Bankovní unie: Porovnání verzí

 

== Důvody pro vznik bankovní unie ==

Cílem bankovní unie je zejména přerušit začarovaný kruh mezi navzájem se posilujícím bankovním a suverénním rizikem v době krize, tedy situace, kdy [[Vláda|vlády]] snažící se zabránit bankovnímu kolapsu ve své zemi, se samy musely zadlužit na [[Finanční trh|finančních trzích]], aby zachránily své systémově důležité banky (tj. instituce, jejichž pád by způsobil významné narušení širšího finančního systému a hospodářské aktivity - též v angličtině "too big to fail"). To však vedlo ke zvýšení zadlužení státu a potažmo ke zvýšení rizikového úroku u jeho dluhopisů (tj. snížení jejich ceny), což zpětně poškozovalo pozici daných bank, jejichž bilance byly a stále jsou plné [[Státní dluhopis|dluhopisů]] vlastního státu. Hodnota jejich [[Aktivum|aktiv]] tudíž dále klesala. Problémem je zde tedy hlavně závislost, kdy [[Banka|banky]] v Evropě mají tendenci akumulovat dluh především svého vlastního státu, a ten si na oplátku nemůže záchranu svých velkých bank dovolit. Bankovní unie se tento problém snaží odstranit přesunutím na evropskou úroveň, neboť systémově významná banka, která je relativně příliš velká vzhledem k domácímu státu (měřeno podílem její velikosti vůči [[HDP]]) a má tak potenciál jej strhnout do krize, se z evropského pohledu pro případné řešení krize nebude zdát tak významná. Bankovní unie rovněž dává jasná pravidla, jak v dané situaci postupovat (oproti stavu v nedávné krizi), např. v případě přeshraničních bankovních krizích, kdy nebyla jasná odpovědnost zasažených států, což dává tržním hráčům větší jistotu a mělo by posílit důvěru ve finanční systém.

 

Mediálně vděčnějším motivem pro vznik bankovní unie je však spíše tvrzení, že státy, respektive daňoví poplatníci by již nikdy neměli platit za průšvihy svých bank. Mechanismus pro řešení krizí totiž počítá s fondem pro řešení krize, který si budou povinně naplňovat samotné banky a z těchto prostředků se případné budoucí operace budou hradit. Jakékoli jištění tohoto fondu ze strany rozpočtů národních států by mělo být fiskálně neutrální, tedy v případě použití bankami následně splaceno. Použití prostředků z fondu pro řešení krize je rovněž podmíněno předchozím zapojením [[investor]]ů a [[věřitel]]ů bank do úhrady ztrát. Drobní vkladatelé, ač v jistém smyslu také věřitelé, odepisováním závazků banky nebudou postiženi. Jejich vklady jsou kryté až do výše 100 000 [[Euro|EUR]].

 

Nutnosti řešit krize finančních institucí by se však mělo ideálně předcházet. A proto bankovní unie zavádí rovněž centralizovaný [[Bankovní dohled|dohled]] nad významnými bankami v eurozóně vykonávaný od [[4. listopad]]u [[2014]] [[Evropská centrální banka|Evropskou centrální bankou]]. Ta by měla potenciální problémy v bankovním sektoru díky svému systémovému nadhledu včas [[Detekce|detekovat]] a vynutit na bankách příslušná nápravná opatření. ECB rovněž dohlíží na dodržování platných pravidel, jimiž se banky musí řídit. Malé banky (systémově nevýznamné) jsou nadále ponechány národním orgánům dohledu, které znají lépe jejich specifika a obchodní modely a dokáží je tak efektivněji dohlížet. Konečnou odpovědnost však nese ECB a je proto oprávněna i nad jakoukoli méně významnou bankou v bankovní unii v případě potřeby přímý dohled převzít.