Dějiny Rakouska: Porovnání verzí

Nový kancléř [[Kurt Schuschnigg]] dále bojoval proti rakouským nacistům, zároveň se však usilovně snažil zajistit rakouskou bezpečnost. Vztahy s Itálií se po válce v Etiopii roku [[1936]] značně zhoršily, Maďarsko Rakousku stabilitu zajistit nemohlo, a tak se Schuschnigg snažil navázat styky s Německem, což ovšem znamenalo zmírnit pronásledování nacistů v Rakousku. Počátkem roku [[1938]] jej nakonec Němci pozvali „k přátelské rozmluvě“ do [[Berchtesgaden]]u a přednesli Rakousku ultimátum. Schuschnigg byl nakonec přinucen k politice nekonečných ústupků: obsadil vládu dle německých požadavků a propustil nacisty z koncentračních táborů. Když mu Německo předalo v 3. března další požadavky, kancléř je odmítl. Mobilizace německého vojska ovšem donutila Schuchnigga k demisi a nový kancléř [[Arthur Seyß-Inquart]] požádal Němce o pomoc kvůli obnovení pořádku. [[11. březen|11. března]] [[1938]] pak rakouské území začaly obsazovat německé jednotky a 13. března kancléř vyhlásil zákon o připojení k Německu jako „Východní marka“. Ačkoli tzv. [[anšlus]] znamenal porušení mnoha mezinárodních smluv, proti nacistické okupaci Rakouska téměř žádný stát neprotestoval.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 525–530.</ref>