|
Mýtické přehodnocení tohoto světa jako zcela negativního bylo základem pro odmítnutí jakýchkoli nároků vnějšího světa na lidskou existenci (včetně sociálních, politických či kosmologických tlaků), což vedlo k radikální změně orientace na poznání sebe sama. Pravé já mohlo být z hmoty vysvobozeno pouze znovusjednocením s vlastní transcendentní podstatou, a k tomu bylo třeba překonat zotročující síly kosmu. K ženské podstatě padlé hmoty poskytoval alternativu pouze transcendentní mužský princip. Až zásahem mužského vykupitele byla duše schopná překonat svou padlou ženskou stránku a znovu se sjednotit s nadkosmickým božským Otcem.<ref>MARTIN, Luther M., ''Helénistická náboženství''..., s. 119.</ref>
=== '''Problematika původu''' ===
Otázka původu gnóze či gnosticismu je problematická z hlediska rozdílu mezi oběma pojmy. Gnosticismus coby předmět polemiky mezi jeho zastánci a odpůrci vznikl v 1. až 2. století n. l. v helénistickém prostředí antického Středomoří. To gnóze coby kult mystického poznání má svůj původ až ve starověké Indii. Zde v 8. až 6. století př. n. l. vznikl na základě a v rámci védské tradice ideový proud známý v sanskrtu jako džňána márga („cesta poznání“), a to jak v podobě „teorie“ (daršana), kterou představují Upanišady, tak i v podobě „praxe“ (sádhana), kterou představovalo šramanské hnutí. Tato džňána márga má s gnózí společnou celou řadu základních idejí. Zaprvé je to samotný kult mystického poznání (řecky gnosis, sanskrtsky džňána), dosaženého intuitivně, nikoli intelektuálně, či získaného z milosti Boží. Dále je to kult nebeského či kosmického Člověka (řecky Anthropos, védsky Puruša), dualistická koncepce reality (původně upanišadový protiklad puruši a prakrti – ducha a hmoty), kosmogonická vize Nejvyššího Boha coby Původce veškerenstva nad či před Tvůrcem světa (ve védské tradici Višvakarman nad Tvaštarem či Višnu před Bráhmou), antropogonická vize duchovní soupodstatnosti nejvyššího Boha a člověka (viz původně v Upanišadách soupodstatnost Paramátmana a átmana), božské jiskry v člověku (řecky Spinther, védsky Indu v tradici obřadu Agnihotra), vize vysvobození ducha coby „probuzení“ ze spánku (bódhi v šramanském hnutí), vize Vysvoboditele ducha (v gnózi Ježíš Kristus nebo Šimon Mág, v Indii Gautama Buddha nebo Mahávíra Džaina) nebo rozlišování trojí úrovně lidské bytosti (řecky pneumatikos – psychikos – hylikos, sanskrtsky sattvika – radžasika – tamasika).
Od doby Alexandra Makedonského a indického císaře Ašóky (4. až 3. století př. n. l.) proudili z Indie na západ velké misie indických nositelů této původní védské gnóze – bráhmani (sanskrt. „ti šířící“ – indičtí kněží) a šramani („ti usilující“ či „hledající“, tj. na „cestě poznání“) či parivrádžové („poutníci“ – žebraví misionáři). Cestou vybavovali své učení mytologickými představami zemí, kterými procházeli (Persie, Mezopotámie, Palestina, Egypt, Sýrie, Řecko) a konfrontovali jej s tamními náboženstvími a filozofiemi. Zprostředkovatelem tohoto učení pro antické Středomoří byla rozšířená sekta Esejců, známá v Egyptě jako Therapeuti. U Esejců se často vyskytovaly obraty jako „Bůh poznání“, „cesta poznání“ nebo „Syn člověka, který je jako probuzený mezi spícími“ (tj. Buddha – sanskrt. „Probuzený“). Esejská komunita se v době Jana Křtitele a Ježíše Krista rozdělila na dvě nové náboženské obce, z nichž jedna (křesťanská) měla od počátku svoji gnostickou variantu a druhá (mandejská) je vyloženě gnostická (z aram. mandá – „poznání“).
== Charakteristické rysy ==
|
