na Velký pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.
Neregistrovaný uživatel