Jan Potocki: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
oprava
doplnění
Řádek 39:
 
== Životní pouť ==
Jan Potocki se narodil v roce [[1761]]<ref>dnes [[Kalynivský rajón]], [[Vinnycká oblast]]</ref> na [[Ukrajina|Ukrajině]], v bohaté [[aristokracie|aristokratické]] rodině. Studoval ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] a pak na lodích suverénního [[maltézský řád|maltézského řádu]] pronásledoval středomořské [[Pirát|korzáry]]. Neklidně putoval mezi carským dvorem v [[Petrohrad]]u a francouzskými [[encyklopedisté|encyklopedisty]] v [[Paříž]]i. Byl jmenován vedoucím badatelské skupiny, která měla provázet ruské poselstvo do [[Čína|Číny]]. Provázel jej slavný orientalista [[Heinrich Klaproth|Heinrich Julius Klaproth]], který později po Potockém nazval vzdálené korejské souostroví. Poselstvo dorazilo až na čínské hranice, ale tam došlo k roztržce, protože hrdí Rusové se odmítli podrobit ponižujícímu ceremoniálu a do země vůbec nebyli vpuštěni.<br />Hrabě Potocki, nazývaný „poslední Polák“, byl jedním z prvních lidí, kteří po boku [[aeronaut]]a [[Jean Pierre-Francise Blanchard|Jeana Pierra-Francise Blancharda]] vzlétli v balónu do nebes. Považoval se hlavně za učence. Sestavil archeologický atlas [[Rusko|Ruska]] a pracoval v oboru [[slovanské starožitnosti|slovanských starožitností]]. Četnými nitkami je spojen s [[Pavel Josef Šafařík|Pavlem Šafaříkem]] a [[Ján Kollár|Janem Kolárem]]. Vědci si jej na rozdíl od cara [[Alexandr]]a příliš necenili, a tak dal zklamaný hrabě celý náklad jedné své knihy naházet do rybníka. Ve svých dedukcích byl stejně odvážný jako při bojích s korzáry a takoví lidé nemají v Akademii naštěstí pro obě strany co dělat.
 
Někdy kole roku [[1803]] začal Potocki předčítat své nemocné manželce ''[[Tisíc a jedna noc|Příběhy tisíce a jedné noci]]'', a to pravděpodobně ve francouzské [[Antoine Galland|Gallandově]] verzi. Když byl hotov, začal psát vlastní pokračování, které vyšlo v [[Petrohrad]]u v letech 1804–5 bez udání autora v počtu sto kusů. Tak vzniklo první vydání ''[[Rukopis nalezený v Zaragoze|Rukopisu nalezeného v Zaragoze]]'' (francouzsky ''Manuscrit trouvé à Saragosse'', polsky ''Rękopis znaleziony w Saragossie''). Následovala různá doplněná [[obskurní]] vydání. Jeden příběh přejal [[Washington Irving]], ale připisoval jej jinému autorovi. Pařížský časopis, kde ''Rukopis'' vycházel na pokračování, jej uváděl jako dílo hraběte [[Cagliostro|Cagliostra]]. [[Alexandr Sergejevič Puškin|A.S. Puškin]] začal ''Rukopis'' překládat ve verších do ruštiny – a možná v ponurém duelantu Zareckém v [[Evžen Oněgin|Evženu Oněginovi]] zní něco z Potockého. [[Kanonický tvar|Kanonické]] znění románu bylo z četných fragmentárních děl známých například pod názvem ''Uprostřed oběšenců'' sestaveno desetiletí po Potockého smrti. Do němčiny bylo přeloženo s [[Caillois]]ovou předmluvou až v roce [[1961]]. I český překlad vznikl spojením tří různých vydání – německého, polského a francouzského.