Džúdžucu: Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 3 lety
m (překlep→‎Entymologie)
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Termín džúdžucu se objevuje v [[období Edo]] (1603-1867). Boj nablízko bez použití zbraní však popisuje již kronika [[Nihonšoki]] (rok cca. 720). Tento druh [[zápas]]u, pravděpodoně podobný [[sumó]] byl nazýván různě podle období jawara, torite, hakuda, taidžucu apod. Techniky tohoto bojového stylu musely být přizpůsobeny na boj s obrněným nepřítelem. Byly využívaný v případě ztráty [[meč]]e. V takovém případě bylo nutné dostat nepřítele hodem, podrazem na zem a na zemi mu zlomit vaz, případně ho podříznout [[dýka|dýkou]]. Některá [[korjú]] v současné době tyto bojové techniky s obrněným nepřítelem rekonstruují.
 
V období Edo je charakteristický nárůst škol džúdžucu, pro jeho praktické využití. Znalost džúdžucu uplatňovali osobní strážci nebo strážci věznic, strážci pořádku. Válek bylo naprosté minimum a prakticky jediné konflikty, vznikalivznikaly uvnitř společnost (např. rolnická povstání). ŘešeníŘešením těchto konfliktů nebylo rebely zabíjet, ale umravňovat. Předvést je před soud a až na základě soudu je popravit.
 
=== Moderní Japonsko ===
Jako vývozní artikl migrujících Japonců bylo jejích bojové umění. Muži se uplatňovali jako profesionální zápasníci a dále předávali své znalosti zájemcům. Hlavní lákadlo pro zájemce o japonská bojová umění v cizině bylo „slabší může porazit silnějšího, když správně uplatní svojí vnitřní sílu“.
 
Celá řada jiu-jitsu systémů v cizině vznikla bez osobního přičinění japonských mistrů bojových umění, jen na základně studia knížek a manuálů. Typickým příkladem je původní [[Sambo]] vytvořené Viktorem Spiridonovem pro potřeby sovětské tajné policie [[NKVD]] na počátku dvacátých let dvacátého století.
 
== Současnost ==
Neregistrovaný uživatel