Otevřít hlavní menu

Změny

Odebráno 53 bajtů ,  před 2 lety
m
oprava odkazu; kosmetické úpravy
| isbn = 80-200-1225-7
| jazyk =
}}</ref> nebo {{Cizojazyčně|de|''Althart''}}<ref name="Ottův slovník"/>), zmíněná poprvé v zakládací listině [[Loucký klášter|Louckého kláštera]] z 25. října 1190, byla v rámci moravských okresů příslušná: v letech 1850 až 1855 do obvodu okresního hejtmanství v [[Dačice|Dačicích]], v letech 1855—1868 do obvodu smíšeného okresního úřadu v [[Jemnice|Jemnici]], od roku 1868 do roku 1897 opět pod okresní hejtmanství v Dačicích, poté, když bylo vytvořeno okresní hejtmanství v [[Moravské Budějovice|Moravských Budějovicích]], do jeho politického okresu a v roce 1911 po vzniku [[Slavonice|slavonického]] soudního okresu do obvodu okresního hejtmanství v Dačicích.
 
Po první světové válce se obyvatelé městečka přihlásili k provincii [[Německá jižní Morava]] a po odstoupení pohraničí v letech 1938-1945 byla obec s většinou německého obyvatelstva přiřazena k landrátu [[Waidhofen an der Thaya]], župě [[Říšská župa Dolní Podunají|Nieder Donau]]. Od roku 1960 spadá obec Staré Hobzí, ležící na historickém území jihozápadní [[Morava|Moravy]], administrativně do okresu [[Okres Jindřichův Hradec|okresu Jindřichův Hradec]], který je součástí [[Jihočeský kraj|Jihočeského kraje]].
 
Koncem 18. století a v prvním desetiletí 19. století se Staré Hobzí stalo zásluhou [[Johann Peter Flick|Johanna Petra Flicka]] jedním z nejvýznamnějších středisek textilní výroby na Moravě. V letech 1790-1810 bylo v obci postaveno 33 nových domů, vesměs pro pracovníky Flickovy manufaktury. Ještě roku 1827 čítalo Staré Hobzí 951 obyvatel, z toho 90 židů, které podnikání ve Starém Hobzí přitahovalo. Ve druhé polovině 40. let 19. století mělo městečko 821 obyvatel, k roku 1850 se uvádí 1119 obyvatel a roku 1910 klesl počet na 865 obyvatel.
 
S odlivem průmyslové výroby klesl počet židovského obyvatelstva na pět rodin a následkem toho byla v roce 1890 židovská náboženská obec ve Starém Hobzí zrušena. V roce 1910 povýšil císař [[František Josef I.]] Staré Hobzí na městys, to se však spokojilo s výnosem ministerstva vnitra a o diplom ani o znak nepožádalo.<ref>Vlastivědný věstník moravský, svazek 60, Musejní spolek v Brně, 2008, strana 175</ref> Úbytek průmyslové výroby kompenzoval majitel panství Alexander von Pallavicini orientací na turistický ruch, zámek ve Starém Hobzí sloužil jako ubytování pro letní hosty a z budovy bývalého mlýna vznikla honosná myslivna ve stylu módního romantického „zámečku“. V roce 1912 zde trávil léto spolu s Růženou Svobodovou a [[František Xaver Svoboda|Františkem Xaverem Svobodou]] spisovatel [[František Xaver Šalda]], který zde započal jednotlivé esejistické studie pro knihu Duše a dílo a první nárysy románu Loutky i dělníci.<ref>Lifka Bohumír: Moravské léto F. X. Šaldy ve Starém Hobzí 1912</ref>
 
Největší příliv českého obyvatelstva nastal po [[Pozemková reforma v Československu|pozemkové reformě]], kdy byla valná část majetku rodiny Pallavicini zestátněna. Ve 30. letech 20. století stoupl počet českého etnika natolik, že byl při obecních volbách v roce 1931 zvolen první český starosta.<ref>Kateřina Smutná — Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190—1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci. Staré Hobzí, MNV 1990.</ref> Národnostní složení obce se definitivně změnilo po [[Vysídlení Němců z Československa|odsunu německého obyvatelstva]]. Po nastolení diktatury [[Komunistická strana Československa|komunistické strany]], násilné [[Kolektivizace v Československu|kolektivizaci zemědělství]] a vybudování [[Železná opona|železné opony]] došlo k úpadku obce.
 
Centrum obce tvoří chrám Nanebevzetí Panny Marie, jeden z nejstarších kostelů na jižní Moravě, s jádrem románské kaple sv. Ondřeje a [[Staré Hobzí (zámek)|zámek]] se zahradou a kaplí sv. Tomáše. Západně od obce protéká [[Moravská Dyje]], která si razí cestu k dolnorakouské hranici romantickým Janovským údolím, lemovaným skalnatými srázy a řadou malebných zákoutí. V roce 2004 obdržela obec v soutěži „Jihočeská vesnice roku” modrou stuhu za společenský život. V roce 2013 oslavila 100 let od založení dobrovolných hasičů.
 
== Nejstarší historie ==
=== Majitelé ve středověku ===
Od konce 9. století do poloviny 10. století se stalo [[Dyje|Podyjí]] útočištěm obyvatel z [[Dunaj|Podunají]] a [[Morava (řeka)|Pomoraví]], kteří se z těchto oblastí stahovali před maďarskými nájezdy a útoky. Jedním z takových podyjských slovanských hradišť bylo i Staré Hobzí (další Turecký kopec / [[Hornice]], [[Palliardiho hradisko]] / Bítov či na rakouské straně Sand / [[Raabs an der Thaya]]), což potvrdily nálezy tuhové keramiky [[Vladimír Nekuda|V. Nekudou]].<ref>Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university: Řada archeologicko-klasická, Vydání 37–40, rok 1992, s. 44 </ref><ref>Jiří Kacetl: Moravsko-rakouské pomezí v éře Přemyslovců</ref> Nejstarší písemný záznam o Starém Hobzí pochází z roku 1120<ref>www.starehobzi.cz, titulní strana - upozornění: „První písemná zmínka o obci je již z roku 1120!“ (místo 1190)</ref> a 1190, kdy je v horní části vsi (německy Obergut) vzpomenuta kaple sv. Ondřeje, mlýn, krčma a dvůr pod patronací [[Loucký klášter|premonstrátského kláštera v Louce]].<ref>Sborník prací: Řada uměnovědná (F)., Svazky 1–4, Universita J.E. Purkyně., 1957, s. 17-19</ref> Dolní část vsi (německy Untergut) je poprvé zmíněna v polovině 14. století.<ref>Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege, 1928, ročník 14, číslo 1-2, datum vydání 01.-02.1928, článek: Die Marktgemeinde Althart, strana 13-18</ref>
[[FileSoubor:Starohobzská vrchovina, Staré Hobzí 01.jpg|náhled|[[Starohobzská vrchovina]], pohled z úbočí [[Kostel Panny Marie Bolestné (Mutná)|Montserratu]], nahoře Staré Hobzí, rok 2010]]
[[FileSoubor:Moravská Dyje, Staré Hobzí & Mutná 01.jpg|náhled|[[Moravská Dyje]] na pomezí katastrů Staré Hobzí (vpravo) a [[Mutná]] (vlevo), pohled proti proudu, rok 2010]]
Dolní část vsi s dvorcem (německy Untergut) vlastnili v roce 1351 Oldřich, Sezima a Boček z Jevišovic, kteří svůj majetek v Hobzí odstoupili bratrům Adamovi, Petrovi a Schützovi na Hobzí a ti v roce 1353 prodali za 200 marek stříbrných ves ''Neudorf'' s 3 lány lesa a ostatním zbožím Sezimovi z Plačovic/Plospitz, Simonovi (jeho choť Anna z [[Police (okres Třebíč)|Police]])<ref>Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78, také MZD 1 Brno, s. 28/505, č. 165, r. 1356 Anežka z Police s chotěm Simonem z Nové Vsi</ref> a Vojslavovi z Nové Vsi/Neudorf. Vojslav pak Novou Ves odprodal bratrům ze [[Rzavá|Rzavé]]: [[Chval ze Rzavé|Předvojovi, Rynhartovi a Chvalovi]].<ref group="pozn.">[[Chval ze Rzavé|Rod rytířů ze Rzavého]] se píše po vsi a tvrzi ve [[Rzavá|Rzavém]]. Roku 1352 je při prodeji Sedlčan zmiňován Rynhart ze Rzavého. Bratr Chval, purkrabí vyšehradský (1384), byl oblíbencem krále Václava IV., který mu daroval dědičně manský hrad Kostelec nad Sázavou (okolo r. 1385). Držel i [[Stonařov]] a zemřel kolem roku 1390, zanechal po sobě vdovu (r. 1408) Eulogii (Eulalie) z Netvořic. Syn Jan zemřel již roku 1395. Třetímu bratru Předvojovi z Vražného udělil král Václav polovici popl. dvora v Kozojedech. Předvoj zapsal své choti Dorotě z Dubu věno na vsích Záhoří a Moravči. Roku 1414 je připomínán jako purkrabí na hradě [[Choustník (hrad)|Choustník]], [http://www.antikvariatcz.com/files/roman_cikhart_-_chotovsko_v_dobe_predhusitske.pdf Chotovsko].</ref> Předvoj z Nové Vsi nechal svojí druhé choti Margaretě/Margareth zapsat na tomto dvorci doživotní věno 120 hřiven grošů. V roce 1375 markrabě Jan prohlásil Novou Ves za léno, které následně přidělil Předvojovi a lenní statek pak přešel na rod Krokwitzerů a Haslů, v roce 1405 se už po vsi psal Johann a Peter Krokwitzer z Nové Vsi/von Neudorf.<ref>Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, Herrschaft Althart, s. 78</ref>
 
=== Majitelé v novověku ===
Brzy na to držel Hobzí Mikuláš/Niklas [[Zahrádečtí ze Zahrádek|Zahrádecký ze Zahrádek]], jehož chotí byla Dorota z Křesyně a který je jako majitel připomínán v roce 1490. Po jeho smrti kolem roku 1494 drželi Hobzí jeho dědicové, roku 1519 je připomínán syn Oldřich/Ulrich (choť Voršila Noglar z Pfofašláku), v letech 1535-1544 Oldřichovi synové Jan/Johann, Linhart/Leonard, Jindřich/Heinrich a Václav/Wenzel, roku 1560 a roku 1563 Jiří/Georg, roku 1611 a roku 1614 jeho syn Jindřich/Heinrich, soudce v Brně, roku 1649 Karel/Karl Bohobud, syn Jindřichův, po jehož smrti bylo zadlužené Hobzí roku 1651 prodáno Františkovi/Franz von Schneidau (Schneider von Schneidau) a jeho manželce Marii Anně Beatrici, rozené von Schellenberg.
[[FileSoubor:Stare Hobzi 10.jpg|náhled|Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hobzí, rok 2009]]
[[Soubor:Staré Hobzí, kostel 02.JPG|náhled|Staré Hobzí, interiér kostela Nanebevzetí P. Marie (r. 2012)]]
Vdova Marie Anna von Schneidau přenechala panství svým třem synům (1667-1688):<ref>Řehoř Tomáš Volný: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert: Znaimer Kreis. III. Band, 1837, s. 78</ref> Františkovi Kryštofovi/Franz Christoph, Jindřichovi Purkartovi/Heinrich Burkard a Antonu Josefovi. Dědictví zahrnovalo: kopec Montserrat, zámek se zeleninovou zahrádkou a novou zahradou, pivovar a ves Hobzí, pusté Šenakovice (Schenakowitz), ves Bělčice s hospodářským dvorem a ovčínem, ves Modletice s ovčínem a mlýnem (Hofmühl), ves Mutnou s ovčínem (výměnou za Novou Ves), hospodářský dvůr Hejnice a svobodný statek v Cizkrajově, který Franz von Schneidau přikoupil v roce 1658. Tento majetek si bratři rozdělili 31. července 1674 na tři stejné díly. Jindřich Purkart a Anton Josef obdrželi 8. června 1675 od svého bratra Františka Kryštofa jeho dědický podíl a 13. března 1685 prodal Jindřich Purkart svůj díl vsi se 7 rybníky, „Bruckmühle” a Židy ve Starém Hobzí ovdovělé Marii Margareth Trautsohn, hraběnce von Falkenstein, rozené von Rappach, která ještě 20. června 1687 získala od Antona Josefa také jeho díl pivovaru a 12. srpna 1689 od něj koupil podíl na vsi Mutné s ovčínem Karel Jakub, rytíř von Tomazoll na Bolíkově (Wölking, Welking).
 
Hraběnka Marie Margareth von Trautsohn, které mezitím patřila od 28. dubna 1694 také část Hobzí po klášteru v Louce, prodala 16. září 1703 panství sestávající ze vsi Staré Hobzí [[Staré Hobzí (zámek)| se zámkem]] a třemi zámeckými zahradami, hospodářského dvora, pivovaru a lihovaru, z poloviny dvora v [[Hejnice (Staré Hobzí)|Hejnicích]] a části [[Mutná|Mutné]], ze dvora a [[Kostel Panny Marie Bolestné (Mutná)|„kopce Monserrat”]], ze svobodného dvora v [[Cizkrajov|Cizkrajově]]ě, z nového a zpustlého dvora v Šenakovicích Maxmiliánovi Františkovi z Deblína ml., c. k. dvornímu radovi a kancléři na Moravě,<ref group="pozn.">Z manželství Maxmiliána Františka z Deblína a Marie Salomeny z Hofu pošli čtyři synové: František Gabriel, jenž záhy zemřel, Maxmilián František mladší, Antonín František a František Libor, pak také pět dcer. Antonín František a František Libor se věnovali vojenské kariéře. Maxmilián František z Deblína mladší vystudoval roku 1687 v Praze a stal se doktorem práv, potom kancléřem u moravského tribunálu a posléze referendářem a radou u české dvorní kanceláře ve Vídni. Bratří z Deblína byli cís. [[Leopold I.|Leopoldem I.]] povýšeni 2. září 1699 do stavu rytířského. Max. František z Deblína koupil na Moravě mimo Starého a Nového Hobzí, Chvalkovice a Mutnou, a v Čechách [[Humpolec]] a [[Herálec (okres Havlíčkův Brod)|Herálec]]. Roku 1710 získal za své služby od cís. [[Josef I. Habsburský|Josefa I.]] jako léno [[Znojmo|Znojemský hrad]] a 22. dubna 1710 povýšení do stavu svobodných pánů. Rod pánů z [[Deblín (hrad)|hradu Deblína]] (13. století), který držel Deblín, Drahotouš a Řečice, vymřel již během 14. století a nemá s rodem pánů z Deblína (zde popisovaných) společný původ a ani erb. (Slovník naučný, nakladatel I. L. Kober 1874, díl 11., Obach - Ristic, s. 151)</ref> který 1. února přikoupil od bratrů Koschinsky von Koschin zbylou část Mutné a 26. června 1713 od ovdovělé svobodné paní Marie Anny Ržikowsky von Dobrzitz (Rikovsky von Dobřic), rozené von Schneidau a její neplnoleté sestry Josefy Františky († 15. února 1699: otec Anton Josef von Schneidau, † 11. června 1710: matka Christina Kunegunde) Nové Hobzí s rytířským sídlem, pivovarem, sladovnou a lihovarem, čímž bylo Staré a Nové Hobzí zase sjednoceno. K tomuto zboží přikoupil ještě Chvalkovice.<ref>Vladimír Voldán, Alois Kocman: Státní oblastní archiv v Brně, Archivní správa Ministerstva vnitra, 1966, Průvodce po archivnich fondech, Band 3, s. 120</ref>
 
Roku 1729 zřídil Maxmilián František z Deblína ze svých statků na Moravě, [[Herálec (okres Žďár nad Sázavou)|Herálce]] a [[Humpolec|Humpolce]], knihovny, sbírek zbraní, obrazů a vybavení [[Svěřenství|fideikomis]] (v letech 1726-1733 zbudoval [[Staré Hobzí (zámek)|nový zámek]]), k němuž nejprve jako dědice povolal syna Františka Antonína, svobodného pána z Deblína, po něm své bratry Antonína Františka a Františka Libora s tím, že kdyby rod vymřel po meči i po přeslici, měl se fideikomisní majetek stát ústavem pro kadety z českých a moravských šlechtických rodin. Po smrti Maxmiliána Františka († 1732) zdědil panství syn František Antonín, hrabě z Deblína (20. února 1741 povýšen do stavu hrabského, † 1757), který po sobě zanechal dva syny. Mladší vstoupil do kláštera (řeholní jméno Benevenutus) a zemřel roku 1816 v Mor. Třebové; starší František Josef, který držel Znojemský hrad a fideikomisní statky, byl roku 1784 ve Starém Hobzí zavražděn.
 
K dědictví se hlásily dvě příbuzné, Eufemie, hraběnka Želecká z Deblína, a Marie Antonie, svobodná paní z Deblína, které nakonec fideikomisní statky a sbírky odprodaly a peníze použily na zřízení 17 kadetských nadací (tzv. Deblínských, např. ve Vídni a [[Vídeňské Nové Město|Vídeňském Novém Městě]]). Část obrazů a knih nechaly převést do Vídně (dílem do knihovny [[Tereziánská akademie ve Vídni|cís. akademie Tereziánské]]).<ref>Slovník naučný, nakladatel I. L. Kober 1874, díl 11. (Obach - Ristic), s. 151</ref> Dalším majitelem panství se stal [[Jan Petr Flick]], bývalý zaměstnanec hraběte Františka Josefa z Deblína.
 
=== Johann Peter Flick ===
Johann Peter Flick, původem z Východního Pruska, byl výjimečným příkladem úspěšného manufakturisty v bavlnářství na Moravě. Začínal původně jako sluha hraběte Františka Josefa z Deblína, potom jako faktorista bavlněné příze do dolnorakouských bavlnářských podniků a v roce 1782 postavil s povolením vrchnosti na jejím pozemku manufakturu na výrobu mušelínu, piketu a grádlu.<ref group="pozn.">Podle Brünner Zeitung 1785, Nr. 40 měl Johann Flick založit manufakturu na mušelín v roce 1785, Moravetz hist. Mor. III. (1787) 463. Podle Schwoy's Topogr. III, (1794) 234 Flick manufakturu založil teprve po pronájmu panství Staré Hobzí v roce 1789.</ref> V roce 1787 mu gubernium udělilo privilegium k provozu a jeho podnik s 19 tkalcovskými stavy a 65 zaměstnanci obdržel nejen nejvyšší ochranu, ale také titul dvorní c. k. továrny se znakem císařského orla a právo zřizovat sklady v hlavních městech provincií monarchie.<ref>Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř: Člověk na Moravě 19. století, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004, strana 23</ref>
 
Po tragické smrti hraběte Františka Josefa z Deblína roku 1786 nastal jeho strmý vzestup, na 200 tkalcovských stavů pro Flicka pracovalo po celých Čechách, Moravě a Slezsku a v roce 1802 už zaměstnával na 400 tkalců (Weber) a 3 000 přadláků (Spinner). V roce 1791 zřídil pobočku ve Vídni a v roce 1814, kdy nahradil výrobu mušelínu kalikem a bavlnou (Zitz und Kotton Fabrik), také pobočku v Brně.<ref>Brünner Zeitung 1795 s. 507</ref>. Roku 1810 ho podnikatelský úspěch přivedl, nejprve jako dědičného nájemce (1789) a později majitele panství (1806), až k povýšení císařem do rytířského stavu za vlastenecké smýšlení a zásluhy o rozvoj průmyslu a zemědělství. Zemřel v roce 1812.<ref>A. Ritsch: Zur Cultur-Geschichte Mährens und Oest Schlesiens 1870, Svazek 3, s. 380</ref>
 
Vdova Theresia, rozená von Erben, přenechala panství nejen s textilní manufakturou ale s řadou dalších průmyslových podniků 24. srpna 1818 svým dětem: Johannovi Maxovi, Josefu a Marii von Flick, provdané Vacano. Dcera Marie 19. srpna 1819 od spoluvlastnictví odstoupila a 10. května 1820 také její bratr Josef, takže se jediným majitelem panství Staré a Nové Hobzí, Mutné s Chvalkovicemi, kartounky, manufaktury na zpracování bavlny a přádelny stal třetí sourozenec Johann Max von Flick.<ref group="pozn.">Roku 1826 si najala Eleonora Flicková, dcera majitele velkostatku Staré Hobzí Johanna Maxe Flicka, opuštěnou tovární budovu u Č. Rudolce a zřídila v ní výrobu měděnky, pařížské a berlínské modři, olovnatého cukru, dehtového oleje a červené hlinkové barvy k nátěru střech. Roku 1834 si najala ještě zámeček mezi Bolíkovem a Cizkrajovem, kde zřídila výrobu anglické kyseliny sírové. Ve čtyřicátých letech oba podniky zanikly. In: Chemický průmysl v Čechách a na Moravě a jeho spolupráce s vysokými školami od. 19. století. Autorský kolektiv: Vysoké učení technické v Brně a Vysoká škola chemicko-technologická v Praze</ref> Ani on panství neudržel a 27. prosince 1823 jej prodal hraběnce [[Trauttmansdorffové|Therese von Trautmannsdorf]], rozené von Nadasdy. [[Allodium]] Staré Hobzí sestávalo ze zboží Staré Hobzí, [[Nové Hobzí]], [[Mutná]], [[Chvalkovice (Dešná)|Chvalkovice]], [[Panenská]], [[Marketa (Písečné)|Marketa]], [[Václavov (Písečné)|Václavov]], [[Bělčovice]] a [[Modletice (Písečné)|Modletice]]. Zemědělská půda byla rozdělena mezi 5 dvorů, z průmyslových podniků byl součástí statku pivovar, 2 palírny, octárna, vápenka, cihelna a sklárna v [[Janov (Staré Hobzí)|Janově]]. V roce 1826 přikoupila od hraběte Eduarda von Stadion-Warthausen-Thannhausen ještě velkostatek [[Jemnice (zámek)|Jemnici]].<ref>Státní archiv v Brně: Průvodce po archivních fondech a sbírkách, vydání 20, Archivní správa, 1966, s. 120</ref>
== Panství a velkostatek Jemnice - Staré Hobzí ==
{{Viz též|Členové rodu Pallavicini na panství Jemnice - Staré Hobzí|Jemnice (zámek)|Staré Hobzí (zámek)}}
Panství Jemice-Staré Hobzí o rozloze 3 517,45 ha zakoupil Alfons sen. Pallavicini (1807-1875), syn [[markýz]]e Eduarda von Pallavicini a hraběnky Josefy zu Hardegg (zu Hardegg auf Glatz und im Marchlande), za 822 000 zlatých od hraběnky Therese von Trautmannsdorf 29. ledna 1841. V roce 1842 přikoupil od svobodného pána Georga Simona von Sina vídeňský palác (Palais Pallavicini) na Josefsplatz čp. 5, v roce 1844 se oženil s Gabrielou Fürstenberg (1821-1895), v roce 1845 získal český šlechtický [[Inkolát|inkolát]] a v roce 1868 mu císař potvrdil užívání rakouského titulu v překladu markrabě. Jemnické panství i s palácem ve Vídni zdědil v roce 1873 jeho nejstarší syn Alexander von Pallavicini, c. k. tajný rada a komoří, rytíř [[Řád zlatého rouna|Řádu zlatého rouna]], který v roce 1876 pojal za manželku hraběnku Irmu Széchényi von Sálvár-Felsövidék (* Ödenburg 28. 6. 1855 - Jamnitz, † 7. 10. 1932). Z manželství pošly děti: Karl (1877-1900), Alfons jun. (1883-1958) a Alexander jun. (1890-1941). V roce 1884 přikoupil Alexander von Pallavicini v Čechách velkostatek [[Dašice]] - [[Vysoké Chvojno]] na [[Okres Pardubice|Pardubicku]]<ref>Poddaná J.: Dějiny obce od poloviny 19. století, s. 61.; SOkA Pardubice, inventář fondu Dašice</ref> a v roce 1912 Alfons jun. Pallavicini od rytíře Ernsta von Wessely maďarské majetky [[Szilvásvárad]] a ves [[Nagyvisnyó]].<ref>[http://www.palais-pallavicini.at/Pallavicini_Familiengeschichte.pdf Pallavicini Familiengeschichte]</ref> Staré Hobzí čítalo 152 domů, 771 německých obyvatel a 124 českých, Nové Hobzí 16 domů, 82 obyvatel německých, 17 českých (r. 1890). K [[Alodiální statek|alodiálnímu statku]] Staré Hobzí náležel zámek s kaplí sv. Tomáše, dvůr, cihelna a pila. K tomu popl. dvůr v Hejnicích, Veselíčko (Lusthof), „[[Janov (Staré Hobzí)|Johannihof]]” se dvorem, pilou a myslivnou a 4 mlýny.<ref>Ottův slovník naučný/Hobzí – Wikizdroje</ref>
[[FileSoubor:Stare Hobzi zamek 1.jpg|náhled|Zámek ve Starém Hobzí po opravě v roce 2015]]
[[FileSoubor:Stare Hobzi zamek 3.jpg|náhled|Zámek ve Starém Hobzí, boční náhled]]
Rodina Pallavicini pobývala na zámku v Jemnci v letním období, v zimním naopak v paláci ve Vídni. Zámek ve Starém Hobzí nechala upravit pro ubytování letních hostů. V roce 1910 se v zámku nacházelo na 30 bytů s jedním až třemi pokoji.<ref>Cech. Der Böhme, Mo, 18. Juli 1910, s. 3</ref> Jemnické panství spravovala zčásti ve své režii, kdy v Jemnici zaměstnávala správce velkostatku (Gutsverwalter), účetního (Buchhalter), podkoního ((Wirtschaftsbereiter), lesního kontrolního (Forstkontrollor), v Janově na statku hospodářského správce (Wirtschaftsverwalter), hajného a [[Adjunkt|adjunktaadjunkt]]a v Janově údolí, hajného a lesního adjunkta v Komárovicích, hajného a adjunkta v oboře (Tiergarten) u Starého Hobzí, hajného v bažantnici (Fasangarten), hajného v [[Louka (Jemnice)|Louce]], vrchního zahradníka ve Starém Hobzí a zahradníka v [[Jemnice (zámek)|Jemnici]] a 3 myslivce (Wildheger), dále provozovala při hospodářském dvoře v [[Janov (Staré Hobzí)|Janově]] 1 lihovar (Spiritusbrennerei), ve Starém Hobzí 1 cihelnu a 1 pilu. Zbytek pronajímala: Jakob Goldmann měl pronajaté hospodářské dvory a lihovar v [[Rácovice|Rácovicích]] a [[Komárovice (okres Třebíč)|Komárovicích]] (Komarowitz), hospodářské dvory v [[Jemnice|Jemnici]], [[Louka (Jemnice)|Louce]], [[Pálovice|Pálovicích]] a [[Menhartice|Menharticích]] a lihovar v Pálovicích, Josef Hilfreich hospodářský dvůr ve [[Chvalkovice (Dešná)|Chvalkovicích]], Max Spitz hospodářský dvůr v [[Mutná|Mutné]], Samuel Kohn hospodářský dvůr v [[Hejnice (Staré Hobzí)|Hejnicích]].<ref>Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien sowie der auf den Gütern bestehenden Brauereien, Brennereien und sonstigen Industrien, deren Besitzer, Pächter und der dabei angestellten Beamten, 1884, s. 60: Fideikommiß-Herrschaft Jamnitz mit Althart, Neuhart, Mutten und Qualkowitz.</ref>
 
Alexander Pallavicini byl hlavou celé rodiny. Podle rodové tradice nastoupil v roce 1853 vojenskou kariéru a před vypuknutím první světové války se účastnil v roce 1913 vojenských manévrů v Čechách. Po vypuknutí první světové války věnoval Uherskému Červenému kříži v [[Budapešť|Budapešti]] 5 000 korun, Rakouskému Červenému kříži / Österreichische Rote Kreuz ve Vídni 5 000 korun, Rakouské společnosti Bílého kříže / Österreichische Gesellschaft vom Weißen Kreuze ve Vídni 3 000 korun, Ministerstvu vnitra ve Vídni (Válečnému pomocnému úřadu) 5000 korun, pro rodiny povolaných uherských pomocných rezervistů v Budapešti 3 000 korun (celkem 21.000 korun). Zámek v Jemnici a ve Starém Hobzí dal k dispozici [[Maltézský řád|Maltézskému řádu]] / Malteserritterorden, v Jemnici pro ubytování a ošetření raněných důstojníků.<ref>(Neuigkeits) Welt Blatt, Di, 11. August 1914, s. 9</ref> Po vypuknutí války byl nasazen na polské hranici u města [[Přemyšl|Przemyśl]], po prolomení fronty byl umístěný u města [[Nowy Sącz|Nový Sandec]] (Neu-Sandez) a pak převelen do Vídně. Na začátku roku 1915 byl pověřen úkolem podat zprávu o situaci v [[Země Koruny české|zemích Koruny České]]. V průběhu své cesty navštívil i jemnické panství a lazaret na zámku.<ref>[http://www.palais-pallavicini.at/Pallavicini_Familiengeschichte.pdf Pallavicini Familiengeschichte]</ref>
 
=== Farnost Staré Hobzí ===
{{Viz též|Římskokatolická farnost Staré Hobzí}}
[[FileSoubor:Staré Hobzí, kříž 01.jpg|náhled|Staré Hobzí, kříž u odbočky ze silnice Staré Hobzí - [[Slavonice]] k Louckému mlýnu, rok 2010]]
[[Soubor:Staré Hobzí, socha před kostelem.JPG|náhled|Staré Hobzí, socha [[Markéta Antiochijská|sv. Markéty]] před kostelem Nanebevzetí P. Marie (r. 2012) ]]
Po roce 1668 se začalo postupně rozdrobovat rozsáhlé telčské děkanství a v roce 1770 vzniklo děkanství jemnické, kam spadala také farnost Staré Hobzí s přifařenými a přiškolenými okolními obcemi, mlýny a hospodářskými dvory (dvůr [[Veselíčko (Staré Hobzí)|Veselíčko]]/Lusthof, dvůr „[[Janov (Staré Hobzí)|Johannihof]]”, mlýn „Johannisthalermühle”, Loucký mlýn/Bruckmühle, mlýn „Aumühle”, Báňovice/Banowitz, [[Panenská]]/Frauendorf, [[Hejnice (Staré Hobzí)|Hejnice]]/Hönitzhof, [[Nové Dvory (Staré Hobzí)|Nové Dvory]]/Neudorf, [[Holešice (Cizkrajov)|Holešice]]/Holleschitz, [[Vnorovice]]/Urwitz s Habrovým mlýnem/Habermühle).<ref>Personalstand der Säcular- und Regular-Geistlichkeit der Brünner Diöcese in Mähren: für das Jahr 1864 (1863)</ref>
 
V celé řadě významných farářů se do dějin Starého Hobzí zapsal farář Antonín Bártek, od roku 1902 také rada biskupské konsistoře a jemnický děkan. V roce 1897 byl jmenován čestným členem obce Báňovic a v roce 1903 obce Nových Dvorů. Působil v řadě českých spolků, které pravidelně finančně podporoval.<ref>Hlas, časopis církevní, ročníky 1857-1918</ref> Hojně navštěvovaná byla jeho česká kázání během Svatovítských slavností (Barchan) pod [[Kapistránská lípa|Kapistránskou lípou]] v [[Jemnice|Jemnici]].<ref>Dačické listy, ročník 1903, č. 34, s. 3</ref>
 
=== Zřízení soudního okresu a finančního úřadu Slavonice ===
V letech 1850 - 1855 patřila obec pod politickou správu podkrajského úřadu v [[Dačice|Dačicích]] a v rámci soudní správy pod soudní okres [[Jemnice]]. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí bylo Staré Hobzí v letech 1855 - 1868 podřízeno Okresnímu úřadu v Jemnici. V roce 1868 došlo k oddělení veřejné správy a soudnictví, čímž obec přešla pod pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, kam patřila až do roku 1896.
 
Po vzniku nového Okresního hejtmanství v [[Moravské Budějovice|Moravských Budějovicích]], které získalo působnost pro soudní okres Jemnice, připadla obec pod Okresní úřad M. Budějovice. Do soudního okresu Jemnice spadaly obce: Staré Hobzí/Althart, [[Dančovice]]/Dantschowitz, [[Dešná (okres Jindřichův Hradec)|Dešná]]/Döschen, [[Vratěnín]]/Fratting, [[Lovčovice]]/Lospitz, [[Markéta]]/Margarethen, [[Modletice (Písečné)|Modletice]]/Mudlau, [[Mešovice]]/Nespitz, [[Písečné (okres Jindřichův Hradec)|Písečné]]/Piesling (Marktgem.), [[Plačovice]]/Plospitz, [[Chvalkovice (Dešná)|Chvalkovice]]/Qualkowitz, [[Rancířov]]/Ranzern, [[Hluboká (Dešná)|Hluboká]]/Tiefenbach, [[Uherčice (okres Znojmo)|Uherčice]]/Ungarschitz a [[Županovice (okres Jindřichův Hradec)|Županovice]]/Zoppanz ([[Lubnice]]/Hafnerluden od roku 1896 a [[Korolupy]]/Kurlupp od roku 1898).<ref>Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, Obecní úřad Staré Hobzí 1750 - 1940</ref>
 
V květnu roku 1908 rozhodlo c. k. ministerstvo spravedlnosti o zřízení slavonického soudního okresu, do kterého byly přiřazeny obce ze soudního okresu dačického: [[Holešice (Cizkrajov)|Holešice]], [[Hostkovice (Dačice)|Hostkovice]], [[Vlastkovec|Laskovec]], [[Lidéřovice (Peč)|Lidéřovice]], [[Lipolec]], [[Maříž]], [[Matějovec (Český Rudolec)|Matějovce]] s Růženou, [[Mutná]], [[Peč]], [[Chvaletín]], [[Radíkov (Český Rudolec)|Dolní Radíkov]], [[Český Rudolec]], [[Cizkrajov]], [[Stálkov]], [[Stoječín]], [[Horní Bolíkov|Bolíkov]] s [[Nová Ves (Český Rudolec)|Novou Vsí]], [[Vnorovice|Norovice]], [[Mutišov]], [[Slavonice]] a ze soudního okresu jemnického: Staré Hobzí, [[Marketa (Písečné)|Margareta]], [[Modletice (Písečné)|Modlava]], [[Nové Sady (Písečné)|Nové Sady]], [[Písečné (okres Jindřichův Hradec)|Písečné]] (obec křesťanská a židovská), [[Slavětín (Písečné)|Slavětín]] a [[Václavov (Písečné)|Václavov]]. S účinností od 1. května 1911 začal ve Slavonicích působit finanční (berní) úřad a okresní soud.<ref>Lidové noviny, 7. 5. 1908, č. 125, s. 4</ref><ref>Znaimer Wochenblatt, Sa, 22. April 1911, s. 4</ref>
 
== Československá republika ==
Konec [[první světová válka|první světové války]], porážka [[Rakousko-Uhersko|Rakouska-Uherska]] a [[Vznik Československa|vznik národních států]] na území bývalé monarchie představoval pro rodinu Pallavicini závažný zlom v jejich majetkové situaci. Panství [[Jemnice (zámek)|Jemnice]] jim bylo roku 1919 zkonfiskováno, všechny krátce před tím provedené prodeje od října 1918 pozemkovým úřadem prohlášené za neplatné. V roce 1920 stát nařídil u části venkovských pozemků nucený pronájem, u pozemků, které byly déle jak 10 let v pronájmu provedl odprodej na nájemníky. V roce 1923 započalo přídělové řízení Státního pozemkového úřadu zbytkového statku [[Chvalkovice (Dešná)|Chvalkovice]] (53 ha), [[Komárovice (okres Třebíč)|Komárovice]] (40 ha), [[Rácovice]] (103 ha) a lihovaru při dvoře v Rácovicích.<ref>Moravská orlice, 14.6.1923, číslo 133, s. 2</ref> V roce 1924 převzala obvodová úřadovna ve Znojmě velkostatek [[Jemnice|Jemnici]] (1 189 ha),<ref>Moravská orlice, 22.1.1924, číslo 18, s. 2</ref> Ředitelství státních lesů a statků (ŘSLS) v [[Třeboň|Třeboni]] získalo lesy a tři další velkostatky u Starého Hobzí (Hejnice, Veselíčko, Janov). V Janově byla zřízena Správa státních statků<ref>Ročenka Československé republiky 1927, Ročník 6, Číslo 1, s. 209</ref> a při ní v roce 1928 státní sýrárna.<ref>Deset let Československé republiky, Svazek 3, Státní tiskárna, 1928, s. 386</ref><ref>Lidové noviny, 24. 10. 1929, č. 536, s. 12</ref> Zámek v Jemnici a ve Starém Hobzí si mohla rodina podržet pod podmínkou, že zámek bude přístupný veřejnosti, každou sebemenší změnu bude povolovat ministerstvo kultury a že ze zámku nebude zařízení odváženo. Rozloha panství Jemnice činila v roce 1920 3 516,81 ha, po [[Pozemková reforma v Československu|pozemkové reformě]] rodině zůstalo 617,33 ha. Po léta táhnoucích se soudních procesech, kdy došlo až na [[Mezinárodní soudní dvůr|mezinárodní soud]] v [[Haag|Haagu]]u (Cour arbitrale mixte hongroise-chechoslovaque), obdržela rodina Pallavicini v lednu roku 1934 od Československa odškodnění ve výši 4.400.000 Kč, podle rodinných zápisů bylo odškodnění hluboce pod skutečnou cenou.<ref>Marta Riess: Die Familiengeschichte des Hauses Pallavicini in Österreich-Ungarn, 2004/2005</ref>
 
=== Příliv českého obyvatelstva ===
[[FileSoubor:Kaplička v Novém Hobzí.JPG|náhled|Kaplička v Novém Hobzí, v pozadí barokní sýpka (rok 2004)]]
[[FileSoubor:Nové Dvory kaplička.JPG|náhled|Nové Dvory kaple Navštívení Panny Marie (rok 2016)]]
Od roku 1919 začala ve vsi působit [[Národní jednota pro jihozápadní Moravu]], která se snažila o zřízení české menšinové školy. Moravský zemský národní výbor rozhodl 13. srpna 1919 o otevření české obecné školy ve Starém Hobzí<ref>Moravská orlice, 15.8.1919, č. 186, s. 3</ref>, do jejíhož obvodu spadaly také obce [[Nové Dvory (Staré Hobzí)|Nové Dvory]] a [[Vnorovice]]. Současně došlo na německé obecné škole ke zredukování provozu na dvě třídy. Na podkladě zákona o propůjčování míst legionářům<ref>Národní shromáždění československé 1918 – 1920, digitální knihovna, tisk 1429. [http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1429_00.htm Zákon o propůjčování míst legionářům.]</ref> začal od října 1920 na české obecné škole vyučovat bývalý [[Československé legie|legionář]] Josef Plšek a mohla být otevřena druhá třída.<ref group="pozn.">V roce 1925 byl hledán řídící učitel na dvoutřídní státní menšinovou školu ve Starém Hobzí. Inzerát vyšel v novinách Národní osvobození, 10.2.1925, číslo 40, s. 8.</ref>
 
Česká škola se dělila až do konce roku 1920 o prostory zámku s vojenskou jednotkou, která zde byla umístěna po obsazení provincie [[Německá jižní Morava]]. V roce 1922 byla obecná škola přeměněna na českou školu menšinovou a při škole začal pracovat divadelní ochotnický soubor místního okrsku Národní jednoty.<ref>[http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=33049 Ochotnický divadelní soubor Staré Hobzí]</ref> Zřízení měšťanské školy (smíšené) ve Starém Hobzí schválilo Ministerstvo školství a osvěty výnosem z 2. října 1926.<ref>Havlík, B.: Vývoj školství. In: Dačicko, Slavonicko, Telčsko. Brno 2005, s. 519</ref> V roce 1927 přibyla v prostorách zámku vedle obecné, měšťanské školy, četnické stanice ještě česká mateřská škola a opatrovna, v roce 1931 kancelář starosty a bytové prostory.<ref>Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, Mateřská škola a opatrovna Staré Hobzí, 1927 - 1938</ref>
 
V červnu 1926 se ve Starém Hobzí konala velká oslava k převzetí Janovského lihovaru. Na oslavě promluvil mimo agrárníka Staňka také farář Josef Válka z [[Český Rudolec|Českého Rudolce]], člen správní rady „Pachtovního a kolonizačního družstva Národní jednoty” a od roku 1924 předseda okrsku Národní jednoty ve Slavonicích. Majitel lihovaru Hugo Singer se rozhodl z Hobzí odejít a prostřednictvím poslance [[František Staněk|Františka Staňka]] prodal celý svůj majetek za částku 370 000 Kč. Výhodné kredity k zakoupení lihovaru za 157 750 Kč pak českým rolníkům poskytly spořitelny v Telči a Dačicích,<ref>Reichenberger Zeitung, Organ für die deutsch-nationale Partei in Böhmen, 14.6.1926, č. 140, s. 2</ref> nedostatek financí na odstupné za statek vyřešil Staněk úhradou ze státních prostředků. Předsedou prvního představenstva družstva se stal v roce 1925 mlynář Emil Coufal.<ref>Boris Hanák: Slavonicko v letech 1918 - 1930, dipl. práce Brno 2008</ref> V roce 1927 rolníci zahájili provoz českého družstevního lihovaru.<ref>Stehlík M.: Český Rudolec v bouřlivém půlstoletí 1918 – 1960, s. 15.</ref> U správy státního statku v [[Janov (Staré Hobzí)|Janově]] zřídil československý stát sýrárnu.<ref>Deset let Československé republiky, Svazek 3, Státní tiskárna, 1928, s. 386</ref>
 
Dne 15. července 1928 prodal Bernard Sachs svůj dům Jaroslavu Hálovi, který v něm následně zřídil hostinec Česká beseda.<ref>Michal Stehlík: Židé na Dačicku a Slavonicku: (1670-1948), Městské muzeum a galerie v Dačicích, 2002, s. 52</ref> Příliv českého obyvatelstva sílil nejen prodejem zbytkových statků a přídělem rozparcelované konfiskované půdy rodiny Pallavicini do českých rukou,<ref>Jan Tiray: Vlastivěda moravská. Místopis Moravy, IV. Jihlavský kraj. Slavonický okres, 1926</ref> ale i příchodem českých učitelů, četníků, poštmistrů, rolníků, lesních zaměstnanců, cestářů (trať 56 Dačice - Staré Hobzí) a majitelů trafik (trafika čp. 23, čp. 9)<ref group="pozn.">Další místa legionářských trafik se nacházela např. v Cizkrajově, Vnorovicích čp. 22, Slavonicích čp. 191 a sklad tabáku, Modleticích čp. 8. (noviny Československý legionář, sociální rubrika)</ref> z řad vysloužilých legionářů.<ref>Československý legionář, ročník 11, 31.5.1929, číslo 22, s. 10.</ref><ref>Československý legionář, datum 30.4.1937, číslo 18, s. 12; datum 24.7.1920, číslo 29, s. 3</ref> Po obecních volbách roku 1931 získalo české obyvatelstvo převahu v obecním zastupitelstvu.<ref>Lidové noviny, 12.11.1931, č. 567, s. 3</ref> Při sčítání lidu v roce 1930 mělo Staré Hobzí 851 obyvatel, z toho 518 hlásících se k české národnosti. V říjnu 1937 přibyla v Hobzí pobočka jemnické [[Sokol (spolek)|Sokolské jednoty]].<ref>Národní listy, 10.10.1937, č. 278, s. 2</ref>
 
=== Činnost německých spolků ===
[[FileSoubor:Stare Hobzi 6.jpg|náhled|Socha Panny Marie Immaculaty před zámkem ve Starém Hobzí, rok 2009]]
[[FileSoubor:Stare Hobzi 2.jpg|náhled|Kaplička u dvora Veselíčko (Staré Hobzí), rok 2009]]
[[FileSoubor:Staré Hobzí, brána fary.JPG|náhled|Fara Staré Hobzí: brána a branka, nároží fary čp. 31, rok 2012]]
Ještě v první pol. 30. let nebyla německá tzv. obranářská činnost ve Starém Hobzí přesvědčivá a v místních odbočkách nijak silně zastoupená. Na týdenním školení německých rolníků, pořádaném v [[Písečné (okres Jindřichův Hradec)|Písečném]] Organizací německých zemědělců Moravy/Organisation der deutschen Landwirte Mährens od 22. do 27. února 1926 reprezentovali Hobzí jen 4 sedláci.<ref>Znaimer Wochenblatt, rok 1926, ročník 77, č. 22, s. 2-3</ref> Změna nastala až po roce 1935, kdy byla také založena odbočka [[Bund der Deutschen|Svazu Němců]] ve Starém Hobzí/Bundesgruppe Althart, která spadala pod svazový okres Slavonice/Bundesbezirk Zlabings župy jižní Moravy/Gau Südmähren. Slavonický okres tvořily odbočky: Staré Hobzí (Althart), Český Rudolec (Böhmisch Rudoletz), Hostkovice (Hostes), Lipolec (Lipolz), Marketa (Margarethen), Matějovec (Modes), Písečné (Piesling), Slavětín (Slawathen), Cizkrajov (Sitzgras), Stálkov (Stallek), Stoječín (Stoitzen), Dolní Radíkov (Unter Radisch), Slavonice (Zlabings), Vratěnín (Fratting), Mešovice (Nespitz), Chvalkovice (Chwalkowitz), Županovice (Zoppanz). Z celkového počtu 321 místních německých obyvatel jich do Svazu Němců vstoupilo 11 (3,42%).<ref>Volk und Heimat (ročenka), vydal Bund der Deutschen, Nikolsburg 1935, s. 42/43 </ref>
 
Partyzánská skupina z [[Tábor]]a o síle 10. čet pod velením pluk. jezdectva [[Vladimír Hobza|Vladimíra Hobzy]] se přesunula 6. června 1945 do Slavonic<ref>Muzeum Dačice, hlášení stanice SNB Slavonice z 23. 5. 1946</ref> a ještě téhož dne provedla [[Vysídlení Němců z Československa|odsun německého obyvatelstva]] ze Slavonic do Rakouska. Podle rozkazu pluk. Hobzy, sepsaném na velitelství partyzánů ve Slavonicích, následoval 7. června 1945 dopoledne odsun v obcích: [[Nové Sady (Písečné)|Nové Sady]], [Marketa (Písečné)|[Marketa]], [[Písečné (okres Jindřichův Hradec)|Písečné]], [[Modletice (Písečné)|Modletice]], [[Václavov (Písečné)|Václavov]], [[Nové Hobzí]], Staré Hobzí, [[Mutná]], [[Holešice (Cizkrajov)|Holešice]] a odpoledne v obcích: [[Cizkrajov]], [[Urbaneč]], [[Vnorovice]], [[Nové Dvory (Staré Hobzí)|Nové Dvory]]. Rozkaz byl adresován posádkovému velitelství četnictva, které mělo zajistit četnické hlídky ve jmenovaných obcích a podílet se na odvodu vystěhovaného obyvatelstva až za hranice.<ref>SOkA Jindřichův Hradec, fond ONV Dačice, karton č. 23/1 (Písemnosti zpravodajského oddělení ONV 1945), i. č. 197</ref> Osobní věci, zabavené při „čištění“ dačického okresu, měl odevzdat podplukovník Čekal při průjezdu Dačicemi na Okresním národním výboře (ONV).
 
Po příjezdu do Starého Hobzí partyzáni vybrali pět (či šest) rukojmích, které postavili ke zdi a do půl hodiny se muselo vybrané obyvatelstvo připravit s 50 kg zavazadlem k odchodu. Následně bylo hnáno za střelby do vzduchu směrem k obci [[Peč]]. Transport na hranici zajišťovala další četa na trase [[Lidéřovice (Peč)|Lidéřovice]] – [[Peč]] – [[Cizkrajov]] – [[Mutná]] – [[Chvaletín]] - státní hranice. Ze Starého a Nového Hobzí bylo vyhnáno 397 německých žen, starců a dětí. Zůstalo 23 obyvatel ze smíšeného manželství.<ref>Staré a Nové Hobzí: [http://www.suedmaehren.eu/places/althart-mit-neuhart/ na www.suedmaehren.eu]</ref> Ve druhé etapě řízených transportů bylo odsunuto zbývajících 200 Němců, kteří zde byli ponecháni na práci (např. na statku v Hejnicích pracovalo 32 vojáků ze zajateckého tábora)<ref>Althart: Arbeitseinsatz, Gepäckkontrolle. Berichter: Reinhold Meiniger, Bericht vom 15. 10. 1946. [https://www.wintersonnenwende.com/scriptorium/deutsch/archiv/weissbuch/dasd34.html#104 Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen]</ref>. Hned po odsunu obec osídlovalo přibližně 70 obyvatel z blízkých moravských obcí či obyvatelé, kteří z obce odešli po záboru.<ref>Kateřina a Bohumír Smutný: Staré Hobzí 1190/1990, Zajatecký tábor u Starého Hobzí, [http://www.slavonice-zlabings.eu/pages/stare-hobzi-61.html www.slavonice-zlabings.eu]</ref> K osazování pohraničních [[farnost|farností]]í došlo až na konci srpna a začátkem září 1945. Do Starého Hobzí nastoupil jako správce fary bývalý jemnický kaplan dp. Teplík.<ref> Naše Demokracie, Podnázev: list československé strany lidové na jihozápadní Moravě, 16.09.1945, číslo 14, s. 3</ref>
 
=== Politická správa ===
[[Benešovy dekrety|Dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945]] o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory, došlo k obnovení [[Země Moravskoslezská|země Moravskoslezské]] a správního okresu [[Dačice]]. Na základě správní reformy z roku 1948 a vládního nařízení o územní organisaci okresů 3/1949 Sb. spadala obec pod [[Jihlavský kraj|kraj Jihlavský]], okres Dačice a soudní okres Jemnice.<ref>Okres Dačice tvoří tyto územní části: všechny obce soudních okresů Dačice a Slavonice (Bolíkov, Myslůvka, Černíč, Nová Říše, Dolní Vilímeč, Horní Dvorce, Horní Meziříčko, Horní Němčice, Olší, Skrýchov, Strachoňovice, Slaviboř, Jilem, Studená, Jindřichovice, Sumrakov, Krasonice, Zadní Vydří, Mysletice, Zdeňkov), obec Zahrádky (soudní okres Jindřichův Hradec), obce soudního okresu Nová Bystřice (Dobrotín, Pomezí, Kebharec, Rajchéřov, Košťálkov, Romava, Kuní, Staré Hutě, Návary, Staré Město, Peršláček, Vitíněves), obce soudního okresu Jemnice (Báňovice, Lovčovice, Bělčovice, Menhartice, Dančovice, Ostojkovice, Dešná, Pálovice, Hluboká, Panenská, Chvalkovice, Plačovice, Jemnice, Rancířov, Lhotice, Třebětice, Lomy, Louka, Županovice).</ref> Po vyhlášení zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, se stalo Staré Hobzí administrativní součástí [[Jihočeský kraj (od roku 1960)|Jihočeského kraje]] a [[Okres Jindřichův Hradec|okresu Jindřichův Hradec]]. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století docházelo k vytváření tzv. střediskových obcí, což se dotklo také Starého Hobzí. V roce 1974 byla ke Starému Hobzí přiřazena obec Báňovice. Obecní části Starého Hobzí tvořily: [[Báňovice]], [[Janov (Staré Hobzí)|Janov]], [[Nové Dvory (Staré Hobzí)|Nové Dvory]], [[Nové Hobzí]], Staré Hobzí, [[Vnorovice]].<ref>Statistický lexikon obcí CS̆SR, Nákladem statistického a evidenčního vydavatelství tiskopisů, N.P. Praha, 1974, s. 842</ref>
 
=== Kolektivizace ===
 
== Turistika a rekreace ==
=== Hipostezka Vranov nad Dyjí - Uherčice - Plačovice - Maříž ===
V rámci projektu „Podpora jezdecké turistiky na jihozápadní Moravě” vznikla za podpory [[Nadace Partnerství]] za účelem propojit hipostezku [[Znojmo]] - Vranov nad Dyjí s jihočeskými trasami [[Hipostezka|hipotrasa]] [[Vranov nad Dyjí]] - [[Uherčice (okres Znojmo)|Uherčice]] - [[Plačovice]] - [[Maříž]]. Hipostezka prochází jižně pod Starým Hobzím lesnatým komplexem (Holubí a Holubičí vrch), v [[Janov (Staré Hobzí)|Janově]] překračuje tok [[Moravská Dyje|Moravské Dyje]] a pokračuje v okolí [[Mutná|Mutenské]] obory k [[Chvaletín|Chvaletínu]]u a do Maříže. V Uherčicích se hispostezka napojuje na dolnorakouské trasy. Plačovické dostihové stáje (VALORY) a jezdecké centrum v dolnorakouském [[Drosendorf-Zissersdorf|Autendorfu]] (u Drosendorfu) spolupracují již od roku 2005. V určitých úsecích kopíruje cyklistickou trasu [[Greenways Praha–Vídeň|Greenway Praha–Vídeň]] (trasu č. 48).
=== Cyklostezka Greenway řemesel a vyznání ===
Cyklistická trasa Greenway Praha–Vídeň je doplněna navazujícím okruhem „Greenway řemesel a vyznání”. Jedná se o síť místních tras severně od trasy [[Jindřichův Hradec]] – [[Slavonice]] (území ohraničené městy a obcemi [[Kamenice nad Lipou]], [[Lidmaň]], [[Nová Cerekev]] a [[Pelhřimov]], vrchem [[Křemešník]] a městy a obcemi [[Horní Cerekev]], [[Batelov]], [[Telč]], [[Dačice]] a Staré Hobzí).
== Osobnosti ==
* Antonín Bártek (* 13. května 1852, Krásno u Val. Meziříčí, † 14. května 1917, Staré Hobzí), farář ze Starého Hobzí, děkan jemnický, bisk. rada a inspektor náboženství na měšťanských školách. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1876, od roku 1883 byl farářem, nejprve ve Fryšavě, pak od roku 1895 až do své smrti ve Starém Hobzí.<ref>Hlas, časopis církevní, 1917, č. 119, s. 3</ref>
* Rudolf Hruschka (* 10. května 1881 [[Lodhéřov]], † 6. listopadu 1961 Ditzingen), učitel ve Starém Hobzí v letech 1919-1935, v letech 1932-1935 byl členem kvalifikační komise pro učitele základních a občanských škol ve školním okrese Jihlava, místní badatel a historik, po odsunu německého obyvatelstva ze Starého Hobzí působil v Ditzingenu jako knihovník, v roce 1956 obdržel Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo (Verdienstorden der Bundesrepublik Deutschland).<ref>Matthias Thiel: Oberlehrer i. R. Rudolf Hruschka 80 Jahre alt. In: Ditzinger Anzeiger. 5. Mai 1961</ref>
* V roce 1910 jmenoval městys Staré Hobzí čestným občanem markraběte [[Členové rodu Pallavicini na panství Jemnice - Staré Hobzí|Alexandra von Pallavicini]] a brněnského biskupa hraběte Dr. [[Pavel Huyn|Pavla Huyna]].<ref>Hlas, časopis církevní, 1910, č. 152, s. 2</ref><ref>Cech. Der Böhme 17. Juli 1910, s. 5</ref>
* Eleonora Polly (* 25. května 1915, Staré Hobzí), po odsunu německého obyvatelstva ze Starého Hobzí se nakonec usadila v [[Rottweil|Rottweil am Neckar]]. Její zásluhy spočívají v sepsání pamětní vlastivědné knihy „Geliebte Heimat“ (Milovaná vlast), v roce 1972 dokončené kronice „Die Geschichte der Marktgemeinde Alt-Hart“ (Dějiny tržního městečka Staré Hobzí) a „Zlabings und das Zlabingser Ländchen“ (Slavonice a slavonický kraj) z roku 1986-88.<ref>Eleonora Polly, [http://www.suedmaehren.at/?wikiembed-url=http%3A%2F%2Fwww.suedmaehren.at%2Fwiki%2Findex.php%2FEleonora_Polly&wikiembed-title=Eleonora_Polly životopis]</ref>
* Musil, František: Lovecký zámeček v Janském (Janovském) údolí (k. ú. Staré Hobzí). In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 545-550
* Hosák, Ladislav: Listinné prameny k dějinám panství, tvrze a zámku ve Starém Hobzí. In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka / Hosák, Ladislav, Moravské Budějovice: Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, 2008 575 s. : il. 978-80-254-2826-9. č. 2, (2008,) s. 166-173
* Smutná, Kateřina: Staré Hobzí, 1190-1990. Vydáno k 800. výročí první písemné zprávy o obci, Staré Hobzí: MNV, 1990
* Cendelín, Dušan: Relikty zaniklé pozemní komunikace nadlokálního významu u Starého Hobzí na jihozápadní Moravě. In: Západní Morava: vlastivědný sborník / Křesadlo, Vít, Brno: Moravský zemský archiv; Třebíč: Státní okresní archiv; Žďár nad Sázavou: Státní okresní archiv, 2012 96 s.: fot. 1211-8931 978-80-86931-71-5. Roč. 16, (2012), s. 11-18
* Maňasová, Jiřina: Mlýny na Moravské Dyji v úseku od Dačic po Loucký mlýn u Starého Hobzí. In: Dačický vlastivědný sborník Dačice: Spolek přátel muzea v Dačicích et al., 2005 239 s. : fot. 80-239-5898-4. Sv. 3, (2005), s. 77-116
1 084 528

editací