Sebevražda: Porovnání verzí

 

== Historie ==

Ve [[Starověké Athény|starověkých Aténách]] nebyl osobě, která spáchala sebevraždu bez svolení státu, umožněn normální pohřeb s příslušnými poctami. Takový člověk byl pohřben osamoceně na okraji města, bez nároku na náhrobní kámen nebo jiné označení hrobu.<ref>{{cite book|last=Szasz|first=Thomas|title=Fatal freedom : the ethics and politics of suicide|year=1999|publisher=Praeger|location=Westport, Conn.|isbn=978-0-275-96646-1|page=11|url=http://books.google.ca/books?id=5AqzlMdurkcC&pg=PA11}}</ref> Ve [[Starověké Řecko|starověkém Řecku]] a [[starověký Řím|Římě]] byla sebevražda považována za odpovídající vyrovnání se s vojenskou porážkou.<ref name="Maris2000"/> Ačkoli byl tento způsob odchodu ze života ve starověkém Římě zpočátku povolen, v pozdějších obdobích byl považován za zločin proti státu kvůli vysokým nákladům, které stát musel hradit.<ref>{{cite book|last=Dickinson|first=Michael R. Leming, George E.|title=Understanding dying, death, and bereavement|publisher=Wadsworth Cengage Learning|location=Belmont, CA|isbn=978-0-495-81018-6|page=290|url=http://books.google.ca/books?id=L8ETDRsB8ZYC&pg=PA290|edition=7th ed.}}</ref> Trestní výnos vydaný roku 1670 francouzským králem [[Ludvík XIV.|Ludvíkem XIV.]] zakotvoval mnohem přísnější potrestání - tělo mrtvého bylo vláčeno ulicemi obličejem dolů a pak oběšeno či pohozeno na smetiště. Navíc byl zkonfiskován veškerý majetek zemřelého.<ref>{{cite book|first=ed. by W.S.F. Pickering|title=Durkheim's Suicide : a century of research and debate|year=2000|publisher=Routledge|location=London [u.a.]|isbn=978-0-415-20582-5|page=69|url=http://books.google.ca/books?id=9KQO6dGY1cwC&pg=PA69|edition=1. publ.}}</ref><ref name="Maris540">{{cite book|last=Maris|first=Ronald|title=Comprehensive textbook of suicidology|year=2000|publisher=Guilford Press|location=New York [u.a.]|isbn=978-1-57230-541-0|page=540|url=http://books.google.ca/books?id=Zi-xoFAPnPMC&pg=PA540}}</ref> V historii křesťanské církve byli lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, [[exkomunikace|exkomunikováni]] a ti, kteří sebevraždou zemřeli, byli pohřbeni mimo posvěcené hřbitovy.<ref name="McL2007"/> Ve Velké Británii byl na konci 19. století pokus o sebevraždu pokládán za obdobu [[Pokus o vraždu|pokusu o vraždu]] a mohl být potrestán i oběšením.<ref name="McL2007"/> V Evropě 19. století se pohled na sebevraždu změnil - sebevražda už nebyla chápána jako skutek zaviněný [[hřích]]em, nýbrž jako důsledek [[nepříčetnosti]].<ref name="Maris540"/>