Vissarion Grigorjevič Bělinskij: Porovnání verzí

{{Infobox - spisovatel}}

 

 

== Život ==

=== Literární snění ===

První významnější statí bylo ''Literární snění'' (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněn německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádá, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazuje, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považuje lid, jehož jedinou kulturou je [[folklór]]. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledá cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnuje požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstají v jeden nedílný pojem.

 

=== O ruské povídce a povídkách p. Gogola ===

Realistické tendence jsou ještě silnější v stati ''O ruské povídce a povídkách p. Gogola'' (О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835). Bělinskij zde rozvádí svou koncepci "reálné poezie" a podává její přesnou charakteristiku: "...Poezie reálná, poezie života a skutečnosti je opravdová a pravá poezie naší doby. Její typický ráz záleží ve věrnosti skutečnosti; ona nepřetvaří život, ale ho reprodukuje, znovu vytváří a jak vypouklé sklo v sobě odráží pod jedním hlediskem jeho rozmanité jevy, vybírající z nich ty, které jsou nutné pro složení úplného, ​​živého a jednotného obrazu ... Abych uzavřel charakteristiku toho, co nazývám reálnou poezií, dodávám, že věčný hrdina, neměnný předmět její inspirace, je člověk."<ref>Spisy Bělinského, sv. I, Praha, 1956, s. 184-185.</ref>

V této stati najdeme všechny charakteristické rysy realistické poetiky. Vzorem mu je [[Nikolaj Vasiljevič Gogol]], kterého ještě za [[Alexandr Sergejevič Puškin|Puškinova]] života slavil jako zakladatele nové etapy literárního vývoje. Za základní esteticko-noetické gesto Gogolovy prózy považuje "smích přes slzy".

 

=== Básně M. Lermontova ===

V této stati (Стихотворения М. Лермонтова, 1841) podrobil kritice svůj dřívější požadavek absolutní objektivity. Hlouběji se zabýval vztahem umělce ke skutečnosti. Nevzdává se sice myšlenky o objektivní zákonitosti historického dění a vyžaduje i nadále, aby autor pravdivě vyjadřoval jeho smysl, ale cestu k tomu vidí v tom, jak autor sám postihuje podstatu smutné skutečnosti.

 

 

=== Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník ===

V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] dva sborníky: ''Fyziologie Petrohradu'' (Физиология Петербурга) a ''Petrohradský sborník'' (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky Bulgarin nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "naturální školou". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňuje nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tematiky.

 

=== Dopis Gogolovi ===