Fašismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Robot: oprava parametru isbn |
m hovorový výraz značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 6:
V poválečné Evropě se nositeli fašistických idejí stali především bývalí frontoví vojáci. V roce 1919 vznikl ''[[Fašistický manifest]]'', jehož autory byli [[Alceste De Ambris]] a [[Filippo Tommaso Marinetti]], a Mussolini založil organizaci [[Fasci italiani di combattimento]]. Fašismus, který se brzy začal z levicových pozic politicky posouvat doprava, se v Itálii stal významnou silou. V důsledku politické krize roku 1922, na jejímž rozpoutání se fašisté podstatnou měrou podíleli, se Mussolinimu podařilo strhnout na sebe moc a založit první stabilní fašistický režim světa.
Německý nacionální socialismus čili [[nacismus]] rovněž vyrůstal z pravicově nacionalistických i levicově socialistických kořenů. Vůdce nacistů [[Adolf Hitler]] hodlal uchopit moc zhruba ve stejné době jako Mussolini, [[pivní puč|puč roku 1923]] však selhal a Hitler se na čas dostal do vězení, kde napsal knihu ''[[Mein Kampf|Můj boj]]'' (1925–1926). Další příležitost mu nabídla až [[Velká hospodářská krize|světová hospodářská krize]], během níž se Hitler roku 1933 dostal do čela státu a rychle si přisvojil diktátorské pravomoci. Také on pak brzy potlačil
| příjmení = Heywood
| jméno = Andrew
Řádek 164:
Počáteční úspěch italských fašistů podnítil po celé Evropě ve 20. letech vznik mnoha fašistických a rádobyfašistických hnutí.<ref name="payne290">Payne, s. 290</ref> Další silný impuls pak přišel s vítězstvím nacismu, jež zároveň přimělo stávající pravicové režimy a strany, aby napodobovaly dynamický styl fašistů ve snaze dosáhnout větší mobilizace sil a vypadat moderněji.<ref name="payne290" /> Žádné jiné revolučně-nacionalistické hnutí kromě italských fašistů a německých nacistů však nedokázalo založit déletrvající fašistický režim. Ve čtyřech zemích, Rakousku (a potažmo v Československu), Maďarsku, Španělsku a Rumunsku, však místní fašisté alespoň na krátkou dobu podstatně ovlivnili celostátní politiku.<ref>Payne, s. 245</ref>
Rakousko-uherská [[Národně socialistická německá dělnická strana|Německá dělnická strana]] (Deutsche Arbeiterpartei, DAP) byla založena již roku 1903 v Ústí nad Labem a předešla Hitlera jak v užívání [[svastika|svastiky]], tak v použití hesla {{cizojazyčně|de|''Gemeinnutz geht vor Eigennutz''}} (''Společný prospěch je před osobním prospěchem'').<ref>Payne, s. 246</ref> Mezi její členy patřili především [[sudetští Němci]]. V roce 1918 se její rakouská část přejmenovala na [[Německá národně socialistická dělnická strana|Německou národně socialistickou dělnickou stranu]] (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) pod vedením [[Walter Riehl|Waltera Riehla]], zatímco část v českém pohraničí, vedená [[Hans Knirsch|Hansem Knirschem]], se stala předchůdkyní [[Konrad Henlein|Henleinovy]] [[Sudetoněmecká strana|Sudetoněmecké strany]]. Třebaže stále levicově orientovaná DNSAP nebyla jako celek plně fašistická, odštěpilo se z ní radikální křídlo, které pod Hitlerovým vlivem vytvořilo rakouskou odnož nacistické strany.<ref>Payne, s. 247</ref> Dílem rakouských nacistů byl neúspěšný [[červencový puč]], při němž byl 25. července 1934 zavražděn konzervativní diktátor [[Engelbert Dollfuss]], a později také podpora [[anšlus]]u Rakouska k [[nacistické Německo|nacistickému Německu]] 12. března 1938. Také v Československu sudetští nacisté a jejich [[Sudetoněmecký sbor dobrovolníků|Freikorps]] posloužili jako Hitlerova [[pátá kolona]] a přispěli k rozbití státu v [[Mnichovská dohoda|mnichovské krizi]].
Ve Španělsku se fašismus vyvíjel relativně pomalu, také proto, že šlo o poměrně zaostalou konzervativní zemi, kde nacionalismus byl spojován především s [[katalánský separatismus|katalánským]] a [[baskický separatismus|baskickým]] separatismem.<ref>Payne, s. 252–253</ref> Během [[Druhá
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 101I-680-8285A-26, Budapest, Festnahme von Juden.jpg|thumb|left|Zatýkání budapešťských Židů, říjen 1944]]
Řádek 185:
[[Soubor:Volební leták Národní obce fašistické.gif|left|thumb|Volební leták [[Národní obec fašistická|Národní obce fašistické]]]]
V demokratických státech byly mezi válkami úspěchy fašistů ještě skromnější. Ve Francii – vedle již předválečné [[Action française]] – například získala omezený počet příznivců hnutí jako ta, jež vedli [[Georges Valois]]<ref>Payne, s. 292–293, Paxton, s. 81</ref> a později [[Marcel Bucard]].<ref>Payne, s. 296–297</ref> O něco úspěšnější, avšak méně fašistická byla [[Francouzská lidová strana]], již roku 1936 založil exkomunista [[Jacques Doriot]].<ref>Payne, s. 297–299</ref> Francouzští fašisté však se alespoň mohli těšit z vysoké intelektuální úrovně svých teoretiků, jako byli [[Pierre Drieu La Rochelle]] a [[Robert Brasillach]].<ref>Payne, s. 299</ref> V Belgii byli fašisté a nacionalisté o něco úspěšnější. V Belgii [[Joris Van Severen]] roku 1931 založil hnutí [[Verdinaso]], jeho milice v tmavozelených košilích však nikdy neměly víc než 3000 členů.<ref>Payne, s. 300</ref> Fašistické skupiny v Belgii byly vesměs pro dělnické a protikapitalistické a vlámské skupiny byly i protifrancouzské. Socialistický teoretik [[Henri De Man]] přivítal belgickou [[kapitulace|kapitulaci]] jako osvobození od kapitalistické plutokracie.<ref name="jmuravchik"/> Mnohem úspěšnější však bylo katolicky zbarvené hnutí [[rexisté|rexistů]],<ref>Payne, s. 300–301, Paxton, s. 87–88</ref> jež vedl [[Léon Degrelle]], i [[Nacionálně socialistické hnutí v Nizozemí]], založené roku 1931 pod vedením [[Anton Adriaan Mussert|Antona Musserta]].<ref>Paxton, s. 88</ref> Za kanálem La Manche působila od roku 1932 až do zákazu roku 1940 [[Britská unie fašistů]] vedená [[Oswald Mosley|Oswaldem Mosleyem]], jež se dočasně těšila vlivným příznivcům,<ref>Paxton, s. 89</ref> nikdy však neprorazila ve volbách.<ref>Payne, s. 304–305</ref> Malá fašistická hnutí působila i ve Skandinávii, Švýcarsku a jinde.<ref>Payne, s. 306–309</ref> Také Nor Vidkung Quisling byl oddaným stoupencem národního socialismu, ačkoliv v letech 1924 až 1925 byl aktivním jako organizátor Rudých gard, norské komunistické skupiny.<ref name="jmuravchik"/>
Mezi Čechy se za [[První republika|první republiky]] zrodila dvě významnější fašistická hnutí. Od roku 1926 působila [[Národní obec fašistická]] generála [[Radola Gajda|Radoly Gajdy]], inspirovaná italským fašismem. Byla autoritářská, protiněmecká, protikomunistická, [[panslavismus|panslavistická]] a disponovala i mládežnickým hnutím a malými odbory. Jejími příznivci byli hlavně důstojníci a rolníci, největší úspěchy měla na jihu Čech a na Moravě. Gajda se [[Volby do parlamentu Československé republiky 1929|roku 1929]] dostal do parlamentu, po zpackaném [[Židenický puč|židenickém puči]] v lednu 1933 však se strana propadla do praktické bezvýznamnosti.<ref name="payne309">Payne, s. 309</ref> Menší hnutí [[Vlajka (hnutí)|Vlajka]] se soustředilo kolem stejnojmenného časopisu, jenž vycházel od roku 1928, a postupně se vyvíjelo směrem k ideové shodě (a později kolaboraci) s nacismem.<ref>Payne, s. 309–310</ref> Slováci žádné významnější samostatné fašistické hnutí neměli, ovšem v rámci nacionalistické, klerikální a konzervativní [[Hlinkova slovenská ľudová strana|Hlinkovy slovenské ľudové strany]] existoval radikální proud kolem stranických milic [[Rodobrana]], reprezentovaný především [[Vojtech Tuka|Vojtechem Tukou]]. Toto křídlo již před válkou směřovalo k fašismu;<ref name="payne309" /> v době válečné [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenské republiky]] pak nejradikálnější složkou strany byla [[Hlinkova garda]], vedená [[Alexander Mach|Alexandrem „Šaňo“ Machem]].
Řádek 207:
Von Papen vypsal [[Volby do Říšského sněmu v listopadu 1932|nové volby]] na listopad, při kterých nacisté opět zvítězili, i když poněkud ztratili na úkor komunistů, a politický pat se vyřešit nepodařilo.<ref name="P113">Paxton, s. 113</ref> Kancléřem se stal generál [[Kurt von Schleicher]], který se pokusil získat podporu nacistů v jednáních s [[Gregor Strasser|Gregorem Strasserem]], zatímco Hitler stále odmítal přijmout cokoli menšího než kancléřský úřad.<ref name="P113"/> Von Papen, žárlící na Schleichera, však zosnoval intriku: tajně nabídl Hitlerovi kancléřství za podmínky, že se sám stane místokancléřem, a přesvědčil Hindenburga, že von Schleicher plánuje puč. Doufal, že z pozice místokancléře bude s pomocí prezidenta schopen Hitlera zvládnout.<ref name="P113"/> Intrika vyšla, Hitlerova a Papenova vláda byla jmenována 30. ledna 1933.<ref name="P113"/>
Nacisté zpočátku vládli v rámci [[
== Fungování režimů ==
Řádek 243:
V Itálii měla neofašistické kořeny Národní aliance, ale [[Gianfranco Fini]] postupem času stranu přivedl do pravo-středových pozic.
V [[
'''Itálie:'''
|