Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 2 313 bajtů ,  před 2 lety
Drobná rozšíření a dopl. refů
|-
|[[Italština|Italsky]]
|Principe (sovrano)<ref name=":3">V některých jazycích, kde je pro knížete užit shodný titul jako pro prince, bývá označení panujícího knížete doplněné slůvkem "suverénní". Titulárního knížete od prince ovšem tyto jazyky odlišit nedokáží.</ref>
|Principessa
|Principato
|-
|[[Francouzština|Francouzsky]]
|Prince (souverain)<ref name=":3" />
|Princesse
|Principauté
|-
|[[Angličtina|Anglicky]]
|(Sovereign) Prince<ref name=":3" />
|Princess
|Principality
| Πρίγκηπας (Prigkipas)
| Πριγκήπισσα (Prigkipissa)
|Πριγκιπάτο (Prigkipáto)
|-
|}
V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem [[kňaz]], zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (''Dux'') a "pouhý" knížecí titul (''Princeps'') někdy přiznávají [[Moravské přemyslovské úděly|údělným knížatům na Moravě]]. Po vzniku [[České království|Českého království]] a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky [[Slezská knížectví|slezských knížectví]] po té, co bylo [[Slezsko]] r. 1335 [[Inkorporace|inkorporováno]] do [[Země Koruny české|českého státu]]. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. [[Seznam pražských biskupů a arcibiskupů|pražskému arcibiskupovi]] či abatyši [[Klášter svatého Jiří (Praha)|kláštera Svatého Jiří]]. Mezi česká knížata patřila také [[Seznam moravských markrabat|markrabata moravská]] (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a [[Opavské knížectví|vévodové opavští]] - [[Opavští Přemyslovci|nelegitimní větev Přemyslovců]]. Po vydání [[Obnovené zřízení zemské|Obnoveného zřízení zemského]] v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným [[Rakouské císařství|rakouským]].
{{Podrobně|Moravské přemyslovské úděly|Slezská knížectví|Seznam knížat z vůle českých králů|Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství}}
Ve střední Evropě a v zemích [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost [[Říšský kníže|říšského knížete]] (''Princeps Imperii'', ''Reichsfürst'') náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. [[Biskup|biskupy]], [[Opat|opaty]], [[Vévoda|vévody]], [[Markrabě|markrabaty]], [[Lankrabě|lankrabaty]], [[Purkrabí|purkrabími]] a podobně. Ti byli přímými leníky císaře a jejich léna nebyla zpočátku (zhruba do 11. století) dědičná. Oproti ostatním říšským stavům se odlišovali prestižnějším postavením a v počátcích také lenní svrchovaností nad hrabaty a [[Svobodný pán|svobodnými pány]]. Knížata na sebe postupně strhávala větší podíl na moci na úkor slábnoucích císařů, nedokázala ale zabránit emancipaci nižších stavů. [[Zlatá bula Karla IV.]] definitivně potvrdila výlučné právo sedmi nejvýznamnějších říšských knížat, včetně českého krále, volit římského krále a potenciální císaře, čímž se kodifikovalo postavení [[Kurfiřt|kurfiřtů]]. V 15. a 16. století narůstal počet světských knížat oproti duchovním, mnohá duchovní knížectví zanikla za reformace. V 16. století se upevnil politický význam titulu říšského knížete, když byl přesně stanoven počet knížectví na říšském sněmu, kde knížecí hodnost představovala podmínku účasti. Zhruba od počátku 17. století se ve větší míře začíná kníže objevovat jako titul, naopak staré tituly markrabích, falckrabích a podobně již nově udělovány nejsou. Prudce narůstá počet nových světských knížat. Oproti dosavadním dvěma či třem desítkám získalo říšský knížecí titul v l. 1582-1806 zhruba 160 rodů a osob. Oproti situaci do konce 16. století ale jen malá část z nich (19 rodů) opravdu usedla na knížecí sněmovní lavici. Tak se knížecí titul odpoutal od svého původního politického významu a stal se spíše čestným vyznamenáním a dokladem vysokého postavení i bohatství nositele. Tyto nové tituly byly také poměrně často udíleny jen hlavám rodu s dědičností vždy pro nejstaršího syna, zatímco dříve patřil ke knížecímu stavu vždy celý rod. [[Napoleonské války]] přinesly [[Mediatizace|mediatizaci]] drobných říšských knížat, z nichž svou svrchovanost udrželo jen několik (např. [[Lichtenštejnsko]] nebo [[Lippe (země)|Lippe]]). Knížecí tituly ve střední Evropě byly udíleny i po zániku říše r. [[1806]] panovníky některých německých států (knížata byla kreována vladaři všech království mimo [[Saské království|Sasko]] a [[Hannoverské království|Hannoversko]] a taktéž panovníky dvou [[Hesensko|hesenských]] států: [[Hesensko-Kasselsko|kurfiřtství]] a [[Hesenské velkovévodství|velkovévodství]]), ovšem oproti předcházejícímu období, kdy knížata povyšoval římský císař, byly knížecí tituly udíleny podstatně méně často (větší počet knížat byl povýšen jen v [[Pruské království|Prusku]]). Knížecí tituly 19. století získali mnohdy za zásluhy státníci nebo vojevůdci. Prestiž těchto mladých, čistě titulárních knížat, byla však v porovnání s knížaty dřívějšími mnohem menší. Prominentním příkladem "nového" knížete je [[Německý kancléř|kancléř]] [[Otto von Bismarck]].
{{Podrobně|Říšský kníže}}
== Mediatizovaná knížata ==
 
== Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě ==
Přestože je knížecí titul nejvíce znám ve střední Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské, můžeme na něj narazit ve většině Evropy i mimo ni. Obecně platí, že knížecí titul jako řádný stupeň vyšší šlechty existoval historicky ve střední a východní Evropě. V Evropě západní má pak jen charakter mimořádného titulu a ve šlechtické hierarchii jej zastupuje vévoda, který naopak téměř chybí v zemích na východ od [[Rýn|Rýna]]. Prakticky žádná knížata se nevyskytovala ve [[Skandinávie|Skandinávii]].
 
=== Litva a Polsko ===
Na [[Litevské velkoknížectví|staré Litvě]] byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu [[Gediminas|Gediminovců]] (Czartoryští, Buremští, Pińští, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu [[Rurikovci|rurikovského]] (Ogińští, Czertwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské ([[Jelena Glinská|Glińští]]). [[Lublinská unie|Akt o Lublinské unii]] z r. [[1569]] zavedl knížecí titul také v Polsku, polská [[szlachta]] se však přijímání nových titulů bránila a roku [[1638]] si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Heslo "Szlachta" na HeraldikWiki|url=https://heraldik-wiki.de/wiki/Szlachta|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-12|jazyk=německy}}</ref> (vedle dynastických rodů ještě [[Radziwiłłové|Radziwillové]], povýšení roku [[1547]] do [[Svatá říše římská|říšského]] knížecího stavu, což bylo uznáno i na Litvě ([[1549]]) a Lublinskou unií také v Polsku).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Gorzyński|jméno=Sławomir|příjmení2=Piwkowski|jméno2=Włodzimierz|příjmení3=Urbaniak|jméno3=Violetta a kol.|titul=Radziwiłłowie herbu Trąby|url=http://ww.dig.com.pl/pdf/Radziwillowie.pdf|vydání=1|vydavatel=Wadawnictwo DIG|místo=Warszawa|rok=1996|počet stran=67|kapitola=Rodzina Radziwiłłów i ich tytuły|strany=46-48|isbn=|poznámka=5 tabulek příloh|jazyk=polsky}}</ref> Připouštělo se sice vydávání dodatkových usnesení sejmu pro vydávání dalších knížecích uznání, to se však stávalo jen velice vzácně (např. [[Lubomirští]], kteří byli od roku [[1647]] říšskými knížaty, byli v Polsku uznáni roku [[1682]], polská větev knížat [[Ligne (šlechtický rod)|de Ligne]], kteří byli říšskými knížaty již od r. [[1601]], byla roku [[1780]] i v Polsku uznána za knížecí apod). Uznával se však knížecí stav potomků volených králů (dcery [[Jan III. Sobieski|Jana Sobieského]]). Teprve král [[Stanislav II. August Poniatowski|Stanislav August Poniatovski]] dosáhl roku [[1764]] dědičného povýšení bratrů [[Andrzej Poniatowski|Andrzeje]], [[Kazimierz Poniatowski|Kazimierze]] a [[Michal Poniatowski|Michala]] na knížata.<ref>Knížecí titul, udělený králem 24. prosince 1764, se ovšem v rodu Poniatowských dlouho neudržel, protože potomstvo bratrů brzy vymřelo. Andrzej, rakouský generál sice získal jako jediný z rodu r. 1765 také tituly říšského a českého knížete, ale tato větev vymřela již jeho synem: [[Maršál Francie|maršálem Francie]] [[Józef Antoni Poniatowski|Józefem]] r. 1813. Michal pak jako duchovní (mj. [[Arcidiecéze hnězdenská|arcibiskup hnězdenský]] a biskup plocký) zemřel bez potomků roku 1794. Nejdéle přežila větev Kazimierzova (Kazimírova), která ovšem v legitimní linii také vymírá již v druhé generaci knížetem Stanislawem roku 1833.</ref> Na Litvě ani v Polsku nebyla hodnost knížete zcela totožná s hodností magnáta, tedy mimořádně velkého pozemkového vlastníka. Kníže mohl i nemusel být [[Velmož|magnátem]] a většina magnátů knížaty nebyla. Poslední knížecí tituly v Polsku byli uděleny až po pádu [[monarchie]]. V roce [[1928]] si náčelník generálního štábu [[Józef Piłsudski|Piłsudski]] a prezident [[Ignacy Mościcki|Mościcki]] nechali udělit knížecí tituly od afghánského krále [[Amanulláh|Amanulláha]].<ref>{{Citace periodika|příjmení=Landyn-Chrzanowska|jméno=Stephanie|titul=There are Princes and Princes|překladatelé=A. J. Sielinski, W. K. Sielinski|periodikum=White Eagle. Journal of the Polish Nobility Association Foundation|datum=|ročník=2011/12|číslo=|strany=9|poznámka=Článek přeložen z polštiny do angličtiny|url=http://pnaf.us/pdfs/white-eagle-fall-2011-winter-2012.pdf}}</ref>
 
=== Rusko ===
V [[Ruské impérium|Ruském imperiu]] byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od [[Rurikovci|Rurikovců]] (Obolenští, [[Georgij Lvov|Lvovové]], Vjazemští atd.), od [[Gediminas|Gediminovců]] (Galicinové, [[Czartoryští]], Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů ([[Meklenburští]], [[Leuchtenberkové|Leuchtenbergové/Romanovští]]), od [[Mongolská říše|tatarských chánů]] ([[Felix Felixovič Jusupov|Jusupovové]], [[Krymský chanát|Girejové]]), od gruzínských panujících dynastií ([[Bagrationové]], [[Samegrelo#Mingrelská knížata|Dadiani-Imeretinští]]), od jiných gruzínských knížecích rodů ([[Amilachvarovové|Amilakvarovové]], Abamelekové), od [[Byzantská říše|byzantských]] vzdorocísařů ([[Cantacuzenové]]), [[Čerkesové|čerkéských]] chánů (Kabardinští), [[Kalmykové|kalmyckých]] [[Kagan|kaganů]] (Dondukovové), [[Osťakové|osťackých]] náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních [[Rádža|rádžů]] (Vizápurští) i rodů nejasného původu [[Mongolská říše|mongolského]] nebo sibiřsko-[[Evenkové|tunguzského]] (Gantimurovové).<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížecích rodů na blogu Heirs of Europe|url=http://heirsofeurope.blogspot.cz/p/russian-princes.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-1-01}}</ref> Od dob [[Petr Veliký|Petra Velikého]] nastalo povyšování i knížat "nových", [[Dynastie|nedynastického]] původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku [[1707]] [[Oleg Meňšikov|Oleg Menšikov]], který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody [[Orlovové|Orlovů]], [[Platon Zubov|Zubovů]] nebo [[Grigorij Potěmkin|Potěmkinů]] či národnostně neruská knížata [[Michail Bogdanovič Barclay de Tolly|Barclay de Tolly]] nebo Lieven. V některých případech došlo i k ruskému uznání titulárních knížat [[Pruské království|pruských]] ([[Osten-Sacken]], [[Sayn-Wittgenstein-Saynové|Sayn-Wittgenstein-Sayn]]) nebo [[Toskánské velkovévodství|toskánských]] ([[Děmidov di San Donato]]). Poslední ruskou titulární kněžnou se stala v roce [[1915]] druhá a [[Morganatické manželství|morganatická]] manželka velkoknížete [[Pavel Alexandrovič|Pavla]], [[Olga Valerianovna Palejová|Olga Valerianovna Karnovičová]], která se stala kněžnou Palejovou.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Seznam ruských knížat na webu genealogy.euweb|url=http://genealogy.euweb.cz/titles/russprince.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-01-01}}</ref> Počet ruských knížat se rozrostl také po zřízení [[Kongresové Polsko|Polského kongresového království]], neboť tam, vedle množství usazených knížat "starého" dynastického původu, nová knížata povyšoval [[sejm]] a [[car]] je jen potvrzoval (Svjatopolkové-Mirští). Výjimečně car i jmenoval nové ([[Joanna Grudzińska]], morganatická choť [[Velkokníže|velkoknížete]] [[Konstantin Pavlovič|Konstantina]] se stala kněžnou [[Łowicz|łowiczskou]]). Ruské knížecí rody přijaly více či méně německé heraldické zvyklosti, včetně hodnostních klobouků. Zajímavostí je, že původní knížecí dynastie užívají pouze erbovní štít, knížecí plášť a klobouk, zatímco nové povýšená knížata také "západní" [[Přilba (heraldika)|helmy]], [[Klenot (heraldika)|klenoty]], [[Motto|devizy]] a [[Štítonoš|štítonoše]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Buben|jméno=Milan|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie heraldiky|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=1994|počet stran=420|kapitola=Ruská heraldika|typ kapitoly=Heslo|strany=321|isbn=80-901579-4-7}}</ref> Ruská knížata se oslovují "[[Osvícenost|Vaše Osvícenosti]]" (''Сиятельство'', resp. ''Šatelstvo''), ta významnější pak naprostou většinou "Vaše Jasnosti" (''Светлость'' resp. ''Svetlost''). Knížecí titul býval v Rusku udílen obvykle celému rodu či alespoň všem potomkům prvního knížete a všichni povýšení bývali knížaty, nikoli princi.
{{Viz též|Ruská šlechta}}
=== Balkán ===
V [[Latinské císařství|Latinském císařství]] se císaři snažili vytvořit podobnou hierarchii [[Vazal|vazalů]], jakou měla Svatá říše římská. Nejmocnější vazalové tak vystupovali jako ''Princeps Imperii'', tedy říšská knížata. Výslovný knížecí titul náležel polosuverénním panovníkům [[Achajské knížectví|Achaie]]. [[File:თავადი ყანწით (მელიტონ ჩხეიძის პორტრეტი). ნიკო ფიროსმანი. 1906.jpg|thumb|Jeden z ''Tavadi'' ve staré Gruzii]]
=== Gruzie ===
V [[Gruzie|Gruzii]], zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, [[velkovévoda]] či [[car]]). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost ''Tavadiho. Tavadi'' patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem ''Mtavari'' (vládcové [[Meschetie|Samcche]], [[Gurie]], [[Abcházie]], [[Svanetie]] a [[Samegrelo|Mingrelie]]) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu [[Bagrationové|Bagrationů]] a sami byli lenními pány některých ''Tavadi''. ''Mtavari'' z rodu [[Dadiani]], vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči [[Seznam hlav ruského státu|ruským carům]] a to až do roku [[1867]]. Termín ''Mtavari'' se do západních jazyků překládá někdy jako kníže, jindy jako vévoda. Konečně čtyři oblasti [[Gruzínské království|Gruzínského království]] ([[Aragvi]], [[Gurie]], [[Rača (Gruzie)|Rača]] a [[Ksani]]) měly zvláštní hodnost ''Eristavo''. Jejich správci ''Eristavi'' měli toto správcovství v některých obdobích dědičné. Na rozdíl od ''Mtavari'' však nešlo o (polo)suverénní vladaře, nýbrž o vysoké úředníky a hodnostáře-aristokraty ve službách krále. Hodnost ''Eristavi'' bývá do západních jazyků překládána jako vévoda či velkovévoda. Po připojení Gruzie k [[Ruské impérium|Ruskému impériu]] r. [[1801]] byl místním ''Tavadi'', ''Mtavari'' i ''Eristavi'' stejně jako členům královské rodiny přiznán jednotně titul ruského knížete (''[[Kňaz]]'') Pouze poslední panující gruzínský král [[George XII. Gruzínský|George XII.]] získal v Rusku doživotní titul car a jeho následník, princ [[David Gruzínský|David]], spolu s ostatními královskými syny doživotní titul [[Cesarevič|carevič]].<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o gruzínské monarchii v online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref> Kontakty gruzínské a české šlechty jsou velice sporadické, přesto došlo v roce [[1958]] v [[Paříž|Paříži]] ke sňatku hraběte Radslava [[KinštíRadslav Kinský|Radslava Kinského]] s princeznou Tamarou z rodu AmilachvariAmilakvari, jenž patří mezi staré zemské ''Tavadi''.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Genealogie rodu Kinských|url=http://genealogy.euweb.cz/bohemia/kinski2.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-03-04}}</ref>
 
=== Francouzské království a první císařství ===
 
==== Francouzské království ====
Ve Francii v dobách ''[[Ancien régime]]'', mělo označení "kníže" (''Prince'') dvojí obsah. Jednak šlo o '''hodnost''', která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské [[Pair (Francie)|pairy]]. Sem patřila tzv. [[Zahraniční kníže|zahraniční knížata]] (''Princes Étrangéres'') a snad by sem šlo počítat i [[Princ královské krve|prince královské krve]], neboť [[francouzština]] jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad "kníže královské krve" nebo např. "[[Bourbon-Condé|kníže z Condé]]" je v některých případech možný. Vedle "knížat svojí hodností", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako '''titul''' a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, [[Knížectví Bidache|Bidache]], Arches-Charleville, tzv. "Království Yvetot" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na "knížectví" (''Principauté''), častější v dalších staletích (např. r. [[1667]] vzniklo knížectví Soubise pro rod [[Rohanové|Rohanů]]). V 18. a 19. století byli někteří francouzští poddaní povýšeni na knížata od cizích panovníků ([[Seznam panovníků Svaté říše římské|římských císařů]], [[Seznam papežů|papežů]]) a jejich titul jim byl ve Francii uznán ([[1743]] [[Charles-Louis-August Fouquet de Belle-Isle|Fouquet de Belle-Isle]],<ref name=":0" /> [[1757]] Louis de Bauffremont,<ref>Bauffremontův knížecí titul byl ještě téhož roku uznán také ve Francii.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/264/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=265-266|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref> [[1820]], resp. [[1838]] Armand de Polignac<ref>Polignac roku 1820 obdržel papežský knížecí titul (''Princeps Romanus''), uznaný o dva roky později i ve Francii. Roku 1838 pak byl povýšen do knížecího stavu [[Bavorské království|Bavorského království]], ve Francii nepotvrzeného.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|titul=Gothaischer Hofkalender; genealogisches Taschenbuch der fürstlichen Häuser|url=https://archive.org/stream/gothaischerhofka1917gothuoft#page/408/mode/2up|vydání=1|vydavatel=Justus Perthes|místo=Gotha|rok=1917|počet stran=1202|svazek edice=144|strany=409-410|isbn=|poznámka=psáno švabachem|jazyk=německy}}</ref>). I sama vysoká šlechta, především vévodové, svévolně "povyšovala" některá rodová panství na knížectví a ta pak udílela svým nejstarším synům a následníků, aby tak ponížila své velké konkurenty - zahraniční knížata, neboť ''"vévoda je přece více nežli kníže"'' (takto se nejstarší syn vévody [[de La Rochefoucauld]] "stal" knížetem z [[Marcillac|Marcillacu]]).<ref name=":2" /> Z historických důvodů byli ve Francii knížaty i někteří bývalí biskupové ([[Arcidiecéze cambraiská|Cambrai]], [[Diecéze métská|Mety]], [[Arcidiecéze besançonská|Besançon]] aj.), preláti (abatyše z [[Remiremont|Remiremontu]], opat z [[Klášter Murbach|Murbachu]] aj.) i světští panovníci (knížata z [[Oranžsko-nasavská dynastie|Orange]]) knížaty Svaté říše římské. Celkem se mohlo v předrevoluční Francii vyskytovat zhruba 40 knížectví a knížecích titulů. Přes tento počet a tuto nepřehlednou situaci se kníže nikdy nestal samostatným stupněm francouzské šlechtické hierarchie a titul knížete byl užíván jen jako doplňkový, tzv. subsidiární. Nešlo-li o tzv. zahraničního knížete, byl francouzský kníže považován za titul nižší než vévoda, ale vyšší než [[markýz]] a oslovoval se: [[Excelence]]. Šlo o titul přísně primogeniturní a vázaný na rodové panství, výjimku však tvořila některá říšská knížata ([[1759]] Victor-François de Broglie) s knížecím titulem pro celý rod, jemuž byl říšský diplom v plném rozsahu uznán i ve Francii. V takovýchto rodech jsou či byli knížaty (princi) všichni.<ref name=":2">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=The Rank/Title of Prince in France|url=http://heraldica.org/topics/france/frprince.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref>
{{Podrobně|Princ královské krve|Zahraniční kníže|Kníže-biskup#Bývalí biskupové Svaté říše římské|Kníže-biskup#Říšská knížata-preláti v Itálii a Francii}}
 
==== První Francouzské císařství ====
V dobách [[První Francouzské císařství|Prvního Francouzského císařství]] byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře a čtyři stupně šlechty vyšší: (vzestupně): baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního [[Predikát (titul)|predikátu]] a jen některá z knížat byla suverény (z vévodů žádný),. ačkoliJednalo se však, spíše než o skutečné suverénní panovníky, jednalo o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní [[Monako]] vůči Francii.<ref name=":1" /> Ostatní šlechtici byli jen např. ''baron de l´Empire'' bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byly tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.<ref>Rytíři museli při žádosti o uznání dědičnosti titulů doložit v každé generaci odpovídající příjem. Baroni, hrabata a vévodové zase museli založit [[Svěřenství|fideikomis]]. Knížata sice byla od této povinnosti [[De iure|de jure]] osvobozena, [[de facto]] však vládnoucím knížatům nahrazovalo fideikomis jejich knížectví a titulární knížata zase byla ve všech případech také vévody s povinností založení fideikomisu, chtěla-li vévodský titul udržet v pozdějších generacích. </ref>
 
===== Knížata kreovaná Napoleonem =====
* [[André Masséna]] se stal roku 1810 knížetem z [[Bitva u Aspern a Esslingu|Esslingu]] (''Prince d´Essling'')
* [[Michel Ney]] se stal roku [[1813]] knížetem z Moskvy ("bitva u Moskvy" je francouzský název pro [[Bitva u Borodina|bitvu u Borodina]]) a navíc byl od roku [[1808]] vévodou z [[Bitva u Elchingenu|Elchingenu]] (''Prince de la Moskowa et Duc d´Elchingen'')
Knížetem [[Benátsko|benátským]] (''Prince de Venice'') byl i Napoleonův adoptivní syn [[Evžen de Beauharnais|Eugen de Beauharnais]]. Knížectví ovšem patřilo pod [[Italské království (1805–1814)|Italské království]] a nebylo suverénní. Stejným způsobem byla v l. 1807-1813 titulární kněžnou [[Bologna|boloňskou]] Eugenova dcera [[Joséphine de Beauharnais mladší|Joséphine]]. Napoleonova sestra [[Paulina Bonaparte|Paulina]] byla v roce 1806 krátce vládkyní [[Guastally]] s titulem "kněžna a vévodkyně (''Princesse et Duchesse de Guastalla''). Její muž, kníže [[Camillo Borghese (kníže ze Sulmony)|Camillo Borghese]], který vládl Guastalle jako spolukníže po Paulinině boku sice neobdržel knížecí titul Francouzského císařství, ale získal status tzv. "prince Francie" (''Prince de France''), titulu vyhrazeného Napoleonovým příbuzným, kteří nebyli dětmi císaře (děti císaře byly "císařskými princi", ''Princes imperiaux'' a [[Napoleon II.|korunní princ]] byl princem Císařství, ''Prince impérial'').<ref name=":1">{{Citace elektronické monografie|příjmení=Velde|jméno=François|titul=Napoleonic Titles and Heraldry|url=http://heraldica.org/topics/france/napoleon.htm|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2016-12-30|jazyk=anglicky}}</ref> Další z Napoleonových sester, [[Élisa Bonaparte|Élisa]], usedla na trůn nově pro ni zřízeného [[Knížectví Lucca a Piombino]]. Její manžel, [[Felice Pasquale Baciocchi]] byl Napoleonem roku 1805 výslovně povýšen na knížete z Luccy a Piombina, skutečnou vládu ale v letech 1805-1814 vykonávala jeho žena. Knížetem, který nebyl příbuzensky svázán s rodinou [[Bonapartové|Bonapartů]] byl [[Charles-François Lebrun]], vévoda z [[Piacenza|Piacenzy]], který držel úřad a titul knížete-arcipokladníka Císařství (''Prince-Architrésorier'').
 
==== Druhé Francouzské císařství ====
Za [[Druhé Francouzské císařství|Druhého císařství]] nechal císař [[Napoleon III.]] potvrdit a obnovit některé napoleonské knížecí tituly, zrušené rozhodnutím [[Vídeňský kongres|Vídeňského kongresu]]. Takto získali v roce [[1852]] všichni synovci Napoleona I. prvního knížecí titul s oslovením "[[Výsost|Výsosti]]" (''Altesse'') a v roce [[1853]] všichni potomci [[Joachim Murat|Joachima Murata]], krále neapolského, taktéž knížecí titul dědičný pro veškeré potomky opět s predikátem "Výsost". Původní status těchto rodin jako císařských, resp. královských princů, vyjádřený predikáty užívanými před rokem 1815: "[[Výsost|císařská Výsost]]" a "[[královská Výsost]]" byl ovšem Napoleonem III. striktně zamítnut.
 
=== Itálie ===
 
=== Belgie a Nizozemí ===
Oblast dnešního [[Benelux|Beneluxu]] byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští ([[Brabantské vévodství|vévoda brabantský]], markrabí [[Namur|namurský]] apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem r. 1400 Knížectví [[Steenhuyse]] udělené burgundskými vévody či r. [[1513]] Knížectví [[Mortagne-du-Nord|Mortagne]] udělené rodu Ligne [[Jindřich VIII. Tudor|Jindřichem VIII.]], který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu [[Habsburkové|Habsburků]] získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví ([[1486]] Chimay pro rod [[Croÿ]], [[1545]] Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku [[1594]], [[1664]] a [[1742]] pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. [[1540]] titul knížete z Gaveren pro [[Lamoraal Egmont|Lammorala van Egmont]], vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Ficker|jméno=Julius|příjmení2=|jméno2=|titul=Vom Reichsfürstenstande|url=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande|vydání=1|vydavatel=Wagner|místo=Innsbruck|rok=1861|počet stran=424|kapitola=Erhebung in den Fürstenstand|url kapitoly=https://de.wikisource.org/wiki/Vom_Reichsf%C3%BCrstenstande/Erhebung_in_den_F%C3%BCrstenstand|strany=83|isbn=|poznámka=Online na Wikisource|jazyk=německy}}</ref> Vedle nizozemských titulů vázaných na knížectví ([[1602]] Ligne, [[1630]] Robech pro rod Montmorency, [[1677]] Solrë pro rod Croÿ aj.) byli "místní" knížecí tituly kreovány i podle jména rodu (1677 Hornes, [[1688]] Longueval pro rod [[Buquoyové|Buquoy]], [[1748]] [[Latinská rčení A|ad personam]] pro rod Looz-Corswarem apod.). Tituly, udělené z pravomoci burgundského vévody bývaly téměř vždy primogeniturní, tituly říšské zase pro veškeré potomky. Podle nařízení krále [[KarelFilip IIIV. Španělský|KarlaFilipa IIIV.]] z 8. května [[1664]] muselo panství knížat, aby mohlo být povýšeno na knížectví, vynášet roční příjem minimálně 24 000 [[Nizozemský gulden|guldenů]]. Po [[Nizozemská revoluce|Nizozemské revoluci]] byla v severní části země šlechta formálně zrušena, na jihu se však vysoká aristokracie udržela. Zatímco za [[Španělští Habsburkové|Španělských Habsburků]] a později v době [[Spojené království Nizozemské|Nizozemského království]] byl knížecí titul nadřazen vévodskému, za vlády [[Rakouští Habsburkové|Rakouských Habsburků]] tomu bylo naopak. Titul knížete (''Vorst'') měl krátce v letech [[1813]]-[[1815]] také panovník [[Nizozemské knížectví|Nizozemska]], [[Vilém I. Nizozemský|Vilém I.]] Knížecí tituly byly potvrzovány i nově udíleny také v [[Spojené království Nizozemské|Nizozemském]] a [[Belgické království|Belgickém království]] v 19. a 20. století (nově např. r. 1815 kníže z [[Waterloo (Belgie)|Watterloo]] pro [[Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|vévodu z Wellingtonu]] či r. [[1937]] princové [[Bernadotte]]). Dnes je knížecí titul v [[Nizozemsko|Nizozemsku]] nejvyšším šlechtickým titulem, ovšem vévodové, jimž je bezprostředně nadřazen, v zemi již nežijí a knížecí titul je [[de facto]] omezen jen na hlavu rodu Riquet-Caraman, knížete ze Chimay. V [[Belgie|Belgii]] je dnes knížecí titul taktéž nejvyšším šlechtickým titulem v zemi a vévodský titul tu nikdy jako šlechtická hodnost nebyl oficiálně přiznán. Nejvýznamnější knížecí (a vévodské) rody zasedají v královské tajné radě v Modrém salónu (''Salon bleu'').
 
=== Knížata na západě Evropy ===
Panovníci Druhého Haitské císařství a Haitského království pocházeli z domorodého, resp. míšeneckého prostředí, svou zemi se ale snažili řídit podle evropského modelu. Proto na Haiti vznikla šlechta podle francouzského vzoru s knížetem (Prince) jako nejvyšším šlechtickým titulem. Druhé císařství i království kreovali shodně po čtyřech dědičných knížatech. Haitská narychlo vytvořená šlechta se ale stala ihned terčem posměchu a až do současnosti je pojem "haitská šlechta" synonymem pro naprosté šlechtické parvenu. Evropská šlechta v žádném případě nepovažuje haitské rody za sobě rovné, mj. i proto, že celá řada nových "knížat", "vévodů", "markýzů" nebo "hrabat" se narodila ještě jako [[Otrokářství|otroci]] na plantážích.
 
Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ [[Habsburské Španělsko|Španělska]] a tzv. ''Princípalias'' na [[Filipíny|Filipínách]], uznávaných španělskými králi i koloniálními úřady již od 16. století. V [[Nizozemská východní Indie|Nizozemské východní Indii]], především na [[Jáva|Jávě]], zachovávali kolonisté místním vládcům jistý respekt a přiznávali jim titul knížete a unikátní oslovení "knížecí [[Výsost]]" (''vorstelijke Hoogheid''). Javánské knížecí rody byly považovány za součást aristokracie Nizozemského království a jejich zástupci se zúčastnili např. korunovace[[intronizace]] královny [[Vilemína Nizozemská|Vilemíny]]. Panovníci tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Britská Indie|Britské Indii]] byli bez ohledu ohledu na svůj dosavadní titul, souhrnně britskou korunou označováni za knížata. Přesto však britská monarchie projevila značný cit pro jemné ceremoniální rozlišení jejich vzájemného postavení. Indická knížata byla rozdělena do sedmi hodnostních tříd, které se odlišovaly počtem slavnostních výstřelů z děl při příjezdu takového knížete do některého města. Počet čestných salv byl v rozpětí od 21 do 9 a dále se lišil i tím, jestli kníže měl tuto poctu přiznanou dědičně či jen doživotně. Existovala navíc ještě nejnižší, osmá třída knížat, která na pozdravné salvy neměla nárok. Šest vyšších kast s nárokem na přinejmenším 11 výstřelů mělo zároveň ze strany britské koruny nárok na titul [[Výsost]] (''Highness'') a pouze jeden z knížat - [[Nizám]] z [[Hajdarábád|Hyderábádu]], měl nárok na prakticky nepřeložitelný čestný titul ''exalted Highness'' (doslova "povýšená Výsost").<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o indických knížatech na online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref>
| příjmení = Van der Horst
| jméno = Han
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Dějiny Nizozemska
| vydání =
| vydavatel = Nakladatelství Lidové Noviny
| místo = Praha
| rok = 2005
| počet stran = 667
| strany = 436
| isbn = 80-7106-487-4
}}</ref> Panovníci tzv. [[Knížecí stát|Knížecích států]] v [[Britská Indie|Britské Indii]] byli bez ohledu ohledu na svůj dosavadní titul, souhrnně britskou korunou označováni za knížata. Přesto však britská monarchie projevila značný cit pro jemné ceremoniální rozlišení jejich vzájemného postavení. Indická knížata byla rozdělena do sedmi hodnostních tříd, které se odlišovaly počtem slavnostních výstřelů z děl při příjezdu takového knížete do některého města. Počet čestných salv byl v rozpětí od 21 do 9 a dále se lišil i tím, jestli kníže měl tuto poctu přiznanou dědičně či jen doživotně. Existovala navíc ještě nejnižší, osmá třída knížat, která na pozdravné salvy neměla nárok. Šest vyšších kast s nárokem na přinejmenším 11 výstřelů mělo zároveň ze strany britské koruny nárok na titul [[Výsost]] (''Highness'') a pouze jeden z knížat nejvyšší, "21 salvové kasty", - [[Nizám]] z [[Hajdarábád|Hajdarábádu]], měl nárok na prakticky nepřeložitelný čestný titul ''exalted Highness'' (doslova "povýšená Výsost").<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Článek o indických knížatech na online Gothajském almanachu|url=http://www.almanachdegotha.org/id59.html|vydavatel=|místo=|datum vydání=|datum přístupu=2017-04-08|jazyk=anglicky}}</ref>
 
==== Mimoevropský kulturní okruh ====