Předlitavsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Hlavní kategorie: jako první, řadicí klíč |
mBez shrnutí editace |
||
Řádek 139:
Ústředním problémem se stal po roce 1867 především národnostní konflikt česko-německý, který měl ale minimálně dvě dimenze, které se samozřejmě ovlivňovaly:
# státoprávní spor o [[české státní právo]], který ve své podstatě volal po zavedení [[trialismu]] či [[federace]] a chápal [[Rakousko-uherské vyrovnání|dualismus]] jako potlačení českých státoprávních práv. Tento konflikt zahrnoval vedle Čechů a českých Němců také centrální vládu ve Vídni. V první etapě po roku 1867 vedl k tomu, že česká politické reprezentace obstruovala Říšskou radu na znamení nesouhlasu se současným uspořádáním (tzv. [[pasivní rezistence]]). Obstrukce trvala do roku 1879. Poté následovala tzv. [[drobečková politika]], která skončila v roce 1890 totálním volebním propadem jejich hlavních protagonistů, staročechů. Na konci 19. století se české strany uchýlily spíše k politickému realismu a snažili se získat nadvládu v Čechách. Centrální vláda na jednu stranu odmítala další federalizaci říše, která by podle jejího názoru vedla k dalšímu politickému roztříštění, ale na druhou stranu si uvědomovala citlivost vztahu mezi Čechy a Němci v Čechách a především se obávala nárůstu velkoněmeckého nacionalismu mezi českými Němci.
# vlastní česko-německý spor v Čechách a na Moravě, který se také dotýkal problematiky českého historického práva a otázky federalizace monarchie, kterou odmítali jak čeští Němci tak vídeňské centrum. Čeští Němci si uvědomovali, že další vyrovnání s Čechy by oslabilo jejich postavení v Čechách a na Moravě. Český výklad ústavy a z ní vyplývajících zákonů ale požadoval zavedení češtiny jako jazyka veřejné i správní komunikace po '''celém''' území země a nikoliv jen v oblastech kde žili Češi. To čeští Němci odmítali a požadovali udržení privilegovaného postavení němčiny ve správě monarchie bez ohledu na proporcionální podíl neněmecky hovořícího obyvatelstva. Centrální vláda se několikrát pokusila o řešení česko-německého národnostního problému v Čechách: [[Stremayrova jazyková nařízení]] (1880) uznávala rovnoprávné postavení češtiny ve vnějším styku na území Čech i Moravy. Na základě tohoto ustanovení pak došlo v roce 1882 k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou. V roce 1890 byly navrženy [[vídeňské punktace]], které znovu upravovaly jazykové vztahy mezi Němci a Čechy v tom smyslu, že by německá území zůstala
Relativně klidnější byla situace další významné předlitavské menšiny Poláků, a to především ve vztahu k vídeňskému centru. Většina rakouských Poláků žila na území [[Halič]]e a pokládala Rakousko-Uhersko jako ochránce polských zájmů, a to především po roce [[1863]], kde v ruském záboru bývalého Polska docházelo k relativně silné [[rusifikace|rusifikaci]]. Zdejší národnostní problém se tak daleko více týkal polsko-rusínských vztahů. Poláci měli s pomocí politiky vídeňského centra zaručeno v Haliči privilegované postavení (např. v rámci zastoupení na [[Haličský zemský sněm|zemském sněmu]] měli Poláci většinu), a to v neprospěch [[Rusíni|Rusínů]], což samozřejmě představovalo do budoucna problém. Rusíni neměli také rovný přístup ke vzdělání, jelikož to bylo v polských rukou (např. obě místní univerzity vyučovaly jen v polštině). Národnostní spory mezi Poláky a Rusíny sice nikdy nenabyly podoby česko-německého sporu v Čechách, ale až do roku 1906-1907 byly vztahy mezi oběma národy dost napjaté. Rusíni se dokonce snažili naleznout podporu v Rusku, které ale zastávalo vůči Ukrajincům (a rakouským Rusínům s nimi) rusifikační postoje. Až volební reforma v roce 1906-07 vedla ke kompromisu. Mimo jiné Rusíni získali větší zastoupení v zemském sněmu a vláda začala připravovat založení rusínské univerzity.
| |||