Neapol: Porovnání verzí

| název nižšího celku = [[Metropolitní město NapoliNeapol|Napoli]]

'''Neapol''' ({{Vjazyce|it}} {{Cizojazyčně|it|'''Napoli'''}}, [[neapolština|neapolsky]] ''Nàpule''), správní středisko metropolitního města [[Metropolitní město NapoliNeapol|Napoli]] (územně-správní celek srovnatelný s italskými provinciemi) a regionu [[Kampánie]], je třetí největší město [[Itálie]] co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší [[Souměstí|konurbaci]] v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci [[Istat]] [[2001]]) po aglomeraci [[Milán]], a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí [[Evropa|Evropy]] se 4 400 000 obyvatel na pouhých 2 228,79 km² (údaje od Svimez). Také budiž zmíněno, že ve městě sídlí 1/5 celkové regionální populace a ½ provinční.

„Svůdné město“, podle slov [[Vittorio deDe Sica|Vittoria de Sicy]] ve filmu z roku [[1954]] ''„Neapolský záliv (La baia di Napoli)“'', je mnohými lidmi považována za jedno z nejkrásnějších měst [[Itálie]], ležící v [[Neapolský záliv|Neapolském zálivu]], mezi [[Vesuv]]em a [[Sopka|vulkanickým]] územím [[Campi Flegrei]]. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce [[1995]] bylo zapsáno do seznamu [[Světové dědictví|světového dědictví]] [[UNESCO]].

V roce [[326 př. n. l.]] v průběhu [[Sannitiské války|sannitských válek]] Římané dobyli Neapol. V průběhu staletí hostila Neapol mnoho římských císařů, již tam trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá zejména velmi dlouhý neapolský pobyt císaře Felixe II. Roku [[476]] n. l. byl poslední římský císař ([[Romulus Augustus]]) sesazen [[Gótové|gótským]] králem [[Odoaker|Odoakrem]] a uvězněn v [[Castel dell'Ovo]]. V [[6. století]] byla Neapol dobyta [[Byzantská říše|Byzantinci]] pod vedením generála Fabricia III. Poté se město stalo nezávislým [[vévodství]]m. V roce [[1137]] dobyli Neapol [[Normané]], vévodství zrušili a město připojili ke [[Sicilské království|Království sicilskému]] s hlavním městem [[Palermo|Palermem]]. Poté město připadlo německému císařskému rodu [[Štaufové|Štaufů]] a císař [[Fridrich II. Štaufský]] v roce [[1224]] založil Neapolskou univerzitu jako první univerzitu, založenou panovníkem. V roce [[1266]] papež postoupil sicilské království [[Anjouovci|Anjouovcům]] (vedlejší větvi francouzského královského rodu [[Kapetovci|Kapetovců]]), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které v roce [[1282]] povstalo. Tehdy vypukla povstání známé jako [[Sicilské nešpory]] (vespri siciliani). V roce [[1284]] [[Aragonské království|aragonský]] král [[Petr III. Aragonský|Petr III.]], jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku [[1442]] Aragonci dobyli také [[Neapolské království|Království neapolské]].

Neapol je proslulá svými hrady. Stojí tu [[Castel dell'Ovo]] („Hrad vejce“), jenž je součástí slavného panoramatu zálivu; dále Kapujský hrad, vystavěný [[Vilém I. Sicilský|Vilémem I. Zlým]] na východním konci bývalé hlavní starověké východo-západní komunikace (''[[cardo|decumanus]], Via Decumana'') – dnes ulice Via dei Tribunali; také [[Castel Nuovo]] („Nový hrad“), jenž vévodí Radničnímu náměstí (Piazza del Municipio) a konečně [[Castel Sant'Elmo]] („Hrad sv. Eliáše“), tyčící se nad městem na vrcholku kopce Vomero společně s [[Certosa di San Martino|kartouzou sv. Martina]].

'''Castel dell'Ovo''' – své jméno odvozuje od středověké pověsti tvrdící, že antický básník [[Publius Vergilius Maro|Vergilius]] byl mimo jiné i velkým kouzelníkem a vlastnil čarovné vejce. To prý ukryl do základů stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, hrad by se zřítil a městu by to přineslo zkázu. Jádro nejstaršího osídlení zde založili v [[6. století př. n. l.]] osadníci z ostrova [[Rhodos|Rhodu]], kteří své obchodní osadě dali jméno Parthenopé<ref>odtud bylo odvozeno i jméno tzv. Parthenopské republiky, jedné ze „sesterských republik“ v Itálii zřízené Napoleonem Bonapartem r. 1799</ref> (viz výše). Později (v [[1. století|1. století n. l.]]) tam římský [[Římský konzul|konzul]] [[Lucius Licinius Lucullus|L. L. Lucullus]] zbudoval výstavnou ''villu'' (poté bylo místo zváno ''Castellum Lucullanum''), v 1. pol. [[5. století|5. století n. l.]] císařem [[Valentinianus III.|Valentinianem III.]] opevněnou. Roku [[476]] sem byl vykázán na dožití sesazený poslední císař římský, [[Romulus Augustus]], jenž tu o několik let později zemřel. Po různých peripetiích byl ve [[12. století]] [[Normané|Normany]] postaven středověký hrad, později přestavěný [[Seznam aragonských králů|aragonskými panovníky]]. V současnosti se tu konají výstavy a sympozia; vstup pro veřejnost je volný. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

'''Kapujský hrad''' (''Castel Capuano'') byl postaven v roce [[1153]] Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královské sídlo, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Tehdejší [[Sicilské království]] mělo totiž své hlavní město v [[Palermo|Palermu]]. Římskoněmecký král a císař, [[Fridrich II. Štaufský]] se často v Neapoli zdržoval a hradu, strategicky umístěnému na hlavní přístupové cestě do města, věnoval svou péči. Po příchodu vládců z aragonské dynastie, byla [[Porta Capuana|Kapujská brána]] situována přímo před Kapujský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena nedaleko sochy krále [[Ferdinand I. NeapolskýFerrante|Ferdinanda Aragonského]], díla mistra [[Giuliano da Maiano|Giuliana da Maiano]]. Za vlády španělského místokrále [[Don Pedro z Toleda|Dona Pedra z Toleda]], byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se jméno Kapujského hradu stalo synonymem soudního dvora. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních mrakodrapů Řídícího centra (Centro direzionale), obchodně-kancelářského okrsku, zbudovaného východně od starého centra města.

'''Hrad Maschio Angioino''' (správněji ''Castel Nuovo'') – zbudován mezi lety [[1279]]–[[1282]] [[Karel I. z Anjou|Karlem I. z Anjou]], který jej určil za hlavní palác své dynastie. Za dob jeho vnuka [[Robert I. Neapolský|Roberta Moudrého]] tam pobývali mimo jiné i básníci [[Francesco Petrarca]] a [[Giovanni Boccaccio]]. Po aragonském vpádu byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple sv. Barbory. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a rohovou věží, byl postaven v polovině 15. stol. [[Francesco Laurana|Francescem Lauranou]] jako připomínka proslulého vstupu [[Alfons V. Aragonský|Alfonse V. (I.) Aragonského]] do města [[26. únor]]a [[1443]]. Vodní příkop, dnes vysušený, podle jedné legendy prý hostil [[krokodýl]]a, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, a dnes se proto nazývá „Krokodýlí příkop“. Monumentální „Sál baronů“, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována, protože v roce [[1487]] zde byli uvězněni [[baron]]i, kteří se spikli proti Ferdinandovi Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále Pietro da Morrone, později papež [[Celestýn V.|Celestin V.]], v prosinci [[1294]] „ze zbabělosti způsobil veliký odpor“ ([[Dante Alighieri|Dante]]), když otevřel cestu pro příjezd [[Bonifác VIII.|Bonifáce VIII.]], po [[konkláve]], jež se konalo ve stejné místnosti.

'''[[Neapolský královský palác|Královský palác]]''' byl opěrným bodem neapolské moci od r. [[1600]] do r. [[1946]]. Vystavěn byl z vůle místokrále [[Fernando Ruíz de Castro|Fernanda Ruíze de Castra]], pod vedením architekta [[Domenico Fontana|Domenica Fontany]] a několikrát přebudován dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a zdobené freskami v různých stylech. Obzvláště nádherné je mramorové „Schodiště cti“. Exotická zahrada byla vysazena roku [[1841]]. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy vládců Neapole: [[Roger II. Sicilský]], císař Fridrich II. Štaufský, [[Karel I. z Anjou]], [[Alfons V. Aragonský]], císař [[Karel V.]], [[Karel III. Španělský]], [[Joachim Murat]], [[Viktor Emanuel II.|Viktor Emanuel II. Savojský]].

'''[[Národní archeologické muzeum (Neapol)|Národní archeologické muzeum]]''' v Neapoli, původně Bourbonské královské muzeum, bylo nejdříve zamýšleno na pahorku Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku tzv. farnesiánských mramorů (tj. římských soch – kopií řeckých bronzových originálů – sesbíraných během věků šlechtickým rodem [[Farnese]]), jež Karel III. zdědil po své matce [[Alžběta Parmská|Alžbětě]]. Při objevu měst zasypaných výbuchem [[Vesuv]]u, [[Pompeje|Pompejí]] a [[Herculaneum|Herculanea]], přimělo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu panovníka k vytvoření tzv. Muzea posledního odpočinku v Largo delle Pigne, v budově ze 17. stol. (dříve sloužící jako kasárny kavalerie a poté dočasně jako sídlo [[Neapolská univerzita|Neapolské univerzity]]). Adaptační práce se protáhly až do roku [[1818]] a byl to tedy až [[Ferdinand IVI. NeapolskýNeapolsko-Sicilský|Ferdinand IV. (I.)]], kdo muzeum poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje tři rozsáhlé kolekce předmětů: krom zmíněných farnesiánských mramorů a artefaktů vykopaných z Pompejí a Herkulanea i jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika velmi dobře zachovalých [[mumie|mumií]]. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v [[Evropa|Evropě]].

Kostel [[Kostel svatého Dominika (Neapol)|sv. Dominika]] je též dílem vrstvení stylů: postaven v&nbsp;letech [[1283]]–[[1324]] za vlády [[Karel II. z AnjouNeapolský|Karla&nbsp;II. z&nbsp;Anjou]], pak po několika rozvratech a zmatcích v&nbsp;17.&nbsp;století restaurován v&nbsp;barokním slohu, ale v&nbsp;19.&nbsp;stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V&nbsp;Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13.&nbsp;století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k&nbsp;[[Tomáš Akvinský|Tomáši Akvinskému]], tehdy již studentem teologie v&nbsp;přilehlém klášteře, v&nbsp;té době Universitě. [[Sakristie]] je vyzdobená freskami s&nbsp;motivem ''vítězství [[Řád bratří kazatelů|řádu Dominikánů]]'' (jenž přebýval právě v&nbsp;tomto chrámu) od [[Francesco Solimena|Francesca Solimeny]] a také jsou zde pochováni panovníci a urození z&nbsp;aragonské dynastie.