Gija Kančeli: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: Doplnění informací do šablony Porušení autorských práv |
→Dílo: "překlad" článku do lidštiny, odstranění řady chyb a doplnění informací značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 6:
== Dílo ==
Jádro Kancheliho tvorby leží v jeho dosud sedmi dokončených symfoniích. Na rozdíl od tradičně chápaného makrocelku symfonické řady, kdy mezi sebou jednotlivé symfonie komunikují svou rozdílností, odlišným zaměřením, případně kontrastním obsazením, Kancheliho symfonie jsou neseny v duchu stylové jednoty a redukce kontrastu mezi nimi - při prvním poslechu jsou jedna od druhé takřka k nerozeznání. Kontrast se naopak maximálně projevuje v mikroformě jako hlavní výrazový prvek jeho kompoziční techniky: obrovské masy zvuku jsou bez přechodů střídány maximálně ztišenými, často jednohlasými pasážemi.
Kancheliho hudba je v jeho symfonických dílech většinou modální, z atonálních kompozičních technik si autor bere pouze prostředky pro ozvláštnění výrazu a témbru. Kancheliho symfonie jsou ukázkou duchovně orientované postmoderní tvorby postsovětských autorů jakými jsou například Alfred Schnittke, Sofia Gubajdulina anebo Valentin Silvestrov.
Svou První symfonii dokončil Kancheli roku 1967, roku 1970 druhou. Kritika v nich nacházela zejména vliv ruského skladatele [[Igor Stravinski|Igora Stravinského]] a tradiční gruzínské duchovní hudby. Především je v nich však možno sledovat vliv Dmitrije Šostakoviče, případně Arama Chačaturiana.
Symfonii č. 3 dokončil Kancheli v roce 1973, je psána pro dětský hlas a velký orchestr, přičemž zpěvák je po celou dobu symfonie odkázán pouze na jednoduchý pětitónový motivek.
Za symfonii č. 4, ''In memoria di Michelangelo'', připomínající 400 let od narození Michelangela, získal Kancheli roku 1976 Státní cenu SSSR.
Symfonie č. 5, dokončená roku 1977 pokračuje ve zvukovém světě Čtvrté symfonie jako její pandán. Kontrastnost jejich ploch a střihová technika připomíná chvílemi filmovou hudbu. Kancheli ostatně napsal hudbu k více než 30 sovětským filmům.
Symfonie č. 6 z roku 1979 je považována za hudební protest proti útlaku lidského ducha a za hledání vyšší duchovní síly. Je vrcholnou Kancheliho symfonií.
Symfonii 7, nazvanou ''Epilog'', dokončil autor v roce 1986, formálně je pozoruhodná absencí reprízy v tématech - ta se střídají od začátku do konce bez jakéhokoliv náznaku návratu.
Kancheli v pozdějších letech napsal rovněž řadu symfonických básní, vesměs vydávaných labelem ECM v Mnichově.
== Hodnocení ==
Roku 2008 získal [[Wolfova cena za umění|Wolfovu cenu za umění]].
| |||